V naší basové vyšetřovně tentokrát podrobíme výslechu Jáchyma Baška z funk-soul-blues-jánevímještějaké kapely Žáha, jejíž hvězda po vydání debutového alba Soul Machine stoupá rychle vzhůru. Tato kapela samozřejmě není Jáchymova první štace, a tak je úvodní otázka jasná:
Kterými kapelami jsi prošel a jak ses vlastně k Žáze dostal?
Já to budu jmenovat od nejmladšího k nejstaršímu. Těsně před Žáhou jsem měl kapelu Aeroplán, což byl můj projekt, ve kterém hrál i současný bubeník Žáhy, Tomáš Makovský. Byla to funkyrocková muzika, kde jsem kromě basy i zpíval jako leader, což se hodí teď v Žáze, kde to v pohodě stíhám obojí. Aeroplán byla v podstatě amatérská kapela, se kterou jsme si sami vydali dvě desky. S druhou z nich jsem obešel několik vydavatelství, a když to nikdo nechtěl vydat, Aeroplán se pomalu a elegantně rozpadl. Před tím jsem hrál rok s Abraxasem, což byla velká čest, zahrát si s legendami. Ještě před Abraxasem jsem hrál s Inou Urbanovou a kapelou I.N.A.. Natočil jsem s ní promocédéčko, které produkoval David Koller, fajn člověk a velkej profík. No a předtím jsem hrál ve spoustě amatérských kapel, ve kterých jsem se učil hrát na basu, dělat muziku a někdy i ztrácet iluze. V současnosti hraju taky ještě ve skupině Petr Zeman Kvintet. No a s Žáhou to bylo tak, že v období, kdy už Aeroplán končil, mi zavolal Petr Jurkovič, že dává dohromady kapelu a ať si přijedu zahrát do Jílového na Radlík. Tam jsme u něho v dílně mezi pilinama zkoušeli na jeden mikrofon a starou bednu prazvláštní muziku. Pak přibyl Tomáš Makovský na bicí a dva roky jsme hráli repertoár Cover of Power, což byly převzatý věci, o kterých jsem kolikrát ani netušil, že jsou to Beatles nebo Tina Turner. Tím, že jsem tyhle starý věci moc neznal, přistupoval jsem k tomu barbarsky a bez úcty a přispěl jsem svým dílem k zvláštnímu pojetí těchto skladeb. Předtím jsem covery nikdy moc nedělal, raději jsem skládal svoje věci.
Žáha hraje hodně našlápnutou muziku, která zatím nebyla u nás moc slyšet. Co vás a konkrétně tebe k tomu nasměřovalo?
Na Žáze je skvělý to, že každého z nás ovlivnila trochu jiná muzika a díky tomu přinášíme do kapely různý hudební vlivy. Marek Hlavica má rád věci z šedesátých, maximálně sedmdesátých let, Mirek Linhart poslouchá americkou skoro až country muziku a samozřejmě funky a já jsem poslouchal v pubertě eighties jako třeba Duran Duran a teď se mi líbí třeba acid jazz. Ale všichni jsme se sešli na černé funky muzice, jako třeba Maceo Parker, kterej to tady trochu nakop. Všichni jsme viděli jeho koncert a řekli si: jo, to nás baví, tohle chceme dělat.
Pověz nám něco o tom, jak jsi začínal.
Začínal jsem na flétnu u profesora Žilky, jako malý ušatý a neposlušný chlapec. V pubertě jsem na nic moc nehrál a až v sedmnácti jsem začal na baskytaru a to z toho důvodu, že můj kamarád si koupil kytaru a řekl mi, abych si koupil basu, protože se vejde k nám domů, kde budem mimo jiné pravidelně zkoušet. Začali jsme objevovat základy muziky, jak co vlastně funguje, vyráběli jsme si boostery, zkoušeli jsme stavět akordy a moje máma nám k tomu výborně vařila. Moje první basa byla Galaxis, ta nejpříšernější, měla postupně asi tak pět barev. Pak přišel D-Bass, potom jsem si koupil v Mostě tenkrát jedinou basu, co byla na trhu, pádlo Hohner B2. Pak jsem měl Ibaneze SDGR a po něm jsem si koupil Warwicka.
První čtyři roky jsem se na basu učil sám, hrál jsem trsátkem dost příšerným stylem, pak jsem objevil slap, tak jsem do toho mlátil palcem, který jsem si na tom déčku úplně zrasoval. Nakonec jsem začal chodit externě na Ježkovu konzervatoř k profesoru Plechatému, který mě naučil hrát s citem, a obnovil jsem si tam znalost not.
Cvičíš ještě techniku, učíš se nové věci?
No už to není tak intenzivní, jako dřív. To jsem si koupil desku a celou jsem si ji přehrál, poslouchal jsem figury a vyhrávky. Hodně mě taky zajímal zvuk jiných basáků. Kombo, co mám doma na cvičení, je už deset let stejné a ty zvuky jsem se snažil vždycky napodobit prstama, ne kompresorem nebo aparátem. Dneska to má tu výhodu, že když přijedu na nějaký fesťák a je tam prapodivná směs beden a zesilovačů, tak se mi většinou podaří udělat zvuk, jaký chci. Nicméně, když to jen trochu jde, vozím aparát svůj. Díky konzervatoři jsem se dostal ke spoustě not a škol na prsty nebo i na slap. Jedna z nejlepších je od Alexise Sklarewského, kde tě na třinácti stránkách naučí naprostý základ slapu, no a pak už je to na tobě, jak to rozvineš. V současnosti cvičím spíš na fyzičku, denně chci mít basu aspoň hodinu v ruce, protože když třeba tři dny nehraju, hned to poznám a to mě otravuje. Vím, že kdybych hrál čtyři až šest hodin denně, bylo by to znát, ale na slunci u vody je líp.
Můžeš jmenovat hráče, kteří tě ovlivnili?
Jako první mě určitě ovlivnil basák z Frankie Goes to Hollywood, jmenoval se Peter O"Tool, nikdo ho asi moc nezná a bůhví, co dělá, ale hrál tehdy trsátkem naprosto neskutečné věci. Další z těch byl Steve Harris z Iron Maiden. Od něho jsem se naučil hrát rychle, protože hrál třema prstama triolový rytmy a já se to snažil zahrát dvěma. Pak mě ovlivnili třeba Flea, který má neskutečný funky-rockový feel, Francis Rocco Prestia, Billy Sheehan, Marcus Miller nebo Victor Wooten, ten je pro mě v současnosti asi číslo jedna. Obecně nemám moc rád sólové desky baskytaristů, basu spíš posuzuju podle funkčnosti v kapele. Následuje dlouhá rozprava o nejlepších basových riffech, provázená zpívanými ukázkami, a proto jsem Jáchyma hned požádal o jeho Top five, tentokrát skladeb s nejlepší basou. Tady jsou: Tower of power - You got to funkifize, Freakpower - Rush, Red Hot Chilli Peppers - Aeroplane, Marcus Miller - Rampage, Tony Levin - Sledge hammer
Na co v současné době hraješ?
V současnosti hraju na čtyřstrunnou basu Musicman Stingray, ve studiu používám Warwick Streamer Stage One, což je stará basa z roku 1986, asi sedmnáctý vyrobený kus. Oba nástroje se hodně liší, Musicman je drsnej, výbornej na slap a vůbec agresivnější hru, Warwick je na jemnou muziku, hodí se na pop nebo na jazz. S Peterem Jurkovičem z firmy Marcus se dohadujem asi sto let, že mi postaví bezpražcovou pětku z toho nejlepšího dřeva, ale zatím jen plánujem v hospodě. Struny jsem používal různé, docela dlouho jsem hrál na Rotosound Swingmaster hybridní, které se sem ale přestaly dovážet. Měl jsem i struny DR, prý jsou vynikající, ale asi jsem neměl štěstí, protože v každé sadě, kterou jsem koupil, jedna struna nehrála. No a pak mi dr. Jurkovič poradil italské struny Galli. Používám čtyřicítky, dlouho vydrží, všechny hrajou a stojí málo.
Docela důležitá věc je kabel, používám Neutrik. Dál mám efektové krabičky, k jejichž používání mě nepřímo donutilo hraní s Petr Zeman Kvintetem, což je taková fúze jazzu a funku. Hraní v téhle kapele je pro mě obrovská zkušenost, hlavně když na mě Petr Zeman mrká v každý skladbě, abych tam zahrál sólo. Nejsem takový jazzman, abych pokaždé dokázal něco vymyslet s čistým zvukem, a proto jsem si koupil ty krabičky. Mám Smallstone od Electro Harmonix, to je phaser, který v nastavených intervalech kváká. Potom mám Bassballs od stejné firmy, což je efekt, který podle úderu otvírá zvuk basy a má také zkreslení, takže se s tím dají dělat pěkně divoký zvuky. No a ještě mám bass-chorus. Efekty se snažím používat podle hesla: Dobrý sluha, špatný pán, rozhodně je necpu všude.
Od krabiček dál; používám zesilovač Hartke Systems 3500, který mám asi osm let a stejně dlouho bedny od Perta Faiereisla, ESH. V jedné jsou čtyři desítky Eminence a horna, má to asi 800 wattů a v druhé bedně je patnáctipalec Celestion Sidewinder. Hartke v kombinaci s těmito bednami hraje hodně rovně, mám nastavené minimální korekce, zvuk je věrný tomu, co mi jde z basy a to mi vyhovuje.
Používáš stejné nastavení i ve studiu, respektive liší se tvůj zvuk naživo a ve studiu? Jak nahráváš basu?
Postupem doby jsem si uvědomil, že zvuk závisí hodně na tom, jak hraješ, že je důležité umět si udělat svůj zvuk na čemkoli prstama. Na živé hraní používám lehce zvýrazněné střebobasy a středovýšky a v závislosti na sále, kde hrajeme, přidávám nebo ubírám basy a bednu chci mít vždycky postavenou na židli, aby byl zvuk konkrétnější. U nás ve studiu LineArt v Nuslích točím přes předzesilovač TLA Ivory series s lehce vytaženými středobasy. Zkoušel jsem nahrávat i aparát, ale je to věda. Desku Žáhy jsem nahrával v Sonu na starou hlavu Fender Bassman se svojí čtyřdesítkovou bednou a hrálo to neskutečně dobře. Já osobně nemám vyhraněný názor na to, jaký aparát používat univerzálně ve studiu, takže si rád nechám poradit podle toho, co ve kterém studiu funguje.
Co tě baví na muzice?
No hlavně ten tvůrčí proces, kdy něco vymyslíš, nazkoušíš a na koncertě to funguje a lidem se to líbí. A pokud se podaří, že nahrávka odpovídá původní myšlence, je to super. Hraní je docela pomíjivá věc, a pokud neuděláš desku, není vidět žádný výsledek. Je fajn dlouhé hraní zúročit v nahrávce a je fajn pozorovat lidi, že to poslouchají a baví je to. Práce ve studiu je trochu únavná, trávím v něm díky své hudebně-reklamní profesi někdy dost času a živým hraním si dobíjím baterie. Nabíjí mě, když lidi přijdou a řeknou, že to bylo dobré, nebo když mi někdo řekne, že jsem hrál dobře, to je pro mě velké zadostiučinění.
Jak vymýšlíš basové linky?
Snažím se basovou linku vymýšlet tak, aby se co nejlíp doplňovala s bicíma. Je ideální, když všichni v kapele hrajou tu svojí malou část celkového groovu. Když to funguje, je to ten ideální osmiválcovej nadupanej motor.
Je v muzice něco, čeho bys ještě chtěl dosáhnout?
Chtěl bych si zahrát ve Wembley, to je můj příjemně naivní sen. Zkušení a uvědomělí kolegové mě samozřejmě občas informují o tom, jak to chodí a jaká je realita, ale já si tuhle myšlenku hýčkám. Rád bych taky někdy vydal svoje věci, který se mi doma ve studiu hromadí. Nevím, jestli by to bylo prodejné, ale budu to muset někdy na něco shromáždit. Hrozně rád bych se podíval s muzikou do světa a v ideálním případě bych si rád zahrál s nějakou hvězdou, jako třeba s Davidem Bowiem, kdyby ta jeho výborná basová černoška dostala teplotu a nemohla hrát. Chtěl bych si prostě zahrát s nějakou osobností, ze světový scény.
Co bys poradil lidem, kteří začínají hrát na basu?
Aby si hned na začátku koupili co nejlepší nástroj a kombo, které by hrálo kvalitně a věrně přenášelo, co hraješ. Na dobrý nástroj se naučíš spoustu věcí rychleji, než na něčem pro začátečníky. Taky aby si nechali od někoho alespoň trochu do začátku poradit, protože přicházet na věci sám se většinou moc nevyplácí. Dobré je umět noty, protože se mezi muzikanty prostě používají a dlouho ještě budou. No a vydržet ze začátku co nejdéle cvičit, jednoho dne se to vrátí i s úrokama. Vůbec základy teorie jsou hrozně důležité, musíš vědět, co bubeníkem, abychom se trochu sehráli. Basa musí šlapat i sama o sobě, je to vedle bicích další rytmickej a stejně důležitej nástroj.
A u toho, čím se začíná, dneska zkončíme. Těším se na vaše ohlasy.
