Stejně tak na dlouhých procházkách se psem po vltavském břehu jihočeského Týna, na horských šumavských túrách se sluchátky na uších, nad horami not v pražském bytě či za katedrou učeben Konzervatoře Jaroslava Ježka, jako na pódiích jazzových klubů a festivalů od Prahy po Amsterodam, od New Yorku po Bejrút, nebo ve studiu s jazzovými, rockovými i popovými formacemi - tam všude můžete narazit na saxofonistu Štěpána Markoviče, jednu z nejvýraznějších a nejvšestrannějších osobností tohoto nástroje na naší scéně vůbec. Tam všude procházejí jeho muzikantské cesty, nemluvě o prolínání nejrůznějších hudebních stylů, žánrů a podob.
Může za to Danny Smiřický
"Hrával jsem na různé nástroje. Od mandolíny po foukací harmoniku, kytaru nebo klávesy. Ale v té době jsem hodně četl Josefa Škvoreckého. Škvorecký byl tenorák a ve svých knížkách píše o saxofonu tak nádherně, třeba, když ve Zbabělcích popisuje jeho zvuk, že mě to chytlo. Inspiroval mě. Je to k nevíře, ale k saxofonu jsem se dostal ne hudební, ale literární cestou," přiznává Štěpán Markovič. Bylo by tedy možné prohlásit, že jeho cestu k muzice, cestu pražského rodáka, jemuž po otci koluje v žilách dílem maďarská muzikální krev, odstartoval Škvoreckého autobiografický Danny Smiřický. Je třeba ovšem zmínit ještě jedno jméno, které stálo na prahu Markovičovy hudební dráhy, a to jméno bubeníka Jiřího Hrubeše. "Učili jsme se spolu na truhláře a vždycky o polední pauze, když všichni odešli na oběd, jsme se zavřeli v koupelně a hráli. Jirka mlátil na piksly od klihu a já k tomu vytruboval. Krom toho jsme měli starší kamarády, ke kterým jsme vždycky o víkendu chodili poslouchat muziku. Byli starší tak o patnáct, dvacet let a jejich kamarádi, co emigrovali, jim z venku posílali desky. Byla to doba jazzrocku, a tak jsme v patnácti nebo šestnácti poslouchali Wayne Shortera, Herbie Hancocka, který se tehdy elektrifikoval, a podobné věci."
Právě po boku Jiřího Hrubeše stanul Štěpán také ve své první výrazné kapele, kterou byla Expanze II s Michalem Pavlíčkem a basistou Plechem Novotným. "Hrávali jsme po vysokoškolských kolejích a klubech, a byl to samozřejmě jazzrock, který nás tehdy všechny bavil." Nicméně k profesionálnímu muzikantskému statutu bylo ještě daleko, vojna na krku, a tak se Štěpán opět s Jiřím Hrubešem rozhodli pro společný "pětimetr" - náhradní vojenskou službu. "Jezdili jsme spolu makat mezi mukly do fabriky v Říčanech, ale moc to nešlo. Do noci jsme hrávali nebo schůzovali po výčepech, pak se nám nechtělo vstávat, usínali jsme, snažili se vždycky co nejdříve vypadnout, a tak nás vyhodili."
Po prvotních jazzrockových zkušenostech ale Štěpána čím dál více lákala první polovina tohoto slova a jeho inklinace k jazzu nabírala stále jasnější směr. "Lákala mě improvizace, svoboda, jaká v jazzu je. Chtěl jsem se víc dozvědět, víc naučit."
Proto se Štěpán Markovič stal v roce 1977 studentem lidové konzervatoře a po první tři léta zmizel z pódií a věnoval se takřka výhradně studiu.
Magie jazzu
"Jednu věc bych chtěl zdůraznit, totiž, že jsem měl vždycky ohromné štěstí na lidi, se kterými jsem hrál. Na lidi, od kterých jsem se toho spoustu dozvěděl a naučil. Fakt je i to, že jsem postupně velice často narážel zejména na bubeníky, se kterými jsem si rozuměl. Ať to byl Jirka Hrubeš, s nímž jsme začínali, nebo Michal Hejna, Bady Zbořil, se kterým jsme pak každou chvíli něco vymýšleli, nebo Josef Vejvoda. Velice podstatný byl Karel Velebný, sice vibrafonista, ale to má k sobě blízko. Po pravdě řečeno, asi by se do těchto řádků nevešlo popsat, jak úžasný to byl člověk."
Právě u Karla Velebného studoval Štěpán Markovič jazzovou improvizaci a stal se členem jeho proslulého Velebandu. Na prahu osmé dekády ovšem nadešel čas založit i první vlastní projekt, moderní jazzovou formaci E.S.P. Dostala své jméno podle nahrávky Milese Davise, což naznačuje i její stylovou orientaci. Svého času se jednalo o velmi respektovanou a vyhledávanou kapelu a pro Štěpána znamenala i jeho albový debut. Souběžně přišla v roce 1983 i další nabídka - do JOČRu. "Byla tam slavná saxofonová sekce, které se říkalo cossa nostra, a všichni jsme k ní vzhlíželi s obdivem. Když emigroval saxofonista Petr Král, začal Dědek Krýsl, který sekci vedl, hledat náhradu. Přišel se podívat do Vagónu, kde jsme hráli s E.S.P., a dal mi lano."
Vstup do JOČRu, kde pak Štěpán působil třináct let, byl vpravdě i jeho vstupem do muzikantského života se vším, co s sebou tento přináší. Ovšem i nadále trvaly jeho další aktivity, spolupráce s řadou hudebníků a na sklonku osmé dekády založení další vlastní formace Jazz Face s bubeníkem Pavlem "Bady" Zbořilem, basistou Robertem Balzarem a pianistou Stanislavem Máchou. Do ní později Štěpán přizval i vyhledávaného slovenského trumpetistu Juraje Bartoše, s nímž hrával už v řadách E.S.P. Jazzovou tvář Jazz Face vystihuje album pojmenované podle skladby Johna Coltrana - Resolution (1994).
"S Jurajem Bartošem jsme pak hrávali i v kvintetu Emila Viklického. Projezdili jsme společně jazzové festivaly od Skotska až po Bejrút. S Emilem, ať už v tomhle kvintetu, nebo předtím v kvartetu, to byla šestiletá spolupráce. S Ďuro Bartošem jsme později dělali třeba desku se slovenským pianistou Jurajem Tatárem, se slovenskými muzikanty jsem vůbec hodně natáčel. Ale neměl bych ani zapomenout na kvintet s Laco Deczim. Prostě, byla toho spousta."
Cesty Štěpána Markoviče
Štěpán Markovič patří k tomu druhu muzikantů, u nichž by výčet jmen, s nimiž vystupoval, koncertoval či nahrával, spolehlivě pokryl nejen řádky tohoto článku. A nutno po pravdě přiznat, že se jedná převážně o jména velmi zvučná. Nejde pochopitelně jen o památné vystoupení v roce 1994, při němž si na pódiu pražské Reduty zahrál po boku kolegy v nástroji, prezidenta Clintona. Štěpán Markovič nasbíral i řadu neocenitelných zahraničních zkušeností. Jako člen mezinárodního bigbandu cestoval po Evropě společně s Rayem Charlesem a Lizou Minnelli.
"Je to velmi zajímavá a poučná zkušenost. O muzikanty je při takové akci postaráno úplně jinak než u nás. Podmínky jsou dopředu dané, všechno je dokonale připravené - ubytování, odjezdy, fahrplan,... Zajímavé je i poznání hvězd v soukromí, jak dokážou v zákulisí bezprostředně a skromně komunikovat. A jaký je to protipól, když vidíš, jak Liza předvádí na pódiu a na stadionu hodinu a půl úžasnou show - zpívá, tančí, stepuje, lidi se můžou zbláznit a po koncertě přijde samota, jen bodyguard a pes.
Štěpán Markovič patří také k velmi vyhledávaným studiovým hráčům, a to na deskách nejrůznějších stylů a žánrů. "Většinou, když mi někdo volá, řekne o co jde a já zpravidla neodmítám. Nechci být ortodoxní jazzman a k nabídkám se stavím dneska už s pokorou. Snažím se vyhovět představě skladatele, představě autora, jeho pocitu, protože to může člověka obohatit. Doby, kdy jsem chodil s futrálem po ulici a myslel jsem si, že to, na čem svět stojí, je jenom jazz, minuly. To by mě asi moc neobohatilo. Takže nabídky obvykle přijímám a snad i proto, že jsem postupně hrál nejrůznější hudbu, se mi zatím nikdy nestalo, že bych představě nevyhověl."
K nejrozsáhlejším zahraničním angažmá, v nichž Štěpán Markovič v poslední době působil, bylo jeho účinkování v mezinárodním orchestru, show německého herce a entertainera George Preusseho. "Preusse je v Německu nesmírně populární, pod pseudonymem Mary ho tam zná doslova každý. Jeho show byla skutečně velkorysá. Doprovázel ho mezinárodní bigband se smyčci, kde bylo spousta výborných všestranných muzikantů. Nejdřív se zkoušelo dva měsíce ve Švýcarsku, pak jsme měsíc hráli v Hamburku a pak čtyři měsíce v Berlíně. Každý večer v divadle pro dva tisíce diváků. I celkové zajištění bylo vynikající. Protože jsem pobýval v Berlíně tak dlouho, měl jsem jednak možnost projít si důkladně tamní kluby a jednak poshánět spoustu not. Láká mě totiž založit tentet, a protože už sedm let učím improvizaci na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde je spousta dobrých mladých muzikantů, chtěl bych ho založit právě s nimi. Pročítám si teď noty, které jsem si přivezl, těší mě hodně cvičit a až to dám dohromady, vyrazíme do klubů." Tím ale pochopitelně muzikantská činnost Štěpána Markoviče ani v současnosti nekončí. Už deset let je členem orchestru Gustava Broma a právě má za sebou patnáctikoncertní turné s Pavlem Šporclem, jazzovou rytmikou a Severočeskou filharmonií, která v netradiční podobě nastudovala skladby Josefa Vejvody. Konec konců, album zachycující toto setkání je další hudební cestičkou Štěpána Markoviče, přičemž ty následující zůstávají otevřené.
Saxofonista a flétnista Štěpán Markovič se narodil 27. 10. 1958 v Praze. Po působení v jazzrockové formaci Expanze II prošel kapelami E.S.P., Jazz Face, byl členem JOČRu, hrál s Emilem Viklickým, Laco Deczim, je členem orchestru Gustava Broma. Spolupracoval s řadou významných tuzemských i zahraničních osobností nejen z oblasti jazzu. Je velmi vyhledávaným studiovým hráčem. Od roku 1998 vyučuje na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
NÁSTROJE
tenor sax: Selmer Mark 6 (1954), hubice Otto Link 6*, plátky Vandoren Java
soprán sax: Yanagisava, hubice Otto Link 7*, plátky Rico Royal
flétna: Trevor James
