Kotlinou českou fámy jdou, obchází strašidlo, divný tvor, ten, kdo se neschová, stihne ho čechomor (prosím pana šéfredaktora, aby laskavě ponechal malé č - myslí se tím jev obecný, strašný až strašidelný a hrůzu nahánějící).
Když jsem se chystal na schůzku s autorskou dvojicí Karel Holas - Franta Černý, říkal jsem si, že je to další bič na pragocentristy. Pili jsme černý čaj a o něco později mi došlo, že to byl pozůstatek šoku, utrpěného ranním vstáváním obou do Snídaně s Novou. Ale všechno je jinak, bič to nebyl. Minutu za minutou se z toho stával otvírák na pražskou konzervu (nezaměňovat prosím s konzervatoří, i když...). Jak jinak nazvat smršť, která vtrhla do hlavního města - pověstného to liberála mezi skokanskými můstky pro populární skokany, ověnčené cenami akademickými, proslulého kmitajícími prsty nahluchlých dýdžejů po "šalplatních" v obskurních disco show a muzikálovým trdlištěm. Ale možná to není smršť, jenom malý pramínek z moravských strání, který trochu vyčistil pleť pramáti Vltavě. Že by tedy zase začalo platit - muzika je písnička? Povídali jsme si dlouho a dobře. Všechno se sem nevejde, ale jedno vím jistě - v kuchyni se moc nezdržují. Poslední dobou na to nějak není čas.
V kolika letech jste začali hrát? Chtěli jste sami, nebo se na vás někdo "podepsal"?
KH: U mě to bylo spontánní, protože táta hrál na saxofon a já chodil na ty jeho zkoušky. Bylo to v šedesátých letech a hráli s kapelou všechny tehdejší populární písničky. Saxofony hrály v hlasech a mně se to líbilo. Ty harmonie. Taky hrál táta na harmoniku a táhnul všechny rodinné oslavy spolu se strejdou, který hrál na bubny. Bydleli jsme v Křenově a pak se přestěhovali do Moravské Třebové. Jednou jsme jeli z toho Křenova do Třebové a táta se mě po cestě zeptal, jestli nechci chodit do hudebky. Povídám jasně, a nějaká učitelka mě tam hned vyzkoušela z Ovčáků a z rytmu. Povídá: "bereme vás a na jaký chceš hrát nástroj"? Vybral jsem si housle. Když už jsem něco uměl, tak jsem hrál s tátou ty jeho písničky.
Co to bylo za písničky?
Z takového zpěvníku Pějme píseň dokola, kde byly všechny dechovky a odrhovačky. Tenkrát jsem ale nevěděl, že jsou to odrhovačky, podstatný bylo, že jsem si zahrál. V hudebce jsem dochodil celý první cyklus a v deváté třídě udělal zkoušky na konzervatoř v Brně. V té hudebce mě potkal na chodbě takovej starej varhaník a začal mě učit teorii, která se mi pak moc hodila. Každou neděli k nám chodil domů. Potom jsme spolu hráli v kostele a na všelijakých akcích.
Na kolik nástrojů hrajete? Karla jsem viděl i s Fenderem Stratocasterem.
FČ: Hraju hlavně na kytaru, ale taky na mandolínu a hodně z pr.... na housle.
KH: Já hraju hlavně na housle, okrajově na kytaru.
Na kytaru hraješ hezky, viděl jsem to v televizi.
FČ: Karel je výbornej kytarista (cha cha).
KH: No jasně, já mám na kytaře proběhnutejch pár cestiček.
To má skoro každý, co si budeme povídat...
KH: Pak jsem taky schopnej zahrát něco na mandolínu, banjo a na klávesy samozřejmě. Protože jsem měl klavír jako obligát na konzervatoři. Nejsem na něj virtuóz, ale nějaké Beatles zahraju.
FČ: Já jsem kytarista, ale když jsem natáčel něco na desky kamarádům, třeba Karlovi nebo kapele Lucie, tak vždycky na mandolínu.
KH: Tam byly úplně jiný postupy. To nikdo nezahraje, jenom Franta (oba velký smích).
FČ: Vymyslel jsem si hru na mandolínu, kde se moc nehraje. A ono to tam nějak pasuje.
Udělám jeden hmat a hraju ho dokola. Hodím tam kvintu a ta se hodí všude.
Hudební vzdělání? To už jsme trochu spláchli...
KH: No, já udělal tu konzervatoř, ale nebylo to tak jednoduchý. V té době jsem se dostal i k jiným žánrům, než co se tam učilo. Kvůli tomu jsem měl studijní potíže a ve třetím ročníku mě nechali propadnout z houslí a dělal jsem reparát. Měl jsem asi dvě stě neomluvených hodin, protože jsem pořád někde hrál. A k tomu reparátu šel se mnou Honza Hrubý, aby mě podpořil. Říkali mi, že když chodím "holit", tak ať si to pěkně užiju.
Ke komu jsi chodil, kdo byl tvůj profesor?
V prváku to byl ten profesor Štastný, ale neměl moc času, protože jezdil hrát po celém světě. Tak mu sundali soudruzi úvazek, asi taky ze závisti, a začal mě učit profesor Bezperát. Ten je tam dodnes. A těsně před maturitou jsem si zlomil tenhle prst (ukazuje na světlo prostředník levé ruky). Tak jsem opakoval ročník. Nic jsem nedělal, říkal jsem si, že už všechno umím. A před Vánoci došel domů dopis, že zlobím. Táta jel do školy, odkud mě chtěli vyhodit. Tak mě na vlastní žádost propustili. Chtěl jsem přestoupit na konzervatoř do Pardubic. Ale mezitím jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu a šel k bigošům. Byl to strašný trest, za to, co jsem v té škole vyváděl. Po vojně jsem školu dodělal dálkově a profesor mě nazval jeho "učitelským zázrakem". Byla to fakt legrace.
FČ: Já jsem, co se týče vzdělání, dítě ulice.
Jak vůbec vznikl Čechomor?
KH: Kapelu založil ve Svitavách Franta s Jirkou Křenkem. To byl houslista a kytarista. V roce devadesát šest umřel. Já v té době hrál s pouťovým promenádním orchestrem na tom Tržišti. A my jsme se z těch kapel mezi sebou znali. A taky často hrál každej s každým. Pak jsem hrál v Českém srdci a ve Francii s Allanem Stivelem a v devadesátým čtvrtým mi Jirka zavolal, jestli bych nešel do Čechomoru. Tak jsem to vzal. Stejně jsem nějak pořád kroužil okolo.
Jak skládáte muziku? Máte to v hlavě nebo s nástrojem? Franta asi s kytarou a Karel na housle?
KH: Franta na housle, já s kytarou (zase dlouhý smích, ale dobře mi tak, nemám se blbě ptát).
FČ: Byl to docela přirozený postup. Písničky jsme našli po sbírkách a zpěvnících, po kamarádech. Když se nám něco líbilo, tak jsme to s Karlem dohromady zaranžovali.
KH: Někdy se nám líbí text, jindy melodie.
Takže aranžujete spolu?
FČ KH Jo, aranžujeme spolu (oba současně - začal jsem tomu věřit).
Co převládá? Píšete víc na texty nebo na melodii?
FČ: Víc na texty. Když se hledá, tak jdeme spíš po textu. Ta písnička má totiž tím textem obsah, kdežto melodie je jenom melodie. Ale vlastně to i kombinujeme. Buď napíšeme svůj text na melodii nebo naopak. No a pak tam přidáme různé mezihry a dohry, my tomu říkáme speciály. A písnička je na světě.
KH: Vždycky se snažíme něco utvořit na vzájemném kompromisu. A u každé písničky si říkáme, kam až bychom chtěli dojít. Ten proces vzniku je delší. Někdy může mít i deset verzí a pak se stane, že se třeba ani na desku nedostane. Hodně si vlastně s každou hrajeme.
A máte v té chvíli představu o ostatních nástrojích. Co tam budou hrát?
KH: Napřed uděláme kostru - housle s kytarou.
FČ: No máme takový pravidlo, že bychom každou písničku měli zahrát a zazpívat takhle ve dvou. Když už takhle funguje, pak teprve s ní jdeme do kapely.
A ostatní muzikanti už vědí, co tam hrát, nebo to mají napsané?
KH: My vždycky sestavujeme písničky tak, jako kdyby měly být na desce. A z toho vyplyne i aranž, aby jich nebylo patnáct stejných. U každé věci si řekneme takovou supervizi, nastíníme si rytmus a vůbec takovou celkovou představu. A v kapele k tomu každý muzikant přidá to svoje.
FČ: Když se pak časem objeví třeba v té písničce něco novýho , tak se tomu nebráníme. Zkusíme si to nahrát, a když se nám to líbí, tak vybereme to, co považujeme za nejlepší verzi.
Taky je rozdíl, když má jít na desku, nebo ji hrajeme na koncertě. To se pak provedení liší.
A na album skládáte písničky programově? To dělá spousta kapel.
KH: Vůbec ne. Máme třeba čtyřicet věcí, z těch se vybírá, a dostaneme se pak na patnáct.
FČ: A ono to určí směr, jaká ta deska bude tématicky. Třeba lyrická, nebo balady, jenom české písničky a tak. Ale většinou je to českomoravský celek.
KH: Pokud se neobjeví třeba polská. A někdy možná zabrousíme i do Balkánu.
Jak cvičíte s kapelou a kde?
KH: To vůbec není tak, že bychom měli dvakrát týdně nějaké zkoušky. Pravidelně, to ne.
FČ: Když jedeme na turné, tak se zkouší tam. Nebo když nás čeká nějaké speciální hraní, tak před tím zkoušíme. A cvičíme někdy v Praze, někdy ve Svitavách. Tam máme zázemí, kamarády, kteří nám umožní cvičit třeba v klubu. My jim zahrajeme koncert a oni nás tam pár dní nechají. Teď zrovna jedeme s Karlem do Svitav a budeme zkoušet ve dvou a připravovat materiál na novou desku.
KH: Ono je tam víc klidu. V Praze pořád někdo volá a navštěvuje.
Takže stabilní zkušebnu nemáte?
KH: Všem zlodějům tímto vzkazujeme, že nemáme. Není co ukrást.
FČ: Dokonce některé nové písničky zkoušíme přímo na koncertě před lidmi.
KH: Je to docela dobrodružství a vycházejí při tom zajímavé věci. Je to úplně jiný pocit a hodně záleží na propojení muzikantů v kapele.
FČ: Teď je v Čechomoru v současné době parta výborných muzikantů a můžeme si dovolit hrát novou písničku a kluci to doprovodí.
KH: Máme takové pravidlo, že když se to nehlásí, tak je to v G dur.
To je dobře placená zkouška. Kam byste zařadili svůj styl, jestli ho vůbec chcete zařadit?
KH: Řekl bych, že je to spousta věcí propojených dohromady. Na desce Proměny se to dostalo díky aranžím Jaze Colemana někam, ani nevíme kam. Neškatulkoval bych to.
FČ: Dá se říct, že rádi s oblibou české písničky pomoravšťujeme a moravské počešťujeme.
Karel kdysi trefně řekl, že děláme most mezi tradicí a moderním trendem. A je na posluchačích, jestli se nám to povedlo, nebo ne.
KH: Taky hledáme spíš ty neznámé nebo zapomenuté písničky a uvádíme je znovu do života.
Myslíme si, že ta pokladnice, kterou nám zanechali předkové, je dost plná a v jiných etnikách toho asi zase tolik není. Tolik vlivů, od tureckých válek třeba, a kdyby sis chtěl vybrat něco takového, musel bys jet pro to hodně daleko. Jak na východ, tak na západ. Žijeme vlastně mezi Dunajem a Labem.
Jak vznikl název Čechomor?
FČ: Původně jsme se jmenovali První českomoravská nezávislá hudební společnost, v podstatě z legrace, protože to bylo dlouhý a hodně blbý. Pak se to nevešlo na plakáty, zkracovali jsme to a poslední verze byla, že jsme se jmenovali Českomoravská, a když jsme točili desku Čechomor, tak jsme si tak začali říkat.
KH: Trochu jsme to převzali od lidí, kteří chodili na naše koncerty a říkali, že jdou na Čechomor.
Nebyl v tom tedy nějaký záměr, že byste chtěli umořit Čechy? Trochu to ten název evokuje. Přijde mi to jako dobrá sranda.
FH: Na to je asi nejlíp každýmu odpovědět: "Jak chceš...".
FČ: Líbilo se nám to, je to takový tvrdý (nezbytný smích).
Jaký je zbytek kapely? Představíš je?
FČ: Z původní sestavy, která začala v osmdesátým osmým, jsem zbyl jenom já sám. Michal Pavlík hraje na cello a na dudy. Radek Stručka na bicí, Radek Pobořil na trumpetu, akordeon a flétnu.
Hráli jste někdy na playback?
KH: Bohužel jo.
FČ: Poslední dobou už nás to neminulo. Zájem medií o nás byl větší a některé akce se bez toho neobešly.
Byl to přímo jejich požadavek? Vím, že hrajete živě výborně.
FČ: Někdy jsme hráli naživo tam, kde ostatní hráli na playback, ale vždycky to nejde. Například, když se točí nějaký Silvestr, neexistuje hrát naživo. Všechno je playback.
KH: Mě osobně to dost štve a asi spoustu jinejch muzikantů taky, když je hudba baví a nemají to jako zaměstnání. Ale když se tím někdo živí, tak to leckdy jinak nejde.
No, to jsi řekl dost kulantně. Známe jich dost, těch, kteří by se ani nemuseli tím živit a lezou pořád před kameru.
FČ: Hm, my to spíše bereme jako nutné propagační zlo.
A v kapele se všichni živíte hudbou nebo někdo dělá ještě něco jiného? Občanské povolání?
KH: V kapele se živí hudbou všichni, občanské povolání nedělá nikdo. Máme tam taky podnikatele, ale my dva to nejsme.
FČ: Věnujeme se plně Čechomoru, ale Radek Pobořil ještě k tomu učí na Ježkově konzervatoři trumpetu.
Jaké máte vybavení? To by určitě zajímalo hodně muzikantů.
FČ: Teď jsem se docela vyzbrojil. Mám několik kytar- Fendera Stratocastera, elektroakustického Godina, akustiku Furcha, elektrifikovanou mandolínu a pořídil jsem si multiefekt Rocktron, docela už v profesionální třídě.
A používáš aparát?
Aparát nemám, všechno nastavím na tom Rocktronu a jdu rovnou do péáčka. Teď jsme začali používat odposlech do uší a vysílačky na nástroje.
KH: Já mám udělanej elektromagnetickej kytarovej snímač od Jardy Janeckého, kterej mám na houslích pod strunama. Odtud jdu do vysílačky, pak do předzesilovače se vším vybavením, korekce, vstup, výstup. Z toho do multiefektu TC Electronic, tam je delay a hall. Mezi tím mám taky kvákadlo a jeden delay. Ale ten asi vyřadím.
Jakou máš značku houslí?
Značku mám neznámou, protože jsem si nechal postavit pětistrunné housle a hledal nástroj, který by byl velký a utáhl to napětí. Můj houslař Petr Matura něco takového sehnal u jednoho vojenského útvaru a přidal tam tu pátou strunu. Hrajou slušně
Co tě k tomu vedlo nebo inspirovalo? Je to dost neobvyklé.
Od pradávna jsem poslouchal Jean Luc-Pontyho a ten měl pět strun. A taky se dostaneš vlastně do violového rozsahu. Takže můžu hrát jako houslista nebo violista. Teď uvažuju o tom a jsem v jednání, že si koupím americké plně elektrické housle značky Zeta. Taky pětistrunné. Ten zvuk je opravdu výbornej , i když s těmi, co mám, jsem dosáhl jadrnýho zvuku, jak elektrickýho tak akustickýho. A nikdo mě nemůže převálcovat. Když chci, tak to vosolím. Což dříve s běžnýma houslovýma snímačema vůbec nešlo. Ať to byl Barcus Berry, Schaller nebo Fischman. Nějak to houkalo. Ale mám někdy problémy, když je špatné zemnění. Ten snímač sbírá brumy ze světel a tak. Proto jsem se rozhodl pro tu Zetu, která má zvuk vyřešenej . Navíc jsou to midi housle a firma dodává hodně příslušenství. Hraje na ně taky Ravi Shankar (to je asi blbost, pane šéfredaktore, ten hraje na sitár, je taky jeden Shankar, ale houslista a hrál s McLaughlinem, ale nevím jeho křestní jméno, jéééé teď jsem tomu dal, vždyť je to hinduista, má takový dlouhý, Karel se asi spletl.) a Vanessa Mae. Je to špičkové vybavení.
Taky nepoužíváš aparát?
Dřív jsem měl Fendera Vibrolux, ke kterýmu jsem si nechal postavit bednu s desítkama reprákama. Měl moc dobrej zvuk. Ale teď hraju přímo do PA.
Máte vlastního zvukaře s PA nebo si najímáte ?
KH: Máme, spolupracujeme s firmou Music Data s Tomášem Ouředníčkem. Ten je stabilní.
Když se někdy stane, že to zvučí někdo jinej, tak máme požadavky a většinou to vždy splní.
Kolik jste vydali CD?
KH: Máme čtyři- Do věčnosti, Mezi horami, Čechomor a Proměny. A když jsme jezdili v devadesátým devátým jako předkapela s Lucií, tak vyšla taková kompilace - půlka z první, půlka z druhý desky. Ale jako pátou ji nepočítáme.
Před chvíli jsem slyšel, že chystáte další.
FČ: Chystáme. Máme materiál a zvažujeme, kdy je pro nás rozumný to vydat. Teď vyjde soundtrack k filmu, který jsme natočili, takže ještě nějaký čas počkáme. Asi tak na jaře příštího roku.
Máte už pracovní název?
KH: Jo, Proměny 2.
Berete inspiraci i někde jinde. Samozřejmě jsou tu lidové písně. Ale co jiné žánry? Co třeba posloucháte?
FČ: Ono to hodně záleží na tom, jaké lidi máš v kapele, jaké mají zkušenosti, čím prošli.
Všichni tam dnes vlastně mají hudební vzdělání a Karel třeba hrál i s evropskýma špičkama keltskou muziku. Takže ty vlivy tam jsou taky. A asi nejvíc je Čechomor kompromis mezi Karlovým a mým názorem. A zvuk Čechomoru je dost originální. Třeba tím, jak Karel hraje na housle, jakým způsobem zpíváme a taky tím, že místo klasické basy máme cello. Michal hraje jak pizzicato, tak smyčcem a používá octaver, takže když jsou basy potřeba, tak je tam máme. Dokonce je náš zvuk zajímavej i pro zahraničí.
KH: Taky se nevyhýbáme jakékoli moderní technice. Samplery a tak.Ty věci tu jsou a budeme se je snažit používat.
FČ: Když se podíváš do světa, třeba U2, Gabriel nebo Sting, všude se objevují názvuky na folklórní melodiku z jejich dosahu v kombinaci s nejmodernější technikou.
Myslíte si, že je to cesta?
KH: Myslím, si že fúze je cesta a pro nás jediná správná cesta. Ale nechceme dávat dohromady různá etnika. Chceme zůstat v Čechách a na Moravě.
FČ: Když jsme si tenkrát s Karlem říkali, že budeme hrát blues, tak když hraješ blues, jsi omezený rozsahem a pořád tou dvanáctkou a těžko se tam dá experimentovat. Čím je to syrovější a podobnější těm černochům, tak je to lepší. Ale my máme tu možnost, že můžeme vytvářet vlastně nový styl.
Máte čas se zajít někdy třeba jen tak na pivo, pokecat, něco vymyslet a nebo se vidíte jenom v kapele? Není to ponorka?
KH: Scházíme se dost často, protože je pořád dost věcí k řešení, nápady, které chceme realizovat.
I s ostatníma klukama ?
FČ: Vidíme se taky dost, ale nejvíc my dva, protože spolu vymejšlíme , ale nebráníme se názoru druhých, to bychom byli asi hloupí. Ale není to jenom skládání, taky tady jsou ty věci okolo. Aby písničky někdo viděl a slyšel. To je dost složitá záležitost a musíš se spojit s těma nejlepšíma v oboru. V tom udělal za poslední čtyři roky největší práci Karel a dnešní Čechomor je vlastně Karlova zásluha. Je to mravenčí práce, kterou nikdo nevidí a není ohodnocená. (Karel se uklání a děkuje).
A máte tedy manažera, když toho Karel dělá tolik?
KH: Máme. Když jsem v Čechomoru začínal, tak jsem si říkal, že je to dobrá ryba. A první věc, kterou jsem tenkrát udělal, bylo, že jsem zašel do Akropole za Jirkou Smrčkem, aby vůbec kapela mohla pravidelně hrát na slušných pódiích a na slušný aparát. A tím to všechno vzniklo.
FČ, KH: Tímto zdravíme Jirku Smrčka (oba vstávají ze židle a mávají).
Máte agenturu na výhradní smlouvu?
KH: Do prázdnin loňského roku jsem vlastně dělal kapele manažera a agenta. S tím mi pomáhal bývalý bubeník Martin Rychta. A na jaře, když se to po natáčení CD na nás svalilo a já měl za měsíc asi čtyři sta mailů, které jsem už organizačně opravdu nemohl zvládnout, tak jsem to pustil. Plnej záznamník na telefonu každej den, a tak jsme se rozhodli pro manažera.
FČ: Po těch letech jsme se vlastně až teď dostali k tomu, že máme klid na práci, která nás baví, můžeme se věnovat skládání a nahrávání bez stresu. Technické a organizační zázemí nám všechno zařídí.
Kdy vás čeká první turné?
KH: Na turné jedeme od prvního dubna do dvanáctého a pak od prvního května do dvacátého. Ale nejlíp se můžeš informovat na www.cechomor.cz
FČ: V březnu taky proběhne premiéra filmu Rok ďábla, kde hrajeme jako herci, a je tam taky naše muzika. Natočil ho Petr Zelenka, je to o setkání lidí se zázrakem. Je to taková fikce. Hraje tam taky Jarek Nohavica a Karel Plíhal.
Co rodina? Máte na ni vůbec čas?
KH: Já mám rodinu velkou, ale tu nejhlavnější mám tady v Praze. Mám tři děti. Jedno z prvního manželství a dvě teď. Už jsem se neoženil, žijeme na takzvanou psí knížku. Loňskej rok byl tak hektickej, že moc času na rodinu nezbylo. Když se dělá kumšt, tak je asi blbost ty děti dělat. Ale když ta rodina už je, tak by se jí měl člověk věnovat. Když děti vyrostou, aby si neříkaly, že jen tak bydlely vedle nějakýho tatínka.
FČ: Já jsem klasickej případ kočovnýho života. Jako jedinej jsem zůstal v místě bydliště, ve Svitavách, kde mám rodinu, a pendluju mezi Svitavama a Prahou. I když to vypadá divně. Ale když chceš přejet Prahu autem ve špicce, trvá to hodinu a půl až dvě a já jsem za dvě a půl hodiny ve Svitavách.
Teď vás oba čeká prozradit, co rádi jíte, a oblíbený recept na tu vaši nejlepší pochoutku.
KH: Já jsem takovej kuchař, že spíš vařím, co dům dá, ale co teda miluji ze všech jídel, je svíčková.
FČ: Když si chci opravdu pochutnat, vydám rozkaz a rodina uvaří španělské ptáčky. S Radkem Pastrňákem jsme nedávno řešili po telefonu o půl čtvrté ráno, jak se vlastně ty ptáčky připravují, a za nějakou hodinu jsme každý na tom konci drátu vypili flašku, myslím že to byla vodka. Je to takové tajemství. Musíš do těch ptáčků mezi ostatní dobroty přidat kůrku chleba, namočenou v maggi. Udělá to ten pravej šmak. A mám recept na opravdovou lahůdku. Kuřecí prsíčka rozkrájím na nudličky, naložím do sojové omáčky a nakapu do té omáčky specielní olej, ochucenej rozmarýnem, bazalkou nebo česnekem. Nechám to vsáknout do masa několik hodin. Pak to osmahnu se zeleninou bez tuku, přidám houby, nechám podusit a vedle toho si připravím omáčku ze smetany, do které přidám sýr. Může to být parmazán, nebo jaký má kdo rád. Když je maso hotové, omáčku na něj naleju. K tomu se na plátky opečou brambory, taky bez tuku. Je to velká dobrota.
