Cavalera Conspiracy - Bratři (Cavalerovi) v triku

Hudba Sepultury mě očarovala už v osmé třídě a až po deseti letech se mi podařilo se setkat s bratry Cavalery osobně. Oba pány jsem zastihl na aktuálním turné jejich společné kapely Cavalera Conspiracy, jehož součástí byla i zastávka na festivalu Sonisphere. V tomto rozsáhlém rozhovoru jsme se zaměřili jak na aktuální desku Blunt Force Drama, tak i jejich kariéru vůbec.

O tobě je známo, že si nepotrpíš na detaily ohledně svého vybavení, avšak naše čtenáře by přece jen zajímalo, do jakých nástrojů jsi vložil svou důvěru?

Max: Používám kytary značky ESP. Mám celkem tři a tou, kterou používám nejvíc, je Viper, model EX. Mám i novou, tvar Explorer, kterou jsem začal používat minulý rok. Snažím se ale navrhnout svůj vlastní model, který by se zamlouval i ESP, a dali bychom dohromady úplně novou kytaru během příštího roku. V případě zesilovačů pak používáme Peavey 5150.

Když jsi zmínil svůj vlastní model, jsou nějaké specifikace, které musí ESP dodržet?

Max: Můj hlavní záměr je navrhnout specifické tělo kytary, ale musím to ještě doladit.

Máš už aspoň nějakou představu?

Max: Trochu, ale co je hlavní, bude to poměrně prosté. Určitě čtyři struny, pouze jeden ovladač na hlasitost, takže velmi prosté a „k věci“. Tak se mi to líbí. Nesnesu kytary, které mají čtyři ovladače a další blbovinky. Nabízí se tu už tolik možností, že se vše stává nepřirozeně komplikované. (smích)

Když se koukneme na tvoji aktuální tvorbu, tak nejen já, ale i mnoho dalších tvých fandů, je překvapeno tím, jak stíháš nalézat prostor jak pro Soulfly, tak Cavalera Conspiracy. Jak si ti daří najít pracovní rovnováhu?

Max: Úplně v pohodě, kámo. U mě vše sedí na správném místě, protože nyní si chci odpočinout od Soulfly. Nechci to dělat pořád, jelikož mě to opravdu unavuje. Projekt Cavalera Conspiracy přišel do mého života v tu nejlepší možnou chvíli, protože jsem se tomu mohl skutečně věnovat. Když vezmeme v potaz tento rok, řekl jsem Igorovi, že se chci věnovat pouze Cavalera Conspiracy a následnému turné. Vydali jsme novou desku, která se nám hrozně líbí, a teď si ji užijeme naživo. Soulfly si tedy může vzít dlouhou roční pauzu. Přijde mi to v tuto chvíli přirozené. Příští rok prostě jen navážu tam, kde jsem skončil.

Obě kapely, přestože jsou každá jedinečná, k sobě mají poměrně blízko. Jak tedy u tebe probíhá proces psaní a následné rozdělování skladeb pro jednu či druhou kapelu?

Max: Když píšu rify, okamžitě je posílám Igorovi. U mnoha z nich si hned představuji, co by s nimi mohl Igor udělat, jelikož mě jeho hraní inspiruje. Když mám v hlavě nápad, okamžitě si umím představit, jak by s ním Igor naložil a zdali z toho bude něco užitečného. (smích) Posílám mu tedy nápady do Brazílie, on si je naposlouchá a tak nějak začneme. Následně se ve studiu všichni sejdeme a daný nápad dále rozpracováváme. Vezmeme základní rif a nabalujeme na něj další nápady při společném hraní. Každý z členů přispívá do celkového procesu psaní. Je to výborný způsob práce, protože se tak využijí nápady a talent všech zúčastněných. Rád mám u sebe Igora pro případ, že nevím, co dál. Zdali uděláme sólo nebo nějaký zajímavý konec či začátek. Po tolika letech a albech máme dostatek zkušeností na to, abychom uměli dát veškerou energii na album. Nahrávání desky Blunt Force Trauma byla úžasná zábava. Začali jsme psaním vážně rychlých skladeb. Napsali jsme pět šest vypalovaček, opravdu nářezů. Když jsme je potom poslouchali, znělo to jako Raining Blood. (smích) Ale potřebovali jsme i něco jiného. Tak jsme napsali i pár více rytmičtějších kousků jako Killing Inside a Genghis Khan.

Jak bys tento proces porovnal se Soulfly? Pravděpodobně více spolupracuješ při psaní s Markem?

Max: ... Jo! V Cavalera Conspiracy mám možnost hodně pracovat s Igorem, ale v Soulfly píšu většinu věcí sám. Bubeník není nijak zvlášť užitečný při psaní. Nemá tolik nápadů, v porovnání s Igorem, který mě skutečně doplňuje a zásobuje svěžími nápady.

Co ty, Igore, jak se díváš na další kapitolu svého života, trvající více jak čtyři roky?

Igor: Upřímně, pro mě je to naprosto uvolňující aktivita. Opravdu si užívám hraní naživo a práci ve studiu. Jak řekl Max, zásobuje mě svými rify a já si s nimi hraji. Ve studiu pak dáme společně dohromady podstatu všech skladeb. Další věc, co mě těší, je, že všechno jde tak nějak samo a rychle. Obě alba, která jsme doposud vydali, vznikla velmi rychle a naprosto bezbolestně. Můžu říct, že jsem si práci ve studiu užil tak, jak už dlouho ne. Pro mě je Cavalera Conspiracy práce i zábava. Do toho je to skutečné rodinné znovushledání. Mám s sebou své děti, které si hrají s Maxovými. Takže si není vážně na co stěžovat. Navíc má člověk možnost hrát před úžasným publikem, jako je to dnes tady.

Tuto pohodu, lze na Blunt Force Trauma, když ji porovnáme s Inflikted, poznat, protože z nové desky číší vyrovnanost a jednota mezi jednotlivými členy.

Igor: Souhlasím. Samotné koncertování po první desce nás dovedlo do studia o něco více semknuté. Při nahrávání Inflikted trvalo o něco déle, než jsme se sjednotili. Avšak tentokrát Johny, náš basák, už lépe věděl, jak s Maxem rytmicky pracujeme, s doprovodem Marca na kytaru. Na Blunt Force Trauma byl tento proces snazší a lze to na nové desce opravdu poznat.

Max: Chce to určitě čas pro každou kapelu, než najde tu správnou chemii, kdy se každý cítí přirozeně. V Cavalera Conspiracy tato fáze nastala opravdu velmi rychle. Nové album zní, jako kdybychom hráli společně dvacet let. Všechno je tam, kde má být. Navíc, jak už říkal Igor, všechno vzniklo velice rychle. Veškeré Igorovy bicí party jsme nahráli tak za tři čtyři dny. Taky jsem už pěkně dlouho nezažil tak rychlý nahrávací proces, kde jsme se zároveň cítili velmi semknutí a cílevědomí.

Igor: Rád bych dodal, že mám velmi dobrý pocit ze spolupráce s Maxem a Loganem ve studiu. Max se věnoval produkci a Logan mixování skladeb. Byl jsem nadšený tím, v jakém stavu byly připraveny mé bicí, protože jsem se nemusel otravovat s žádným dodatečným laděním. Zněly jednoduše skvěle. Celý proces výborně šlapal a jen jsme se posunovali od jedné skladby ke druhé. Ve studiu se občas stává, že se začnou řešit hloupé detaily ohledně toho a tamtoho. Nikdo neměl tyhle kecy, které nás oba vytáčí. Všechno znělo nesmírně přirozeně a atraktivně, takže na úpravy došlo jen občas a na základě společné domluvy. ... a jen jsme říkali: „další, další...“ (smích). Co dodat, osvěžující a přirozené. Hlavní věc, na které mi záleželo, bylo neztratit tu specifickou atmosféru ve studiu, a to se naštěstí nestalo. Občas se stává, že se zasekneš u nějaké hlouposti celý den, např. se zesilovačem, a lidi ve studiu po sobě jen hloupě koukají...

Max: ... a než se dostaneš konečně ke hraní, máš toho už plné zuby. Nejhorší, co se může ve studiu stát, je, drbat se ve skladbě tak dlouho, až ji tím úplně dodrbeš.

Igor: Nakonec ji nechceš ani slyšet. (smích)

Max: Platí pravidlo: to, co jsi stvořil jako první, je to nejlepší, co jsi vůbec mohl vytvořit. V Cavalera Conspiracy se toho snažíme držet a většina věcí, co nahrajeme, je na světě hodně rychle. Daří se nám totiž nahrát to, co potřebujeme, už třeba na druhý pokus a pak jdeme dál.

Igor: Drobné chyby bleskově opravíme, kdyby to bylo jen na mě, přeskočíme je a jdeme dál.

Rád bych se s vámi podělil o to, že mě vaše muzika očarovala už jako velmi mladého, a to v osmé třídě na základní škole, kdy ostatní poslouchali popík a Lennyho Kravitze. Já jsem měl ve walkmanu audio kazetu s deskou Beneath the Remains...

Max: Promiň, že jsem ti zničil život! (smích)

Spíš bych měl děkovat (smích). Tu desku miluju a od té doby vaši tvorbu sleduju. Co by mě však jako fandu a novináře zajímalo, je, zdali existuje ve vaší, přece jen dlouholeté, kariéře něco, čeho litujete nebo byste případně změnili?

Max: Pokud bych měl možnost, změnil bych jméno jedné své desky, konkrétně od Soulfly 3. Je to trochu líné.

Počkej, Black Sabbath pojmenovali desku Vol. 4, a je to dodnes respektovaný kus.

Igor: Stylově na tom zní právě to „Volume“. (smích)

Max: Přesně! (smích) Bylo to velmi divné období mého života. Raději jsem tvořil, než řešil formality, tak jsem si řekl, že ta deska dostane jméno 3 a že je mi to v podstatě jedno. Kdybych to ale mohl změnit, dal bych té desce asi rozumnější jméno. Možná ještě bych změnil jednu skladbu od Sepultury. Jak se jmenuje... z alba Arise... myslím, že se jmenuje Meaningless Movements ... je to vážně posr... (smích) jméno. Její smysl byl jen vyplnit místo. Dali jsme ji na album, protože jsme holt potřebovali ještě jednu skladbu. Každá kapela má takové skladby. Nemůžeš mít na desce jedenáctkrát Refuse/Resist. ((Max danou skladbu vyslovoval jako „Minolets Movements“... téměř jako zkomoleninu minaretu.)

Co ty, Igore, je něco, co bys změnil, kdybys měl tu možnost?

Igor: Nijak zvlášť. Ačkoliv s Maxem souhlasím v těchto bodech, jsou to chyby, ze kterých se učíme. Když se nyní věnujeme naší kapele, bereme naše chyby v potaz a dáme si pozor při pojmenovávání alb nebo skladeb. Jsou to vše lekce a asi bych nic z minulosti neměnil. Kdybychom nedělali chyby, nebyli bychom tam, kde jsme nyní.

Max: To, co jsme vždycky dělali, bylo, že jsme věřili v sebe a naši muziku. Neignorovali jsme názory ostatních, ale věřili si natolik, abychom vydali ze sebe to, co cítíme. Najít jistotu a nebát se, to chce koule. Jsem hrdý na to, že jsme se se Sepulturou pokaždé posunuli o kus dál i přes kritiky a negativní komentáře. Vždycky se objeví nějaký hajzl, co bude hulákat, že jsme se zaprodali atd. Nemůžeme vydat Beneath the Remains desetkrát! Musíš se někam posunout - tohle už tu bylo! - a dospět.

To je tak pokaždé. Nemůžete se zavděčit všem. Někdo vás respektuje, že se vyvíjíte, jiný ne...

Max: Pro AC/DC to funguje, pro nás ne. (smích)

Další téma, které bych rád probral, jsou texty. Je to opravdové spektrum, kterému se věnuješ, ať už to jsou společenské problémy, politika, rakovina, masoví vrazi... Která témata jsou ti tedy nejbližší?

Max: Na nové desce se mi líbilo pracovat na tématech jako je Rasputin nebo Čingischán. Použili jsme jejich tváře i na nějaké upomínkové předměty a dokonce i na Igorovy bicí. Pokaždé se snažím najít nový zdroj inspirace. Proto jsem pro poslední album Soulfly třeba napsal skladbu zaobírající se masovým vrahem, který se jmenoval Jeffrey Dahmer. Začal jsem s příběhem Charlese Mansona, ale nepřišel mi dost temný. Potřeboval jsem někoho ještě zlejšího. Rád píšu texty, ale ještě radši skládám rify. To je moje specialita, to je důvod, proč jsem se narodil. Miluju skládat rify, kámo. Sedím v pokoji celé hodiny a tak ve dvě ráno na mě zaklepe žena a ptá se, jestli dneska ještě přijdu do postele. Jdu sice spát, ale miluju skládání rifů. (smích) Psaní textů mě baví, když mám řádnou inspiraci a natěším se na to. Někdy je mi vyčítáno, že používám stejná slova pořád dokola a opakuju se, ale nějak se tomu nemůžu vyhnout, protože tak píšu už celé roky. Holt už jsem takový.

Dalším stavebním kamenem tvé tvorby je Marc Rizzo. Měl jsem možnost ho vidět naživo až minulé léto v Belgii na Graspopu a byl jsem opravdu fascinován jeho výkonem. Není překvapením, že s ním hraješ jak v Soulfly, tak v Cavalera Conspiracy, protože je to vážně frajer.

Max: Marc je úžasný. Jak jsem říkal před lety Igorovi, pro Cavalera Conspiracy není lepšího kytaristy. Mám ho rád a zároveň ho opravdu respektuji. Je to dobrý přítel a neskutečně talentovaný kytarista. Naživo ze sebe vždy vydá maximum, ať už se jedná o jakýkoliv koncert.

Jsi již delší dobu zapojen i do produkce svých alb. Jak moc si užíváš být součástí této fáze zrodu desky?

Max: Mám to rád, ale abych řekl pravdu, nejsem jako ostatní. Většina producentů jsou chlápci, co hodně kouří, pijí tuny kávy a skoro vůbec nechodí domů. Nemám na tohle buňky, a dokonce ani nekouřím a nepiju kávu. Rád to dělám, protože mě to baví a mám kontrolu nad výsledkem. Nejdůležitější je pro mě zachovat směřování alba. Nemám rád cizí vlivy, a kdyby mi přišel do studia nějaký producent a snažil se něco měnit nebo přehnaně dirigovat, asi bych se zbláznil. Nechci, aby z nás dělal někdo něco, co nejsme, a přinesl negativní atmosféru mezi nás tím, že by nám říkal, že bychom měli znít popověji nebo nahrát chytlavější skladbu. Někteří producenti tohle opravdu umí a dokážou všechno podkopat.

Igor: Dobrý producent je základ. Jsem rád, že se o to starali Max s Loganem. Oba moji nejoblíbenější producenti, Max se stal jedním z nich, nejsou pořád ve studiu. Jsou tam, když je jich potřeba, a aby především reagovali na to, co slyší, a předali nám své názory a nápady. Nedávno jsem viděl dokument o svém nejoblíbenější producentovi, Ricku Rubinovi, který pracuje stejně jako Max. Přijde, vše si poslechne a pak přijde s těmi potřebnými nápady a komentáři. Není to chlápek, který ti bude do všeho kecat a nabourávat atmosféru. Proto potřebuješ výborného producenta a někoho, kdo se bude starat o mix. Max s Loganem proto vytvořili výborný tým, jelikož právě Logan tam bude sedět celý den, pít kafe a hlavně BUDE TAM. (smích) Poté, co vždy dohrajeme, se za ním staví Max a vše zhodnotí. Logan tam pak může sedět až do rána a hrát si.

Jako poslední otázku bych vás požádal, abyste zmínili několik svých nejoblíbenějších kapel a obecně hudebních vlivů. Slyšel jsem toho z dokumentů mnoho, ale nikdy podrobněji.

Max: Nejspíš by to byla raná scéna death a black metalu: Celtic Frost, Hellhammer, Possessed, Entombed, Napalm Death, Exodus, opravdu nářezy. Pak rozhodně punk, zbožňuji hard-core: Agnostic Front, Discharge, The Exploited. Podle mě oba žánry spolu jdou parádně dohromady a rád tyto kapely poslouchám dodnes.

Co ty Igore, pokud se nepletu, máte s Maxem podobný vkus?

Igor: Rozhodně. Poslouchali jsme spolu tyhle kapely, když jsme společně vyrůstali. Dodneška ty věci poslouchám, protože se mi stále líbí, i když jejich produkce je z dnešního pohledu zábavná. Avšak ten materiál je neskutečný. Třeba takoví Discharge zní jako letadlo...

... přistávající do tvé hlavy! Tu větu si pořád pamatuji z jednoho dokumentu. (smích)

Igor: Přesně! (smích) ... letadlo, přistávající do tvého ucha! Neskutečně tvrdá muzika! Dodnes nechápu, jak to ti týpci udělali.

Od Sepultury ke „konspiraci“

Bratři Max a Igor se od dětství potýkali s velkou chudobou, ale časem se z jejích spárů vymanili pomocí hudby a stali se národními ikonami a pomalu nejslavnějšími muzikanty Brazílie. Jejich cesta započala v malém městě Belo Horizonte, kde se dvěma kamarády založili kapelu pod názvem Sepultura, který se dá z portugalštiny přeložit jako „hrob“. Mladíci byli fascinování velmi tvrdou hudbou, kterou si obstarávali v té době velmi populárním vyměňováním audio kazet. Což byla také motivace pro nahrání vlastního výtvoru. Po demu Bestial Devastation a první desce Morbid Visions se sestava ustálila na nejznámějším složení: Max - vokály, Igor - bicí, Andreas Kisser - kytara, Paulo Jr. - basa. První deska, která je vytáhla z nejtěžších časů plných opravdové chudoby, půjčování nástrojů a garážového zvuku, bylo album Schizophrenia, ze kterého dodnes naživo hrají skladbu Troops of Doom. Dokonce ani pánové z Apocalyptiky nedají dopustit na instrumentální skladbu Inqusition Symphony, kterou hrávali naživo v počátcích své kariéry.

Členové Sepultury byli znechuceni světem kolem sebe: chudobou, kriminalitou, korupcí, obrovským kultem náboženství, a tato témata tvořila podstatnou náplň jejich textů i způsob přístupu k hudbě. Díky smlouvě s Roadrunner Records se jejich tvorba dostala do světa. Následovaly dva výborné kousky, včetně mého nejoblíbenějšího Beneath the Remains a Arise. S těmito alby objeli Ameriku i Evropu a i ze živých vystoupení, především kultovního záznamu z Barcelony roku 1991, je více než patrné, jak byli parádně sehraní. Globální senzaci z nich však udělala deska Chaos A.D. a především album Roots.

Členové kapely měli vždy silný zájem o to, aby se kapela stále rozvíjela a přidávala do svého projevu vždy něco nového. Dříve jim zajišťoval zájem už jen fakt, že jsou z Brazílie a hrají kvalitní thrash metal. Avšak jejich vývoj vyvrcholil právě na desce Roots, kdy do svého projevu začlenili hudební elementy domorodých obyvatel Brazílie. Revoluční pojetí metalu a hudby vůbec jim zajistilo mezinárodní pozornost. Sepultura se okamžitě stala jednou z nejvyhledávanějších kapel, což se nejvíce projevovalo při masivních živých vystoupeních.

Velký šok však nastal koncem roku 1996 na vrcholu slávy kapely. Přesný důvod Maxova odchodu je diskutabilní, avšak podstatnou část tvořily konflikty v kapele. První ránou byla vražda Maxova nevlastního syna Dana Wellse a tou druhou vyhazov manažerky, matky Dana a Maxovy ženy, Glorie.

Každý se vydal svou vlastní cestou. Sepultura našla náhradu za Maxe v osobě Derricka Greena. Bez Maxe si kapela stále udržovala určitý kult, avšak své původní slávy zatím nedosáhla. Hodné respektu je však to, že přestože začali v podstatě od nuly, Sepultura i bez Maxe je dodnes jedinečným a respektovaným tělesem. Kapela se vyvíjela svou vlastní cestou. Vliv na tom má i boční aktivita dvorního kytaristy Andrease, který dokonce vydal poměrně experimentální sólovou desku. Igor vydržel v kapele ještě hodně dlouho a opustil ji až v roce 2006, kdy se následně znovu shledal se svým bratrem. Ale o tom až za chvíli.

Max se po odchodu ze Sepultury musel vyrovnat jak se smrtí svého nevlastního syna, tak i s tzv. „holou prdelí“. Přestože několikrát dokázal svůj skladatelský talent a z dob Sepultury neměl problém s finančními prostředky, musel se postavit na vlastní nohy. Svou novou kapelu pojmenoval Soulfly, jako vzpomínku na Dana Wellse. Volně přeloženo Let duše. První stejnojmenná deska byla vyústěním nelehké samostatné práce a osobních hořkostí, kdy si jako kolegy pozval několik přátel i známější hosty, jako např. Freda Dursta a DJ Lethala z Limb Bizkit. Max do dnešního dne vydal se Soulfly sedm alb a s každou novou deskou je patrná jeho záliba v experimentování a objevování sebe sama. Proto je poměrně složité jeho tvorbu v Soulfly žánrově definovat, ale stále je věrný thrash metalu a hard-coreu, ale pojímá ho vlastním způsobem. Zapojuje do něj jak prvky nu-metalu, tak i brazilské či orientální prvky. Sestava kapely se několikrát měnila, ale nejlepšího parťáka našel Max v Marcu Rizzovi, kterého si přetáhl z amerických Ill Niño, kteří, i přes moje sympatie, od Marcova odchodu upadají. Projev Soulfly je sice obohacen o nejrůznější elementy a neskutečnou Marcovu hru, ale v podstatě je projev kapely dosti přímočarý. Přece jenom je to Maxova kapela, a o něm je známo, že nepotřebuje k životu víc než dvě struny... ale co s nimi vykouzlí i tak, to je neuvěřitelné.

V roce 1996 došlo k usmíření obou bratrů na základě telefonátu a pozvání na vystoupení Soulfly. Igor byl po odchodu ze Sepultury na volné noze, a proto se bratři Cavalerovi rozhodli založit společný projekt, který se následně vyvinul v regulérní kapelu. Jako kytaristu bez váhání vybrali Marca a jako basáka dosadili pro první desku Joea Duplantiera z Gojira, ale kvůli jeho pracovní vytíženosti ho nahradil po vydání první desky Inflikted Johny Chow, který hraje s Maxem v Soufly od roku 2010. Dalo by se říct, že Cavalera Conspiracy je v podstatě pouze takové Soufly s Igorem za bicími, ale jak lze poznat z projevu kapely, tak i z dojmů jednotlivých členů, právě Igorova přítomnost a bratrská telepatie je důvod, proč se tento sourozenecký projekt vypracoval do svébytné a respektované kapely.

Téma Reunion

Réunion Sepultury je dodnes atraktivní téma, avšak pro původní členy dosti unavující. Je pěkné, že se umířili především bratři, ale Maxova letitá neshoda s Andreasem asi potrvá věčně. Do dnešního dne bylo na znovusjednocení několik příležitostí a na toto téma bylo z úst původní členů vyřčeno mnoho komentářů. Avšak společný názor zůstává - nikdy k tomu nedojde. Max dodnes lituje zbrklého odchodu z kapely, ale neschopnost společného usmíření s Andreasem naděje fanoušků nejspíš navždy pohřbila. Když se však na celou situaci podíváme s nadhledem, není ani důvod obnovovat starou původní partu. Aktuální Sepultura se vypracovala do osobité kapely s poměrně čerstvým kontraktem od Nuclear Blast. Max se vyřádí v Soulfly naplno a poslední čtyři roky může to samé a ještě přirozeněji, protože s bratrem mají podobný vkus, dělat v Cavalera Conspiracy. Pro vás jako fanoušky je to dobrá zpráva i v tom, že jsou vám klasické pecky jako Refuse/Resist či kultovní Roots Bloody Roots, schopny nabídnout už tři kapely :-)