Koncem října jsme se vydali do východních Čech, kde se konal sedmý ročník jedné z nejvýznamnějších akcí pro české a slovenské bubeníky - Bubenický festival ve Vysokém Mýtě.
Line-up sliboval pestrý program, kromě headlinerů, deathmetalisty George Kolliase z Řecka a žánrově nedefinovatelného šílence Scota Pellegroma z USA, vystoupilo na bubenickém festivalu mnoho zajímavých osobností české bubenické scény.
Zpěv lesních vil vystřídal DJský pult, na závěr přišel death metal
Program sedmého ročníku otevřelo seskupení Drumwave, v sestavě Martin Vajgl, Hanz Sedlář a Václav Zima. Rozehřívání pódia bylo zajímavé zejména pro muzikálnost, kterou se snažil projekt Drumwave návštěvníkům dokázat, že bicí jsou nejen nástroj rytmický, ale z veliké části i melodický. Hlavním tématem vystoupení byla podle všeho otázka, jak smysluplně využít prostor, který hudebníkům, konkrétně bubeníkům, nabízí
zvukové spektrum. Konfigurace jednotlivých bubenických sad v propojení s elektronickými bicími, klávesami a jinými nástroji umožnily muzikantům i takové hudební experimenty, jako například pokus Matina Vajgla napodobit na klávesách Roland Juno-G zpěv lesních vil. (Pokud lesní víly vypadají tak, jak podle Martina zpívají, budou mít, alespoň podle mých asociací, zjevem nejblíže třímetrovým vraždícím laponským trollům s kyji v rukou, neuroticky vyčkávajících svou mateřskou loď, která je má odvézt zpět na jejich rodnou planetu.) Úvod patřil právě elektronickým nástrojům, které umožnily vyčerpávající kombinace zvuků a melodií, příležitostně vřískot ve vysokých frekvencích a všechny zmíněné zvukové excesy a disharmonie, které se dostaly ke slovu místo jednoduchého hraní. V úvodu představení nám tedy Martin Vajgl, který celý program moderoval, představil, podle svých vlastních slov, hudbu dvaadvacátého století. Osobně bych předpokládala, že se hudba budoucnosti vrátí zpět téměř až k primitivní jednoduchosti, avšak moje předpověď zůstala nenaplněná. Zorientovat se v hudbě projektu Drumwave bylo zábavné, ale smyslově vyčerpávající.
Pavla Táboříková, zpívající bubenice doprovázená svou kapelou, rozzářila druhý sál nejen svou skladbou Slunce svítí, ale i jinými skladbami, většinou ze svého nejnovějšího alba. Pavlina hra na bicí nebyla komplikovaná, přeplácaná ani zvlášť progresivní či inovativní, což byla však po na poslech náročném zahřívacím vystoupení tria Drumwave příjemná změna. Osobně čím dál tím víc oceňuji schopnost „vysvětlit komplikované jevy jednoduchými větami“. Stejně třeba Pavle uznat zásluhy za energický projev, který byl vedle výborně zvládnutého zpěvu i hry na bicí přidanou hodnotou. Pavlina hudba nás nabila příjemnou energií, životem a radostí.
Dalším dobíječem baterií byla kooperace dvou bubeníků - projekt s názvem DrumShip ve složení Matyáš Vorda a Radek Tomášek. Dvě bicí soupravy, dva bubeníci, jeden DJský pult a směs populárních skladeb a jejich elektronických, drum‘n’bassových a dubstepových remixů působily na publikum skutečně povzbudivě. Bylo fajn vyskákat se a vyčistit si hlavu, zejména, když se na nás v druhé místnosti chystal Scott Pellegrom z USA.
Jeho „DWčka“ se zebrovaným vzorem podsvícená modrým světlem byla pouze nepatrným příznakem šílenství, které na nás Scott chystal. Většina přítomných nevěděla, co si od vystoupení slibovat. Scott dělal s bubny opravdu všechno. Kopal do hajtky, hrál na činely zuby, křičel do malého bubnu, klepal na blány prsty, mlátil do bubnů pěstmi. Do úst si vkládal paličky, ťukal si prstem na čelo (a to vše vydávalo relativně uspořádané a smysluplné zvuky!), hrál se dvěma páry paliček najednou (ano, dvě paličky v jedné ruce a dvě ve druhé) a na činely splash hrál způsobem, že je vyhodil do vzduchu a nechal je v tempu dopadnout na zem. Dovolte mi jeho vystoupení shrnout superlativem: Bylo šíleně dobré...
Po Miloši Meierovi, který měl ve Vysokém Mýtě širokou fanouškovskou základnu, nastoupil George Kollias, bubeník z deathmetalové kapely Nile, firemní hráč značek Pearl a Sabian. Jeho prostorná sada bicích (rider George Kolliase je objemnější než moje kuchařka) se na konci programu rozezněla v divokých rytmech extrémní metalové muziky. Na chuť si přišli všichni milovníci blastbeatů, dvoukopáků a přechodů v šíleně rychlých tempech. Pestrost, o níž Vojta Sedláček, organizátor festivalu, mluví v rozhovoru na konci článku podrobněji, nebylo možné popřít. A co je nejdůležitější, po skončení festivalu jsme se na sebe všichni navzájem podívali a řekli si: „Že máš nyní strašnou chuť jít do zkušebny a hrát?“
Produkty a novinky
Již tradičně si mohli návštěvníci vyzkoušet novinky, ale i starší ověřené modely či sady činelů a bicích nástrojů. Novinkou je letos řada AQ2 značky Sonor, která je nástupcem řady Select. AQ2 je poloprofesionální řada celojavorových bubnů (sedm vrstev dřeva, z toho jsou čtyři vrsty kanadského javoru). Je sice vyrobena v Číně, ale jako kompenzaci slibuje lité mušle TuneSafe, které zajišťují spolehlivé a dlouhotrvající ladění. Sustain prodlužuje systém uchycení tomů SmartMount, který má na svědomí maximální rezonanci korpusů. Novinku z dílny Sonor lze zakoupit v pěti různých, některých vskutku netypických, povrchových úpravách.
Značka Tama si ve vší skromnosti rozložila do kouta zkušební místnosti soupravu řady Starclassic Bubinga v povrchové úpravě barvy Satin Gold Aztec. Můj známý říkává: „Tama hraje sama!“ No a v případě řady Starclassic s ním musím plně souhlasit. Kultivovaný, elegantní, jemně basový a sametový zvuk ve spojení se suchým zvukem činelů Meinl řady Byzance nám nabízel čistou radost z hraní, a to i při těch nejjednodušších rytmech. Do třetice doplnil showroom svými nástroji český výrobce bubnů GD Custom Drums, který vystavil dvě sady bubnů z ořechového a dubového dřeva.
Rozhovor s Vojtou Sedláčkem
Tento ročník jsme se nemluvili s muzikanty, jak bývá zvykem, ale se samotným organizátorem festivalu, Vojtou Sedláčkem.
Čím je sedmý ročník festivalu výjimečný? Čím se liší od těch předchozích?
Myslím, že pro návčštěvníky že je výjimečný line-upem, a to i přesto, že zde tenhle ročník nemáme až tak hvězdné obsazení jako v minulých letech. Všichni vystupující jsou samozřejmě vynikající bubeníci, jen nemají až tak zvučná jména jako tváře minulých ročníků. (V minulých ročnících vystoupili kromě jiných Benny Greb, Gavin Harrison, Mike Terrana nebo Anika Nilles, pozn. red.) Letos byli headlinery deathmetalový bubeník George Kollias z Řecka a skvělý Scott Pellegrom z USA - oba jsou krásnou ozdobou sedmého ročníku festivalu.
Vybíráš bubeníky ty osobně, nebo jste celý tým, který sestavuje program?
Od začátku festivalu jsem to vždy konzultoval s Martinem Vajglem, který festival moderuje, navzájem jsme si dávali tipy, kdo by mohl vystoupit. Pak je tu samozřejmě politika firem, za které bubeníci hrají. S některými firmami to jde zcela hladce, a tak se ke nám dostanou bubeníci, které bychom tu my sami chtěli mít. S některými to naopak nejde zcela bezproblémově, a tak se může stát, že se nám naše plány kvůli tomu nepodaří dotáhnout do konce. Tenhle ročník se mi například až v polovině léta podařilo sehnat headlinery, kteří jsou zde dnes. Ty, kteří tento rok nevyšli, však budeme zkoušet oslovit pro příště.
Jak se ti vlastně podařilo zrealizovat tenhle nápad, začít pravidelně organizovat bubenický festival se známými hudebníky v malém městě?
Téměr deset let se živím jako dramaturg místního klubu Mklub, ve kterém se pravidelně koná i festival Vysoké Mýto. Podporuje nás město, kultura zde ve Vysokém Mýtě má dlouhou tradici a vysokou úroveň. Důležité je, že tu máme dva sály na jednom patře, takže je to ideální pro pořádání bubenického festivalu, kde je třeba střídat prostory, zejména kvůli přestavbě pódia a zvučení, které je při bubnech trochu náročnější. Já sám jsem amatérský bubeník, mám svou kapelu, nejprve jsem si ten nápad chtěl udělat spíše jen tak pro svou radost. Měl to být festival asi pro sto lidí, kde bych si mohl spíše jen tak sám pro sebe okoukat nějaké bubenické postupy a způsoby hry. Nakonec však dostal festival rozměr, který má v podstatě celorepublikový charakter, což mě velmi těší.
Předpokládala jsem, že i ty sám jsi bubeník. Co tedy považuješ za největší přidanou hodnotu zdejšího bubenického festivalu, to specifické a jedinečné, co si může muzikant s sebou z Vysokého Mýta odnést?
Protože se zde od jedné hodiny odpoledne konají představení, je program skutečně intenzivní, člověk si může od brzkého odpoledne do pozdního večera poslechnout sedm bubenických představení. My klademe důraz zejména na pestrost, snažíme se, aby mohl divák u nás najít všechny hudební styly, od klasického hraní až po metal. Nyní zrovna hraje Matyáš Vorda s Radkem Tomáškem, bubnování spojují s DJingem, takže od tradičního hraní až po míchání bubnování s elektronikou - pro mě je hlavní přidanou hodnotou právě tato pestrost. Stejně mě pestrost na bubnech nejvíce baví. Bubnování není pouze klasický „bum-čvach“, od perkusí po elektrobubny se dá projít velmi širokou škálou hudby.
Je jednoduché udržet tuto žánrovou pestrost, pokud vám ne vždy vyjdou vaše plány a musíte za nějakého bubeníka, se kterým to nevyšlo, hledat náhradu?
Každý rok se snažíme mít dva headlinery, určitě by se nestalo, aby hráli na závěr večera dva metaloví bubeníci, nebo dva takoví, kteří hrají pop. V počtu sedm interpretů na jeden ročník se již dá zmiňovaná pestrost zajistit zcela jednoduše.
Zohledňujete při výběru i jiná kritéria kromě míry profesionality nebo osobnosti bubeníka? Co je pro vás určující při sestavování programu?
Protože to děláme pro veřejnost, přirozeně nás zajímá způsob, jak se hráč prezentuje, zda má nějaké PR, jestli něco publikuje a zda jeho tvorba někam směřuje. Asi bychom nepozvali někoho, kdo „pouze“ hraje v kapele a nijak jinak v té hudbě nevybočuje. Musí být pro nás něčím zajímavý, mít jistý bubenický projev, nějaký příběh, měl by umět nabídnout svým hraním nějaké hlubší sdělení než jen to, že je výborným hráčem v kapele.
Tipuji ti maximálně dvacet sedm let. Co potřebuje mladý člověk kromě energie a odhodlání k tomu, aby rozjel takový velký projekt?
Já si myslím, že moje hlavní motivace je zejména mé nadšení, bubny vnímám, jak jsem již zmiňoval, jako velmi pestrý a zvukově barevný nástroj. Já sám například sbírám vintage bubny značky Ludwig, prostě mě to baví, jsem nadšenec a mám možnost to v rámci svého povolání prodat dalším lidem.
Jsou nějací bubeníci, které bys tady rád viděl na budoucích ročnících, případně už pracuješ na tom, aby navštívili Vysoké Mýto?
Měli jsme v plánu Chrise Collemana, doufáme, že by k nám mohl přijít příští rok. Už jsme oslovili firmy, za které hraje, a je to takový náš sen, aby sem přišel právě on. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale ještě jsme tu neměli černocha, a velmi bychom chtěli. Černoši hrají úplně jinak a za těch sedm let tu ještě ani jeden nebyl. Stejně jsme měli v plánu oslovit Cindy Blackman, manželku Carlose Santany, do budoucna bychom ji sem také určitě chtěli dostat.
Na závěr zkus ty sám říci čtenářům Muzikusu, kteří na bubenické festivalu ve Vysokém Mýtě ještě nebyli, proč by měli přijít příští rok a co je zde čeká.
Mohli by se těšit na sedm bubenických vystoupení, která jsou žánrově pestrá a velmi intenzivní, hraje se od oběda až do pozdního večera. Kromě vystoupení tu máme sál, kde míváme vystavené bubny, činely a paličky, není to tedy jen sledování bubeníků a poslouchání hudby, ale návštěvníci si mohou sami zahrát a vyzkoušet si různé vysoce kvalitní hudební nástroje. Snažíme se také o jistou interaktivitu, máme zde například soutěž s drum metrem, který počítá počet úderů za minutu, a co je neméně důležité, je zde velmi domácká atmosféra. Návštěvníci jsou komunita bubeníků, kteří spolu sdílejí jednu vášeň. Celý festival je v postatě takový rodinný. Mnoho známých bubeníků se sem přijde podívat, i když nevystupují, můžete si je odchytit na chodbě a prohodit s nimi pár slov. Všichni jsou zde velmi přátelští. Atmosféra je kromě programu a ostatních věcí rovněž velmi důležitý parametr.
