Dne 19. 6. 2003 měla v Praze v Kongresovém centru se svou tříčlennou kapelou koncert americká písničkářka Suzanne Vega. I když jsem v Kongresovém paláci na Vyšehradě už mnohokrát byl a účastnil se různých školení a summitů v této budově pořádaných, opět mě dokázala tato stavba přelstít svými záludnými chodbami, schodišti a bezpočtem různých vchodů a východů. Musel jsem vynaložit značnou část energie jen na to, abych se vůbec dopravil do sálu v druhém patře, kde měl koncert o několik hodin později proběhnout.
Dění v samotném sále vůbec nenasvědčovalo tomu, že bude v příštích chvílích hostovat umělkyně světového formátu. Nejdříve jsem trošku znejistěl v domnění, že se jedná o další omyl v důsledku překročení jakéhosi místního bludného kořene, protože v sále o patro níže jsem již měl to štěstí narazit na přípravy představení nesmrtelného muzikálu Drákula, ale za chvíli jsem si (uklidněn slovy sličné stage managerky Terezy, že Suzanne i její kapela má několik hodin zpoždění) začal vybalovat vše potřebné k technické reportáži.
Asi hodinu a půl po mém příchodu jsem byl informován, že kapela se svou vůdkyní Suzanne v čele konečně dorazila. O několik okamžiků později se na pódium začaly stěhovat bedny a krabice s kusy bicích značky Mapex, řady Deep Forest, pouzdra s elektrickými i akustickými kytarami, komba Fenderem počínaje a skvělým Glockenlangem konče a další nezbytné "drobnosti" jako třeba Roland PK-5, nebo špičková ladička Peterson. O instalaci veškeré techniky se staral pár techniků, které si kapela vozí sebou. O nich se mi podařily zjistit pouze dvě informace a ani jedna z nich nebyla příliš uspokojivá - jsou z Británie a v Praze jsou poprvé. Těmto dvěma profíkům asistovali technici a zvukaři místní čeští, kteří instalovali osvětlovací techniku a současně úspěšně řešili problémy se sto deseti voltovým napětím, na které byla většina nástrojů a přístrojů stavěna.
Pomocí nezvykle vstřícných osvětlovačů, jež jsem požádal o nasvětlování nástrojů podle toho, který jsem zrovna fotil, se mi podařilo zabrat velice pěkně právě dostavěná bicí. Jedná se tedy o Mapex Deep Forest, což je nejvyšší exkluzivní řada výše zmíněného výrobce ještě ke všemu v limitované edici vyrobená roku 2001. U bubeníka Douga Yowella se konkrétně jedná o ořechovou verzi setu s označením WT6225WN. Tyto bubny, kterých je dohromady v tomto setu šest (bass drum, 4x rack tom a snare drum), jsou ručně vyráběny z jediného kusu třešně či ořechu a podle barvy následně sladěny do kitů. Stěna u virblů a u tomů je 5,1 a u basových drumů 7,2 mm tlustá. Na ořechové verzi je zajímavé i to, že se jedná o jediný kompletně ořechový nástroj po více než stu let. Pořizovací cena této sestavy je necelých pět a půl tisíce amerických dolarů. Pár chvilek po dostavění a zkompletování drum setu se dostavil mistr svého řemesla, Doug Yowell, který si ještě pár minut upravoval úhly a dolaďoval umístění jednotlivých tomů a pak se pustil do zvukové zkoušky.
Zatímco jsem se věnoval bubnům umístěným na pomyslném středu zadní části podia, za mými zády se protáhl baskytarista Mike Visceglia do pozice nalevo od bicích a začal si připravovat svého stařičkého jazz basse, o kterém si můžete přečíst více v následujícím rozhovoru.
Po zvukové zkoušce všech nástrojů, tedy bicích, basových, akustických i elektrických kytar, se na podiu objevila Suzanne a hned se vrhla na (pro ni) připravený mikrofon. Ten na začátku mírně zlobil, asi se mu nelíbila Suzannina stárnoucí tvář, ale nakonec si dal říci a několik desítek minut si na něm zkoušela Suzanne své zlaté vokály. Když usoudila, že čistých vokálů už bylo dost, popadla jednu z několika akustických kytar, myslím, že to byla právě klasika Tailor série 800, která obsahuje elektroniku Fishman Prefix Stereo Blender, a po požadavku přítomného kameramana ČT1 zahrála a zapěla s doprovodem kapely úryvek jedné ze svých skladeb.
Co se týče vztahů uvnitř kapely a vztahů mezi kapelou a Suzanne, neodvážím se soudit. Neměl jsem tu čest je vidět pohromadě jinde než při zkoušce na pódiu a mohu tedy jen konstatovat, že jejich komunikace probíhala na velice formální úrovni a vzájemná spolupráce nesla známky zažité rutiny profesionálů. Formální vztahy, pokud bylo mé pozorování u Suzanne správné, mohou být právě v profesionální muzice velkým přínosem, protože jednotliví hudebníci nelpí na vzájemných osobních vztazích a koncentrují se pouze na kvalitní práci.
Trochu víc mi o tom řekl basista Mike Visceglia, kterého jsem krátce vyzpovídal v průběhu jednoho z prostojů při zvukovce.
Jak dlouho hraješ se Suzanne, Mikeu, a jak se ti s ní hraje?
Spolupráce je skvělá. Se Suzanne hraji už osmnáct let, takže se všichni dobře známe a všechno jde hladce. Jinak jsem hrál ve spoustě kapel a se spoustou lidí v New Yorku. Začínal jsem u Johna Kella, dále to byli třeba Louen Eddie, Jon McCalkenen, Dara Wiliams, P. B. Snow atd.
A teď nějaké informace o tvé kytaře. Jak už dlouho na ni hraješ a jak je stará? Už toho musela hodně zažít.
To je fakt, mám ji od roku 1979. Byla vyrobena dokonce už v roce 1962. Přede mnou na ni hrál zřejmě někdo country, protože měla nylonové struny a dusítko. Pak jsem si ji sám upravil, ale všechny originální vyměněné části mám doma schované. Měla staré EMG snímače a ty jsem také vyměnil. Udělal jsem je hlavně proto, že tehdy před patnácti lety nezněly ve studiu moc dobře. Dva aktivní jednocívkové snímače se dají mnohem lépe nastavit a přizpůsobit podmínkám, tedy tak tomu bylo aspoň před těmi patnácti lety. Poslední dobou přemýšlím o tom, že snímače vyměním zpět. V módě jsou totiž autentické klasické zvuky a ty by tahle basovka s původními snímači zvládla opravdu skvěle.
Uvažoval jsi někdy o nové kytaře?
Popravdě, měl jsem období, kdy jsem hrál na několik na zakázku vyrobených kytar, kytar s tělem z exotického dřeva a dalších, ale nakonec jsem se vždycky vrátil k té své původní. Vyhovuje mi i její tvar a krk. Je to asi zvyk, ale právě ten se mi moc nechce měnit. Doma mám samozřejmě další, třeba Lackland Joe Osborne a uvažuji o koupi basovky od Fidalskiho, která je stejně tvarovaná jako ta moje a chová se víc jako fender. Na koncertě a na tomto turné hraji jen na tu svoji. Nemám jich sebou víc. Už několikrát jsem musel vyměnit pražce a mechaniky. Ty se prostě za pár let hraní ohnou.
Dokázal by si odhadnout její současnou cenu?
Kupoval jsem ji za cenu kolem tří set dolarů. Teď mi za ni lidé nabízejí tak šest, sedm tisíc dolarů. Podobných jazzbassů z šedesátých let je málo a dneska jsou už velmi těžko k sehnání. Ještě navíc se vracejí. Spousta lidí teď v New Yorku hraje na staré jazz basse. Vracejí se ke klasice spíš než k moderním nástrojům současnosti. Lidé chtějí hudbu více organickou a přirozenou. Jinak o basovkách mám skvělou webovou stránku. Dostala pár ocenění, takže jestli to někdo s hraním na basu myslí vážně, měl by se na ni podívat. Píšu tam různé recenze, rozhovory s velkými muzikanty a spoustu dalších informací.
Webová adresa je www.mikevisceglia.com.
Jak jsi se vlastně dostal k hraní na basu?
K hraní na basu mě přivedl jeden z prvních českých jazzových emigrantů v šedesátých letech. Jmenoval se Jan Arnet, hrál třeba s Jazz Messenger nebo Chicem Hamiltonem. Znal se s mým otcem, který mě s ním seznámil, když mi bylo dvanáct let.
