"Nejsem jednorozměrný," tvrdí o sobě a svém díle tento písničkář, překladatel, textař, autor rozhlasových pořadů a televizní "popularizátor poezie". Jeho vlastní poezie může na první pohled zaujmout kromě břitkého humoru přísnou kritičností, sarkasmem a nesmlouvavými postoji, ale má podle vlastních slov i vlídnou, laskavou a lyrickou stránku. Přesvědčit se můžete sami, třeba zrovna v obsáhlém reprezentativním výboru z jeho tvorby, který pod názvem Blues pro slušný lidi vydalo loni nakladatelství Academia. Jako znalý Evropan a šansoniér má Jiří Dědeček úzký vztah k frankofonnímu prostředí a ve Francii se prý hodlá časem částečně usadit. Pokud jde o domácí posluchače, pro ně právě (mimochodem v roce, kdy je na světě přesně půl století) dokončil několik zajímavých projektů a další připravuje...
Jako překladatel se systematicky věnujete francouzským šansonům. Proč vás zaujal právě tento žánr a kteří umělci ve svém oboru vás nejvíc inspirují?
Jako prvního jsem začal překládat Georgese Brassense. Zemřel v jedenaosmdesátém roce. Nikdy jsem ho živě neviděl a překládal jsem si ho vlastně z takových "cenzurně ideových" důvodů. Moje vlastní texty způsobily někdy potíže a někdy i horší události, ale když se řeklo, že se bude zpívat Brassens, nikomu to nevadilo, přestože jeho myšlenky byly úplně stejné jako ty moje a například o problému lehkých žen se vyjadřoval, jak já bych si ani tenkrát netroufl. V roce 1978 jsem napsal písničku Kdybych měl ségru, pojednávající o prostitutkách, Brassens už v padesátém šestém napsal Žalozpěv pro lehký holky, což je daleko tvrdší píseň, ale zároveň daleko laskavější, než bývá zvykem vůči těm lehkým ženám. To je jeden příklad, jak mi překlady francouzských šansoniérů mohly posloužit a mohl se za ně v určitém smyslu schovat. Když jsem měl asi pět nebo šest Brassensových věcí, začalo se mi to líbit a překládal jsem jich víc a víc. Začalo to možná jako určitá z nouze ctnost, ve smyslu "když nesmím zpívat svoje, budu zpívat cizí". V tom jsem ostatně nebyl sám, tehdy to takhle dělala spousta lidí: Merta zhudebňoval Shakespearovy sonety, Burian zpíval Randyho Newmana a bylo nás víc, kdo jsme si překládali z různých jazykových oblastí. Ještě před revolucí mi na základě ceny od Obce překladatelů vyšla v Pantonu knížka z Brassensových překladů (Klejme píseň dokola - pozn. aut.). Tak jsem se vlastně dostal do role člověka, který překládá francouzské šansony, a jsem rád, že mi to zůstalo až dodneška. Když vezmete výčet těch, jejichž písně jsem překládal - Brassens, Brel, Vian, Piaf, jsou to pravda klasikové 50. a 60., let, není to nic v tom prapůvodním slova smyslu současného, aktuálního teď a v tuto chvíli. Jsou to vesměs velmi nadčasové texty. Promlouvají k lidem stále. Kdyby takové nebylo celé dílo těch lidí, tak se v něm jistě dají vybrat věci, které jsou aktuální i dnes.
Nadčasové jistě jsou, ale netrápí vás poměrně nízká obliba tohoto "okrajového žánru" v dnešní době?
Já jsem se s nijak zvlášť velkým zájmem o to, co dělám, nesetkával celý život, takže mě to nezaskočí nebo nepřekvapí, vždycky jsem tvořil pro určitou menšinu, nechci říct intelektuální či oduševnělou, ale asi bych to říct měl, zkrátka tak to je, nikdy jsem nedělal kulturu masovou a netrápí mě, že to, čemu se říká šanson, má omezený okruh diváků. U nás vlastně tu pochodeň hrdě nese akorát Hana Hegerová a vlastně o nikom jiném se tohle říct nedá. Jedním z velmi významných jmen tohoto žánru, které jsem nechtěl opomenout, je ovšem také Rudolf Pellar, který je navzdory věku jedním z nejlepších šansoniérů, které jsme kdy měli. Nedávno jsem byl na jeho pořadu v Lyře Pragensis a bylo nás tam v publiku asi šestnáct, ale on byl okouzlující. Bylo to opravdu krásné jak pěvecky, tak výběrem repertoáru, který ten večer předložil. Šanson je dneska a v České republice záležitost menšinová, to je pravda, jenže doby se mění a kdo ví, jak to třeba bude za deset patnáct let, protože to, čemu my dnes s velkým "Š" říkáme šanson, tak to v 60. letech byla francouzská populární hudba. Edith Piaf tehdy nikdo nehodnotil jako něco mimořádného, co se vymyká běžným zvyklostem, stejně tak jako Brassense. Zpívali normální populární hudbu, která fungovala paralelně s Beatles, ve Francii většinou úspěšněji než Beatles a někdy se dokázala - v případě Edith Piaf a Jacquese Brela - prosadit i daleko za hranice.
Považujete za vhodné, když české texty na převzaté melodie nejsou věrně přebásněny, ale vypůjčená melodie je podkladem textu v češtině zcela jiného významu, než je ten původní?
Přístup k překládání textů celkově a šansonů zvláště může být dvojí, ale oba dva přístupy jsou správné. Já si nemyslím, že jeden by měl být preferován na úkor druhého, je to vždycky jenom věc překladatele, jak se rozhodne, ale musí to v obojím případě udělat dobře. Když si vypůjčíte hudbu a vymyslíte text, berete na sebe, řekl bych, větší závazek, protože takový text je pak už původní tvorba, a vy se nemůžete odvolávat na nějakého autora, jehož myšlenky pouze tlumočíte. Je to taky velmi ošidné, protože ne každý to umí. Velmi dobře to třeba uměl Pavel Kopta, jehož texty v podání právě Hany Hegerové dodneška známe a zakořenily v nás dokonce tak hluboko, že písně jako Lásko prokletá už ani nevnímáme jako překlad, v tomto případě Jacquese Brela. Pro mnohé posluchače je to zkrátka "jejich písnička" s "jejich Hankou", a to je do značné míry zásluha Pavla Kopty, který to tak krásně přebásnil. Já se snažím překládat věrně, protože si vybírám jenom takové autory, jejichž myšlenky za to věrné přetlumočení stojí. Vian, Brassens nebo Brel byli vždycky autoři s velmi hlubokým poselstvím obsaženým v textu. A mně se zdá neseriózní to poselství nepřetlumočit. Samozřejmě je těžké to udělat tak, aby text byl věrně přeložený a ještě zpívatelný, ale jde to. Edith Piaf je v mém výběru výjimka, protože její texty jsou často komicky plytké, těžce sentimentální, romantické, ale taky si zaslouží, aby český posluchač věděl, co to ta dáma zpívala a nad čím lidi v 50. a 60. letech ve Francii plakali a rvali si vlasy a jak je možné, že patos, který dneska cítím jako falešný, tehdy tak dobře fungoval... Zřejmě to bylo možné jenom ve spojení s tak mimořádnou osobností, jako byla ona.
S jakými pocity a jak přistupujete k textování písní Edith Piaf a dalších šansoniérů, ke kterým už existují notoricky známé české verze třeba právě od tvůrců, jako byl Kopta...
Ono to svým způsobem pomáhá. Ne proto, že by se člověk orientoval lépe ve francouzském originálu a hledal nějaká slovíčka u Kopty. To by ostatně byla marná práce, protože on se toho originálu ani nedrží. Určitým způsobem vám ale dá vzor zpěvnosti v češtině. Když text slyším česky přebásněný, tak mi často okamžitě naskakují přesnější fráze, nežli použil dotyčný autor, a stejně zpěvné. Takže když Hana zpívá: "Už deset let nám láska slouží", tak hned vím, že tenhle první řádek v Brelově textu, který je dost důležitý, bude: "Co bouří prošlo mezi námi." A to je přesné - Koptův verš je jenom velmi přibližný. Píseň se původně jmenuje La Chanson des vieux amants a první řádek zní v originále: "Bien sur eumes des orages," což je doslova: "Samozřejmě, měli jsme i bouře." Kopta často fabuluje i ve faktech, ve kterých by nemusel. Zpívá se tam o dvaceti letech, zatímco on píše "už deset let..." V originálu téhle slavné Brelovy písně jde o to, že dva lidé jsou spolu strašně dlouho, znají se hodně dobře a vzpomínají, co všechno se mezi nimi odehrálo, a jejich vztah přesto drží. Je to jeden z nejkrásnějších textů o lásce, jaký jsem kdy slyšel. Bylo by škoda ho nepřeložit přesně. Když si představím, že by někdo překládal moje texty - jako že se mi to stalo, třeba do polštiny... Polsky rozumím a čtu a vzpomínám si, jaké silné rozčarování jsem cítil, když se překlad odchyloval. Úplně jsem nadskakoval na židli. Tak proto se snažím těm - i když mrtvým - klasikům vyjít co nejvíc vstříc.
Když odbočíme od francouzského šansonu, nemohu pominout otázku po vaší spolupráci s Vladimírem Mišíkem, pro kterého jste napsal spoustu vynikajících textů...
To nepomíjejte, to je jedna z nejsvětlejších kapitol mého psaní. V kariéře, to ne, ale v psaní celkově ano. On mi většinou zavolá, když připravují desku, a domluvíme se na tom, jako třeba v případě alba Město z peřin, že mi přinese hudbu, kterou otextuji, anebo - a v tom má volnou ruku a to on ví - když mi něco vyjde, tak si to může prolistovat, kterýkoliv text si vybere, a stačí, když mi dá zprávu, abych o tom věděl. Vladimír má ještě jedno takové privilegium. Texty, které si ode mě bere, si smí upravovat - trošku. Ne že by vynechával nebo přepisoval moc - chci to jenom vědět, ale nemluvím mu do toho, protože je pro mě osobností, která má právo si ty věci modulovat do úst, jak potřebuje. Takže tohle je náš druh spolupráce a myslím, že díky té jednoduchosti nic nebrání tomu, aby pokračovala i do budoucna.
Jednou z vašich nejznámějších písní je ta s názvem Vraťte mi nepřítele. Je dnes něco v přeneseném slova smyslu vaším nepřítelem, co vás v současné společnosti štve?
Nepřítelem obecně je lidská blbost. A kdybych parafrázoval Wericha, tak musím říct, že "boj proti blbosti je sice marný, ale povinný". Setkáváme se s ní v přenesených smyslech slova všude. Možná bychom ji mohli ještě specifikovat na drobnější a drobnější podúrovně blbosti, ale celkem vzato je to jenom ta lidská blbost a nic jiného, co brání pokroku lidstva a dobrým pocitům ze života. Konkrétní osobu nebo osobnost nemůžu v tomto smyslu jmenovat, nikdo takový neexistuje, nebudu si přece kazit život tím, že si budu z někoho dělat nepřítele - to by byla taky blbost. Lidská hloupost je taková nepřekonatelná mohyla, se kterou se potýká člověk celý život. Často i s tou vlastní.
Jste nebo se cítíte být členem nějakého tvůrčího okruhu v Čechách?
Ani ne. Vlastně do žádného toho oboru, který dělám, úplně nepatřím, mezi překladateli mě berou, jako že překládám "ty písničky", to není "vopravdická literatura", na to se kouká trochu s despektem. I když - přeložil jsem i jednoho francouzského filozofa, Gilese Deleuze, a jeho úvahy o filmu, přeložil jsem se svou ženou Jeana Clauda Carriera, který uvažuje o filmovém scénáři, a tyhle překlady se dodnes používají jako studijní literatura na FAMU. Mezi překladateli ale nejsem moc doma, mezi básníky mě zase považují za písničkáře a mezi písničkáři za literáta. Takže v tomto širokém slova smyslu se cítím "nezařazen", a kdybych měl někdy vyjádřit nějakou příslušnost k něčemu, tak se mi kdysi líbilo písničkářské sdružení Šafrán, které vzniklo na počátku 70. let a jehož jsme byli s Honzou Burianem nějaký čas členy. Vlastně určité spříznění s těmi lidmi cítím dodnes.
V úvodu jsem naznačila, že prozradíte své nejnovější tvůrčí aktivity...
Dokončil jsem překlady písní Edith Piaf na CD pro Světlanu Nálepkovou, nedávno mi také vyšla u Indies Records vlastní deska, která se jmenuje Kdyby smrtka měla mladý. Připravuji desku z písniček Jacquese Brela, ta by měla být hotová do Vánoc. A na co se těším úplně nejvíc, je hraní. V Divadle v Dlouhé mi jako dlouholetému literárnímu spolupracovníkovi nabídli také jevištní prostor, takže příští sezónu tam budu mít možnost jednou měsíčně vystupovat a střídavě uvádět své pořady, kterých je dneska tři až pět, podle toho, jak písničky rozdělím. Přinejmenším jeden pořad z písní Jacquese Brela, jeden z Georgese Brassense a třetí z mých vlastních...
Těším se na ně a děkuji za rozhovor.
