Na Warwick Bass Campu potkáte řadu osobností z basového světa, které dosáhli velkých věcí různými způsoby. Některé cesty se ale v celém kontextu basových špiček poněkud vyjímají a jsou velmi atypické, až překvapivé. Taková cesta je také možná? Tento chlápek je v mnoha ohledech opravdu jediný na světě. A že jste možná o něm nikdy neslyšeli? Já do loňského Campu také ne.
A pak se stal mým největším loňským objevem mezi mými baskytarovými hrdiny! Pojďme si ho tedy krátce představit. Bobby Vega pochází ze San Francisca, kde také započal svou hudební kariéru. Začal velmi brzy a jeho prvním profesionálním „gigem“ se stal Bo Diddley, když bylo Vegovi patnáct let. Bobby dodnes vzpomíná na první honorář od Diddleyho, který mu vyplatil sedmdesát dolarů v jednodolarovkách, takže výplata prý vypadala jako rolička toaletního papíru.
A pak už šlo všechno docela rychle. Když mu bylo sedmnáct, nahrál ve studiu basovou linku do songu High on You od Sly Stone, kde upozornil na svůj unikátní trsátkový styl. Opravdu nikoho jsem neviděl dělat s trsátkem na basu takové věci! Navíc k tomu úžasný zvuk, impozantní groove a hlavně osobní temperament, který do hry dává a ze kterého se posadíte na zadek. Jeho schopnost držet groove bez doprovodu je neuvěřitelná. Ale basa je samozřejmě hlavně o hře s někým a i zde má Vega spoustu dalších zajímavých jmen, se kterými hrál či spolupracoval. Např. Tower of Power, Santana nebo Joe Satriani, na jehož posledním albu Vega účinkoval ve skladbě All of My Life. Samozřejmě, podobná kariéra potkala hezkých pár jmen, teď se ale pojďme trochu vychýlit. V současné době je jméno Bobby Vega v basovém světě spojováno hlavně se světově unikátní sbírkou různého basového harampádí, kterou vlastní. Pokud máte k dispozici internet, doporučuji při čtení rozhovoru s tímto mediem spolupracovat. Dosud jsme si ve článcích o basovém vybavení až tolik nepovídali, nyní však máme informace od jednoho z nejznalejších v oboru vůbec. Jaká že je vlastně jeho současná profese? Dozvíte se v rozhovoru z Markneukirchenu!
Je o tobě známo, že vlastníš obrovskou sbírku baskytar a různého, především vintage, vybavení. Mohl bys mi říct něco konkrétně o sbírce baskytar? Co třeba konkrétně Fendery?
První nástroje se ke mně začaly dostávat, když mi bylo asi šestnáct. V průběhu let jsem občas některé prodal nebo prodávám, ale i tak se mi za čtyřicet let nahromadila sbírka asi o padesáti nebo šedesáti kusech, možná i víc. Začnu třeba u Precisionů. Nejstarší je Precision 1955, pak 1958, který jsem měl s sebou na loňském Bass Campu. Ten jsem vzal proto, že má standardní javorový hmatník, kdežto brazilský palisandr (na Fenderech používaný běžně v 50. a 60. letech) podléhá ve Spojených státech celním zákonům a musíš mít uřední povolení na každou příslušnou zemi, abys mohl s nástrojem vycestovat a vrátit se s ním zpět. Proto beru s sebou ten Precision ’58 s javorovým hmatníkem. Mám jinak tedy Precisiony z let 1955, 1958, 1960, 1971 (tělo s ’68 jazzbassovým krkem) a pak 1972, 1973, 1974, 1975 a 1978. Letos mám s sebou tady na Campu Jazz Bass 1972. Doma mám pak ještě Jazz Bass 1960 s jasanovým tělem a dva olšové z roku 1961. Další Jazz Bassy jsou pak 1964, ’65, ’66, ’68, ’70, ’71, ’72 a 1977. Ani teď nevím...
A to opravdu všechny využiješ?
Ano. Je to kus od kusu a každý nástroj zní jinak. Je pro mě opravdu těžké najít jeden nástroj, který by uměl všechno. Každá basa má jiný zvuk, jiného ducha, a já se vždy snažím najít ten správný exemplář, který v dané situaci dá tu nejlepší kombinaci.
A jiné nástroje mimo Fendery?
Mám Alembic Orion, ten se dvěma snímači a také jednu z prvních Series I s krátkou menzurou. Ta je někdy z počátku 70. let, ještě předtím, než na ně začal hrát Stanley Clarke. Pak mám také basu MTD 535 z roku 1998, bezpražovou MTD 534, Fodera pro mě chystá dvě basy, první bude dokončená příští měsíc. Tom Ribbecke vyrábí krásné akustické Jazz Archtopy a mám od něho basu, která je unikátní svou částečně plochou a částečně klenutou přední deskou. Dále vlastním několik různých Rickenbackerů, mezi nimi i 4000. Pak je tu stará Aria, vlastně první Bobby Vega custom basa někdy z roku 1978, Ibanez Black Eagle Bass, pak Modulus, což jsou v podstatě vylepšené Jazz Bassy. Od nich mám šestistrunný bezpražec, pak nějaké čtyřky s grafitovým krkem. Dále Music Man Sabre 1979, z roku 1980 G & L L-1000 s mahagonovým tělem a bezpražec L-2000 s mahagonovým tělem z roku 1981. Pak nějaké další, mám fakt spoustu různých nástrojů.
Z minulého Bass Campu mám stále tvoji vizitku. Ta prozrazuje, že pracuješ pro firmu EMG. Jaký je vlastně tvůj job u této firmy?
Můžeš mě kontaktovat nebo mi zavolat a já poradím s čímkoli, co se týká basového vybavení. Mohu pomoct s výběrem druhu snímačů, jaké používat struny, aparáty, kabinety, basy atd. Je to v podstatě poradenská služba. Mimo to dělám pro firmu semináře, videa, vynáším odpadky... Prostě vše, co je potřeba. K službám! Jsem moc rád, že to můžu dělat, je to velmi rozmanitá práce. Projdu si vším od štelování nástrojů po testování snímačů a porovnávání aparátů a mnoha dalšími věcmi. Je to zábava.
V tom případě by mě rozhodně zajímalo něco z tvých zkušeností s aparáty. Je nějaký opravdu top aparát, který by měl každý mít?
To záleží na tom, kolik peněz máš a co vlastně chceš z toho aparátu slyšet. Je to individuální. Ono totiž záleží na několika bodech. Ten první jsou tvoje ruce a jejich vztah k nástroji. Pak přichází otázka, jestli opravdu chceš slyšet to, jak ten nástroj ve tvých rukou opravdu zní, nebo jestli chceš slyšet něco úplně jiného. Takže se často stává, že lidé nechtějí slyšet, jak doopravdy zní. Já mám nejradši aparáty, kde slyším svoje prsty, struny a nástroj. Nechci slyšet jen basy a výšky, ale chci slyšet všechno. Chci slyšet naprosto přesně, jak zním. Pro mě je tedy nejlepší aparát Hellborg Rig. Dobré věci ale dělá také Glockenklang. Jinak mám spousty dalších aparátů. Mám třeba sedm Acousticů 360. Znáš značku Phil Jones? Ta je charakteristická pětipalcovými repráky. Mám jeden aparát se třiceti dvěma pětipalcovými repráky. To je úplně něco rozdílného. Pak mám malé aparáty, jako Fender Deluxe 1952 nebo Blackface 1964, Ampeg B-15 1961 a pak ještě B-15 z roku 1964. Je toho hodně.
Pojďme nyní k tvým hudebním začátkům. Jak jsi vůbec začal s basou?
Měl jsem kazeťák a jednoho dne jsem ho přinesl ke svému kamarádovi domů. Měl jsem na kazetě nahrávku Creedence Clearwater Revivalu a pak mi kamarád řekl, že má kapelu a můžeme si to zahrát. Tak jsem si chtěl hned koupit kytaru, ale on mi řekl, že chce, abych se naučil basovou linku. Řekl jsem, že ne. Ale pak jsem si to rozmyslel a basu si koupil. A tak jsem začal. Vlastně omylem!
Co ty a hudební teorie nebo vzdělání?
Teorii vůbec neznám. Hraju všechno podle sluchu. Dodnes jsem se nenaučil číst noty a je to jako bych neuměl anglicky, trochu mě to dodnes trápí. Měl bys umět číst noty, je to z profesního hlediska velmi důležité. Zvláště pak ve studiu se často vyřadím sám ze hry tím, že neumím noty, i když je part primitivní. Zpětně bych se teorii určitě doučil a docílil nějakého hudebního vzdělání. Když umíš noty, umíš tím pádem univerzální jazyk a neztratíš se. Můžeš jet kamkoli a prostě hrát. Je to velmi důležité.
Co je podle tebe nejdůležitější věc pro basistu?
Naučit se, jak udělat kohokoli skvěle znějícím!
Jsi proslulý svou hrou trsátkem. Začal jsi hrát trsátkem hned, nebo až později? Byl jsi ovlivněn někým, koho jsi viděl hrát trsátkem?
Začal jsem opravdu trsátkem, protože mi to zprvu prsty nešlo. Teď už ale umím hrát i prsty. Už přede mnou hrálo mnoho lidí trsátkem řadu let, jako třeba Chris Squire, Carol Kaye, Steve Swallow nebo Anthony Jackson. Já jen používám trsátko svým způsobem, a možná proto se ti může zdát, že je to něco nového. Každý by měl být schopný hrát na basu jak trsátkem, tak prsty nebo palcem. Palcem můžeš hrát několika různými způsoby a docílíš tak jiné barvy, to samé platí pro prsty a trsátko. Ale není to jen barva, co se mění, ale také timing. Trsátko je agresivní a rychlé, odezva je rychlejší než od kůže. Kůže ale zní nejlépe. Takže vždy když hraju trsátkem, dotýkám se struny i kůží. Záleží na situaci a je dobré mít vždy na výběr.
Co vůbec tvé první baskytarové vzory?
Bylo jich spousta, ale byly to většinou ty případy, kdy slyšíš někoho na nahrávce, ale nevíš, kdo to je. Když si pustíš Stevieho Wondera, víš, kdo hraje na basu? Kolikrát prostě ani nezmínili, kdo to je. Konkrétní případ byl třeba Chuck Rainey a songy Rock Steady, Until You Come Back to Me nebo Holy Moses na nahrávkách Arethy Franklin. Nebo Jerry Jemmott hrál taky na jejích nahrávkách. Nebo Cold Blood a basista Rod Ellicott na prvních několika nahrávkách. Nikdy jsem se ale nesnažil učit jednotlivé hudební styly. Snažil jsem se spíš imitovat zvuky, opravdu ne styly. Když vylezeš s Jazz Bassem a začneš hrát na zadní snímač, lidem se automaticky vybaví Jaco. Ale zvuky nejsou jen basisti. Můžou to být ptáci, auta, městský ruch a další různé zvuky a rytmy. Je vlastně legrační, že kdysi lidé hráli hudbu a až potom z toho vznikl název toho specifického stylu. Dneska je ti každý hned schopen tvrdit, že hraje jazz nebo jiný styl. Já ale na otázku, co hraji, odpovídám všem „hudbu“. Lidi se koukají pak divně, ale já prostě tvrdím, že si má každý hrát, co cítí, a lidi už si pak ten styl pojmenují.
Viděl jsem jedno tvoje video, kde mluvíš o Jacovi Pastoriovi a tvrdíš, že Jaco hrál tak, jaký byl. Cítíš se také tak?
Ano. Když hraji, vždy vyjadřuji, jak se momentálě cítím uvnitř. Nebo alespoň bych byl velice šťastný, kdyby to tak bylo a kdyby to mnoho lidí opravdu tak vnímalo a dělalo je to šťastnými.
Jak se díváš na mladou hudební generaci a vůbec generační rozdíly?
Každá generace hraje a vyrůstá v určitém prostředí. Záleží na tom, jak se od něho učíme a co se učíme. Je to stejné jako rostliny a jejich půda na poli. Dnešní svět, který tě učí a ve kterém vyrůstáš, je jiný než v padesátých, šedesátých nebo sedmdesátých letech. Informace získáš dnes úplně jinak. Já jsem si prostě všechno, co jsem se chtěl naučit, musel představit a zkusit na to přijít. A protože nebylo YouTube, to nejdůležitější byly koncerty, na které se chodilo. A taky jsem chodil hodně do obchodů s hudebními nástroji. Trávil jsem tam celé víkendy a hledal a zkoušel všechno možné. To nejdůležitější je ale chodit na koncerty, toho by asi měla mladá generace využívat co nejvíce. Stejně tak je důležité uvědomit si, jak naložit s prostředím, ve kterém člověk vyrůstá. Všechno by mělo jít hlavně z tebe, nemůžeme být všichni stejní.
Jaká je podle tebe tvá role ve společnosti?
Doufám, že ostatní muzikanty inspiruji. Neříkám nikomu, co má dělat, ale věřím, že pomáhám ostatním docílit jejich cílů a že pak jsou sami sebou. Pak je také otázkou, jaká je tvoje role, když jsi leader kapely. Co je vlastně basa v roce 2015? Je to čtyřstrunka? Šestistrunka? Chapman Stick, nebo syntenzátor? Na to si musí každý přijít sám. Všechny věci a zkušenosti, které jsem nasbíral, ať už třeba jaké struny používat či jaké aparáty a basy, se snažím předávat každému individuálně. Protože to nikdy není tak, že jedna velikost pasuje na všechny. Prostě bych chtěl předávat všechno všem co možná nejvíce individuálně, aby si z toho každý vzal maximum pro sebe. A pak samozřejmě, ať už hraji kdekoli na světě, vždy se lidé usmívají nebo se rozhýbají. To, co mají všichni lidé společné, jsou jejich rodiny a nějaký druh hudby, který se jich nějakým způsobem dotýká.
