"Budeš psát téma měsíce, šest stránek, k tomu nějaké rozhovory a tak..." byl jsem osloven v redakci. "a o čem?" zněl vzápětí můj naivní dotaz. "bicí souprava, základní informace a vysvětlení termínů. Stačí nastínit, jednotlivá témata se budou řešit nebo již byla řešena dalšími články." aha.
Na následujících stránkách se tedy pokusím zmapovat základní výbavu bubeníka. Nebudu se zabývat perkusemi ani orchestrálními bicími nástroji, jako jsou například tympány a marimby. Uděláme si malý historický exkurs (opravdu jen stručně, o vývoji bicích souprav psal velmi podrobně a fundovaně kolega Luboš Hnát), zabrousíme do sféry materiálů používaných k výrobě korpusů, dotkneme se i tématu s názvem "hardware" a povíme si i něco o činelech (jejich základním rozdělením a vlivem jejich fyzikálních vlastností na výsledný zvuk jsem se zabýval v článku Jak se kupují činely, který je dostupný na webu Muzikusu). A chybět nebudou ani důležité doplňky, jejichž absence na koncertě by vám mohla hodně zkomplikovat život. A jako bonus (zcela zdarma) rozhovory s několika známými kolegy. Takže po hlavě do toho.
Co je to vlastně buben aneb historický exkurs
Buben patří mezi blanozvučné nástroje, což už samo o sobě napovídá, že se tento nástroj bude nejspíše skládat z nějakého korpusu (čili těla bubnu) a blány. K tomu samozřejmě patří mechanismus, který bude blánu k tělu "přitlačovat". Tyto mechanismy byly původně velmi primitivní, blány se přibíjely rovnou k lubu (korpusu), takto se dělo ještě v dobách swingových a jazzových a tato metoda se týkala zejména tom tomů, jimž se říkalo čínské tom tomy. Potom nějaká chytrá hlava vykoumala, že je docela dobré mít možnost změnit u tom tomů ladění, což byla vpravdě revoluční myšlenka, zejména v době, kdy blány byly vyráběny výhradně z kůže, tedy materiálu ryze biologického, u něhož se ladění měnilo náhle v závislosti na výkyvech teploty a vlhkosti prostředí. Horní blána tak byla u tomů přichycena prakticky stejně jako u dnešních souprav. Nějaký čas ovšem trvalo, než se našel někdo, kdo odstranil hřebíky z blány rezonanční a tento archaický způsob uchycení nahradil aktuálním. Ráfky jsou ke korpusu připevněny pomocí šroubů a tzv. mušlí. Existují i systémy, kdy jsou mušle připevněny k další obruči obepínající korpus, díky čemuž není nutné do bubnu vrtat (tzv. freefloating). Byly i doby, kdy zvukový ideál nepřál dnešní hutnosti a dozvuku tom tomů a kdy se proto rezonanční blány pro jistotu nepožívaly vůbec. Specifickým způsobem uchycení je, když jsou obě blány napínány jedním šroubem, což sice zaručí, že budou obě naladěny stejně, to však může být i na škodu, chcete-li kupříkladu rezonanční blánu u virblu naladit výše než úderovou. Podle mých zpráv tento systém prakticky vymizel, používá ho jen několik vintage/custom firem. Zmíněné znaky platí jak pro "kotle", tak malé bubny. Co je naopak odlišuje, je nasnadě (kromě hloubky korpusu a účelu, pochopitelně): struník. V dávných to dobách používaly se místo dnešních kovových pružin zvířecí střeva (tuším, že z podobného "materiálu" se vyráběly i struny na kontrabas, ale hlavu do metalistova kopáku za to nedám). Struníky se dnes vyrábějí z mnoha materiálů, nejběžnější je opět ocel, výjimečné však nejsou ani mosaz nebo bronz. Mosaz má ostřejší atak, bronz dodá na temnosti. Samozřejmě existují i nejrůznější custom firmy, které se výrobou struníků zabývají (například Puresound), kvalita této komponenty je pro výraz malého bubnu opravdu velice důležitá. Co se způsobu uchycení struníku týče, jsou dva zásadní mechanismy. Vzhledem k tomu, že tyto jsou vyráběny více firmami a jejich názvy se liší podle výrobce, pokusím se alespoň zhruba popsat jejich funkci, výhody a nevýhody obou modelů. První a tradičně používaný je mechanismus, kdy se při vypnutí struníku povolí jeho pružiny. Je to nejlevnější a spolehlivá metoda, proto je také nejrozšířenější, struníky jsou poměrně citlivé... Nevýhodou je, že se při opětovném zapnutí struníku ozve klasický zvuk povolených strun přicvaknuvších se na blánu, což může ve studiu při neopatrné manipulaci vadit. Tento problém je eliminován u druhého modelu, kdy jsou struny konstantně napnuty a při vypnutí struníku se od blány oddálí. Tyto struníky jsou také o něco citlivější díky tomu, že vlastně spodní blánu přesahují. Tento mechanismus je však o něco dražší a není tolik rozšířený (pokud vím, používala jej firma Pearl u některých freefloating modelů). Ještě dovětek: nejčastěji se používá jeden struník, neplatí to však stoprocentně. Již na přelomu třicátých a čtyřicátých let byly v nabídkách tehdejších bubenických katalogů běžné malé bubny se dvěma tzv. paralelními struníky. Tento mechanismus je častý i u virblů používaných v symfonické hudbě a na svém podpisovém modelu si jej dopřál i Dave Weckl. Pokud se jeden struník naladí tak, aby reagoval na sebetišší úder (trochu se "přitáhne") a druhý se naopak nechá o něco povolenější, pokryje se celé výrazové spektrum nástroje a bubeník si tak může dopřát pěkně "dýchající" buben, který však reaguje na sebecitlivější povely.
Souprava nikoliv tepláková
Bicí souprava jako taková se začala do dnešní podoby utvářet v době ragtimových a praswingových kapel. Ta dnešní je zpravidla pětimístná (to znamená, že je složena z pěti bubnů a hardwarového setu). Co se bubnů týče, konfigurace je v drtivé většině případů následující: malý buben neboli virbl (nespisovně označován též jako šroťák nebo céčko, jazykem Shakespearovým mluvíme o snare drum). Spodní frekvence zajišťuje velký neboli basový buben, nespisovně zvaný kopák, šlapák, basoň a houfnice. V angličtině bass drum. Následují kotlíky neboli přechody či tomy (v angličtině je to stejné - tom toms), v případě, že je kotel uchycen na nožičkách, jedná se o speciální odrůdu zvanou floor tom. Další, a to nedílnou součástí bicí soupravy, je sada hardwaru, což v praxi znamená stojan na hi hat (hi hat stand), stojan na malý bubínek (snare stand), pedál k basovému bubnu (bass drum pedal), eventuálně dvojšlapku (double pedal) a stojan na činel (cymbal stand, cymbal stand with boom). O hardwaru si ještě něco povíme. Platí, že bicí soupravy a činely se kupují zvlášť, i když k levnějším soupravám občas výrobce přibalí i "činely", které jsou však zpravidla vhodné tak maximálně pro koordinační cvičení. Ideální však je, když člověk může cvičit na stejné činely, na něž hraje koncerty, neboť jedině tak se naučí pracovat s jejich zvukem. Totéž platí o bubnech. Ještě dodám, že pro každý styl jsou typické určité konfigurace, určité průměry bubnů a určité blány. Je to logické, neboť každý styl má jiný zvukový ideál - a je proto nutné, aby bubeník disponoval adekvátními výrazovými prostředky. Líný a často cestující jazzman se zpravidla spokojí s jedním tom tomem, jedním floor tomem, basovým bubnem a virblem, k tomu do torničky přibalí hihatku, dva crashe, jeden ride, možná s nýtkem (nýtované činely při dozvuku moc pěkně šustí, a to mají mazlíčci rádi) a hurá do jazz klubu. Takový Mike Portnoy, rockový to bard, naloží do kamiónu dva šlapáky, velkou hromadu činelů, gong, spoustu přechodů a dva virbly. A hurá na stadion, eventuálně do studia. Je důležité si uvědomit, že hudbu nedělá velikost soupravy, ale feeling, groove, schopnost využití dobře nacvičené techniky a dobrý nápad.
Rozměry souprav
Rozměry souprav víc než úzce souvisejí s tím, jaký styl bubeník hraje a jaké je nástrojové složení kapely, v níž působí. V éře bigbandů byla například jedna z běžných konfigurací 24" (občas i 26" nebo 28") velký buben, tom tom minimálně velikosti 12". Rozměr floor tomů zpravidla končil u průměru osmnáct. Často se používala sestava malý buben, velký buben, jeden tom tom a dva floor tomy (nejklasičtější příklady jsou Genea Krupa a Buddyho Riche). Jak jste si možná všimli, tyto rozměry nejsou v dnešním minimalistickém jazzovém světě úplně běžné. Je to dáno tím, že zejména v rané éře swingu nebylo zvykem zvučit bicí (o aparaturách dnešních monstrózních výkonů si tehdejší muzikanti mohli nechat tak maximálně zdát), a proto bylo třeba vyšší "výkon" soupravy zajistit rozšířením korpusu. S nástupem bopu se souprava zmenšila. Ubyl jeden floor tom a zejména průměr basového bubnu se rapidně zmenšil. Příchod hardrocku znamenal opět návrat k větším průměrům. Jedinou hodnotou, která zůstala prakticky celou "evoluci" konstantní, je průměr malého bubnu. Dnes se nejčastěji používají konfigurace 22" a 20" basový buben, 10", 12", 14" přechody, což je asi univerzální konfigurace. Pravověrní rockoví milovníci hutných zvuků se však zpravidla stále drží osvědčeného formátu 12", 13", 16" přechody a 22" velký buben. Menší průměry se používají na jazz a akustické styly.
Ráfky
Nejčastěji dodávanými ráfky jsou ocelové. Ty samozřejmě existují v několika modifikacích. Asi nejrozšířenější je třikrát ohýbaný ráfek (triple flanged hoop). U levnějších souprav je jeho tloušťka 1,8 mm, u souprav vyšších středních tříd 2,3 (označení power hoop, dyna hoop, super hoop). Tlustší ráfek je těžší a těžší ráfek lépe drží ladění. U levných virblů jsou tenké ráfky často problematické, neboť zejména technika cross stick na ně nezní moc pěkně a hlavně je příliš potichu. Dalším typem kovových ráfků jsou ráfky lité (die-cast hoops), které jsou u dražších bubnů nejrozšířenější (zejména mluvíme-li o virblech). Velmi dobře drží ladění a hra na ně je opravdu velmi hlasitá, zvuk je plný a pěkně se nese. Lité ráfky se samozřejmě nevyrábějí jen z oceli. Vzpomenu ještě jednou Dava Weckla a jeho podpisový malý buben, na němž má ráfky hliníkové. Ty se oproti ocelovým liší vyšším (to je ale zvukomalba... ještě dodat třeba myším a je to jak řinčení řetězů v Máchově Máji. Ale to už jsem trochu ujel... pozn. autora, to jo, pozn. editora) a jiskřivějším produkovaným tónem právě při zmíněné technice cross stick. Kapitolou samou o sobě jsou ráfky vyrobené ze dřeva. Ty vyrábí jen pár firem na světě (Yamaha, dále zmínění Hanuš a Heřt...) a jedná se tedy o poměrně luxusní záležitost. Produkují masitý a plný zvuk a rim shot přes ně hraný je na vatu do uší. Používá je například Elvin Jones, Akira Jimbo, občas Steve Gadd...
Materiály k výrobě korpusů
Obecně se korpusy dají rozdělit dle materiálu zcela triviálně na kovové, dřevěné a ostatní. Z kovů se vyrábějí hlavně malé bubny (virbly) a asi nejrozšířenějším materiálem je ocel. Z té se vyrábí devadesát procent malých bubnů u takzvaných "začátečnických", či chcete-li levnějších, souprav. Ocelové korpusy mají zpravidla bohaté přeznění a jejich nejčastější použití je v nejrůznějších odnožích rocku. Dalšími oblíbenými kovy jsou mosaz, bronz a měď. Mosaz má syčivý a sypký tón bohatý na vyšší a spodní frekvence, měď je ještě o poznání temnější a zastřenější. Tato temnost je často podtržena ještě ručním tepáním korpusu (tzv. hammering). Někde mezi stojí bronz, který se mi také jeví jako ideální mezičlánek mezi ocelovým a dřevěným korpusem. Co se dřevěných korpusů týče, tady to bude složitější. Kromě materiálů, jichž je neskutečné množství, má na výsledný zvuk vliv i použitá technologie. Začněme právě odtud: nejčastější způsob výroby sériových dřevěných souprav je výroba z překližky. To v praxi znamená, že se dřevo "nakrájí" na tenké plátky a tyto vrstvy se pak za vysokého tlaku lepí k sobě. Nevýhodou je, že oproti ostatním, "custom" metodám obsahují tyto korpusy o hodně víc lepidla, které tlumí zvuk. Výhodou naopak je, že díky použitému lepidlu korpus perfektně drží tvar a je odolnější vůči vlivům okolí, což u ostatních výrobních postupů neplatí. Stručně k metodám dalším: začnu na domácí půdě, kde působí špičková "ručněprodukující" firma Hanuš a Heřt. Jejich nástroje jsou (podobně jako například výrobky italské firmy Tamburo) vyrobeny z vertikálních bloků masivního dřeva. Další metodou je výroba z jednoho kusu dřeva, kdy se vezme kupříkladu javorové "prkno", a to se za použití vysokého tlaku a spousty dalších "čar a kouzel" ohne do kulatého tvaru. A úplně nejfantastičtější je výroba bubnů firmy Canopus, která korpusy doslova dlabe. To se takhle vezme jeden speciální strom, z kmene se vyřízne špalek o přibližné velikosti budoucího bubnu a ten se zevnitř vydlabe a zabrousí.
Nejpoužívanějšími materiály jsou u levnějších sad basswood (lípa), jinak javor, bříza a mahagon. U custom souprav se můžete setkat prakticky s čímkoliv - ořechem počínaje a palisandrem zdaleka nekonče. Teď už jen stručně: mahagon (je myšleno opravdu kvalitní dřevo u opravdu drahých souprav typu DW) má nejbasovější a nejhutnější tón. Hned za ním stojí javor, jehož zvuk je sametově teplý a vřelý. Následuje bříza, která nemá tolik basů, ale zase je zpěvnější; a díky tomu jsou například basové bubny z ní vyrobené ideální třeba pro fusion nebo rock, protože k základnímu basovému tónu se připojí vyšší harmonické frekvence, což dodá nástroji průraznost. Březové bubny se také často používají ve studiích (Yamaha Recording Custom). O všech metodách a materiálech bych v budoucnu rád napsal trochu víc, uvidíme... Abych nezapomněl: v evoluční vlně byla i éra plastová. Na plastové bicí hrál kdekdo, od Johna Bonhama po Billyho Cobhama. Sláva, že tahle éra už je za námi, nejsem sice hippie ani ekologický aktivista, ale nad přírodu (dřevo) není.
Paličky
Je zde prakticky nekonečné množství druhů. Velmi vyčerpávajícím způsobem se jimi v jednom z minulých čísel Muzikusu zabýval kolega Rozsíval. Jen stručně: nejčastěji používaným materiálem je habr a hickory. Habrové paličky jsou zpravidla cca o třicet procent levnější (u domácí produkce), také však vydrží méně. Hickory je o něco hustší dřevo, což je příčinou větší trvanlivosti a faktu, že hikorové paličky jsou těžší. Dalším odlišujícím faktorem je špička paličky, které může být z nylonu nebo dřeva. Nylon má konkrétnější a pronikavější zvuk na činelech (na zvuk má pochopitelně velký vliv i tvar špičky). Pro rozšíření bubeníkova arzenálu jsou poměrně dost podstatné metličky. Ty klasické jsou vyrobeny z oceli. Vedle toho se dají sehnat i nylonové, s nimiž však nelze hrát všechny techniky, které se dají zahrát s ocelovými. Nylonové metličky jsou ideální do baladických skladeb jako efektové paličky (viz. Skladba Dava Weckla Oasis - album Live či Perpetual motion). V nabídce zvuků, které by bubeník měl být schopen vytvořit, by neměl chybět ani ten produkovaný pomocí tympánových paliček (mallets). Jejich nejčastější použití za soupravou je při víření na činely. A nakonec - špejle (záleží na výrobci, často se setkávám s označením hot rods nebo mallets). Jimi produkovaný zvuk je někde mezi zvukem metliček a paliček, časté je použití ve folku a akustické hudbě. Jejich nevýhodou oproti klasickým paličkám je, že se pomocí nich prakticky nedá zahrát presovaný vír (press roll) a je nutné použít dvojkový (double stroke roll).
Blány
Opět i zde můžeme najít několik základních druhů dělení. Prvním je povrch a použitý materiál. Asi nejrozšířenější typy blan jsou pískované (u firmy Remo jsou označeny coated) a čiré (označení clear). Samozřejmě je to jen nejrozšířenější kategorizace, dovážely se (a možná se ještě dovážejí) i blány s označením Ebony, které byly černé jako uhel a měly "mlaskavě" basový zvuk. Dalším důležitým faktorem je tloušťka blány, respektive počet vrstev, ze kterých je vyrobena. Platí, že čím mocnější (tlustší) blána, tím kratší dozvuk a basovější zvuk. Je nasnadě, že dvojité blány se používají zejména v rocku a tvrdších stylech, jazzmani odjakživa preferovali písek (to je pochopitelné zejména díky časté hře metličkami, navíc je pro jazz typické vyšší ladění bubnů - což souvisí s použitím menších průměrů - a pro toto ladění jsou pískované ambassadorky přímo ideální. Potom následují zvláštnosti typu Remo Fiberskin, kdy se blána vlastnostmi i vzhledem blíží přírodní kůži, na rozdíl od ní však perfektně drží ladění a nepodléhá výkyvům teplot. Zajímavostí jsou i dvouvrstvé olejové blány, kde je mezi zmíněnými dvěma vrstvami i něco kapaliny (což opět dodá basy, ale rapidně zkrátí dozvuk a buben ztlumí). Specifické jsou blány na basové bubny, které jsou jednovrstvé a po okrajích mají druhou vrstvu coby tlumící prstenec, díky čemuž je buben snadno kontrolovatelný (Remo Powerstroke). Pokud vím, k nám se ve velkém dováží výrobky tří firem: Remo, Aquarian a Evans. Asi největší zkušenosti mám s výrobky firmy Remo, a proto na nich demonstruji jejich základní vlastnosti a situace, ve kterých se nejčastěji používají. Pískované (coated) blány mají díky povrchové úpravě kultivovanější a tišší tón, proto jsou ideální na jazz, folk a akustickou hudbu. Průhledné dvouvrstvé (Emperor clear), mají barevný hutný tón s bohatým přezněním, ladí se spíše ve spodních polohách. Výborné na bigbeat, rock a tvrdší styly, ale i do bigbandu (Peter Erskine je používá i při hraní v kvartetu). Vlastnosti obou spojují univerzální Emperor coated. A nesmím zapomenout na řadu Pinstripe, která se nejčastěji používá ve studiu a hutnějších stylech. Basový zvuk s minimem sustainu (dozvuku). Je samozřejmé, že ostatní firmy nabízejí obdobné modely, na jejich zevrubný popis zde však už není místo. Ještě podotknu, že nedílnou skupinu blan tvoří blány rezonanční, které se nepískují a jsou zpravidla o něco tenčí než blány úderové.To platí zejména u blan na malý buben, které díky své tenkosti podobné téměř celofánu často při transportu v autě utrpí perforaci.
Hardware
Velmi důležitou částí bicí soupravy je bezesporu hardware. Můj učitel dokonce říkal, že je součástí nejdůležitější, zejména co se pocitu ze hry týče. Mohu to potvrdit, praxe mi poskytla ponaučení, že se opravdu vyplatí brát si na koncerty, kde člověk hraje na erární bicí, pedál k basovému bubnu, sedačku (divili byste se, jak často na tuto veledůležitou komponentu pořadatel zapomíná) a spolu s virblem přibalím často k činelům do kufru i stojan na hi hat, neb není nad to, když má člověk za cizí soupravou těžiště a odpory pedálů nastavené stejně jako u své domácí soupravy. Vezměme to popořadě. Stojan na malý buben musí být v prvé řadě stabilní a je lepší, pokud je v nějakém "středně robustním" provedení, neboť lehké stojany mají při razantnější hře tendenci hopsat spolu s virblem okolo soupravy. Stojan na virbl se skládá z nohou, "kloubu" držícího "koš", do něhož se virbl umisťuje, a samotného koše. Ideální je, když je zmíněný kloub opravdu kloubem, tedy umožňuje nastavení prakticky do jakékoliv polohy. Stejně tak je dobré, když je rozměr "koše" o něco větší než buben: kdybyste si v budoucnu chtěli koupit nástroj s dřevěnými ráfky (Ä la Hanuš Heřt), bude "větší koš" nutností. Pedálů na velký buben je také nepřeberné množství druhů, návod na jejich nákup jsem nabídl v článku Jak se kupuje šlapka. Základní konstrukce je následující: Rám, který se přichycuje k basovému bubnu, ložiska držící "převodovou osu", na níž je upevněn beater neboli palice. Z tohoto upevnění vede řetízek, páska či kovový převod k samotné ploše pedálu. Regulace odporu pedálu se provádí pomocí jedné nebo dvou (vzácnější případ) pružin, která(-é) je (jsou) přichycena(y) po straně rámu. Tolik hrubý popis pro ty, kteří ještě neviděli pedál. Zastavím se u dvou elementů pedálu, jimž jsem ve zmíněném článku "Jak se kupuje..." nevěnoval tolik pozornosti. Prvním je převod mezi beaterem a pedálem. Nejčastěji se jedná o jednoduchý nebo zdvojený řetěz. O něco hladší chod poskytuje převod pomocí pásku, nejčastěji vyrobeného z nějaké "plastoidní" hmoty (dříve kůže). A největší "zabijárnou" je pevný převod - čili převod pomocí kovového dílu. Poskytuje velmi rychlou a přesnou reakci, ale pocit ze hry je opravdu hodně jiný než u páskových či řetězových modelů a na pedál je nutno si zvyknout. Další stěžejní součástí bicí soupravy je bezesporu stojan na hi hatku. Velice důležitý je hladký chod tohoto "přístroje", proto je ideální, má-li stojan nastavitelný odpor sešlapu. Díky bohu se stalo pravidlem, že již k bicím soupravám střední třídy (kolem pětadvaceti tisíc korun) se tyto stojany dodávají. Další velmi důležitou vlastností je stabilita, prakticky u všech dnes produkovaných stojanů zajištěna i za pomoci zdvojených nohou. Jako ideální se mi z praktického hlediska jeví střední hardwarové řady (neplatí pro pedály), neboť ty jsou tzv. "medium heavy" - zkrátka při razantnějším úderu nehopsají po pódiu jako lehké levné stojany a zároveň si člověk jejich transportem nestrhne záda. Totéž platí o stojanech na činely, kdy je stabilita klíčová. U činelových stojanů opět rozlišujeme dva druhy - rovné (straight stand) a šibenice, neboli stojany s ramenem (cymbal boom stand, cymbal stand with arm). I v jejich případě se mi zdá ideální hmotnostně-robustní kategorie medium. Je dostatečně stabilní, přežije i rockové útočnictví a při transportu se nenadřete tolik. Specifickou hardwarovou oblastí je uchycení tom tomů. Dnes je zvykem, že i tomy u souprav středních tříd mají uchycení za ráfky, což prodlužuje dozvuk korpusu. Samoté uchycení tom tomů k velkému bubnu je dnes zpravidla realizováno pomocí kulového kloubu (ball clamp - firmy Yamaha, Tama, Sonor, Gretsch...). Specifické a lety prověřené uchycení má firma Pearl. A propos, málem bych zapomněl na dvě důležité komponenty. První je multiclamp neboli svorka. Ta je zpravidla určena pro uchycení kotle (tom tomu) k činelovému stojanu a dodává se prakticky ke každé bicí sadě, kde nemá floor tom nožičky (dost nelogická formulace, ale doufám, že laskavý čtenář pochopí a nechápavý promine). Druhá komponenta, jejíž existenci jsem předznamenal o pár řádků výše, se zve rampa neboli rack. Je to jakási hrazda, která se postaví kolem basového bubnu a jejíž ramena pak pokračují za něj. Na hrazdu je možno připevnit ramena pro činely, tom tomy a nejrůznější další bicí záležitosti. Výhodou je stabilita a jakási integrovanost. Používají ji zejména vlastníci větších souprav, neboť máte-li tahat třeba deset činelových stojanů-šibenic, je lepší, když si vezmete jen deset ramínek (víte doufám, co myslím, o textilní ani anatomické záležitosti zde neběží) a ta přichytíte na rampu. Další výhodou je, že rampu je možné převážet vcelku, a proto je následné sestavení soupravy daleko rychlejší, jen se přinese rampa a pod ní se vsune kopák a pedál. Tato výhoda se však týká zejména majitelů nákladních vozidel, kterých bude mezi bubnujícími kolegy hádám zanedbatelné procento. Pro jazzmany, kteří používají tři činely a hi hat, je rampa zpravidla zbytečnou záležitostí.
Činely
V tomto bodě opět odkáži na svůj článek Jak se kupují činely, kde jsem základní rozdělení načrtl doufám poměrně dostatečně. Opět tedy jen stručná rekapitulace: činely patří mezi samozvučné metalofony a ideální kategorizace je dělení na činely základní a efektové.
Mezi ty základní lze počítat hi-hat, ride a crash. Za zástupce efektových lze beze strachu označit splash, chinu, bell a podobné. Speciální skupinu tvoří činely a due, známé dobře ze symfonických i dechových orchestrů. Všechny činely mají určité společné znaky, které mají zásadní vliv na zvuk. Patří mezi ně velikost, hmotnost, tloušťka a profil. Větší činely zpravidla znějí déle (mají delší sustain), těžší činely se používají ve tvrdších stylech a mají zpravidla vyšší ladění. Profil označuje stupeň ohnutí činelu od pupku ke krajům. Vyšší profil způsobuje vyšší ladění a zkracuje dozvuk. Důležitá je také povrchová úprava činelů: Nablýskané nástroje zpravidla mají i "blýskavější" zvuk. Činely s "natural" povrchovou úpravou mají často sušší sound (např. Zildjian K, Sabian HH, Istanbul traditional).
Nejčastěji se používají dvě základní slitiny: cast bronze (80 % měď, 20 % cínu + příměsi drahých kovů) a slitina CuSn, z níž se dělají hlavně levnější činely a profi činely firem Meinl a Paiste. Zvuk závisí i na zpracování: soustružení a tepání. U levnějších sad je tepání prováděno strojem, dražší nástroje jsou tepány ručně, což jim dává jistou míru osobitosti a originality.
Hi-hat
Rozměr je nejčastěji 14", častý je však i rozměr 13". Ve tvrdší muzice se používají rozměry větší, například 15". Důležitý je tzv. chick čili sešlap, měl by být konkrétní a pojit se s ostatními nástroji soupravy. Spodní činel často bývá těžší než činel vrchní.
Ride
Opět existuje několik hmotnostních kategorií, v jazzu se používají jemnější ridy s bohatým přezněním, v rocku je naopak žádoucí "kovadlinový" zvuk. Typický je rozměr 20". Ride by měl mít jeden konkrétní tón, který by neměl být přebíjen podtóny.
Crash
Vyrábí se většinou v rozměrech 14" až 22", nejpoužívanější je kombinace dvou crashů 16" a 18". Větší činely mají zpravidla nižší ladění a delší sustain a reagují o něco pomaleji. Opět i zde najdeme minimálně tři základní hmotnostní kategorie: thin, medium a heavy. Nejširší použití mají, jak asi většina z vás tuší, příslušníci druhé zmíněné.
Splash
Činel s vysokým zvukem, ideální pro rychlé akcenty nebo na "chycené" (zdušené rukou) stopky. Běžné jsou rozměry 8" až 12", lze však sehnat i 6" a 7". Hojně se používá ve funky, fusion a elektronické hudbě.
China
Původně byly tyto činely skutečně vyráběny v Číně. Má charakteristický řezavý zvuk, používá se pro akcenty i doprovody, běžně v tvrdších stylech, latinsko-amerických kompozicích, jazzrocku i fusion. Nápadný je specifický tvar, okraj činelu je asi tak 3-4 centimetry od kraje zahnutý směrem k pupku. Vyrábí se v rozměrech 14" až asi 24", nejpoužívanější jsou rozměry 16", 18" a 20".
Futrály
Velice důležitá složka bubeníkovy výbavy, která je bohužel zejména u začínajících kolegů hrubě opomíjena. Ne každý si může dovolit pevné, například plastové, obaly (hard cases), ale i díky domácí produkci lze poměrně snadno pořídit kvalitní polstrovaný futrál. Cena setu se pohybuje v rozpětí mezi třemi a čtyřmi tisíci. Dají se samozřejmě sehnat i futrály levnější, ale je pravda, že tyto zpravidla nemají tak kvalitní polstrování. Látkové futrály mají navíc jednu velkou výhodu: jsou o dost lehčí než plastové "krabice". Pokud však vlastníte bicí dražší padesáti tisíc a vedete život kočovného bubeníka, doporučil bych přidat si ještě nějakou korunku na obaly plastové.
Co všechno by měl mít bubeník
A je tady pomalu, ale jistě blížící se závěr. Na následujících řádcích se pokusím připomenout několik velice důležitých marginalit, jejichž absence vám může na koncertě pěkně zkomplikovat život. Začněme od podlahy. Za nedílnou, nepostradatelnou (a tudíž velmi důležitou) součást soupravy považuji koberec. "No co, tak jim trochu poškrábu parkety...," řeknete si možná. Jenže ono to i na těch parketách docela jezdí. A mobilita nabere vrcholu, pokud vás pořadatel vypeče kamennou, neřkuli mramorovou podlahou. Stačí metr a půl krát metr a půl velký koberec, který se umístí pod hi hatku, šlapák a sedačku a nejede se nikam. Další velmi důležitou součástí je stojan na noty a dostatek kolíčků. Mít svůj stabilní stojan na "kšeftě", kdy hrajete záskok, je často k nezaplacení. Podobně je to s kolíčky. Hrajete-li venku a jste uživatelem not, jsem naprosto přesvědčen o tom, že je oceníte. Já mám stojan nalevo od hi hatky a občas se stane, že při trochu vášnivější hře vzduch z hi hatky noty sfoukne. Kolíčky jsou prostě dobrá věc. Mezi další výrazně prospěšné pomůcky bubeníkovy, tentokrát mimo prkna koncertních pódií, patří bezesporu metronom. V několika posledních číslech Muzikusu psal Martin Vajgl o tom, jak může takový metronom pomoci při nahrávání CD. Je to výborná pomůcka zejména pro cvičení, jakýsi poslední hlídač. Pokud se shodneme na tom, že mezi pomůcky lze zařadit i živé bytosti, doporučuji přibrat do svého arzenálu vhodný pedagogický dozor. Není nad to, když vás někdo donutí pravidelně cvičit. A navíc, každý učitel má trochu jinou optiku a jiný úhel pohledu na věc, což může být značně inspirující. Na koncerty doporučuji přibírat i malou sadu nářadí. Ta by měla obsahovat: bicí kličku, sadu imbusových klíčů, náhradní matky, filc na činelové stojany, olej na šicí stroje (na promazání ložisek a pohyblivých částí, má stejné složení jako drahé oleje vyráběné bubenickými firmami, na rozdíl od nich však i v drahé matičce Praze stojí šestatřicet korun). Dost se mi osvědčilo brát s sebou na koncerty náhradní blány na virbl, zejména tu rezonanční. Při natáčení poslední skladby ve studiu mi ta spodní praskla (chyba struktury, naladěná byla správně, já za to vážně nemohl...) a nebýt faktu, že zvukař byl náhodou také bubeník a disponoval náhradou, asi bychom to točili o den déle. Majitelům bicích Amati doporučuji brát s sebou pořádnou roli izolepy, neboť mechanika zmíněné firmy se vyráběla z velmi měkkých slitin a dočasná fixace strženého závitu izolepou je asi jediné na koncertě realizovatelné řešení. K nezaplacení jsou často kombinačky a šroubovák. Občas je totiž potřeba například dotáhnout šroubek způsobující nestabilitu praktikáblu, na kterém se bude vaše vrcholové vystoupení odehrávat (tato údržbářská situace se občas opravdu přihodí - a není to jen má zkušenost). Důkladná příprava se opravdu vyplatí. A ještě pár drobností: často si s sebou vozím hrací boty, nějaké cvičky, u kterých vím, že s nimi jdou dobře hrát skluzy. Boty s hodně kluzkými podrážkami jsou totiž opravdu nešťastným řešením. Další podstatnou drobností je tužka, kterou ocení zejména z not hrající bubeníci, kteří si budou moci okamžitě zaznamenat a zvýraznit aktuální změny či chyby v partituře. Ti, kdo noty nepoužívají, se mohou tužkou podrbat na hlavě nebo si zapsat telefon nějaké své fanynky. Je dobré, bude-li se jednat o tužku obyčejnou, zakončenou na nepíšícím konci gumou, neboť ne všechny změny partů jsou definitivní. Také se mi osvědčilo brát si na hlučnější akce špunty do uší (je však potřeba s nimi i cvičit, aby měl člověk přehled, jak se dynamicky pojí s kapelou. Cvičením jsou v tomto případě myšleny právě kapelní zkoušky. Tak to už by mohlo stačit, ne?
Stačí aneb doufám, že hotovo
V předchozích řádcích jsem se snažil ne úplně povrchně, ale zároveň ne úplně vyčerpávajícím způsobem popsat bicí soupravu. Cílem bylo, aby článek přinesl co nejvíce poznatků začínajícím bubeníkům a o něco nového obohatil i ty pokročilejší. Mnohá témata již byla rozebrána podrobněji v různých předchozích číslech, na jiná snad v budoucnu teprve dojde. K dokreslení obrazu fenoménu s názvem bicí souprava jsem položil pár otázek renomovaným kolegům, z nichž většinu znáte z tuzemské hudební scény. Pokud vás článek oslovil a nebo ve vás nedej bože vyvolal nějakou otázku, kterou jsem nezodpověděl, rád se pokusím odpovědět. Je to na vás. A nebo víte co? Běžte raději cvičit. Ať nám to hraje!
MILOŠ VACÍK
Co by měla obsahovat univerzální bicí souprava (abys na ni mohl bez obav odehrát kšeft/ koncert)?
Nemám rád slovo kšeft - raději tedy koncert. Každý bubeník má určitě tu svou představu o tom, bez čeho souprava nemůže být. Pokud hraji s TamTamem, vozím basový buben, virbl, alespoň jeden nebo dva tomy a floor tom. Hi-hatku, určitě ride. Ostatní doplňuji podle potřeby-crash, akcentové činely. Samozřejmě nesmím zapomenout na perkuse - konga, shakery, zvonce,atp.
Na co hraješ a proč?
Hraji na bicí soupravu Rogers z roku 1969 - bass 20", snare 14", tom 14", floortom 16" a Gretsch Cataline Elite Club-bass 18", tomy 10", 12" a floor 14". Jsou to nástroje s teplým, přirozeným, otevřeným zvukem, který je sytý ve všech dynamických polohách. Jinak hraji na činely a perkuse Meinl, jsem firemním hráčem. Používám dvě nebo tři konga, djembe a spoustu dalších kubánských, brazilských nebo afrických nástrojů. Mám rád, když zvuk klasické bicí soupravy doplňuji netradičními zvuky perkusí. To dělá celkový zvuk mé soupravy originální, barevnější a osobitý.
Jaký materiál pro výrobu korpusů preferuješ?
Popravdě řečeno se s tím až tolik netrápím - buď nástroj hraje a něčím mě osloví, nebo ne. Důležitější je, aby mě bavilo na něj hrát, aby mě při hře inspiroval a vracel mi radost ze hry svým zvukem.
Bez čeho by ses na koncertě neobešel?
Bez rukou, nohou, dlaní, prstů, bez paliček. Důležité je také používat mozek. Hrát se dá na všelicos.
Jaké je podle tebe další důležité vybavení pro bubeníky?
Důležitá je sedačka, dobrá šlapka, obecně mechanika. Je dobré, když nástroje, na které hraješ, při hře necestují - dobrá stabilita a ukotvení dělá hodně.
Co by měla obsahovat souprava pro začátečníka, jaké další vybavení do začátků pořídit.
Já začínal na malý bubínek (když pominu mlácení do polštářů a kastrolů), rok jsem hrál a cvičil techniku jen na něj. Teprve pak přišla na řadu celá souprava, legendární Amátka. Do začátku tedy radím malý bubínek, pak basový buben a hi-hatku.
Postupně přidat ride a možná jeden nebo dva tomy. Metronom a kvalitní sedačku.
Nejdůležitější je trpělivost!
ŠTĚPÁN SMETÁČEK
Co by měla obsahovat univerzální bicí souprava (abys s ní mohl bez obav odehrát kšeft/koncert)?
Pro "kšeft" musíš použít to, co se po tobě chce. Já kšefty nehraji, nenávidím to.
Na co hraješ a proč?
Hlavně hraji vždy na svou soupravu, mám ji trochu netradičně postavenou, neumím používat dva tomy uchycené na šlapáku, mám je mírně bokem, raději použiji jeden a dva floor tomy.
Jaký materiál pro výrobu korpusů preferuješ?
Nic než javor jsem zatím nevyzkoušel.
Bez čeho by ses na koncertě neobešel?
Bez spoluhráčů a posluchačů.
Jaké je podle tebe další důležité vybavení pro bubeníky (odposlechy, koberce, pivo atd.)?
Odposlechy, koberce, pivo atd. :)
Co by měla obsahovat souprava pro začátečníka, jaké další vybavení do začátků pořídit?
Nějakou soupravu, ale hlavně metronom, sluchátka a mít kde cvičit!
PETR KREJČÍ (Bílá nemoc)
Co by měla obsahovat univerzální bicí souprava (abys s ní mohl bez obav odehrát kšeft/koncert)?
Univerzální bicí souprava (tzn. taková, jako je třeba na festivalech) by měla obsahovat samozřejmě VB, MB, HH a pak preferuji kotel nebo basový tom a alespoň jeden vrchní tom. Co se činelů týká, samozřejmě ride a
jeden crash. To je set, na který se dá s úspěchem zahrát vše od dechovky po speed-metal.
Na co hraješ a proč?
Hraji na Sonor 3003, protože je to skvělá souprava s vynikajícím zvukem za velmi přijatelnou cenu. Navíc je žlutá a vypadá moc hezky na pódiu.
Jaký materiál pro výrobu korpusů preferuješ?
Preferuji samozřejmě korpusy dřevěné (není to zrovna šetrné k pozemským lesům, ale likvidace použitého ohraného nástroje je ekologičtější než u korpusů plastových a podobných alternativ), a to především u malého bubínku - má sametovější barvu zvuku i u ostrých přírazů. A pak, ten ráfek... (mňam!).
Bez čeho by ses na koncertě neobešel?
Určitě bych se neobešel bez paliček! Defekt šlapky nebo čehokoliv jiného se dá nahradit rukama, ale bez paliček to opravdu nejde!
Jaké je podle tebe další důležité vybavení pro bubeníky (odposlechy, koberce, pivo atd.)?
Velmi důležitá je sedačka. Za tu spoustu let hraní jsem seděl na všem možném i nemožném (různé bedýnky, barel, matrace a nespočet kancelářských židlí) a nyní mám sedačku jak se říká "udělanou přímo na pr..." a už ji vozím všude s sebou, i když je v místě hraní komplet bicí set. Další důležitou věcí je hadr (koberec) pod bubny, protože jak víme, hraje se někdy na všelijakých površích a "báječně" se hraje, když se bicí souprava rozjíždí během hraní do všech světových stran současně. Ještě bych připomenul jednu důležitou věc - a to je pohodlná (větrací) obuv.
Co by měla obsahovat souprava pro začátečníka, jaké další vybavení do začátků pořídit?
Co se začátečníků týká, platí: čím na začátek méně, tím lépe (VB, MB, HH, a nějaký ten tom, ride, crash). Myslím, že je to až až, protože ruce a nohy stejně na začátku nevědí, kam dřív bouchnout. Samozřejmě na úplném začátku plní nezastupitelnou úlohu polštáře, hrany stolů, pingpongové pálky, kýble, sudy, vlastní stehna a spousta dalších věcí, které neodmyslitelně patří do velké rodiny bicích nástrojů...
MARTIN VAJGL (-123 minut)
Co by měla obsahovat univerzální bicí souprava (abys s ní mohl bez obav odehrát kšeft/koncert)?
Držím se klasického pravidla "získat maximum z minima". Přestože většinou používám větší soupravy, vystačím si v případě nouze v pohodě s jedním tomem, kotlem, velkým a malým bubnem, dvěma činely a hi-hat. Za nejmenší konfiguraci, kterou lze považovat za bicí soupravu, pokládám velký a malý buben, hi-hat a činel.
Na co hraješ a proč?
Mám rád, když zvolená souprava odpovídá stylu hudby, proto se např. průměry bubnů, které používám, liší v závislosti na projektu. To se týká i použití blan, ladění, případného tlumení, atd.
Mým nejoblíbenějším nástrojem pro koncerty je ale už osmým rokem souprava Tama Starclassic. Vyhovuje mi svou výrazovou polohou přesně na půli cesty mezi "klasickým" a moderním zvukem.
Jaký materiál pro výrobu korpusů preferuješ?
Z moderních materiálů mám nejraději javor, zdá se mi nejlahodnější a nejotevřenější ve všech zvukových frekvencích. V poslední době mě ale také příjemně překvapily bubny z dubu. No a pak samozřejmě osvědčený retro-zvuk: mahagon v kombinaci s topolem. Klasika a la staré Ludwig a spol...
Bez čeho by ses na koncertě neobešel?
No asi bych měl trochu honičku, kdyby mi u soupravy zmizela stolička nebo šlapka, ale únik z pódia by asi způsobila až absence paliček :-).
Jaké je podle tebe další důležité vybavení pro bubeníky? (odposlechy, koberce, pivo atd.)
Odpovím stejně jako u první otázky: nejvíc je získat maximum z minima. Existuje samozřejmě spousta více či méně užitečných doplňků, počínaje odkládacími toulci na paličky a konče třeba speciálním basovým subwooferem, který dodává potřebný pocit basů stoličkou přímo přes hráčův zadek, ale vyplatí se příliš se na nejrůznější doplňky nevázat.
Rozhodně je ale užitečným pomocníkem vlastní dostatečně silný a hrubý koberec pod bicí, jinak může na příhodném terénu během první písničky kopák ujet pod nohou až do prvních řad...
Co by měla obsahovat souprava pro začátečníka, jaké další vybavení do začátků pořídit?
Měla by být co nejtradičnější. To znamená: měla by blánami i volbou činelů umožňovat svému majiteli zvukovou volnost pro experimenty v ladění, porovnávání s přístupy ostatních a v objevení svého směru. U další soupravy pak už mohou upřednostnit vlastnosti, které objevili pro svůj styl jako určující.
Pokud se týká dalšího vybavení, určitě by se tam měl hned od začátku objevit automatický bubeník nebo dobrý metronom s možností poslechu přes uzavřená sluchátka a také ochrana sluchu v podobě ušních špuntů apod.
JAN HROVATITSCH
Co by měla obsahovat univerzální bicí souprava (abys s ní mohl bez obav odehrát kšeft/koncert)?
Kopák, virbl, jeden tom, ride, crash, hi-hat.
Na co hraješ a proč?
Tama Rock Star Custom (slušný zvuk, hlavně kopák, barva celé soupravy velmi příjemná, používám pískované ambassador - sedí mi tato kombinace jak na jazzové, tak tvrdší hraní, osmička tom, to je miláček, desítka, dvanáctka, 22" x 18" + snare Sonor....),občas Yamaha Power V Special(má druhá a vůbec ne špatná souprava, leč má deset let tvrdého stěhování za sebou....), v divadle Minor používám "erarní" Pearl Export (v divadle byla tato souprava již před začátkem mého angažmá, jsem za ni rád....)
Jaký materiál pro výrobu korpusů preferuješ?
Každý materiál (dřevo, samozřejmě pro snare i jiný) je pro mne zajímavý něčím jiným, tudíž bych zřejmě u výroby mojí soupravy kombinoval.
Bez čeho by ses na koncertě neobešel?
Posluchači, bicí, vyjma exhibice v podobě já a computer nebo minidisk, alespoň jeden kolega muzikant.
Jaké je podle tebe další důležité vybavení pro bubeníky? (odposlechy, koberce, pivo atd.)
Dobrá stolička, dobrý sluch, alkohol? V žádném případě, to NIKDY!!!
Co by měla obsahovat souprava pro začátečníka, jaké další vybavení do začátků pořídit?
Nijak bych neslevoval z klasického setu. Jinak click a později nějaké ty speciální nahrávky doprovodu, dobrá sluchátka - jak tlumicí, tak poslechová.
