"Jeďte výtahem nahoru, pak projděte dlouhou chodbou, tam je studio a tam ho určitě najdete," míní vrátná zlínského divadla o Petru Vavříkovi, jednom z nejvýraznějších basistů naší současné scény, muzikantovi tělem i duší, který vlastně docela původně basistou neměl být, muzikantem ale určitě ano. To je ovšem delší historie.
Ne, ty budeš hrát na basu!
Petr Vavřík, rodák z Baťova města bot a prvorepublikových ekonomických zázraků, nepochází přímo z muzikantské rodiny. S výjimkou dědečka, který hrával v různých orchestrech na housle a baskřídlovku, se hudbou aktivně nezabýval nikdo. Jako by snad chtěl dohonit jednogenerační muzikantskou pauzu, vrhl se Petr Vavřík do muziky hodně záhy a s pořádnou vervou.
"Byl jsem asi nejmladší muzikant, který tady na Zlínsku hrál po zábavách. Začal jsem s bigbítem, už když mi bylo třináct, a musel jsem k tomu mít písemný souhlas rodičů. Dneska už si ani nevzpomenu na názvy všech těch kapel, se kterými jsem hrál - Project, Viktoria II, Centrum, Divá Bára, Apostrof, ... - tou snad prošli všichni muzikanti ze Zlína a okolí. Jezdili jsme po zábavách se vším tím, co se tehdy hrávalo, jako Deep Purple, Uriah Heep a podobně."
Nutno ovšem konstatovat, že tehdy v polovině sedmdesátých let nebyla ještě domovským nástrojem Petra Vavříka brilantně ovládaná basa jako dnes, ale kytara.
"Chodil jsem na kytaru do LŠU a občas vyhrál nějakou soutěž. Po jedné takové soutěži jsem dostal nabídku od jednoho profesora z Prahy, abych začal dělat kytaru na konzervatoři. K tomu ovšem nedošlo. Klasika mě nějak mezitím přestala bavit, tedy, abych byl přesnější, přestalo mě bavit cvičit, a tak pro mě konzervatoř skončila dřív, než vůbec začala. Cvičení jsem nikdy moc nedával, tak maximálně dvacet minut denně, a to mi zůstalo. Radši hraji než cvičím."
Zatímco Petr Vavřík získával prostřednictvím hodin kytary na LŠU základy techniky, na kterých, jak přiznává, staví dodnes, rozšiřoval pochopitelně své hudební zájmy, vkus a cítění i mimo hudbu klasickou.
"První deska, která mě opravdu dostala, byla Made in Japan od Deep Purple. Z té jsem byl úplně hotový, když jsem ji ve třinácti poprvé slyšel. Ale zajímaly mě i další věci jako Chick Corea, Stanley Clarke a jejich Return to Forever, anebo různé artrockové kapely jako Yes, Genesis nebo Mahavishnu Orchestra. Jenom fotky se tenkrát nějak nedaly sehnat, to mě mrzelo."
Namísto konzervatoře, tedy po povinné školní docházce, nastoupil Petr Vavřík do učeben střední školy elektrotechnické, které o víkendech měnil za bigbítové tancovačkové sály, a po čtyřech letech došel nejen k maturitě, ale záhy i k povolávacímu rozkazu. Paradoxně to byla ovšem vojna, která měla zásadně poznamenat jeho příští muzikantskou dráhu.
"Byl jsem na vojně v Senici, kde jsem se v kapele sešel s Vlastou Redlem. Vlasta potřeboval basistu. Říkal jsem mu, že jsem taky kytarista a zahrál jsem mu něco z klasiky.Vlasta se začal mračit. Byl mazák, a tak prostě prohlásil - Ne, ty budeš hrát na basu! - A bylo to. Začalo mě to bavit a od té doby hraji na basu."
Škola jménem Pavel Novák
Jestliže časy, strávené ve vojenské uniformě, udělaly z kytaristy Petra Vavříka basistu, měly na jeho budoucí muzikantskou dráhu vliv ještě ve druhém ohledu.
"Setkal jsem se tu s kluky, kteří měli po vojně nastoupit do doprovodné kapely Pavla Nováka. Navrhli mi, abych šel s nimi. Udělal jsem formální konkurz a v letech 1983 až 1988 jsem hrál u Nováka. Byla to obrovská škola. Novák byl jednak dokonalý profesionál, co se týče zpěvu, jednak vynikající manažer. Hráli jsme neustále. Nebyla výjimka třicet, čtyřicet koncertů měsíčně. Jezdili jsme po Německu, po Rusku, kolikrát jsme měli i pět vystoupeních za den. Dopoledne pro školy, odpoledne někde v lázních a večer do dvou do rána ještě ples. Nedalo se při tom stihnout nic jiného, ale, jak říkám, Novák nás všechny pořádně vyškolil a krom toho jsem si vydělal spoustu peněz. Hrál jsem tu s jednou přestávkou, kdy jsem chtěl odejít. Měl jsem řadu nabídek, třeba od kapely Mariky Gombitové, od Nerezu nebo skupiny Broms, ale žádná z těch nabídek nevyšla, a já se musel nějak živit. Musel jsem se živit muzikou, protože to bylo to jediné, o čem jsem si myslel, že to tak nějak umím, a tak jsem se vrátil. Současně jsem ale nepochyboval o tom, že to není konečná stanice, že se dostanu někam dál."
Postupem let se ovšem také vyvíjel osobitý hráčský styl Petra Vavříka až k jeho současnému rukopisu a zasloužené pozici jednoho z nejvýraznějších tuzemských basistů.
"Nebylo to nic cílevědomého. Jednak jsem čerpal a dodnes čerpám z techniky, která mi zůstala z klasické kytary, a co se týče bezpražce, na takový ten kontrabasový zvuk jsem přišel náhodou. Hledal jsem ho a mimoděk jsem ho našel. Pokud se týče basistů, kteří se mi líbí a kteří mě nějak ovlivnili, byl to určitě Stanley Clarke. Hodně jsem ho kopíroval v takových těch středoškolských kapelách, a protože jsem od něho leccos zahrál, strašně mi stouplo sebevědomí. Ale pak přišel úžasný genius Jaco Pastorius a hřebínek mi zase srazil. Některé jeho věci na bezpražec jsou opravdu nezahratelné."
Každá škola zákonitě jednou dospěje k poslednímu zvonění, a tak to bylo i se školou Petra Vavříka v kapele Pavla Nováka, když se v roce 1988 rozhodl k definitivnímu odchodu. A bylo třeba znovu se porozhlédnout. Naštěstí, "porozhlédnout se" pro muzikanta ve Zlíně, znamená horizonty víc než slibné - od Slávka Janouška na jihu, přes AG Flek či Vlastu Redla uprostřed, po Buty na severu. A tak se Petr Vavřík porozhlédl.
Buty a nejen Buty
"Začal jsem pracovat jako zvukař ve Zlíně, ve Studiu V, které si tu otevřel Ivo Viktorin a potřeboval někoho k sobě. Na práci ve studiu mě strašně baví moment, kdy máš pocit, že vlastně hraješ. Když třeba mícháš nahrávku ze čtyřiadvaceti stop a cítíš, že můžeš s kapelou hýbat, ovlivňovat jí, že s ní žiješ. Je to úplně stejný pocit jako na pódiu - pocit, že právě v tomhle okamžiku tvoříš."
Postupem let se jméno Petra Vavříka, coby mistra zvuku, objevilo pod pěknou řádkou alb, natočených ve zlínském Studiu V. K jeho nejoblíbenějším, na kterých pracoval, patří třeba poslední album kapely Narvan L.O.V.E., Slovenské balady Zuzany Homolové a Vlasty Redla, deska Bílé inferno Bittové a Václavka, zlínský živák Richarda Mllera, společné album Hradišťanu s AG Flekem,Try -123 min... a řada dalších, včetně prvních čtyř alb Buty a albového debutu kapely Laputa. Byla by ovšem iluzorní představa, že by Petr Vavřík pověsil své basy na hřebík a už na trvalo se uvelebil v křesle za mixážním pultem. A tak se jeho basa začala ozývat na bezpočtu nahrávek od Vlasty Redla, Slávka Janouška, AG Fleku či Romana Horkého, po Richarda Mllera, ale třeba i Heidi a desky interpretů žánrů docela odlišných. Zatím posledním albem, na kterém se podílel jako basista i zvukař, jsou šansony Ester Kočičkové.
"Já jdu v podstatě do všeho. Nešel bych asi do nějakého death metalu, jinak snad do všeho. I to mě naučil Novák - hrát všechno včetně cimbálky a dechovky, protože i na tom se dá naučit."
Hostování na nejrůznějších albech a studiová zvukařská práce pomohly pak na prahu deváté dekády překonat Petru Vavříkovi i první hubená léta, která provázela vznik současné podoby kapely Buty.
"Bylo to těsně po revoluci. S kluky jsem se znal a leccos dělal už předtím, a tak, když se rozhodli dát to dohromady, mě pozvali. Na vlastní náklady jsme natočili desku Pískej si pískej, nikdo o nás moc nevěděl a pořád se nic nedělo. Platili jsme si benzín na koncerty, na které často vůbec nikdo nepřišel. V Jihlavě nám dokonce jednou pořadatelé sebrali nástroje a hráli si sami. Byli jsme už v podstatě před rozpadem, ale na druhou stranu nás stmelilo, že jsme si tím prošli. Dělali jsme úplně naplno a hrozně moc tomu věřili. Když jsme pak najednou začali mít plné sály, měl jsem z toho samozřejmě ohromnou radost. Myslím, že náš vrchol byla prozatím deska Rastakayakwanna. Je tam jednadvacet věcí, každá z jiného žánru, protože jsme měli přehršel písniček a pořád vymýšleli další a další, aby se nám to co nejvíc líbilo, aby to byla co největší sranda."
Prozatím poslední album Buty Normale, po pravdě řečeno, trošku zaskočilo masové posluchačstvo kapely, ne však hudební fajnšmekry z řad jejích příznivců. O to zajímavější bude podoba desky další.
"O prázdninách se chystáme vyjet na soustředění někam do hotýlku, do klidu, a na podzim natočit, co tam vymyslíme."
Absurdní burlesku Buty ještě o kousek dál posunula další domovská kapela Petra Vavříka Laputa, poskládaná z části kapely Buty, bývalého souputníka Andreie Toadera a posílená Liborem Mikoškou a Hansem Machalou z někdejšího Narvanu. Už debutové album v plné míře potvrzuje slova Petra Vavříka: "Je to kapela, kde je možné úplně všechno. Ať si vymyslíš sebešílenější nápad, nikdo ti nikdy neřekne, že to je blbost, že to už je moc."
Stejně jako Buty se i Laputa opírá vedle svérázného humoru o naprostou muzikantskou suverenitu a brilantnost, což ji činí stejně tak neopakovatelnou. V docela jiné společnosti, nicméně hráčsky stejně vybrané, se v poslední době Petr Vavřík objevuje na jevištích v řadách mezinárodně respektované Druhé trávy, nebo v jazzrockovém DC Bandu s Ivanem Myslikovjanem. Nabízí se proto případná otázka, čím se zabývá ve sporadických chvílích mimo pódia či režii zlínského studia.
"Já fakt nemám jiné koníčky. Když přijedu domů a žena nebo děti zrovna necvičí na klavír nebo cello, většinou si sednu k počítači, abych něco masteroval, nebo hledám hudební servery, nebo si zapnu televizi s nějakým hudebním kanálem. Hodně a rád jezdím autem, což je vlastně jediné místo, kde žádnou muziku neslyším. Nemám tam ani rádio, poslouchám motor. Pouštět si muziku ještě v autě by znamenalo, že už bych se z toho asi zbláznil."
Basista Petr Vavřík se narodil 14. dubna 1962. Po sedmiletém angažmá ve skupině Pavla Nováka se stal zakládajícím členem nynější podoby kapely Buty. Současně hraje i s formacemi Laputa, DC Band, hostuje ve skupině Druhá tráva. Jako basista, nebo jako mistr zvuku ve zlínském Studiu V, se během posledních let podílel na více než stovce alb.
Nástroje:
Fretless Ibanez Musician Bass 1979, Fender Jazz Bass 1968, Alembic Bass, Rickenbacker 1978, 7strunná basa Vácha, akustická basa Furch, Jolana 1956
