Beth Hart - Inspirující příběh rockové divy

Říká se, že lidé milují pády, ale ještě více milují comebacky. Příběh americké zpěvačky Beth Hart jednou skutečně může posloužit filmařům, ale životní přístup založený na lásce, hledání síly a emotivní rockové hudbě inspiruje její posluchače každý den. Její čtvrt století trvající působení na scéně se občas podobalo jízdě na horské dráze, avšak dnes si užívá zasloužený střední věk rockové bohyně. V našem rozhovoru jsme se zaměřili jak na aktuálně velice plodnou sólovou dráhu, tak i koncertní plány, které na začátek listopadu zahrnují i českou metropoli.

Mimo to jsme díky její upřímnosti probrali i téma psychických problémů a drogové závislosti. Avšak díky současnému životnímu stylu založeném hlavně na víře a meditaci se jí daří uzavírat démony minulosti stále hlouběji. Svérázná, upřímná a láskyplná. Taková je Beth Hart, která občas doslova kašle na nějaký slovník. Nedivte se také, že si ráda utekla od vytyčeného tématu, podle toho, kam ji její myšlenky zrovna zavedly.

Na úvod nám, prosím, přibliž aktivity, kterými se snažíš pomáhat těm méně šťastným?

V prvé řadě se snažím být upřímná a přiznat všechny ty sračky, kterými jsem si v životě prošla. Za to, že spolu dnes mluvíme, vděčím bohu, svému manželovi, rodině a přátelům, kteří mi neskutečně pomohli v tom, abych se znovu postavila na nohy a bojovala. Věřím, že největší počet lidí dokážu ovlivnit právě tím, že mluvím zcela otevřeně o strachu a výzvách, které mě potkaly. Stejně tak jsem se v průběhu času modlila za velké množství lidí a upřímně věřím v sílu modlitby. Určitým způsobem si dokážu představit lidi, kteří hladoví, bojují s psychickými problémy, nebo dokonce umírají, a za ty se modlím, aby našli víru a naději. Je to jen jedna z mých aktivit, ale právě naděje je něco, na co bychom jako lidé neměli nikdy zapomínat. Domnívám se, že je stále mnoho věcí, ve které je potřeba doufat a modlit se za ně. Nejsme totiž osamocení, zlí nebo špatní. Jsme krásní a úžasní, ale život je opravdu nesmírně těžký, a proto si procházíme nejrůznějšími těžkostmi. To všechno ale k životu patří a skrz veškeré zkušenosti se učíme a rosteme. Musíme rozdávat lásku, abychom to všichni měli snazší.

Další důležitou součástí tvého života je transcendentální meditace. Jak ti tato specifická meditace v životě pomáhá?

Abych ti řekla pravdu, lidi se mě do toho snažili dokopat celé roky. Když se jim to nakonec povedlo a já to párkrát zkusila, tak jsem byla úplně marná. Byla jsem nechutně frustrovaná a stejně jako kdokoliv jiný jsem netoužila po něčem, co mi nejde. Jenže, jednoho přišel můj manžel Scotty s tím, že nám zakoupil lekce, kde by nás měli veškerou techniku naučit. Poslušně jsem svolila a vyrazila s ním na třídenní kurz. Po čase jsem si uvědomila jednu úžasnou věc na meditaci: Když se to naučíš, nemůžeš nic posrat, protože je to velice jednoduché. První den byl ale trochu šok. Znáš to, přineseš jim květinu, proběhne nějaký obřad a tvůj lektor se věnuje tvé mantře. Kámo, já něco cítila už první den! Víš, co to bylo? Odpočinek! Prostě pauza od všech mých myšlenek, domněnek a sebestředných úvah. Místo toho jsem se konečně dopracovala na tuto krásnou planetu, kde jsem cítila světlo a lásku. Jako by se mi vyrylo na čele, že láska je a vždycky bude krásná věc. Miluju ten prostor klidu a míru. Na druhou stranu ale ne vždy mám v hlavě klídeček. Občas mi v hlavě šrotuje milion myšlenek, ale už nejsem nervózní, protože vím, že je to jen otázka tréninku, aby jich bylo méně. Navíc denně narážím na situace, kdy se opravdu hodí ta dvacetiminutová dovolená od světa okolo. Ideálně dvakrát denně. Nemám tak problém zvládat své povinnosti, být milá na ostatní a najít si čas na přátele a rodinu. Jsem navíc ráda, že můžeme společně meditovat se Scottym a naším basákem Bobem.

Upřesni mi, prosím, kdy jsi své první frustrace z meditace překonala? Na tom třídenním kurzu jste měli celodenní rozvrh?

Ne, program trval jen dva dny po čtyřech hodinách. Pak jsme měli pár dní pauzu a pak přišel poslední den. Překonání nedůvěry a prvních frustrací proběhlo během prvních dvou dnů, kdy jsme já i Scotty pocítili tak obrovskou úlevu, že jsme se cítili, jako by se nám zadky najednou propadly do oceánu. (smích) Najednou bylo vše tišší, ale zároveň mohutnější. Když jsem se o tom poté bavila s některými svými přáteli, tak ti to měli zase obráceně, protože se cítili, jako by se vznášeli. Do tohoto stavu, který mi ostatní popisovali, jsem se dopracovala asi až po roce. Ten nejúžasnější stav je, když vůbec necítím své tělo. Staneš se najednou takovým otupělým a ani nevíš, kde máš ruce nebo nohy. To doslova miluju. Abych ti řekla pravdu, myslím, že je to lepší než se zhulit. Moc dobře si pamatuju, že jsem brala drogy, abych dosáhla určitého stavu. Jednu dobu jsem fičela na čemkoliv, co se mi dostalo do ruky, ale to teď nechme. Každopádně ten nejlepší stav, který jsem kdy měla, byl zvláštní pocit, kdy všechno kolem mělo obrovskou tíhu a vše se zpomalilo.

Telefonát číslo 2

Pokud mám správné informace, tak se již dnes věnuješ psaní nových skladeb. Při pohledu na tvou diskografii zjišťuji, jsi vydala poslední album Fire on the Floor loni a to předchozí Better Than Home jen rok předtím. Čemu vděčíš za tak plodné období ve své kariéře?

V prvé řadě musím zmínit, že obě alba nahrávaly naprosto odlišné sestavy muzikantů. Zároveň ale nikdo z těch lidí se mnou nejezdí na turné. V případě alba Better Than Home mi kapelu poskládali producenti Rob Mathes a Michael Stevens. Nemůžu si ani v nejmenším stěžovat, protože mi sehnali opravdu úžasné a zároveň úspěšné muzikanty. V případě Fire on the Floor to producent Oliver Leiber posunul ještě o úroveň výš. Sehnal mi tak hvězdná jména, že se mi z toho ještě teď točí hlava. Bylo to velké požehnání, ale také si uvědomuji, že se pohybuji na scéně už nějaký ten pátek. Proto si můžu dopřát spolupracovat s těmi nejlepšími.

Mohla bys nám představit svou doprovodnou kapelu, se kterou zavítáš začátkem listopadu do Prahy?

Velice ráda, protože své muzikanty nerada měním a hýčkám si je. Už i proto, že se musí naučit vše, co se mnou ve studiu nahrála odlišná kapela. Jon Nichols je mou kytarovou pravou rukou už dobrých osmnáct let. Už asi pět let u mě hraje na basu Bob Marinelli a přibližně stejně dlouho i Bill Ransom na bicí. Ale Bill se mnou hrál i v době, kdy mi bylo kolem dvaceti.

Mohla bys nám, prosím, přiblížit zákulisí vzniku alba Fire on the Floor? Album působí velice vyrovnaně a nabízí kousky divoké a zábavné kousky typu Jazz Man, stejně jako ještě přesvědčivější pomalé a emotivní.

Děkuji. Pravda je, že se měním od desky k desce poměrně výrazně. Na druhou stranu nemám nejmenší ponětí, jestli to dělám vědomě, nebo ne. Proto třeba ani nejsem schopna odhadnout, jakým směrem se bude ubírat má nová deska. Jediné, co si dokážu představit, je, že chci ohromnou, filmově zasněnou produkci. Trošku se tím vracím k tvé dřívější otázce, ale důvod, proč novinka vznikne rychle a předchozí dvě alba vyšla tak rychle po sobě, je fakt, že mám v zásobě nějakých sto šedesát písní, které jsou těsně před dokončením. Vždy sáhnu po těch nejlepších a už dnes bych byla schopná nastoupit do studia. Nechci ale nic uspěchat, a proto si ráda vše nechávám uležet v hlavě. Zároveň neuškodí se nechat unášet prvními představami o desce a připsat i pár dalších věcí. Scénářů může být hned několik a tady jsou některé z nich:

Varianta A: Producentovi se líbí všechno, co jsem mu navrhla, neseru se s tím a obratem posílám. Varianta B: Pro něco jsem se neskutečně nadchla a pokouším se trvat na tom, aby bylo po mém. Každopádně bych to nikdy ale nedohnala do situace, kdy bych mu poslala balík skladeb a řekla: „Tohle bude na desce!“ To nedělám. Zároveň jsem si plně vědoma toho, že má tvorba je tak rozmanitá, že se nemusí hodit všechno. Nepochop mě špatně, já miluju všechno, co vytvořím, ale respektuji výběr producenta. Přesněji řečeno, já si dokonce přeju, aby si producent sám řekl, které skladby dokáže dovést k dokonalosti. Věřím, že to může fungovat, jen když obsahu věří i on sám. Nikdy bych nedokázala své partnery k něčemu nutit. Chci, aby po tom toužili sami. Dávám všem co možná největší volnost a tím chci z nich dostat to nejlepší.

V případě další nahrávky intenzivně zvažuji producenta jménem Rob Cavallo, který je na scéně už mnoho let. Má na svědomí například singl Alanis Morissette jménem Uninvited. Byla to velice sebevědomá práce, protože vzal prakticky popovou skladbu a udělal z ní něco na způsob Kashmir od Led Zeppelin. Stejně tak produkoval všechny desky Green Day. Je to velice zkušený a všestranný producent. Potkali jsme se poměrně náhodně, když jsem byla pozvaná na nějakou oslavu, kde bylo jak piano, tak Rob. Přehrávala jsem zrovna nějaké nové věci a Rob se pro mé skladby nesmírně nadchnul. Nestává se to často, a proto si myslím, že když narazíte na někoho, s kým si opravdu „sednete“, mělo by se na tom vztahu dál pracovat. Stejně užitečné je podle mě narazit na někoho, s kým si absolutně nerozumíte. To je užitečná příležitost přehodnotit své chování a zvážit jeho případné úpravy. Ať tak, či tak, obojí je podle mě užitečné. V případě Roba mám ty nejlepší pocity, přestože jsme spolu zatím nikdy nespolupracovali. Těším se na to, že to bude něco jiného. Stejně tak jsem to měla v případě Jeffa Becka, který říkával: „Pokud děláš něco, co lidi opravdu milují, buď chytrá a neopakuj se. Jestliže umělec jede na jistotu, ztratí tak svou jiskru a stane se z něj korporace, která vyrábí stejnou čokoládovou tyčinku den za dnem. Jistě, chvilku na tom můžeš pěkně vydělávat, ale pokud se posluchač začne nudit, už to nemáš šanci vrátit zpátky.“ Vzala jsem si to k srdci a řídím se tím.

Podzimní turné

Tvé podzimní koncertní plány v Evropě jsou poměrně intenzivní a není se čemu divit. Tvá diskografie je zajímavou směskou úspěchů z různých koutů země. Jak k tomu došlo?

Americké publikum jsem si získala, když mi bylo kolem dvaceti, protože jsem se často objevovala v televizi a podepsala tehdy velice lukrativní smlouvu u Atlantic Records. S druhou deskou se vše ještě prohloubilo, protože jsem měla zároveň velice úspěšný singl. Bohužel jsem v té době upadla do velkých psychických problémů, drogové závislosti a zničila si kariéru. Brzy následoval i kopanec od Atlantic Records a období asi jednoho roku, kdy jsem nemohla skládat a dávala se do pořádku. Když se mi to podařilo, napsala jsem nové věci a nahrála desku Leave the Light On. Bohužel nikdo mi nechtěl dát druhou šanci, až na jedno vydavatelství v Holandsku a další na Novém Zélandu. První rok jsem proto vyrážela na turné jen v těchto dvou zemích. Poté se mi nabídli i z Dánska a v poměrně rychlém sledu následovalo částečně Norsko a Německo.

Až poté se mi podařilo opět získat smlouvu u vydavatelství, které by mě zaštítilo pro celou Evropu. Následující desce 37 Days se dařilo především v Anglii, kde se dostalo i pár věcí do rádií. Přirozeně jsem tak celou zemi projela křížem krážem.

Další posun znamenala deska Don't Explain, kterou jsem nahrála společně s Joem Bonamassou. Byl to obrovský úspěch ve Francii, ale protože bych všechno nestíhala, rozhodla jsem se pro všechny své milované země v Evropě uspořádat raději vždy jen jeden velký koncert ročně než kupu menších. Dveře zpátky do Ameriky mi otevřel až Jeff Beck. V roce 2012 jsme společně v Kennedy Center Opera House odehráli skladbu I’d Rather Go Blind, jakožto poctu pro legendu jménem Buddy Guy, který toho večera převzal cenu za celoživotní dílo. Následná vlna zájmu zasáhla i Rusko, Austrálii a Kanadu. Moje vydavatelství tak rozšířilo smlouvu na celý svět. Mohla jsem proto vyrazit i do Asie nebo Afriky. Dnes už jde všechno jak po másle, ale pravda je, že to šlo řadu let pomalu a pěkně kousek po kousku. A věz, že to teď neříkám, abych působila nějak přehnaně skromně: Hudební byznys, a tím myslím zájem lidí a rádií, je v podstatě hra na náhodu. Protože, řekněme si upřímně, kdo rozhoduje o tom, kdo je zajímavý, a kdo ne? Dnes je mi pětačtyřicet a stále si užívám všechno okolo, ale moc dobře vím, že se to vyvíjí ve vlnách. Někdy si všechno sedne na krásnou vlnu, kterou mohlo rozjet třeba nějaké televizní vystoupení, ale ta pak může zase opadnout. Teď se mi sice opravdu daří, ale to nemusí trvat věčně, a tak to prostě chodí.

Stejně tak máš obrovskou podporu v Česku. Měla jsi možnost si projít Prahu i jako turista?

To si piš, kámo! Poprvé, když jsem přijela do Prahy, jsem sem přijela jako turista, a ne pracovně. S manželem jsme toho prolezli hrozně moc a totálně se do vašeho hlavního města zamilovali. Užívali jsme si jak architekturu, tak i klasickou hudbu, kterou jsme si krátce poslechli na Karlově mostě, a pak se přesunuli do kostela. Byla jsem doslova ohromena, že si Praha dodnes udržuje tak silný vztah s klasickou hudbou.

Základy pro inovaci

Navštěvuješ často koncerty klasické hudby a posloucháš klasiku i ve svém volném čase?

Ano, patří to mezi mé absolutně nejoblíbenější žánry a jako malá jsem hrála na cello. Strávila jsem řadu let v orchestrech a v rámci mých prvních lekcí zpěvu jsem se zaměřovala na operu. Sice jsem se v průběhu let posunula trochu jiným směrem, ale dodnes si ráda zajdu na operu a můj budík je napojený na rádiovou stanici hrající klasickou hudbu pro nás v Los Angeles. Ve stejném duchu pak pokračuju i v autě, kde pouze přepínám mezi třemi stanicemi hrající klasiku, jazz a mexickou hudbu mariachi. Ani si neumíš představit, jak moc tuhle hudbu žeru. Je to tak pozitivní! (smích) A to ani nemám ponětí, o čem zpívají, ale to nevadí.

Spolupracuješ i dnes s lektory zpěvu? A jak pečuješ o svůj hlas?

Má dřívější lektorka mi už v rané fázi mé kariéry sdělila, že opera není pro mě. Nechápala jsem to, ale vysvětlila mi, že na to hlas sice mám, ale moje skladatelské chutě jsou přece jen příliš dominantní. Operu je totiž potřeba respektovat do posledního slova. Poslechla jsem ji, ale zároveň se ujistila, že se vypracuji ve zdravou a silnou zpěvačku. Od šestnácti jsem proto začala spolupracovat s dalším lektorem jménem Bob Corff, se kterým spolupracuji dodnes. Když se připravuji na turné doma, dokážu se s ním připravovat i pět dní v týdnu, ale pak se zase nějakou dobu nevídáme. Musím říct, že byl vždy úžasný a vděčím mu za mnoho. Naučil mě všechno, od přípravy až po cviky po vystoupení. Málo se to ví, ale čas, který věnuješ svému hlasu po vystoupení, je důležitější než před samotným vystoupením. Stejně tak si dávám záležet na dýchání a položení hlasu, aby nedošlo jeho poškození. Faktem totiž zůstává, že zpěváci zrají s věkem, a ti, kteří ne, o svůj hlas dostatečně nepečují. Stejně tak bych nerada zapomněla na občasný zákaz mluvení nebo pití kafe. Musela jsem také vynechat cukr. Prostě cokoliv, co by ovlivnilo hlas. Stejně tak se ujistit, že mám zvlhčovač v šatně, v hotelovém pokoji a v autobuse. Vzduch kolem musí zůstat vlhký. Ze zkušenosti vím, že to funguje, ale taky vím, že když nejsem pečlivá, tak jde do hajzlu i můj výkon. To se pak ponořím do pořádné depky a nasranosti, což opravdu ohrožuje mou schopnost spolupráce a soužití s dalšími lidmi.

Nástroje

Přibliž nám, prosím, které značky mikrofonů preferuješ.

Opravdu nejradši ze všech mám ráda značku Sennheiser, která je, pokus se nemýlím, německá. Na turné preferuju jejich bezdrátovou variantu, ale ve studiu používám hned několik elektronkových mikrofonů. Ty jsou pro můj hlas nejlepší, protože dokážou zachytit i nižší polohy. Stejně tak si dokážou poradit s tím, když se do toho pořádně opřu. Výhoda je, že není potřeba příliš komprese. Jakožto zpěvačka to na některých nahrávkách poznám, že se s kompresí nešetřilo, ale na mikrofonech ano. Komprese totiž oškubává určité části z přirozené dávky hlasu. Jakožto posluchač chceš přece slyšet hlas v celé jeho kráse, jeho duši, a ne nějaký profiltrovaný hybrid.

Vedle cella, na které hraješ od dětství, máš ve své sbírce jakožto multiinstrumentalistka mnoho dalších nástrojů, piano, kytary a basové kytary. Mohla bys prosím zmínit, nějaké perly, na které nedáš dopustit a nepochybně pro ně i skládáš?

Když začneme u kytar, tak jsem velice otevřená. Mám pouze jednu elektrickou, model Stratocaster, který navrhl Jeff Beck. Mnohem víc mám však akustických kytar, na které skládám, a vedle primárního piana jsou mé nejoblíbenější nástroje pro tvorbu. Nejsem ani v tomto případě nijak zvlášť vybíravá, ale čím hřejivější a zakulacenější zvuk nabízejí, tím lépe. Proto nejčastěji sáhnu po značce Guild. Ale v rámci akustických basových kytar jsem přísná a jediná značka, na kterou dám, je Ibanez. Mám i několik elektrických basových kytar, ale stokrát raději sáhnu po akustické base. Je to asi dáno tím, že jsem hrála na cello a vyhledávám ten rezonující, macatý, hřejivý zvuk. Vedle toho nedám dopustit na bronzové struny, které mi citově připomínají struny pro cello. Je to asi otázka pohodlí, ale nemůžu si pomoct. (smích)

Musím se přiznat, že jsem tvůj hlas objevil na tvé společné desce s Joem Bonamassou Don’t Explain. Už dlouho se tě chci zeptat, zdali jste se nechali inspirovat u B. B. Kinga v případě obalu vaší druhé desky Seesaw. Velice mi připomíná kultovní živák Live at the Regal, o kterém mi Joe před lety básnil.

Bohužel ti to nemůžu potvrdit. Nikdy jsem nevlastnila žádné album B. B. Kinga, ale vím, že Joe pro něj má velkou slabost. Do přípravy přebalu jsem nijak nezasahovala, a proto za to nepochybně může Joe. (smích)

Inspirativní a přející

Kvůli našemu povídání jsem se ještě více než kdy jindy zaměřil na tvé texty, které mají pro tvé fanoušky obrovský význam. Pro řadu z nich se jedná dokonce o jedny z nejsilnějších životních inspirací. Rád bych se tě proto dotázal, zdali čerpáš pouze ze svých osobních zkušeností, nebo i z osudů tvého nejbližšího okolí.

Celkem bych si to přála, ale nikdy bych nedokázala napsat nic z pohledu jiné osoby. Nepochybně by mi to dalo rozmanitější paletu možností. Obecně pracuji s tím, jak se cítím já, ale to neznamená, že na mě nemá vliv například setkání s cizí osobou, která se se mnou podělí o svůj příběh. Každý má totiž velkou zásobu příběhů o přežití nebo o lásce, která zachraňuje životy. Tyto hluboké příběhy mi zároveň pomáhají pochopit můj vlastní život, skrze nejrůznější spojitosti a podobnosti. Učí mě to i lépe naslouchat a přijímat odlišnosti. Stejně jako stromy potřebují vodu a světlo, tak i my rosteme skrz lásku a výzvy, kterým čelíme. Proto si tak vážím toho, když někdo, koho vidím poprvé v životě, si na nic nehraje a prostě je upřímný ve svých velice osobních záležitostech. Když píšu, není pro mě nic příjemnějšího než být zcela otevřená ve sdělení o mých zkušenostech. Dokonce i do takové míry, že za mnou občas někdo přijde a zeptá se: „Nestydíš se o tomhle psát? Necítíš se přitom slabá?“ Pravda je, že jsem velmi slabá. Nejsem vůbec silná. Mám strach, cítím se nejistá, zmatená a mám hrozně málo víry. Proto když jsem upřímná v hudbě nebo rozhovoru, tak je to jediná chvíle, kdy pociťuji aspoň trochu síly. Je to takový zvláštní paradox. Když řeknu, že jsem silná, tak jsem slabá. Když řeknu, že jsem slabá, tak se cítím aspoň na zlomek okamžiku silná. Mezi těmito mlýnskými kameny denně žiju. Avšak tyto dva pocity nemohou jeden bez druhého existovat. Vnímám to tak, jako když sním něco úžasného. Jak já vlastně vím, že to chutná parádně? Mohla jsem totiž sežrat nějakou sračku. Můžu to ohodnotit, jen pokud mám v životě nějaké srovnání. Musím si prožít úplně všechno, abych to mohla pochopit.

Věřím, že můžu mluvit za všechny tvé fanoušky z Česka, když ti popřeju mnoho síly, lásky a úspěchů během podzimního turné.

Děkuju mockrát a budu moc ráda, pokud by se podařilo zorganizovat alespoň krátké setkání, kde bych tě mohla políbit a obejmout. Moc děkuju za tvé otázky, naslouchání a příjemné povídání. Přeju ti, ať se ti v tomto oboru daří, protože jsi úžasná osoba. Děkuji i já tobě a všem fanouškům v České Republice. Těším se na vás.