Jestliže Yardbirds měli opravdu výjimečné štěstí na kytaristy, když se v jejich řadách vystřídali takoví mistři jako Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page, pak o Atomic Rooster se dá říci něco podobného v souvislosti s bubeníky, a to přestože skutečně známým a slavným se stal jen jeden z nich.
Atomic Rooster byla relativně klasická hardrocková kapela první poloviny sedmdesátých let, která zažila ještě jeden velký comeback počátkem let osmdesátých, v souvislosti s nástupem nové vlny britského heavy metalu, čemuž zřejmě napomohly i názvy skladeb jako Devil's Answer, Death Walks Behind You či Friday 13th, které jako by byly šity na míru metalovému hnutí, libujícímu si v temné stylizaci jak vepř domácí v pěkně rozbahněném výběhu. Není ovšem většího omylu než pokládat Atomic Rooster za předvoj typických metalových kapel nebo dokonce za jednu z nich. Velmi vyzrálý, nápaditý a inteligentní rock s častým aranžmá dechů či akustického klavíru měl totiž na parseky daleko ke klasickému metalbandu, jehož hráči drhnou struny s vervou námořníků, jimž bylo za dokonalé vyčištění lodního prostoru příslíbeno zřízení palubního nevěstince, a sborem pějí ódy na satanovy brigádníky či vyhřezlá střeva po zásahu pancéřovou pěstí.
Prvním bubeníkem Atomic Rooster byl Carl Palmer, který s kapelou nahrál i její debutové album. Přestože se jednalo o studiovou nahrávku, nechybělo na ní bicí sólo.
Vincent Crane, zakladatel a ideový vůdce Atomic Rooster, sice v době, kdy skupina vznikala, pokládal Palmera za toho správného bubeníka, avšak v překotném hudebním vývoji začátku sedmdesátých let se jeho představy začaly velice rychle měnit. Záhy vyústily v jasnou podobu, definovanou fúzí soulu a funky na základě ryze anglického hardrocku s dominantním zvukem hammondových varhan (na které shodou okolností sám hrál). Palmerova vize naproti tomu stavěla na pevném základu velkého bubnu, s nadstavbou kulometné palby na maximálním počtu kotlů, to vše korunováno pěkně pronikavým řinčením činelů - komu by to nestačilo, dostane ještě příděl tubulárních zvonů, tympánů, trianglů, gongů a elektrické tamburíny.
Člověk by nemusel být ani poručík Colombo, aby hravě zjistil, proč jednoho dne byla nalezena mrtvola ve špatně znějícím velkém bubnu, respektive netočícím se leslie-boxu. Ale klid: tato úvaha je pouze fikcí. Skutečnost je taková, že dříve, než k něčemu podobnému mohlo dojít, dostal Palmer nabídku od jistého podobně postiženého Emersona, který hledal bubeníka, jenž by byl přes jeho elektrárenský systém alespoň trochu slyšet. Hned bylo jasné, že tihle dva si budou dokonale rozumět. Situace se tak vyřešila ke spokojenosti všech zúčastněných, a Crane se mohl pustit do hledání nového hráče.
Jedním z nejvážnějších kandidátů byl jistý Ric Parnell. Crane jím byl sice na jednu stranu nadšen, ale současně vyjadřoval blíže nespecifikované výhrady k jeho profesionalitě. Nakonec se nechal slyšet, že Ric musí ještě vyzrát, a protože nemá čas čekat, zkusí najít někoho jiného. Možná by se mohlo zdát, že šlo o poněkud riskantní krok, avšak vývoj potvrdil jeho správnost, anebo: minimálně vyloučil jeho chybnost. Již v srpnu 70 nastupuje k Atomic Rooster jistý Paul Hammond. Crane o něm tvrdí, že je jedním z nejlepších bubeníků v Anglii.
Jestliže hlavní Craneova výhrada k Palmerovi spočívala v tom, že hraje moc a není schopen pochopit, že součástí hudby je i pauza, pak v Hammondovi našel toho pravého mistra, odvažujícího na těch nejpřesněji kalibrovaných lékárnických váhách.
Substance, kterou nám atomový magistr Hammond připravil, sestávala z těchto ingrediencí: obohaceného doprovodu nelpícího zcela nezbytně na akcentaci druhé a čtvrté, pečlivě zakomponovaných breaků, které spíše než na intenzitě či extrémní rychlosti byly založeny na vzájemném rytmickém i zvukovém kontrastu, a v neposlední řadě také z vynikajícího zvuku.
Sound Hammondovy soupravy by asi nejlépe vystihovalo slovo 'krystalický'. Tato krystalická čistota spočívala nejen v kvalitě sejmutí jednotlivých bubnů a činelů, ale také ve skvěle rozeznatelném zvuku jednotlivých kotlů, což byl fakt, který umožňoval rozvinout break v jistou melodickou linku (na nevýrazně laděných bubnech stěží dosažitelnou), a vytvořit tak již zmíněný zvukový kontrast. Souprava s takovým soundem navíc disponovala i obrovským dynamickým rozsahem, což byl pro hudební styl Atomic Rooster prvek velmi důležitý. Nejedna skladba byla totiž hrána na měřítka rocku v nezvykle tiché poloze (např. Black Snake), popřípadě bylo v průběhu skladby využito celého dynamického spektra od piana až k fortissimu (Decision/Indecision).
Nepřehlédnutelná byla i skvělá hra velkého bubnu, překonávající například i Bonhamovy věhlasné vyhrávky (poprvé na Good Times, Bad Times, od té doby jako ochranná známka všude možně), neboť to, co Bonham šlapal jako šestnáctinové trioly bez první, hrál Hammond buď jako prostřední nebo druhé dvě dvaatřicetiny - tudíž ještě rychleji. Celkově dokonalý rytmický feeling byl přitom samozřejmostí - bez něj by se ostatně hudba s prvky funku a soulu snad ani dělat nedala.
Pokud tedy Palmerův styl může působit poněkud překotným a impulzívním dojmem, Hammondova hra naopak navozuje dojem přesného architektonického plánu, rozpracovaného předem až do nejmenšího detailu.
Kdybychom se zaměřili na konkrétní ukázky, pak jedním ze skvostů jak ve hře, tak ve zvuku je určitě skladba The Price - perfektní ukázka šlapavého rytmického cítění, maximálně dynamického úderu, stejně jako promyšlených vyhrávek dokonale vyplňujících pauzy, a v neposlední řadě i nestandardního doprovodu, který je navíc ještě umocněn faktem, že základní motiv skladby je v 5/4 taktu.
Skladba Devil's Answer, která je obsahem dnešní transkripce (a spolu s Death Walks Behind You a Tomorrow Night patrně největším hitem kapely), je naopak spíše rockovým standardem. Pokud jde o formální stavbu, má skutečně podobu hodnou konstruktivistů dvacátých let - vše po šestnácti taktech a nikdy jinak. Možná právě proto se také stala vzorem pro kapely nové plechové vlny, zatímco kompozice jako The Price či Black Snake jsou dnes již prakticky zapomenuty.
Jestliže se bubeníci dají rozdělit na dvě skupiny - na ty, co udávají rytmus, a na ty, kteří na bicí skutečně hrají, pak Hammond patří jednoznačně do té druhé.
A co Craneovo tvrzení týkající se hráčských kvalit Paula Hammonda? Byl opravdu jedním z nejlepších bubeníků v Anglii? Možné to je. Téměř jisté však je, že byl tím nejlepším pro Atomic Rooster.
P. S.: Jak ti bystřejší z vás jistě postřehli, je k tomuto dílu přiložena i příruční sada odkazů pro ty, kteří vládnou internetem. Nejedná se o nějaký jednorázový záchvěv, nýbrž od tohoto dílu pravidelnou součást seriálu Beat Generation. Nutno jíti s dobou, takové jest heslo dneška - kupředu levá, zpátky ani klik.
Stěžejní desky:
Death Walks Behind You (71)
In Hearing Of... (71)
Bicí: Ludwig
Činely: Paiste
Web Generation
oficiální stránky Atomic Rooster
www.dryad.demon.co.uk/ar/rooster.htm
neoficiální stránky Atomic Rooster
www.angelfire.com/ar2/vincentcrane/paul.htm
o Paulu Hammondovi
