Jestliže minule byl předmětem našeho bubenického zkoumání Baker, jakožto představitel první hardrockové generace, dnes se podíváme na jednoho ze zástupců generace druhé, a totiž věhlasného Carla Palmera, známého ponejvíce ze skupiny Emerson, Lake & (překvapivě) Palmer.
Jak jsme si řekli v předchozím díle, Baker to rozjel novým přístupem, novým zvukem a technikou, která v době Charlieho Wattse a Ringo Starra byla přímo nevídanou. Tím ovšem nastartoval proces, který vyústil přímo v explozi a řetězovou reakci, jíž byl sám záhy pohlcen. Jestliže totiž po převážnou část šedesátých let sloužil bubeník víceméně jen k odklepávání druhé a čtvrté doby a obdobně podřadným kopáčským pracím, pak počínaje Bakerem se jeho role v kapele změnila, a co víc, dokonce se po nějakou dobu stal i hlavní atrakcí kapely, což bylo v době toreadorů kalibru Page nebo Hendrixe dvojnásob obdivuhodné. Sólo bylo nutnou podmínkou přijetí do kapely a vynechání breaku tam, kde bylo jen trochu možné ho zahrát, zločinem. Tyhle všechny okolnosti měly na svědomí, že technika hry začala stoupat rychlostí přímo raketovou. Takže po roce nebo dvou byla Bakerova sólová exhibice Toad už jen nostalgickou vzpomínkou na staré pomalé časy a muzeální zkamenělinou hodnou archeologického průzkumu. Objevili se totiž bubeníci, kteří hráli, jako by člověk pustil LP Cream omylem na 45 otáček. A Palmer byl jedním z nich. Už jeho sólo na první desce Atomic Rooster prozrazuje nevídanou rychlost, techniku a také touhu za všech okolností vyniknout. Upozornit na sebe. OK, proč ne. Když se o něco později připojil k Emerson, Lake & Palmer, měl k tomu příležitostí víc než dost. Vydatně ho v tomto směru motivovala také snaha přetrumfovat nebo alespoň dorovnat hlavního protagonistu kapely, kterým byl šílený Emerson. Ale právě tenhle nekonečný závod, tenhle věčný souboj, posouval jak jejich hudbu, tak i technickou vyspělost stále dál a dál.
Palmer hrál povětšinou klasickým držením paliček, čímž mezi hardrockovými bubeníky představoval určitou výjimku. Ostatně, svůj příklon ke "klasice" demonstroval i složením svojí soupravy, která mimo jiné zahrnovala i tympány, zvony, gongy a podobné speciality, v rocku ne zcela běžné.
Pokud jde o hru, je na druhou stranu pravda, že Palmer nepatřil nikdy k těm úplně nejpreciznějším hráčů a na rozdíl od například Iana Paice, kterému rytmus nikdy nikam neuhnul a jediná nota nepadla vedle, se Palmerovi podařilo vyrobit různých "zvláštností" relativně dost. Ale o to nakonec tak moc nejde, neboť u již zmíněného Page nebo Hendrixe také nikdo nehlídá, jestli byly všechny tóny úplně čisté a přesné (jako že nebyly). Drive, myšlenka, nápad, spontánnost projevu, okamžitá a blesková reakce na spoluhráče, to je to, o co běží. Alespoň ve stylu, který hráli ELP. A tím vším Palmer disponoval.
A kromě toho měl plechovou soupravu, pod kterou se propadlo pódium. Tomu říkám show!
