Jaro je tady. K tomu zásadnímu zjištění jsem došel během povídání s basákem Support Lesbiens Honzou Dalibou, čehož výsledkem je další díl Michalovy basové vyšetřovny. Co to má co dělat s jarem, ptáte se? Inu, s Honzou jsme usedli do venkovní kavárny a několikrát jsme náš pokec mimoděk přerušili ohlédnutím, které sice nemělo přímou souvislost s tématem hovoru, ale do života hudebníka rovněž patří. "... vytáhly mini, jaro je tady."
Takže to vezmeme hezky od začátku. Co ty a basa? Začal jsi už v dětství?
No myslím, že se můžeme bavit o době tak od jednadvaceti let - po vojně, předtím to byly spíš španělky, holky a táborové ohně.
Aha, takže ohně už dneska nejsou?
Ale jo, teď je to spíš o grilování.
Dobře, teďka vážně. Jak to vůbec přišlo - ta basa?
Jak to přišlo? Odchytil mě bývalý spolužák ze základky, že má kapelu a že shánějí basistu. Tak jsem do toho šel, do týdne jsem si koupil basu a začal jsem na ni hrát.
No a dál? Dneska jsi basák slavné kapely a málokdo třeba ví, jak se jmenuješ.
To jsou spíš náhody, basisti nejsou moc slavní, až na pár výjimek. Zpěváci nebo skladatelé se dokážou víc prosadit nebo se ukázat. U mě to přišlo v jednadvaceti, začal jsem dělat nahrávky a "lajsnul" jsem si hrát před lidmi. Měl jsem výhodu, že jsem před tím hrál dlouho na kytaru, takže nějaké základy rytmu a harmonie jsem měl. Na basu se mi přecházelo lépe, než kdybych začínal od nuly.
Můžeš jmenovat nějaké kapely, kterými jsi prošel?
Těch kapel bylo docela dost, ty zásadní, které mě poznamenaly jak hráčsky, tak i v osobním vývoji, to byly určitě Deep Side, kapela, kterou jsem měl s Davidem Jahnem, a pak Outsider, kde jsem se seznámil s bubeníkem Tomášem Novákem a zpěvákem Viktorem Dykem. Na kytaru tam hrál George Eric. Předtím jsem hrál většinou jako host na půl roku nebo rok, třeba v Krausberry nebo Kóma. Dobré období bylo, když jsem se seznámil s jedním kanadským pianistou, říkal si Mean Steve, Zlý Steve, což byl frajer, který hrál před tím s Bo Didleyem. S ním jsme měli hodně hraní, hodně mě naučil. Byl to začátek devadesátých let a on byl maník z opravdového amerického šoubyznysu.
No a teďka to jsou Supporti, to je kapitola sama o sobě. Nedá se to s ničím srovnat. Mimo to mám ještě pro radost dvě kapely, hraju s Tomášem Novákem ze Supportů a s Viktorem Dykem v kapele WAW!?, to je takový rokec, česky zpívané písničky. Potom je to hraní s pány Lesíkem Hajdovským a Martinem Vikem v kapele Švehlík.
Ještě zpátky k tvým začátkům. Jak vlastně vypadal ten přechod z kytary na basu? Spousta lidí prostě začne mlátit do basy trsátkem. Co ty?
U mě to bylo tak, že těsně po tom, co jsem se vrátil z vojny, měla kapela Kóma hotovou nahrávku, to bylo na jaře 1990, začínalo Rock Café a tak. Kóma tehdy měla hotový matroš, celkem kvalitní demo ze studia, dali mi ho a já měl čtrnáct dní, abych se to naučil. Koupil jsem si tedy basu, byl to D-Bass, celkem slušný, a začal jsem se učit. Ne že bych měl nějakou knížku, podle které bych se učil, ale prostě jsem hrál podle nahrávky. Potom jsem samozřejmě začal stahovat basisty, kteří se mi v té době líbili.
Můžeš je jmenovat?
Já jsem v té době hodně poslouchal kapely Yes, Rush, Petera Gabriela, Stinga, Davida Bowieho, takže jsem se snažil hrát jako oni. (smích)
V Support Lesbiens stojíš i hraješ docela vzadu. Jak ty osobně vnímáš zasazení basy jako nástroje v kapele?
Ty písničky jsou prostě takhle napsané a zaranžované. A že stojím vzadu, je tím, že vepředu jsou tři kluci a já vzadu lépe slyším. Lépe slyším buben a mám lepší přehled o tom, co se na pódiu děje. Ty basy jsou vymyšlené tak, aby to šlapalo. Žádné tóny navíc, žádná velká předváděčka.
Jak vlastně vzniká muzika Support Lesbiens?
V kapele je zaplaťpánbůh každý natolik zdatný, že skládá. To je velká výhoda, že skládání není postavené na jednom člověku. Texty si píše Krystof a poslední dvě desky produkoval Jarda Helešic. Co se vymýšlení basy týče, je to v kapele otevřená věc a nikdo nikomu nebrání, aby se vyjádřil.
Přehoupneme se k technickým záležitostem. Pověz nám něco o nástrojích, na které hraješ. Pořídil sis někdy třeba nástroj, který byl vyložený průšvih?
To je těžké říct. Vyloženě průšvihovou záležitost jsem nikdy neměl, nástroji jsem vždycky přikládal velký význam. Je to prostředek tvého hudebního vyjadřování. Jediné basy, o kterou jsem přišel, trochu lituju. Měl jsem starého precisiona, kterého jsem musel z určitých nepříjemných důvodů prodat. Dneska jsem s nástroji spokojený, splňují představy, které mám. Střídám dvě basy, čtyřstrunného MusicMana a pětistrunného jazzbasse, vyrobeného americkou firmou Schecter. Mám je zapojené do A-B boxu, tím je přepínám. Na zemi mám položenou ladičku Akai, pak to jde dál do basového synťáku Akai Deep impact, to je takové "mršidlo", a celé to končí programovatelným phaserem od T. C. Electronics, což je celkem zajímavá věc. Aparát mám teďka starou tranzistorovou hlavu Acoustic a dva boxy, SWR čtyřdesítka Goliath II a Mesa Boogie s patnáctkou ElectroVoice. Tohle používám a celé to ještě proháním přes kompresor dbx 163 A. Do PA snímám zvuk direct boxem přímo z nástroje, druhou linku beru mikrofonem z desítkové bedny.
Ještě mám třetí basu, je to korejský jazz bass z Fokusu. Odjel jsem s ním turné na konci loňského roku, bylo to dobré, ty basy normálně hrajou, musíš na to dát dobré struny a pak to jde, ale je to korejská basa...
Jaké natahuješ struny?
Dlouho jsem hrál na D'Addaria, teď jsem přešel na ocelové Ernie Ball hybrid 0,45".
Jak nahráváš basu ve studiu?
Poslední dobou přímo, protože nahráváme do počítače. Tune Da Radio dělal Jarda v Pro Tools, tam šel Music Man přes lampový preamp Hughes & Kettner a můj dbx přímo do Digi001.
Myslíš, že při nahrávání do digitálu basa dostane, co potřebuje?
Určitě jo. Je to hlavně o dobrém nástroji, ale vím, na co narážíš. Mít možnost přijít s kapelou do studia a tam točit na pás, tak se to vždycky dělalo. Ale doba je taková, šetří se prachy, čas a je to taky o zvyku. Díky tomu, že jsem si domů pořídil Maca s Pro Tools, si zvykám celkem rychle. No a jak se mi nahrává? Musím si to vždycky okouřit a pak to jde.
Laboruješ nějak zvlášť se zvukem?
Ani ne, korekce na zesilovači mám narovno. Zvuk dělám na base. Na Schecteru mám basy naplno, stahuji trochu výšky. Zvuk se dá hodně ovlivnit i hlasitostí na nástroji. Zaplaťpánbůh, většinou už hrajem jen na dobrý P. A., máme dost odposlechů a čas ten zvuk udělat. Aparát mám dostatečně silný a obě bedny jsou dost hluboké, takže nechávám hrát nástroj samotný.
Je nějaká věc, kterou by ses ještě rád dovybavil?
Dneska jsem spokojený, akorát se dívám po nějakém lampovém preampu, ono se něco objeví. Fakt je, že na tuhle sestavu hraji už rok, což je zatím nejdéle, protože jsem furt něco obměňoval.
Cítíš nějaké mezery ve svém hraní?
Určitě, nepovažuji se za nějakého ultramegabasistu. Snažím se hrát čistě. Nemám sice teď moc času být s nástrojem, ale třeba celý leden a únor jsem hrál každý den a určitě cítím zlepšení. Cvičím tím, že poslouchám muziku, kde se dá pořád něco najít. Teď třeba to jsou staré desky od Seala. Jinak si samozřejmě vymýšlím svoje věci, postupy a tak. Baví mě to a to je pro mě nejdůležitější.
Je mezi českými basisty někdo, koho bereš a koho si vždycky rád poslechneš?
Tak to určitě mám. Dobrých hráčů jsou u nás mraky, na fesťácích jich potkávám spoustu a viděl jsem i pár kluků, kteří to střihali tak, že jsem nechápal. Ale mám dva, které poslouchám opravdu rád. Je to Pavel Mrázek, ten se s tím nesere a Petr Vavřík z Buty, to je takový guru.
Takže spokojenost s vercajkem i životem vůbec?
Musím říct, že jo. V mém živote i v kapele je to v pohodě, máme vyprodané koncerty, deska se prodává. Bavíme se hraním...
Díky za rozhovor.
Honza Daliba se nevyhýbá ani přímé, byť virtuální konfrontaci, pročež můžete psát přímo jemu na e-mail honza@supportlesbiens.cz
