Disco funk
Funková hudba, tolik úspěšná na přelomu 60. a 70. let, byla na přelomu let 70. a 80. totálně převálcována nastupující disco-music.
Disco na původní černý funk přímo navazovalo, ve svých počátcích bylo spojení funku s discem velmi úzké. Disco využívá z odkazu klasického funku zejména rytmickou doprovodnou kytaru a také pulzující basu. Bohužel postupem doby dochází ke zřejmé degeneraci tohoto hudebního žánru; a čím se disco stávalo masovějším a komerčnějším hudebním "produktem", tím se jeho úroveň propadala z hlediska kvality do nejnižších pater. Naivně sladké letní hity čím dál tím víc vykrádají samy sebe a opakují tolikrát použitá klišé, aby ve finále došlo k pozvolnému přerodu této hudby v nejkýčovitější formy pop-music.
Disco se v určitých, zejména rockových kruzích později stává terčem naprostého opovržení, aby se nakonec na přelomu tisíciletí v další retro vlně propašovávalo v rámci taneční hudby pomalu zpátky na výsluní. Úspěchy projektů typu Daft Punk, Roger Sanchez nebo třeba Jamiroquai jsou toho zřetelným důkazem.
V disco-funku je typické, že bubeník zatěžkává na basový buben první a třetí dobu (nebo také všechny doby v taktu), rytmický bubínek hraje druhou a čtvrtou dobu. Na zavřenou hi-hatku jsou vyhrávány všechny šestnáctiny či osminy v taktu. Tento jednoduchý rytmus je velmi účinný, zejména na tanečních parketech. Pro basu má výhodu v tom, že jí dává poměrně velký prostor pro rytmické frázování.
Figura 1. - basová linka ze skladby I Want Your Love, z alba C'est Chic (1978) disco-funkové kapelky - Chic (basista Bernard Edwards)
Figura 2. - basová linka z refrénu skladby Love Foolosophy, britské skupiny Jamiroquai, z desky A Funk Odyssey (2001). Její finální tempo je 130 bpm. Na svědomí ji má další z řady špičkových světových basáků - Stuart Zender. Stuart se narodil v Anglii, v roce 1974. Z basistů uznává zejména Jaca Pastoriuse, Stanleyho Clarka či Marka Kinga, hraje na nástroje německé firmy Warwick.
