Back to Bass: Gordon Sumner - Sting

Šedesát let, hudebník, skladatel, textař, člověk s ekologickým cítěním. Asi by stačila tato věta, a valná většina lidí by věděla: která bije a co čekat. A právě ta valná většina různých typů lidí na jeho koncertě je něco, o čem se jiné valné spoustě lidí (rozuměj muzikantů) může jen zdát.

Dosáhl toho, že ho znají máničky, tvrdí rockeři, punkeři, metalisti, ale i popaři, DJ fanoušci, poslouchají ho chlapi z fabrik a od velkých volantů, hrají ho v každém druhém obchodě s oděvy, doktoři na sále při něm operují, supermarkety... pokud jsem někoho vynechal, omlouvám se.

Nafoukanej frajer

Moje první zkušenost se Stingem byla někdy v roce 1981, kdy jsem si donesl ze své pravidelné úterní ranní návštěvy prodejny Supraphonu jugoslávský výlisek alba Police Zenyatta Mondatta a doma poté pozorněji prohlédl plakát (myslím, že z Brava), kde mají „Policajti“ červené Hohnerky a basák posílá pohled s obočím hodně vraženým dovnitř (už jsem si na ten pohled zvykl, i když to trvalo...). Ale co jsem mohl dělat, když hned první pecka té desky je Don’t Stand So Close to Me. Namachrovanej basák byl zapomenut a zvítězila zvířecí živočišnost. Vlastně se mi líbilo to jeho pohrdání okolím, jen jsem to nesměl na vystoupeních (zvláště mimo pódium) moc přehánět, abych neměl potom barevnou úpravu obličeje. A následovalo samozřejmě shánění všech desek Police. Každopádně až do roku 1985 byl Sting ve škatulce „kvalitní bigbít“ a manželka snesla maximálně King of Pain a Every Breath You Take...

Co to je?

Asi tak nějak musela reagovat většina rock-punkových fanoušků Police, když slyšeli první sólovou studiovku Stinga The Dream of the Blue Turtles. Měl bych přiznat, že i já byl trošku překvapený. If You Love Somebody... Russians a hlavně Moon over Bourbon Street, to byla pro některé možná rána. Aspoň, že na tom obalu má to obočí pořád u sebe... Něco se ale stalo, protože když jsem si chtěl půjčit druhou sólovku Nothing Like the Sun od svého kamaráda muzikanta, bylo mi řečeno: „... ale joo, ale dej na to bacha, moje Hanka by byla naštvaná!“ Hanka? Stinga? Co to tam nahrál, že paní doktorka přesedlala z návštěv Národního divadla a poslechu Wagnera k podmračenému frajer-rockerovi? Byl jsem tedy našponovaný. Psát o Englishmanovi a spol. asi nemá význam, ta deska byla popsána už tisíckrát. Hanka byla u mne pochopena (Obočí se mírně zvedlo). A potom už jen čekání na další desky. A teď ještě i na koncerty.

Sting prodává akátový med???

Cože dělá? Skutečně - čtu na internetu: „Otevřel si na farmě v Toskánsku, kde bydlí a má studio, prodejnu a prodává biopotraviny.“ A tak jsem se podíval, co dělá ten chlapík mimo muziku. Že se zajímá o ekologii, jsem věděl, že podporuje vše, co směřuje k záchraně deštných pralesů, jsem si našel celkem hned. Teď ta prodejna... hmm, kam na to chodí? Cherchez la femme. Odpověď přišla v rozhovoru s ním a Trudi (jeho manželkou) na Youtube a v knize Broken Music, kde zvláště popis jejich návštěvy náboženského obřadu kdesi v jihoamerické džungli u sekty, která používá jako hlavní svátost lék vytvořený z rostliny - ayahuascy -, dává tušit, kdo udává duševní směr u „Stingů“ doma.

To není možný... to není možný...

Když jsem viděl dokument All This Time o přípravě koncertu a poté samotný koncert na jeho italské farmě z roku 2001, nemohl jsem si nevšimnout rozhodně nehraného šoku Stinga ze zprávy o událostech 11. září 2001 v New Yorku. Jako by se mu zhroutila část jeho já, a není se co divit. Vždyť jen dva roky před tím natočil Desert Rose se skvělým Alžířanem Chebem Mamim a v arabském světě měl a doposud určitě má spoustu přátel. Ten pocit daný veřejně najevo souvisí se začátky jeho kariéry, kdy neměl na růžích zrovna ustláno a musel se tvrdě propracovat do elity. A dokáže se vcítit do indispozice a potřeb ostatních...

Od maminky slyšel a poprvé i viděl hru na hudební nástroj - piano. Jak říká: „Spíš se mi ale líbilo šlapání na pedály, než samotné brkání na klávesy“ (Broken Music). Rodinu živil otec - mlékař, ovšem za vydatné pomoci obou synů (jsou dva bratři a sestra), kteří mu museli pomáhat tahat těžké konve s mlékem a rozvážet po městě. Sedm dní v týdnu, vstávat v pět ráno, za každého počasí... Druhé hudební setkání je u gramofonu, kde mu maminka pouští první rock ‘n’ roll. Nastoupí na gymnázium a právě v té době objeví na půdě starou kytaru. Pořídí si příručku hry na kytaru pro začátečníky, a tím je konec se vším ostatním, protože ho to naprosto pohltí. Jelikož tím trpí i škola, nezřídka se stane, že rákoska učitele dopadne na pozadí budoucí megahvězdy („Hey, Teacher, Leave Those Kids Alone!!“). Propad muzice přišel s The Beatles. Jak píše: „Při Love Me Do, byl účinek okamžitý.“ (Broken Music). Ale totální odevzdání se hudbě přišlo v roce 1966, kdy poprvé viděl naživo Jimmyho Hendrixe. Tehdy si řekl, že hudba bude jeho únik ze světa škol a dřiny. Jenže za rok skončí školu a kope krumpáčem na stavbě, protože jiná práce není. Vystřídá několik zaměstnání, aby se nakonec zapsal na studium učitelství. A na této škole začne jeho skutečná muzikantská dráha, která ho dovede až na vrchol. Přes školní kapelu, barová uskupení, jednu učitelskou zkušenost a big bandy po první svou kapelu Lost Exit, která zaznamenala poměrně slušný úspěch a kromě koncertů po Anglii i několik výjezdů do zahraničí a pár nahrávek. Poté dojde životnímu setkání s jistým Stewartem Copelandem. A tady už se uzavírá kruh...

Tak co dál?

Poslední regulérní deska Stinga vyšla v roce 2003 - Sacred Love. Je pravda, že poté vydal tři alba, ale jedná se spíš o rozmařilosti, či zajímavosti. Nic proti, jsou to pěkné kousky, ať staroanglosaské „zimní“ melodie, či symfonické úpravy písní jeho i Police a velký úkrok stranou ve formě The Songs from the Labyrinth - melodií alžbětinského skladatele Johna Dowlandama. Ono se vůbec celkově zdá, že je muzika na nějaké křižovatce „co dál?“. Věci, které se točí, do značné míry vycházejí z dávno prozkoumaných vod - a tomu se Sting, pokud možno, vždy vyhýbal a rozhodně se mu nechce vykrádat sám sebe. To je zřejmě hlavní důvod, proč není takovou dobu jeho další autorská deska. Ovšem bonbónek ve formě reunionu Police a jejich světové turné - to byl počin. Tak co dál? On nás něčím překvapí. Ví, že Hanka čeká.

Sting

Je normální chlapík, který má talent od Pánaboha, ale také těžce vydřené místo na hudební špičce. Vyleze na pódium v opraných džínách, vytahaném triku, s otlučeným starým Fenderem, ale to obočí, mírně stažené k sobě, je tam stále. Nedivím se. Prostě chce mít vše stoprocentně odvedené, protože on tomu dává víc, než jen těch sto procent... Ale na druhou stranu je to citlivý člověk, velmi vnímající své okolí. Může to vypadat všelijak, ale slzy v jeho očích při narození potomka mi v jednom dokumentu připadaly spíš chlapské než směšné.

Nevím, jestli se ještě dočkáme nějakého hudebního překvapení z jeho pera. I kdyby ne, nevadí, je tu po něm taková stopa, že ještě hodně dlouho budou kapely hrát Every Breath You Take a jejich kytaristi si budou lámat prsty při tom skvělém rozkladu. Dalo by se o něm toho napsat mraky. Jak natočil dueta. Jak natočil, coby zpěvák, skvělý koncert s orchestrem Gila Evanse. Vystoupení s Philem Collinsem. Angažování se v ekologii, v politice (koncerty pro Mandelu, pro manželky kubánských disidentů atd.). Dlouho by se psalo. Zůstane tu ale vždycky ten chlapík z Newcastelu, co stáhne to obočí a co si do toho nenechá mluvit. A dobře dělá.

Svatopluk Chalupa

Hlavní sál v „Pakulu“ (s křesly určenými pro bolševické sjezdy) bývá v diskuzích často přetřásán, a to zdali se hodí na koncerty. A já myslím, že hodí. Hodí se pro kapelu a hudbu jakou přivezl Sting do Prahy v rámci turné Back to Bass. Samozřejmě jsem si hned na netu přečetl, že se vůbec nehodí. Ale to je každého věc... A kde se bude hrát, rozhoduje managment, tak co. Konec konců v červnu v O2 Areně se uvidí, jak to půjde v obrovské hale. Stingova hudba se musí poslouchat, a tak sedět v křesle v akusticky zatlumeném sále není vůbec špatné. Ale je pravda, že skoro celý koncert muzikanti hráli a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, jaký bugr nakonec udělají, což také společně ze závěrečnými peckami zvedlo celý sál ze sedadel a dole se udělal na placu před první řadou kotlík fanoušků. Muzikanti, nemajíce kabely, toho náležitě využívali. A hlavně Jo Lewry ukázala, že má ďábla nejen v hlase, ale i v těle, a taneční figury tělo na tělo s Dominicem Millerem možná byly součástí choreografie - a nebo taky ne.

Scéna byla opravdu střídmá jak nástroji, tak nasvícením pouze bílými světly. Musím říci, že v překvapivě jednoduchém obsazení kapela zněla, jako by někde v portále musela stát hradba synťáků. Ukazuje to na mistrovské aranžérské umění. Sting si samozřejmě celou kapelu hezky řídil, což už na začátku skladeb fungovalo tak, že bubeník udal paličkami či hi-hatkou tempo. Ale dokud Sting neodpočítal one, two, three...

Za zmínku stojí Stingova palcová technika hry, kdy většinou díky tomu využíval jemnější, mělčí a plnější barvy basy. Ale pokud došlo na rockovější feeling tak palcem bořícím se do strun dostal ze svého Precisiona pěkně dravý vrčák. Taky bylo z čeho, neboť za nim stál basový aparát z reversních tlam. Na druhou stranu Dominic se svými dvěma Mesinami nevypadal tak impozantně, nicméně tohle tvořilo naprostý základ úžasného zvuku.

Rozhodně zvuk byl jeden z těch lepších, ale i to ukazuje, jak tahle branže je těžká. I při tak vrcholné produkci se při prvním přídavku tak splašila technika, že zpětná vazba přinutila Stinga si vztekle vytrhnout in-ear z ucha. A i když bylo jasné, že sólovým nástrojem je baskytara, tak občas šlapák byl nepříjemně nahlas. Tento nešvar - hlavně festivalových zvukařů - opravdu hudbě, kde jsou náročnější harmonické struktury opravdu škodí.

Na Stingovi mě vždy fascinoval zpěv s naprosto neotřelým, ba až nepochopitelným smyslem pro frázování, doplněný o jedinečnou barvu hlasu. Dokreslíme-li to naprosto dokonalým projevem, pak je účinek při koncertě naprosto dokonalý. A vlastně s Colauitou, co si budeme povídat, rytmika jako prase. V takovém světle bylo roztomilé lehce nervózní sólo na akustiku mladého Millera při Field of Golds, kdy bylo cítit, že stát před Stingem na pódiu vyžaduje velikou ostřílenost a zkušenost. Což zas nešlo přehlédnout u Jo Lawry při jejím zpěvovém sólovém kousku na forbíně.

Sting mezi peckami byl docela upovídaný a mimo to, že ke každé písničce pověděl její příběh, tak nechal nakouknout i do své skladatelské kuchyně. Nejprve musí napsat muziku, a když je dobře napsaná, tak si sama řekne o příběh...

Takhle udělaný koncert... to byl sakra dobrý nápad.

A k Message in the Bottle: Akustická verze je opravdu originální a ukazuje Stingovu muzikálnost v celé šíři. Nicméně já se tak těšil na nářez v plné kapele se Stingovou basou...

Jméno Danny Quatrochi pravděpodobně nikomu nic neřekne. Ale právě tenhle tichý a nenápadný člověk je už dlouhých dvacet pět let Stingovým osobním technikem. V jednom z mála rozhovorů, které poskytl, popisuje, jak Sting přinesl v roce 1981 při natáčení videoklipu k písni Demolition Man neuvěřitelně omlácenou baskytaru a chtěl ji opravit, aby na ni mohl hrát. „Přivezl si ji odněkud z Kalifornie a byla na tom opravdu zle,“ říká a jedním dechem dodává, že „dalo skutečně hodně práce uvést ji do hratelného stavu.“ Ale Stingovi tahle basa učarovala. Naprosto se zamiloval do jejího hutného tónu a od té doby na jinou hrát nechtěl. Tou baskytarou byl dnes už legendární Fender Precision ’57 Sunburst. Původně na ní byl ještě bílý pickguard, ale ten se tehdy Stingovi zřejmě nelíbil.

Sting si tento Precision natolik oblíbil, že nechtěl jinou baskytaru používat ani v případě defektu, a fakticky tak byl na koncertech bez záložního nástroje, takže Danny basu vzal, pečlivě popsal a nafotil a vše poslal přímo do Fenderu, kde podle této dokumentace postavili identický nástroj. Přestože to měla být přesná kopie, Stingovi se nezamlouvala.

Problém se sám od sebe vyřešil za nějaký čas, kdy Sting Dannyho poprosil, aby mu opatřil nějakou hezkou baskytaru pro jeho dceru. Dannymu se následně podařilo v Chicagu sehnat úplně stejného Fendera, jen z roku 1955. Tuto basu nyní používají jako zálohu. Poznáme ji snadno, zde byl bílý pickguard ponechán.

Podíváme-li se na Stingův nástroj zblízka, je na něm vidět mnoho míst s lakem sedřeným až na dřevo, patina na javorovém hmatníku a velká rýha přes horní roh. Přes jediný snímač Single-Coil Precision Bass umístěný skoro uprostřed jasanového těla a minimum ovládacích prvků hraje Stingův Precision opravdu nezaměnitelným způsobem, jak se můžeme přesvědčit na jeho nahrávkách i živých koncertech.

A komu se Stingův zvuk líbí, může si pořídit jeho signature model, který bezesporu patří mezi to nejlepší, co v současnosti Fender vyrábí.

Pro úplnost uvádím tabulku s parametry tohoto nástroje, který se od původního originálu liší pouze absencí krytu kobylky a opěrky pro prsty:

menzura: 34

krk: šroubovaný, 4 šrouby, 20 pražců

materiál krku/hmatníku: vyroben z jednoho kusu javoru

materiál těla: jasan

úprava: sunburst

ovládací prvky: hlasitost, tónová clona

elektronika: pasivní

snímače: Fender AlNiCo Single-Coil PB

hardware: dvoudílná kobylka, ladicí mechanika Fender Vintage Style Reverse

Petr Klementis