Antonio Sanchez - Posadit se a nechat to plynout

Třikrát vyhrál Grammy. Na bubny začal v pěti letech a postupně hrál s lidmi jako Pat Metheny, Chick Corea, Gary Burton, Joshua Redman, Avishai Cohen... Po vyprodaném brněnském koncertě s novým projektem Pat Metheny Unity Band se mi podařilo ho oslovit e-mailem a dohodnout rozhovor.

Živě jsem tě poprvé viděl v Praze s Pat Metheny Group, nyní jste přijeli s PM Unity Band. Můžeš nový projekt trochu představit?

Je to skvělá a nová kapela, Chris Potter na saxofon, Ben Williams na kontrabas a Pat na kytary, jak jinak. A já na bicí. Je to specifické tím, že poslední saxofonista, se kterým Pat nahrával, byl skvělý Michael Brecker v roce 1980 - i z tohoto důvodu je to pro nás hodně důležité. Věci, které hrajeme, mě hodně baví, už za sebou máme několik koncertů a materiál se v průběhu času hezky vyvíjí.

Pat Metheny se o tobě v jednom rozhovoru vyjádřil, že na něho velice zapůsobila tvoje práce s dynamikou. Jak vlastně vznikla vaše spolupráce?

Je to tak, Pat dynamiku hodně řeší, takže dodneška jsem extrémně opatrný na všechny dynamické nuance a celkovou vyváženost hry. Než jsme spolu začali hrát, hodně jsem hrál v triu s klavíristou Danilo Perezem, který mi vždycky kladl na srdce, abych hrál extrémně potichu a přitom intenzivně a s napětím. To pro mě byl skvělý trénink.

Jak vlastně vypadají vaše zkoušky?

Konkrétně pro tenhle projekt přinesl Pat dvacet dva nových skladeb. Všechny jsme prošli a snažili se vybrat ty, které nám nejvíce sedí. Párkrát jsme si je zahráli a pomalu z toho bylo jasné, které se dostanou do finálního výběru. Nešlo o nic složitého, všichni v kapele jsou skvělí muzikanti, takže to byla opravdu otázka toho, aby nám ty věci fungovaly co nejlépe.

Ostatně nepamatuji si, že by Metheny někdy spolupracoval s jinými než špičkovými hudebníky. Upřímně se mi hodně líbí, jakým způsobem jsi „nahradil“ svého předchůdce v Pat Metheny Group Paula Wertica - zdá se mi, že se ti přesně povedlo udržet tu základní myšlenku a přitom jsi těm věcem ještě dodal vzdušnost a další barvy...

Chápal jsem, že PMG má velmi osobitý zvuk, takže jsem to samozřejmě chtěl zachovat, na druhou stranu jsem stejně tak chtěl přijít s něčím „ze sebe“ - takže jsem k tomu, jak kapela hrála, přidal všechny ty věci, díky kterým zním tak, jak zním, a zároveň se snažil zachovat právě tu vzdušnost, která je pro zvuk kapely podstatná. Hodně mě ovlivnila latinskoamerická hudba, což je z mého přístupu k hraní asi docela poznat. Paul je skvělý bubeník, ale kdybych měl srovnávat, považuji se za aktivnějšího a interaktivnějšího. Velice rád hraji „s někým“, snažím se vytvářet hudební konverzace, takže moje hraní může působit „hektičtěji“, v jednotlivých taktech se toho děje víc...

Vystudoval jsi klasické piano na Národní konzervatoři v Mexiku. Jakou důležitost přikládáš studiu harmonie a vůbec hudební teorie? Nebo jinak, myslíš, že opravdu dobrý bubeník se může bez hlubších znalostí těchto oblastí obejít?

Ano, jsem si jistý, že jsou lidé, kteří mají dostatečnou citlivost pro hudební interpretaci i bez teoretické průpravy, ale samozřejmě, to, že jsem se těmito oblastmi zabýval, mi umožnilo interpretovat hudbu v daleko přesnější a adekvátnější formě. Díky studiu klavíru vnímám harmonie daleko jasněji, a mohu proto hrát složitější formy a struktury.

S Methenym jsou přitom tyto struktury občas hodně komplikované. Přitom vím, že když jsi začínal hrát na bicí, že tě hodně bavili třeba Led Zeppelin a další rockové kapely. Můžeš svůj hudební vývoj trochu popsat? A pomohla ti v tomto směru nějak tvá pozdější zkušenost z Berklee?

Začínal jsem s rockem, načež mě hodně pohltilo fusion. Hodně jsem zkoušel hrát s nahrávkami Chicka Corey a jeho Electric Bandu (Dave Weckl na bicí), Johna Scofielda (Dennis Chambers) a také Michela Camila, který hraje spíše latin jazz, ale je také často velmi komplikovaný, až záludný. To mi pomohlo k tomu, abych byl schopen hrát přesněji, precizněji, a byla to skvělá škola. Na Berklee jsem dostal jazzovou průpravu, kdy jsem se naučil, jak se za bicími uvolnit. Myslím, že se mi povedlo dosáhnout zdravé rovnováhy.

Tvá hra je přitom občas docela dost „hustá“, s ohledem na délku koncertů asi není úplně jednoduché udržet koncentraci...

Bubnování mě vždycky úplně pohltí, takže to, že bych nebyl stoprocentně koncentrovaný, je opravdu vzácné. To je vlastně jedna z věcí, kterou na hraní miluju. Všecko ostatní na pár hodin prostě zmizí, protože hudba moji mysl úplně zaměstná. Ale naučit se koncentrovat je samozřejmě také dovednost, kterou si člověk musí vypěstovat. Když hraješ dlouhé koncerty se skvělými spoluhráči a před sebou máš tisícovky lidí v publiku, koncentrovat se prostě musíš, jinak bys ve „vyšších jazzových kruzích“ neměl šanci.

Kromě hraní jsi také lídrem vlastní kapely s autorským repertoárem. Ovlivnila nějak skladatelská zkušenost tvůj přístup ke hře?

Určitě. Když píšeš vlastní věci, všímáš si daleko víc ostatních nástrojů, víš přesně, co kde který nástroj dělá. Jako bubeník chci, aby všichni moji spoluhráči zněli nejlépe, jak je to jen možné, a právě tomu tedy přizpůsobuji hru. Po desce Migration jsem v roce 2008 vydal ještě Live in New York a v únoru 2013 vydáváme album New Life. To je pro mě hodně důležité, protože se na něm opravdu autorsky vyjadřuji. Napsal jsem osm skladeb a do titulní jsem přidal úžasný vokál Thany Alexy. Sám tam dokonce taky zpívám a hraji některé klávesové party.

Muzikus čtou samozřejmě také bubeníci, tak jsem tě chtěl poprosit o rychlý pohled „do kuchyně“. Mohl bys popsat své cvičební návyky? Jak dlouho cvičíš a na co se soustředíš?

V posledních pár letech jsem zas až tolik necvičil. Mám trochu pocit, že už jsem toho nacvičil docela dost, a na bicí můžu zahrát, co potřebuji, takže spíš než cvičení je to spíš nějaká reflexe a přemýšlení o tom, jak ke skladbám, které hraji, přistoupit odlišně. Ale samozřejmě jsem hodně cvičil techniku a timing. Cvičil jsem s metronomem, kdy jsem nastavil čtyři takty ticha a na první klik prvního taktu jsem nechal jediné pípnutí. Tak jsem si mohl opravdu dobře ověřit, jak jsem na tom s timingem. Vždycky jsem měl tendenci trochu zrychlovat, takže tohle byla účinná kontrola. Taky jsem hodně cvičil rudimenty, na padu, který jsem si položil na postel. Hrál jsem oběma rukama na pad, pak jednou na pad, druhou na postel, pak jsem to otočil a pak oběma na postel. Tím jsem trochu simuloval to, co se děje s odskokem, když přejdeš z virblu na podladěný tom.

V jednom rozhovoru s tebou jsem se dočetl, že ses hodně věnoval sportu. Cvičíš nějak fyzicky, abys udržel tělo „vyladěné“ pro co nejlepší hraní?

Dlouho jsem dělal gymnastiku. Prostná, kůň našíř, kruhy, přeskok, bradla, hrazda, všechny disciplíny. Dokonce jsem pár let byl v národní juniorské reprezentaci. Dalo mi to hodně co do koordinace a síly, z čehož pravděpodobně čerpám doteď. Ale při hraní je nejdůležitější být maximálně uvolněný, i když hraješ hodně těžké věci. Člověk musí věřit své technice a tomu, co má nacvičeno, posadit se a nechat to plynout.

V tvé hře se hodně potkává tradice s novými hudebními přístupy - a nejen ve hře, ale i co do skladby nástrojového arzenálu. Používáš hodně tradiční činely Zildjian Constantinopole, ale set doplňuješ nejrůznějšími prototypy a řadou Remix...

Mám rád hodně pestrou směs zvuků, řídím se jazzovou tradicí, ale chci se pohnout dopředu co do barevnosti. Takže už zmíněné Remix, pak napravo často využívám prototyp Trashformer, který má hodně tříštivý zvuk. Tyto kombinace mi dávají velkou zvukovou svobodu.

Jak ladíš bubny?

Rád ladím rezonanční blány hodně vysoko, úderové blány ladím různě, dokud nenajdu zvuk, který se mi líbí. Líbí se mi, když mezi sebou 12”, 14” a 16” mají kvartu nebo kvintu, rád hraji hodně melodicky.

Když jsem zpovídal Jojo Mayera, přišel s názorem, že jazz a vlastně i rock jsou de facto mrtvé styly, v dnešních dnech bez relevance, proto prý právě hraje „elektronickou“ hudbu. Musím říct, že když tě poslouchám, tak se mi tvá hra zdá velice aktualizovaná. Jaká je podle tebe budoucnost jazzu, potažmo hudby obecně?

Ano, ale vtip je v tom, že Jojo hraje velmi jazzově. Kdyby neměl jazzovou průpravu, nebyl by schopen dělat to, co dělá. Jazz rozhodně není mrtvá záležitost. Já jazz vnímám jako svobodu dělat to, co dělám a improvizovat. Jazz ti dá ten správný „slovník“ a techniku a s jazzem můžeš míchat všemožné styly a bude to fungovat. Ale když jazzovou průpravu nemáš, je obtížné se cítit uvolněně a improvizovat bez nějakých pochybností.

V Evropě se také hodně mluví o finanční krizi. Billy Cobham mi v rozhovoru říkal, že v USA prakticky nemá koncerty. Vnímáš na americké hudební scéně nějaké změny? Změnilo se například nějak publikum nebo samotný hudební průmysl?

S Patem Methenym a projektem Unity jsme jeli dvouměsíční turné. Může se zdát, že v Americe je to všechno skvělé, publikum a jeho pozitivní reakce na to, co děláme. Bohužel bych lhal, kdybych tvrdil, že to tak je vždycky. Metheny má hodně věrné fanoušky, ale když koncertuji s ostatními kapelami, situace je jiná. Je velmi málo míst pro hraní a je velmi obtížné přesvědčit lidi, aby prostě vyrazili ven a zašli na jazz. Lidé chodí na to, co znají. Pokud nemáte jméno, je skoro nemožné lidi přesvědčit, aby přišli na koncert. To je pro hudebníky hodně těžké, protože k lidem se člověk nejspíše dostane prostřednictvím televize. Ta pro nás ale neexistuje a my pro ni taky ne. Vůbec si nevzpomínám, kdy bych na nějaké velké televizní stanici viděl cokoliv, co by mělo s jazzem něco společného. Ano, máme několik specializovaných rádií, ale ta často jenom recyklují staré skladby, namísto toho, aby představila nové talenty. V současnosti to tedy není jednoduché. Na druhou stranu i tak existují místa s dlouhou tradicí, která se nebojí uvádět nové věci, ale to je hlavně na pobřeží. Na jihu a ve středu USA jazzu moc pšenka nekvete.