Anoushka Shankar - Příběhy tisíce a jedné noty

„Siddhártha naslouchal. Byl dobrý posluchač, zcela pohroužený do naslouchání, zcela prázdný, nasávající, cítil, že se teď naučil poslouchat úplně. Častokrát to již slyšel, ty mnohé hlasy v řece, dnes zněly nově. A když Siddhártha pozorně naslouchal této řece, této tisícihlasé písni, když nenaslouchal jen bolesti ani jen smíchu, když svou duši nevázal jen na některý z hlasů, když do ní vstupoval celou bytostí, když slyšel všechny, vnímal celek, jednotu, skládala se velká píseň tisíců hlasů z jediného slova óm: dokonalost.“

Siddhártha, indická povídka (Hermann Hesse)

V údolí Hindů

Že budu někdy začínat text slovy z indické povídky o Siddhárthovi od neuchopitelného poety a filozofa Hermana Hesse mě opravdu nenapadlo. Ovšem řádky jsou to v mnoha směrech natolik přiléhavé, že jsem o jejich volbě ve výsledku neměl žádné pochybnosti. Jen si je pozorně přečtěte ještě jednou.

Naslouchat hudbě půvabného lotosového květu Anoushky Shankar, znamená vydat se na trpělivou cestu moudrosti, oprostit se od přízemního toku myšlenek a všedních starostí, dosáhnout jednoty a poznání. Je to jako procházka starobylým tržištěm v údolí Hindů, kde se mísí zvuková kulisa s pestrobarevnými druhy koření a zdobnými vzory hedvábných látek, a kde je horký vzduch prosycen těžkými a intenzivními vůněmi Dálného východu. Prolíná se v něm aroma kardamomu, kurkumy, skořice, omamné vůně santalového dřeva, lotosových květů se specifickou zvukovou paletou, tvořenou všudypřítomnými skotačícími dětmi a pobídkami trhovců. Jako tón za tónem se proplétáte přelévajícím se davem; míjíte vyzáblého Sádhua - žebravého poutníka s popelavou tváří na znamení askeze -, krásné usměvavé Indky zahalené v elegantních sárí. Na každém kroku vás doprovází pestrá směsice rozličných hudebních nástrojů.

Podobně barvitý je i výčet bohů a posvátných zvířat rozmanitých významů a důležitosti, kteří na vás shlížejí z prastarých reliéfů ještě starších chrámů. Pohled, který se běžnému Středoevropanovi naskytne na vlastní oči spíše jen vzácně. A vy máte neodolatelnou chuť všechnu tu krásu vůkol ochutnat, vstřebat a podělit se o své pohnutí. Je to dobrodružství.

A právě takový posluchačský zážitek vám rezonuje sluchovým aparátem a zatéká do všech smyslových buněk při seanci s rágami z bohatého repertoáru Anoushky Shankar. Kontext s Hesseho poetickým dílkem je v mnoha směrech příznačný, neboť podobně jako Siddhártha se i Anoushka vydala cestou moudrosti a postupně se vypracovala z učedníka v mistra. Šlépěje, které na počátku své kariéry následovala, patřily Ravimu Shankarovi (v překladu Pán Slunce). Spirituálnímu vůdci, proslulému skladateli a legendě ve hře na sitár. Tento hudební věrozvěst, koncertně činný až do své smrti v požehnaných dvaadevadesáti letech (1920-2012), dal světu hned dvě hudební ikony: americkou zpěvačku a multiinstrumentalistku Norah Jones (viz Muzikus květen 2012) a Anoushku Shankar.

Pod vlivem Pána Slunce

Anoushka, dítě lásky Raviho a jeho druhé manželky Sunkanya Raj (někdejší zaměstnankyně v bance se zájmem o indickou hudbu a tanec), se narodila 9. června 1981 v Londýně. Přestože v současné době v Londýně žije, již od útlého věku se věnuje hře na sitár a má od dětství úzké vazby na Indii se všemi jejími tradicemi, filozofickými kořeny a spirituálním dědictvím.

Hře na klasický strunný nástroj sitár se Anoushka věnuje od devíti let. Pod dohledem svého guru, otce Raviho, studuje výhradně klasickou indickou hudbu a (žijíc střídavě v Anglii a Indii) prohlubuje své znalosti o tamější kultuře. Vůbec prvním nástrojem, který Anoushka držela v ruce, byla tanpura, čtyřstrunný drnkací nástroj. Brzy poté, co ovládla hru na tanpuru, jí otec nechal vyrobit speciálně upravený sitár, dostatečně malý na to, aby na něj mohla cvičit. Nějaký čas se také intenzivně věnovala zpěvu a hře na klavír, který byl přece jen na zvládnutí přívětivější než mnohdy bolestivé mačkání strun a pražců. I přesto, že se na cvičení hodně soustředila, lekce, které se jí otec snažil zpestřovat příběhy a anekdotami, nebyly jednoduché. Později pro magazín People uvedla, že lekce byly zdlouhavé a dodává: „Ne že bych to nesnášela, ale ani jsem je neměla zrovna v oblibě.“

Přesto ji hra na tento unikátní hudební nástroj nakonec přirostla k srdci. V roce 1995, v pouhých třinácti letech, zažívá své první oficiální vystoupení v Siri Fort v Novém Dillí na otcových 75. narozeninách a již následující rok jej doprovází na koncertech po celém světě. Vystupovala nejen s ním, ale i s vrcholnými hudebníky na poli evropské klasiky - Zubinem Mehtou, Jeanem Pierrem Rampalem či Mstislavem Rostropovičem. Anoushka se po letech hostování v programech Raviho Shankara a nesčetných měsíců poctivého cvičení ocitla na začátku své životní dráhy profesionální hudebnice.

Svůj debut v nahrávacím studiu absolvovala při nahrávání tatínkova kompilačního alba In Celebration (1995). Krátce na to podepisuje svou první nahrávací smlouvu s Angel Records/EMI. Na co jiní dřou půlku své hudební kariéry, Anoushka zvládá již v šestnácti letech. Být dcerou živoucí legendy má jednoduše své výhody. Ostatně George Harrison, kterého Shankar (držitel několika významných cen a nositel nejvyššího indického vyznamenání) důkladně ovlivnil, ho označoval za „kmotra světové hudby“.

Nicméně nemůže být pochyb o píli, odhodlání a nesporného Anoushčina talentu. Ta se ostatně ve svých dvaceti letech osamostatnila, aby takříkajíc vystoupila z Raviho stínu, přesto je celý život konfrontována s otázkami o svém slavném otci. A kdo jiný než rodinný přítel, George Harrison z The Beatles, by měl kvalitu glosovat: „Většina lidí je hudebníky proto, že jednoduše hrají na určitý nástroj. Když hrají, objeví se hudba. Ale Ravi? To ON je hudba a jen náhodou hraje na sitár. A stejně tak Anoushka. I ona má stejné kvality, i ona je hudbou.“ Každodenní Anoushčin život byl naplněn hudbou. Byla u toho, když otec učil své žáky hře na sitár, zatímco matka jí dávala lekce lidových tanců a průpravu v tradičním vokálním stylu karnati.

Upanišady aneb cestou moudrosti a poznání

Někdy kolem šestnáctého roku své dcery se rodina Shankarových rozhodla přesídlit do Spojených států, konkrétně do Encinitas v Kalifornii. Zde, na prosluněném západním pobřeží, Anoushka dospívá životem klasického amerického teenagera; věnuje se mimoškolním aktivitám, nachází nové přátele, poslouchá populární hudbu a píše básně. Cestuje mezi Asií a Amerikou, angažuje se v hudební škole, kterou tatínek v Dillí založil. Vedle toho samozřejmě vydatně koncertuje; kromě klasického repertoáru hrává nebo také diriguje (!) otcovy skladby.

Navštěvuje místní San Dieguito High School Academy, experimentální školu, která jí umožňuje trávit půl roku na turné, zatímco domácí úkoly dokončuje prostřednictvím elektronické korespondence.

V roce 1999 (rok po vydání debutové nahrávky) absolvuje závěrečné zkoušky s vyznamenáním. První tři sólové nahrávky, debut Anoushka (nahrála jej na otcův starý sitár, který dostala darem), o dva roky starší nástupce Anourag a živý záznam Live at Carnegie Hall, vydané v letech 1998 až 2001, doslova katapultovaly Anoushku mezi přední světové interprety v žánru klasické indické hudby. Sólový debut byl nominován magazínem New Age Voice na cenu Best Traditional World Album. Není bez zajímavosti, že v pouhých sedmnácti letech byla představena Dolní sněmovně Parlamentu Spojeného království a jako vůbec první a zároveň nejmladší žena a obdržela uznání za své umění.

V roce 2000, kdy vyšlo druhé dlouhohrající album Anourag, překonala další bariéru, když se stala první ženou, která vystoupila v Rámakrišna Centru v Kalkatě. Ravi Shankar měl v podstatě jednoduchý, ale o to smělejší plán: prorazit s Anoushkou do maskulinního světa indické klasické hudby. V tradiční indické kultuře jsou to totiž výhradně muži, kteří ovládají hru na sitár, zatímco ženy se věnují zpěvu a tanci. Ostatně byl to Ravi, který bezpochyby jako první představil klasickou hudbu Dálného východu nejen Západu, ale přiblížil ji i vlastním lidem - Indům.

Provozování klasické hudby se v minulosti původně omezovalo převážně na paláce majetných mahárádžů. Anoushka si byla samozřejmě vědoma faktu, že je dcerou proslulého otce, ale dobře si také uvědomovala, kolik práce a úsilí věnovala snu osamostatnit se a stát se profesionální hudebnicí. „Lidi zajímá, jestli jsem slavná jenom proto, že jsem jeho dcera. Vždy tady bude na mne tlak, že jsem jeho dcera. Chci si vydobýt respekt ve světě klasické hudby.“

Nutno dodat, že všechny nahrávky měly vesměs velký úspěch a zasloužily se o různé nominace a ocenění. Anoushka má taktéž důvod k oslavám i v čistě osobní rovině, když ji magazín Time jmenoval jako jednu z dvaceti největších asijských hrdinek a na Mezinárodním dni žen 2003 získala titul Žena roku.

Tentýž rok osud svedl sestry dohromady: Anoushka i Norah byly obě nominovány na Grammy Awards 2003, avšak logicky každá v jiné kategorii. Anoushka v kategorii Best World Music Album, a to jako vůbec první a zároveň nejmladší žena. À propos, první vzájemné setkání obou slavných sester se uskutečnilo až v šestnácti letech, obě do té doby žily odděleně (Norah Jones u své matky Sue Jones v Texasu, kde se věnovala převážně jazzu, blues a country). K vytoužené sesterské spolupráci však přece jen později došlo.

Na cestě k vysvobození a jednotě

Vydání zlomové nahrávky Rise (2005), které znamenalo nejen labutí píseň pro Angel Records, ale především razantní obohacení vyjadřovacích schopností, předcházela řada koncertů v Evropě, Asii, Indii i ve Spojených státech. Anoushka šířila otcův odkaz například v rámci koncertu Ekonomického světového fóra, zahrála také na benefičním koncertu Nadace za záchranu deštných pralesů, který se konal v New Yorku. Charitativní akce a apel na morální kredit společnosti jsou pro Anoushku vůbec příznačné - je například členkou neziskové organizace bojující za práva zvířat PETA. V listopadu 2002 se zúčastnila Koncertu pro George na počest zesnulého George Harrisona, který se konal ve slavné londýnské Royal Albert Hall. Dirigovala zde novou Raviho rágu Arpan, která obsahuje kytarové sólo Erica Claptona a je určena pro čtyřicetřičlenný orchestr hrající na evropské i indické nástroje.

Kromě čilého koncertování Anoushka nahlédla také do světa filmu a získala svou první hereckou zkušenost ve snímku Dance Like a Man (režie Pamela Rooks, 2004). Film se zaměřuje na dvě generace tradičních indických tanečnic a konflikty, kterým musí čelit. Ve vedlejší roli zde ztělesňuje mladou tanečnici klasického tance bháratnatjam. Anoushka projevila zájem o vstup do světa filmu, ale čekala na správný impuls, nechtěla se pouštět do indického filmového proudu, známého jako Bollywood.

Významnější krok ale spatřuji v sepsání biografie - doplněné rodinnými fotografiemi - Bapi... Love of My Life, kterou napsala o svém otci. Anoushčina úcta a upřímná láska byla vždy zřejmá; léta strávili výcvikem, společně pracovali na jejích prvních nahrávkách (Ravi stojí za kompozicemi i produkcí) a na turné s ním vytvořila zvláštní pouto, na které se v indické klasice vždy kladl důraz a je nesmírně důležitou součástí vztahu mezi učitelem a žákem dodnes.

Zatímco první tři nahrávky se nesly až v přísně tradicionálním/klasickém duchu a dávaly prostor především sitáru, tanpuře a bubínkům tabla, Rise (2005) znamenalo posun na všech rovinách. Rise znamená vzestup a skutečně, Anoushka se definitivně osamostatnila a postarala se nejen o komponování, ale i aranže a produkci... Posun je patrný ve zvuku, obrovské škále použitých nástrojů, ale především ve zcela odlišném vyznění a atmosféře nahrávky. Lotosový květ rozkvetl, aniž by byl vykořeněn. Tradiční klasické kořeny naopak rozvíjí netušenými směry a obohacuje o celou škálu tajuplných zvuků a zajímavě zakomponovanými vokály. Dalo by se říct, že sitár hned v několika písních ustoupil do pozadí a nechal prostor vyniknout ostatním nástrojům. Na druhou stranu Anoushka vždy přistupovala s respektem k starodávnému umění, kterému se zasvětila, a vždy byla otcem vedena především ke klasice.

Spojení sitáru s populární hudbou zpočátku nepřicházelo v úvahu a Anoushka měla vždy na paměti (i navzdory ranému zájmu o tento nástroj), že má před sebou dlouhou cestu k tomu, aby se stala mistrem tohoto komplikovaného umění. „Myslím, že je pro mě důležité, abych napřed dozrála především jako interpret klasické hudby,“ svěřila se časopisu People. Album Rise bylo přelomové právě proto, že na něm dokonale funguje synergie starého umění s novými obzory. Nakonec i Ravi dodává: „Uměla nejen to, co jsem uměl já, tj. co jsem ji naučil, ale je více obeznámena se současností, takže je bohatší. To je to, oč tu běží.“ Anoushka Shankar se pustila do hojných vod world music naplno.

Sarasvatí, Krišna a jiní umělci

„Nikdo neztělesňuje ducha inovace a experimentování očividněji než Anoushka Shankar,“ bude později tvrdit hudební producent Nitin Sawhney. A ví, o čem hovoří. Anoushčina vize a nastolený směr sbírá jeden úspěch za druhým. Ještě před nástupem do studia v roce 2007 se Rise dočkalo zajímavé zremixované podoby Rise Remixes (EP, 2005). Následně, společně se studiovým mágem a perkusionistou Karshem Kalem, vytvořili perlu Breathing under Water. Na albu v písni Sea Dreamer vypomohl jistý Gordon Sumner alias Sting, který tak Anoushce oplatil hostování na své nahrávce Sacred Love.

Na tomto albu došlo také k první (a nikoliv poslední) spolupráci s nevlastní sestrou Norah Jones, jmenovitě v křehké písni Easy. Navzdory tomu, že se většinou nepouštím do subjektivních referencí, nemohu nezmínit úvodní píseň Burn a úžasný kousek Slither. Velmi netradiční, zajímavá kompozice, nad kterou by někdejší Shankarův učitel (neméně uctívaný) Baba Allaudin Khan pouze nevěřícně kroutil hlavou. Koneckonců výčet hudebníků podílejících se na Breathing under Water by vydal na samostatný článek (a to ani moc nepřeháním), což je pro současnou tvorbu Anoushky Shankar charakteristické.

Zatímco Breathing under Water vyšlo u Manhattan Records (divize The Blue Note Label Group), pro následující alba si Anoushka vybrala label s rozmanitým portfoliem klasické hudby, německý Deutsche Grammophon. Firma se v říjnu 2011 postarala o emisi páté studiové nahrávky, Traveller. Pokud někdo nabyl dojmu, že předchozími alby Shankar prozkoumala všechny cestičky a vyčerpala možnosti propojení sitáru s rozmanitými nástroji, byl zcela nepochybně překvapen fúzí sitáru s flamencem.

Ano, španělským flamencem. Přímý direkt na ušní solar plexus. „Když Anoushka hraje čistou indickou hudbu, hraje čisté flamenco,“ prohlásil Javier Limón, producent alba Traveller a přítel Anoushky Shankar. Ta dodává: „Ve flamencu jsem našla něco velmi blízkého, čeho si vážím na indické klasické hudbě: bezprostřednost, nespoutanost v hudebním projevu.“ Ani v tomto případě nemohu nevypíchnout nádhernou kompozici Casi Uno s hostující španělskou soulovou hvězdou Concha Buikou a vzpomenout musím i na horkokrevné souboje sitáru a klavíru v Bulería con Ricardo. Album podpořila devadesáti koncerty a spojení indické a španělské hudby představila fanouškům napříč různými kontinenty. V zápolení na Grammy Awards 2013, na kterou bylo album nominováno v kategorii Best World Music, vyšla jako poražená, ale vzhledem k faktu, že se před Traveller umístilo album The Living Room Sessions Part 1 jejího zesnulého otce, prohra ji zcela určitě nemrzela. Cenu in memoriam přebírala společně se sestrou Norah.

Samsára aneb hlídejme si svou karmu

V pořadí zatím poslední deskou je umírněná, emotivní a čistě osobní skládanka Traces of You (2013). Album věnované památce Ravi Shankara se vyznačuje zasněnou, až uvolněnou atmosférou a jaksi klasičtějším vyzněním než předchozí experimentálnější kousky. „Lidé, kteří odešli, jsou stále zde, v nás. Místa, odkud pocházíme, si v sobě neseme tam, kam směřujeme,“ říká Anoushka a vzpomíná přitom na zemřelého otce. Posluchače potěšila také Norah Jones, hostující hned ve třech písních. Prolnutí sametového hlasu newyorské jazzové veličiny s klasickým indickým nástrojem se prostě nikdy nemůže oposlouchat.

Videoklip k ústřední singlové písni Traces of You natočil Anoushčin manžel Joe Wright. „Pár týdnů po otcově odchodu, jsem nemohla při letu do New Yorku spát, a tak jsem během cesty napsala slova pro Unsaid. Když jsem dorazila do New Yorku, moje sestra Norah vzala texty a téměř okamžitě začala zpívat melodii, která nakonec skončila na albu. Mé sólo ze mě přirozeně vyplynulo v reakci na zpěv. Cítila jsem se velmi otevřeně, nesoustředila jsem se na pevné cíle a tato otevřenost je to, co mě přivedlo až právě k této písni, která pro mě hodně znamená. Norah zpívá opravdu krásně, ostatně jako vždy,“ dodává Anoushka ke spolupráci s nevlastní sestrou.

O rozmanitosti a duševním rozpoložení, které díla Anoushky Shankar navozují, by se dalo zaníceně psát a zasněně polemizovat až s náboženskou úctou do nekonečna. Nicméně ani Muzikus není nafukovací. Přesto, apeluji na vás: Vydejte se na tohle dobrodružství. Ano, potom, co odložíte sluchátka od audiosystému, budete to pořád vy, a přesto svým způsobem trochu někdo jiný. Bezpochyby obohacení, možná smíření... „Jestliže Ravi Shankar byl opatrovníkem indické klasické hudby, Anoushka je díky svým schopnostem zcela bezpochyby následníkem jeho trůnu.“ - neznámý autor.

www::

www.anoushkashnakar.com

www.facebook.com/anoushkashankar

twitter.com/shankaranoushka