Alexandra Langošová a Roman Helcl

Alexandra Langošová a Roman Helcl
Alexandra Langošová a Roman Helcl

Není to zase tak dávno. Jeden ročník (možná to byl dokonce první) soutěže Jim Beam Rock vyhrála kapela November 2nd. Hned napoprvé se nedal přeslechnout velmi výrazný projev zpěvačky Alexandry Langošové. I písničkový repertoár přinášel klid a pohodu, aniž by se ztratil tah, který je rockandrollové a rockové muzice vlastní. O to zajímavější bylo, že přes anglické texty nebyla zemí původu ani Anglie či Amerika. Tato osobitá kapela se zrodila na Moravě. Tedy přesněji v městečku Hranice, kam jsem se vypravil, abych se jí podíval pod pokličku..

 

Samozřejmě mi hrozí, že s osobitostí narazím, protože přišla řeč i na Alanis Morissette a Sheryl Crow, které jako zpívající autorky vymezily (omezily?) vnímaní ženského vokálu. Ale když se někdo s hlasem narodí, což jsem v momentě, kdy si Saša vzala kytaru a při focení si začala prozpěvovat, nemohl přeslechnout, tak s tím nic neudělá. Buď bude zpívat, anebo ne. Ale pojďme si povídat se Sašou a Romanem Helclem, který se mimo kytar podílí i na aranžování, protože pohled do kuchyně snad napoví více, a pak už vám nezbude než si poslechnout desku...

 

Sašo, jak to s tebou a muzikou začalo?

S: To by byly snad nějaké prenatální vzpomínky. (s úsměvem) Ale vážně. Mám muzikálního tatínka, který mi už odmalička zpíval písničky s kytarou, a později jsme zpívali spolu. V pěti jsem začala hrát na housle a vypadalo to, že se budu věnovat vážné hudbě a půjdu na konzervatoř. Ale v pubertě mě nebavilo tři hodiny denně cvičit a radši jsem byla s kamarády. Naučila jsem se pár akordů na kytaru a u táboráku zpívala nejrůznější písničky. Kromě toho jsem několik let zpívala v dětském pěveckém sboru.

Pamatuješ si na první vlastní písničku?

S: Vzpomínám si, kdy jsem se rozhodla, že nějakou zkusím napsat. Bylo mi asi dvanáct a dívala jsem se na pořad Mira Žbirky Rhytmick. Byl to tehdy jeden z mála kontaktů se zahraniční muzikou. Pustili tam videoklip od Suzanne Vega In Liverpool. Tahle píseň mě úplně dostala, šel mi z ní mráz po zádech. Později jsem si ji nahrála z rádia a sehnala jsem i originální kazetu s textem. Nedalo mi to a musela jsem se ji naučit. Přivedlo mě to na myšlenku zkusit to taky jako Suzanne Vega. A od té doby...

Snažíš se vymýšlet muziku systematicky nebo tomu necháváš volný průběh?

S: Je to naprosto nesystematická, intuitivní a instinktivní záležitost. Poprvé jsem si prostě vzala kytaru a zkoušela, jestli ze mě něco vypadne. A pak podruhé, potřetí... Byla to taková náhoda. Později si člověk samozřejmě vytváří určité stereotypy, ale přesto nerada píšu "na povel". A vzhledem k tomu, že mě hudba neživí, mám to privilegium, že můžu psát tehdy, kdy chci. Náměty mě napadají v nejrůznějších situacích, většinou jsou to nějaká slova, spojení nebo jenom motiv, který pak nějakou dobu nosím v hlavě, až se z toho vyklube intenzivní pocit. Potom si vezmu do ruky kytaru a snažím se k tomu pocitu najít správné akordy a melodii. Nejtěžší je pak dokončit text a frázování, to někdy odkládám na další den, kdy mám čistou hlavu a odstup. Často pro mne bývá inspirací, když chodím na koncerty - v té atmosféře mě napadají texty, někdy i melodie. Když pak přijdu domů, musím si je zapsat. Mám hromadu takových nápadů a později je dávám dohromady.

Říká se, že dobrý nápad se v hlavě udrží...

S: Jo, přesně tak, ale někdy to může být trochu nebezpečné.

Proč?

S: Můžeš přeci jen ve shonu zapomenout něco, co by mohlo být zajímavé, proto není špatné si nápady nahrávat. Po měsíci si to pustíš a objevíš spoustu zajímavých věcí a přitom si ani nevzpomeneš, že jsi je vymyslel. V praxi to ale stejně dělám tak, že když něco vymyslím, nechám to být, a když další den ráno vstanu a ještě se mi to pořád líbí, tak si řeknu, jo to bude dobrý. Ale zrovna tak tě to může samovolně opustit.

Doprovázíš se na kytaru. Využíváš ji taky intuitivně?

S: Znám jen nejzákladnější akordy, které jsem se kdysi naučila z nějaké příručky, a když mi to nestačí, tak chodím po hmatníku a skládám prsty, podle toho, co chci slyšet. I když je pravda, že jsem si s houslemi prošla hudební naukou a využívám ji. Ale spíše podvědomě. Kromě toho už delší dobu plánuji, že si koupím knihu o harmonii a budu se učit. Cítím, že se někdy opakuji a ty možnosti díky tomu, co umím na kytaru, jsou omezené. Přemýšlím, že bych vyzkoušela jiná ladění, anebo i klavír.

Povídejme si ještě o vztahu melodie a textu.

S: Je to strašně důležité. Pro mne je to snad nejdůležitější, najít vyvážení mezi harmonií, melodií a textem. Hudba totiž dokáže umocnit význam sdělení. Ve spojení s hudbou je smysl slov zřetelnější, člověk může vyjádřit pocity a myšlenky, které jsou při běžné komunikaci jen těžko sdělitelné. Nemluvě o tom, jak se dají pomocí harmonie vytvořit dramatické emoce ze zdánlivě banálního příběhu. A naopak, silný text dokáže hudbu posunout mnohem výš.

Stane se někdy, když už písničku aranžujete s kapelou, že by se ještě měnila harmonie oproti tvé představě?

S: Harmonie v kytaře snad ani ne. Nejvíc může změnit basa. Baskytarista Aleš Zenkl nás někdy dokáže překvapit zajímavými nápady. Ale to je už záležitost aranžování. Bubeník Tomáš Brožek vymýšlí výborné rytmy.

Romane, ty asi k aranžování budeš mít co říct?

R: Určitě. Zjistili jsme, že pokud necháme písničky v původní formě, jak je Saša vymyslí, jsou si dost podobné ať už aranží nebo tempem. Takže je někdy potřeba rozbít celou strukturu tak, že zůstane třeba jen zpěv a harmonie.

Sašo, to se potom změní i tvá hra na kytaru?

S: Je to tak. Roman vymyslí zajímavější kytarové party a já se je pak musím horko těžko učit.

Před chvíli již slovo inspirace zaznělo, dostala jsi se do situace, že jsi musela složit písničku?

S: I to se mi stalo.

A?

S: Jde to.

A inspirace, bývá to tak, že muzikanti potřebují zažít situace, kdy si sáhnou na dno...

S: Snad, když mi bylo šestnáct a půl a měla jsem pocit, jak je ten svět nespravedlivý... Ale dnes potřebuji spíše klid, abych se mohla uvolnit, soustředit a otevřít se. Vliv na mě má třeba roční období a příroda, která ve mně vyvolá určitou náladu.

Myslíš, že alkohol a drogy mají vliv na inspiraci?

S: Nemám s tím zkušenost, takže nevím.

Ale v šedesátých a sedmdesátých letech vzniklo spousta skvělé muziky a jelo se snad úplně ve všem.

S: Nejsem si jistá, jestli to bylo právě drogami a alkoholem. Myslím, že ti lidé dřív skládali muziku a pak začali brát drogy, než aby začali brát drogy a pak skládali geniální muziku. A taky myslím, že se člověk dokáže sám dostat do stavu či polohy, kdy ho napadají zajímavé věci. Mnohdy mě samotnou překvapí, co ze mě vypadne. Každý to má v sobě, jenom je někdy těžké to najít a dostat na povrch. Romana používám jako barometr, jestli je písnička dobrá. Hraji mu ji, ale neřeknu, že je to nová věc. A protože si zpívám i spoustu jiných písniček, tak to není těžké utajit.

Romane poznáš, že ti hraje novou písničku?

R: Saša to na mě zkouší, když nic netuším. Hraje mi různé písničky a jedna se pořád opakuje. Někdy ji zahraje třeba sama s kytarou jako přídavek na závěr koncertu. A my se jí pak v kapele ptáme, hele co je to za písničku?

Takhle to tedy s nimi koulíš?

(smích)

Když jsi prozradila, že si stahuješ písničky, proč to děláš?

S: Protože se mi ty písničky líbí. Anebo mě něco zaujme a říkám si, jestli bych to dokázala zahrát, a tak to zkouším. Taky je to nejlepší způsob, jak se něco naučit a trénovat uši.

I přes jednoznačný přínos a obohacení, neovlivňuje tě to v tvorbě?

S: Ráda bych řekla, že mě to jenom obohacuje, ale vlivu se neubráníš, kdybys dělal nevím co.

Romane nestalo se vám někdy, že byste odpískali písničku, ve které byl ten vliv až moc slyšet?

R: Ne, to se nám nestalo. Ale my většinou posloucháme hodně jinou muziku, než hrajeme. Na soutěži Jim Beam Rock nám Radim Hladík řekl, že jsme byli jedinou kapelou, ze které nebyl cítit žádný styl, a to je myslím dobře. Je to něco, co si přejeme dělat. Být otevřeni všem vlivům...

Sašo to je zajímavé, většinou se muzikanti snaží hrát to, co poslouchají?

S: Líbí se mi muzika určitého druhu, ale něčím je to dané, že ze mě leze úplně něco jiného. Nepokoušíme se někoho napodobovat, i když na druhou stranu si nemyslím, že hrajeme nějakou originální hudbu. Jediné, o co se snažíme, je, aby písnička měla smysl, aby měla v sobě i s textem nějaký náboj. Člověk do toho musí dát něco ze sebe a to se nedá okopírovat. Důležité je se do písničky dostat, uchopit ji po svém, což platí, i když zpíváš věci někoho jiného.

Romane, jak využíváte současnou techniku, hlavně počítače?

R: Jdeme trošku proti současným trendům a počítač moc nevyužíváme. Normálně nahráváme na kazeťák nebo si věci prostě pamatujeme. Pokud používáme počítač, tak stejně jenom jako vícestopý magnetofon. Využíváme základní programy jako Cakewalk a Sound Forge.

Jak předáváte nové věci kapele, pomocí té nahrávky?

R: Ne, na zkouškách jim to zahrajeme.

To máme kytaru a zpěv. A co ostatní party?

R: Basu i bicí necháváme na našich spoluhráčích. Znám muzikanty, kteří to tak nedělají. Na počítači nahrají všechny nástroje a chtějí, aby se to přesně v té podobě hrálo. Ale my jsme kapela a ne nějaká autorská dvojice. Na písničce dělají všichni. Taky se nám stává, že se po roce hraní některá skladba třeba úplně změní.

A liší se někdy, Sašo, tvoje představa basy a bicích od toho, co zahrají kluci v kapele? S: Kluci se většinou dokážou dobře trefit do původní představy. Ale vždycky jsem hrozně šťastná, když zahrají něco, co by mne samotnou nikdy nenapadlo. Je to přínos.

A jestlipak víte co vás čeká na závěr? Tak dámy mají přednost, Sašo?

S: Páni, já jsem se si nepřipravila žádný recept.

To je dobře.

S: V poslední době jím často salát. Už je jaro a dá se koupit. Nejlepší je ledový. Omyje se, natrhá na kousky, dá do mísy a posolí. K tomu se připraví francouzská zálivka vinaigrette. Zní to honosně, ale v podstatě to není nic složitého. Do dvou lžic oleje, nejlépe olivového, se přidá pár kapek vinného octa - mám ráda červený, nejlepší je olej Balsamico, který se vyrábí pouze v Modeně v Itálii. K tomu se naseká šalotka a oblíbené koření. Já mám ráda provensálské koření, oregano a bazalku. Když si to chci ještě vylepšit, nakrájím do toho uzené tofu.

A to ti stačí jako hlavní jídlo?

S: Ano, ale ještě se chodím tři hodiny dojídat do ledničky.

A Romane ty?

R: Když mám hlad a už nezbývá moc ingrediencí, tak vezmu včerejší rohlíky, rozříznu je a namažu máslem, nasypu na to bazalku, papriku, sýr..., zkrátka co je a co zbylo, hodím to do trouby, zapeču a mám to.

Díky za povídání i za recepty.

Psáno pro časopis Muzikus