Al Kooper: Hammond B3? To je jako Stradivárky!

Al Kooper: Hammond B3? To je jako Stradivárky! - rozhovor se známým varhaníkem
Al Kooper: Hammond B3? To je jako Stradivárky! - rozhovor se známým varhaníkem

Pořídit rozhovor se známým varhaníkem Alem Kooperem byla opravdu fuška. Nejprve jsem se za ním vydal vlakem (chudí muzikanti prostě automobil nevlastní) na jazzový festival v Hradci Králové. S Kooperem jsem se však setkal až po vystoupení, které ho sice zcela vyčerpalo, ale získal jsem alespoň příslib rozhovoru v Praze. Po příjemně stráveném večeru na Jazz Goes To Town a pohostinném přenocování v Hradci se rozhovor uskutečnil v hale pražského hotelu.

Překvapilo mě, že na pódiu používáte dvě Leslie bedny.

Ta druhá bedna je otočena do kapely. Jedna funguje jako odposlech pro mě a druhá pro kapelu.

 

Kdy jste se dostal ke hře na hammondy?

Podívejte, teď je rok 2007, takže to bude... dvaačtyřicet let. Poprvé jsem na ně hrál roku 1965.

 

To tedy musela být session pro Boba Dylana.

Přesně tak. Neměl jsem s tím moc zkušenosti, a hned to šlo na profesionální nahrávku.

 

Čím to, že jste s hammondy vydržel těch dalších dvaačtyřicet let?

Je to především skvělý nástroj. Má širokou paletu zvuků. Dokáži na něm nejlépe vyjádřit to, co chci hudebně sdělit. Zároveň je to s nimi tak trochu choulostivé. Už se nevyrábějí, takže je to tak trochu jako se stradivárkami, ale hrát na ně prostě chci.

 

B3, se kterými v Čechách vystupujete, prý pocházejí ze sbírky nějakého vídeňského muzea.

Ano, je to tak. Patří jednomu sběrateli. Původně jsem se na ně přišel jenom podívat a konzultovat jejich stav. Varhany jsou ve velmi dobrém stavu. Jedna dvě věci nefungují přesně tak, jak by měly, takže nemůžu předvést úplně všechno, ale jinak mi dovolují zahrát skoro vše.

 

Jaké je vaše oblíbené nastavení táhel?

Na spodním manuálu mám vytažené druhé a čtvrté. Nevím přesně na jakou hodnotu, ale prostě tak, aby to mělo správnou hlasitost vůči vrchnímu manuálu. Tak pak mám vytažená hlavně první čtyři. Občas také používám nastavení, kdy to vypadá, že je do táhel vykousnutý kruh. I když to vlastně už moc ne. Používám vlastně všechna táhla kromě posledního, protože pak to moc ječí. První čtyři však většinou stačí.

 

Zkoušel jste i některé simulace hammondek?

Ano, zkoušel jsem je snad všechny. A všechny byly, slušně řečeno, hrozné. Dneska to umí spoustu věcí, ale s hammondem to stále nemá nic společného.

 

Vlastníte v současnosti nějaký model hammondek?

Ne, on hlavní problém je v tom, že bych si musel pořídit hnedka dvoje. Jedny bych musel mít ve svém studiu, které jsem si postavil ve sklepě, a druhé ve skladu, které bych používal pro živé hraní. A nějak jsem se k tomuto systému ještě nepropracoval, takže raději v současnosti nemám žádné.

 

Jako druhý nástroj jste na koncertě použil Korg Triton.

Ano, Korg Triton EX 88. Velmi vyhovuje způsobu, jakým hraji. Používám ho už snad osm nebo devět let, od té doby, co se objevil na trhu. Už je ale taky přestali vyrábět, takže si budu muset pořídit novější model.

 

V šedesátém pátém jste spoluzakládal velmi energickou a drsnou kapelu Blues Project. Byla za tím snaha navázat na americké bluesové kořeny, anebo jste se inspirovali spíše anglickým bluesovým hnutím?

Je sice pravda, že jsme se jmenovali Blues Project, ale v naší hudbě jsme vstřebávali spoustu jiných než bluesových vlivů. Žádná jiná bluesová kapela nehrála takové věci, jako třeba Catch the Wind od Donovana, nebo Dylanovu Cherols Going Home. Nechali jsme na sebe působit co nejvíc vlivů, a výsledek pak odrážel i náš specifický přínos. Byla to opravdu dobrá kapela, nicméně zůstalo po ní jenom jedno studiové album, což je škoda, protože ve studiu nám to šlo opravdu dobře. Bylo to možná ještě zajímavější než na koncertech.

 

Na prvních nahrávkách Blues Project však ještě nehrajete na hammondky. Co to bylo za nástroj?

Na prvním albu hraji většinou na varhany Farfisa. Hammondky jsem si pořídil až později. Farfisu jsem používal hodně i na koncertech. Na desce jsem použil i tubon, což byl takový klávesový nástroj cylindrického tvaru. Vypadá to tak trochu jako saxofon a zní to nejvíc jako sopránka. Můžete to slyšet v sóle ve skladbě I can´t keep from Cryng sometimes. Použil jsem to později i na supersession a na prvním albu Blood Sweat and Tears. Velmi zajímavý nástroj ten tobon.

 

Proč se vlastně Blues Project po jednom albu rozpadl?

Lídr kapely Danny Kalb, se dostal do vážných problémů s drogami, takže jsme ho vyhodili z kapely. Do toho přišly nějaké finanční rozepře a celé to skončilo.

 

Vaše další kapela Blood Sweat and Tears hrála ještě sofistikovaněji, jaké jste měl vlastně hudební vzdělání?

Hudební vzdělání jsem pochytil hlavně v budově 1650 na Broadway. To byla továrna na hity, kde jsem pracoval a naučil jsem se opravdu hodně (řeč je o slavných kancelářích společnosti Aldon Music, pozn. autora). Noty jsem se ale pořádně nenaučil nikdy. Pro Blood Sweat and Tears jsme psali aranže společně s Fredie Whipslestrem. Vždycky jsem si našel někoho jiného, aby to zapsal.

 

Dalších několik let jste hudebně strávil především po boku Mike Bloomfielda. Čím bylo to spojení tak specifické?

S Mikem jsme toho měli hodně společného. Byli jsme asi tak ve stejném věku, oba Židé. Sešli jsme se na nahrávání Like a Rolling Stone od Dylana, přitom jsme oba hráli v bluesových kapelách, já s Blues Project a Mike s Paulem Butterfieldem. Oba jsme opustili bluesovou kapelu, abychom pak založili kapelu postavenou na dechových nástrojích, tedy moje Blood Sweat and Tears a jeho Electric Flag. Oba dva nás z těchto kapel, které jsme sami založili, vyhodili. To jsou opravdu podivné paralely. V tu chvíli mi přišlo logické, že bychom měli začít spolupracovat.

 

Přesto jsem slyšel, že se vyskytly potíže při nahrávání některých skladeb pro Super session.

Mike po prvním večeru jednoduše odešel a natočil materiál akorát na půlku desky. Obvolal jsem potom všechny kytaristy, které jsem v Kalifornii znal. Do studia nakonec dorazil Stephen Stils, který natočil druhou polovinu desky.

 

Vaše sólové desky však neměly takový úspěch jako tyto spolupráce.

Moje první deska, z roku 1969, sice neměla takový úspěch jako Super Session, přesto se z mých sólových nahrávek prodávala nejlépe. V osmdesátých letech už většina mých příjmů pocházela z živého hraní.

 

Na včerejším koncertě jste se zmiňoval i o natáčení nové desky. Co můžeme očekávat?

Hlavně velmi dobrou hudbu. Je to snad nejlepší album, které jsem zatím nahrál, i když se to těžko odhaduje, vzhledem k tomu, že na něm stále pracuji. Rozhodně bude stylově dost pestré.

 

Co byste na závěr poradil mladým bluesovým muzikantům?

Studujte raději práva.

 

Al Kooper hrál mimo jiné na deskách

Bob Dylan Blonde on Blonde; Highway 61 Revisited

Jimi Hendrix Electric Ladyland

Blood Sweat and Tears Child is Father to the Man

The Who Sell out

Rolling Stones Let it Bleed

B. B. King Live & Well

Alvin Lee Free Fall

 

Spolupracoval například s: George Harrisonem, Tomem Pettym, Lynyrd Skynyrd, Lenny Whitem, Dave Albinem, Nilsem Lofgrenem, Ringo Starrem, Moby Grape, Taj Mahalem a mnohými dalšími.

 

Mytický nástroj klávesového pravěku: Tubon? Tubon je dnes již těžko sehnatelný švédský nástroj vyráběný od roku 1966 firmou Joh Mustad AB. Kromě Al Koopera ho ze známých interpretů používala i revoluční elektronická kapela Kraftwerk.

Psáno pro časopis Muzikus