Aivn’s Naked Trio - Exkluzivní kapela? Exkluzivní rozhovor!

Dobrou muziku člověku většinou doporučí kamarád nebo starší sourozenec. Ale některé kapely jako by k nám přišly tak nějak samy. Přesně tak jsem objevil brněnské trio „Nahatých Ivanových kamarádů“.

Hraní na kytaru

Ivane, jak sis našel muziku? Nebo si našla ona tebe?

Už odmala mi hudba přišla jako super vynález - několik lidí hraje dohromady něco, co dává smysl a budí emoce. Jako dítě jsem měl jednu angínu za druhou a naši se mě snažili zabavit tím, že mi pouštěli desky, co měli po ruce. Album With the Beatles jsem musel slyšet asi tisíckrát. Hned jsem si hledal, kdo na co hraje, jak se jmenuje a jak se jeho nástroj v kapele projevuje.

Pubertu jsem si potom odkroutil v devadesátkách a díky Guns N’ Roses, Metallice a Aerosmith jsem byl už pro všechno ostatní ztracen. Šel jsem pak v těch inspiracích hlouběji, objevil Led Zeppelin, AC/DC, Hendrixe, Cream, Satrianiho a Vaie..., až jsem došel k blues. B. B. King, Stevie Ray Vaughan, Robert Johnson. Bylo tolik co objevovat a tolik se toho učit, že mě všechno ostatní přestalo zajímat.

Kde nastal zlom, kdy ses rozhodnul do toho pořádně jít?

Pamatuju si to jako dneska. Seděl jsem doma a poslouchal Use Your Illusion od Guns N’ Roses, když v tom mi najednou došlo, že to je přesně to, co hledám. Mít kapelu, tvořit hudbu, hrát na koncertech. Ze dne na den jsem veškerou energii namířil do hudby.

Začal jsem šetřit na kytaru a hledat muzikanty. Nebyl internet ani mobily, takže vše šlo klasicky přes inzeráty v hudebninách a Muzikusu (Ivan ví, jak správně podkuřovat autorovi rozhovoru, pozn. red.). Bál jsem se potom jen na chvíli vzdálit od telefonu, protože co kdyby mi zrovna volal nějaký muzikant, že mne chce do kapely? Taky nastala nekonečná anabáze shánění nástrojů a vybavení. Krásná léta!

Jak cvičíš?

Ze začátku jsem cvičil jako blázen, hrál jsem šest hodin denně. Jeden kytarový kolega mi půjčil skvělou školu od Mariana Marka s názvem Rocková Gitara. Ponořil jsem se do toho natolik, že jsem se uprostřed noci budil, abych si zopakoval obraty undecimových akordů. Je to naprostá pecka a dodnes tu publikaci používám pro svoje žáky i pro sebe.

Později jsem pochopil, že veškerá technika a vědomosti jsou člověku na nic, když vlastně s nikým pořádně nehraje. Takže jsem pro změnu hrál od rána do večera blues. Nakonec se mi podařilo poměr hraní a cvičení vyvážit.

Dnes cvičím spíš účelově. Když mě napadne riff nebo sólo, které je z hlediska techniky výzva, sednu si a nacvičím to. Když se chystá deska, je potřeba mít všechno ready, aby byl prostor pro improvizaci a experiment. Stejně tak, když jsem připravoval prezentační videa kytarového vybavení pro server Jamstage, musel jsem si všechno předem nacvičit, aby šlo natáčení hladce.

Velmi důležité je taky říct si, proč cvičím to, co cvičím, a sledovat progres. Stanovit si cíl a měřit čas, který se konkrétnímu nácviku věnuje, aby pak člověk netrávil desítky hodin neefektivním cvičením, které nikam nevede. Všichni to známe, je jednoduché do toho sklouznout. Každopádně nějaká pravidelná udržovací cvičení jsou taky důležitá - udrží člověka ve stabilní formě.

A poslední tip: Při vší péči, kterou muzikanti věnují cvičení techniky, občas zapomínají na hledání a trénink vlastního výrazu. Mám tím na mysli intonaci, tón, výrazové možnosti kytary a smysl pro vyprávění příběhu. Nacházení vnitřního klidu pro skutečné sdělení. Je důležité nenechat se ničím rozhodit a ponořit se do hraní. Chce to cvik. Na tom se aktuálně snažím pracovat.

Co by měl začínající kluk nebo holka dělat, aby byli originální?

Myslím, že kopírování je do určité míry a po jistou dobu nezbytné a zdravé. Jedině tak se dá opravdu naučit řemeslo, od kterého je pak možné se odrazit při hledání vlastního stylu, zvuku a výrazu. Je ale důležité s kopírováním idolů včas přestat, aby člověk neskončil ve slepé uličce, ze které se pak velmi složitě dostává.

Inspirace ale není nikdy dost, takže doporučuju poslouchat co nejvíc věcí, které tě baví. Mohou významně obohatit tvůj výraz, a to klidně natolik, že se stanou tvým poznávacím znamením.

Joe Bonamassa jednu dobu zněl jako klon Erica Johnsona a dodnes mu ve výrazu zůstal velmi zajímavý odstín klasických Johnsonových běhů. Stevie Ray Vaughan postavil svůj výraz na inspiraci Hendrixem, ale je svůj. Pokud tě to baví, jdi do toho, uvidíš, kam tě to dovede.

Řekni mi něco o skládání...

U věcí s Aivn’s Naked Trio vyplyne prvotní nápad nejčastěji při jamování, kterému se věnujeme prakticky pořád. Dojíme pak ten nápad na zkoušce tak dlouho, dokud nám sám nedá maximum. Pak si to nahrajeme, doma k tomu udělám třeba refrén, bridge a pár vychytávek, a pracujeme s tím dál.

Jakmile máme strukturu, tuníme aranž a detaily. Ať to má vlastní názor. Občas se stane, že to neklapne a zní to pořád jalově nebo tuctově. Tak si to schováme na jindy a pracujeme na dalších věcech. Pokud nás ten nápad nebaví, proč by měl bavit někoho jiného?

Pár věcí jsem dělal i na objednávku kompletně sám. Tam se pak orientuju podle zadání, nálady, délky apod. Není to taková zábava jako s kapelou, ale taky si u toho člověk může pěkně pohrát.

Zpíváš anglicky, nepřemýšlel jsi někdy o mateřštině?

Texty mě napadají přirozeně anglicky, angličtinu jsem dlouho studoval a inspiraci jsem vždycky taky měl spíš mezinárodní. Propojení hudby, zpěvu a textu je pro mě důležité a myslím, že tomu, co hrajeme, angličtina sluší víc.

Česky mě napadá spíš poezie. Myslím, že určitá přemýšlivost, zadumanost a významová překvapivost češtiny potřebuje trochu jiný hudební kabát. Skvěle s ní pracuje třeba David Stypka, Jelen nebo Dan Bárta. Ale ve většině jiných případů češtinu radši čtu, než poslouchám v rock ‘n’ rollu.

Kombinace zpěvu a kytary je zajímavá věc. Jakmile jsem začal zpívat naplno, mělo to velký vliv na moje vnímání vyznění celé skladby. Pokud mám nějakou důležitou zpěvovou linku, udělám jí jednoduše kytarou místo. Všechno je pak čitelnější a dává to smysl.

A co se týče skloubení hraní a zpěvu, tak to je čistě otázka nacvičení. Sednu si a kytarový riff se zpěvovou linkou prostě propojím. Vypadá to náročnější, než to je. Jakmile se obě linky dostanou do svalové paměti, dá se s nimi už bez problémů pracovat.

Nechybí ti druhá kytara? Nepřipadá ti to třeba při sólu prázdné?

Vůbec mi to nepřijde prázdné! (smích) Naopak, začne to víc dýchat a něco se začne dít. Kdykoli s námi hostoval nějaký další kytarista, byla to sice strašná jízda, ale celá dynamika byla fuč, byl to prostě jen nářez. Takové hraní na jistotu. Ve třech je to hrozně vzrušující. Každý máme nějaké spektrum zvuku a výrazu a roli v kapele. Nelezeme si do zelí a žonglujeme s aranží. I tak si myslím, že tam toho všichni hrajeme občas až moc.

Když půjdeme k vybavení, jak bys seřadil podle důležitosti svatou kytaristickou trojici: aparát, efekty, kytara?

Kdybys mi řekl: „Potřebuju, abys za pět minut zahostoval tady s touto kapelou na koncertě,” tak mě nejdřív bude zajímat, na jakou kytaru budu hrát. Až pak budu řešit aparát a všechno ostatní. S dobrou kytarou se dá zahrát i na horší nebo neznámý aparát. Prostě si tam nastavím nějaký základní zvuk a jedu. Pedály a další srandy jsou pak už otázkou stylu, preference a aranže.

Uhrát se toho dá hodně i na špatnou kytaru nebo na nástroj, který je diametrálně odlišný od toho, na co jsi zvyklý (třeba sedmistrunné modely nebo nějaký úletový offset). Kytara je ale věc, kterou máš přímo v rukách a můžeš jí ovlivnit naprosté maximum toho, co lidi slyší. A navíc to musí bavit i tebe. Pokud s nástrojem musíš bojovat, moc velký zážitek to není.

Mám aktuálně docela velký pedalboard, ale ty hlavní efekty, se kterými operuju v každém songu, jsou jen dva. A to overdrive a booster. (smích) Všechno ostatní, jako je delay, phaser, kvákadlo, Whammy nebo talk box, jsou jen barevné odstíny do jednotlivých songů. Sranda musí být, ale ty songy se dají odehrát i na sestavu kytara - aparát, nestojí na vybavení.

Na co teď hraješ?

Vždycky mě nejvíc bavily Les Pauly a posledních šest let používám model reissue 1958. Je to kytara postavená podle specifikací Les Paulů z konce 50. let, což byla ta úplně nejzlatější lespaulovská éra. Díky řadě jiných konstrukčních detailů umožňuje neuvěřitelně dynamickou práci s tónem a dovolí mi spoustu různých odstínů. Když jsem ji získal, tak jsem se na ni v podstatě rok učil hrát, než jsem si osvojil různé fóry, jak s ní pracovat.

Kromě toho krásně frekvenčně sedí v kapele. Je slyšet, i když není zbytečně nahlas, nekrade frekvenční spektrum ostatním nástrojům. Mám pocit, že vždycky vycítí mou náladu a mluví mi z duše. Je to zkrátka velmi inspirativní partner. A má fakt tlustý krk, což miluju.

Mám ještě Les Paula z roku ‘96, který taky hraje moc hezky, teď právě přemýšlím nad nějakým experimentem se snímači a padesátkovým zapojením, které by mohlo ještě rozšířit jeho možnosti.

Co by sis rád pořídil, po čem pokukuješ?

Už pár let po ničem moc nepokukuju. Za čtyři roky na Jamstage jsem toho vyzkoušel spoustu a potvrdil jsem si, že většinu z toho, co potřebuju pro svoje hraní, už mám. Naopak spíš přemýšlím, jak to celé zjednodušit, aby to bylo skladnější. Jestli třeba nejít do komba nebo menší hlavy s boxíkem. A jednou za čas (zpravidla na jaře) mám tendenci smrskávat pedalboard jen na ty nejnutnější věci. Po nějaké době (většinou na podzim) pak ty bonusové efekty do pedalboardu zase vrátím, protože chceme lidi na koncertě taky trochu kytarově pobavit, ale celkově mám spíš tendenci vše zjednodušovat, aby se to dobře vozilo.

Ale že bych po něčem přímo pokukoval, to ne. Jsem v podstatě připraven na vše od klubového prostoru po open-air, takže spíš ladím ty songy.

Pojďme ke kapele, jak probíhalo nahrávání cédéčka?

Ve studiu Reset jsme nahrávali už poněkolikáté a zase to bylo super. Roman Kašník je sound designér v pravém smyslu slova. Není to jen šikovný zvukař, ale je schopen vzít nahraný materiál a posunout ho zvukově o několik úrovní výš. Takže nahrávka nebaví jen muzikanty, ale má kouzlo i pro lidi, kteří třeba blues rock zrovna denně neposlouchají. Dá tomu prostě takový šmrnc, který ti pak umožní konkurovat nahrávkám z dražších či zahraničních studií.

Náběry jsou u něj vždy trochu výzva, protože Roman na nic nečeká, a než si zapojíš kytaru, už se jede. Při mixu, kdy už je klid, je jak střihoruký Edward. Něco pořád testuje a s něčím si hraje a pak ti to pustí, a je to pecka. Hraje si s nejmenšími detaily, v čemž si dost rozumíme. A má super psa.

Nabíráte naživo?

Kapelu jsme nahráli naživo komplet včetně kytar (ty jsme brali pracovním mikrofonem a neznělo to vůbec špatně). U některých songů jsem si ale chtěl pohrát s aranží kytar a taky jsem chtěl do nahraného základu vybrat ty nejvhodnější mikrofony z Romanova arzenálu. Kytary jsme pak sjeli ještě jednou s pečlivě vybranou sadou mikrofonů. Jinak na nástrojích na desce nejsou téměř žádné zvukové úpravy nebo samply, vše je víceméně kapela narovno, podpořená dotekem Romanova zvukového génia.

Abych řekl pravdu, nepamatuju si přesné modely mikrofonů, které jsme nakonec použili, ale ladili jsme to podle naší představy a podle nahraného základu. Tak aby samotný náběr skvěle seděl do kapely a bylo na něm co nejméně úprav.

Všeobecně ale nedám dopustit na klasiku v podobě Shure SM57. To když točíme třeba nějaká kytarová videa pro náš kanál na YouTube nebo nebo při běžném koncertním zvučení - s tímto mikrofonem se mi hraje nejlíp.

Pás anebo digitál?

Pro naši hudbu ideálně pás. Pak ale člověk natočí desku na pás a řeší, jestli vinyl nebo CD. Je důležité se v tom hlavně nezamotat. S digitálem se zase rychleji pracuje a je méně náročný na prostorové podmínky studia. Na naší první desce jsme u Romana do pásu točili bicí a výsledek se nám moc líbil. Jednou určitě chceme udělat desku do pásu komplet, ale zase platí to samé co u pedalboardů - naši hudbu to určitě podpoří, ale není to alfa a omega našeho výrazu.

Ivane díky a přeju kapele, ať se vám daří. Ať už digitálně nebo pásově.

Web

www.aivnsnakedtrio.com