Adam Wakeman - jablko nepadá daleko od stromu

Jméno Wakeman je v rockovém světě pojem. Základy položil již legendární klávesista Rick Wakeman. V jeho šlépějích teď kráčí dva jeho synové Oliver Wakeman a především Adam Wakeman, který si již stihl vydobýt respekt prací u takových umělců, jako je Annie Lennox, Victoria Beckham, Atomic Kitten, Gareth Gates.

Posledních sedm let pak působí jako pátý člen Black Sabbath a v doprovodné kapele Ozzyho Osbournea, v rámci jehož pražského koncertu jsme si s Adamem povídali.

Právě jste na turné s Ozzym, jak to jde?

Jde to skvěle. Jsme teď dva týdny na turné a tři jsou ještě před námi. Užíváme si to, jako ostatně vždycky s Ozzym. Ozzy je skvělý šéf. (smích)

Jak se lidem zamlouvá tohle turné se speciálními hosty?

Myslím, že to přijímají dobře. Ze začátku tam byla nejistota ohledně tohoto formátu show, protože původně to mělo být turné Black Sabbath. Nikdo netušil, jak bude vypadat turné s Ozzy & Friends, ale myslím, že to je fajn. Lidé jsou rádi, že vidí Zakka opět s Ozzym, samozřejmě rádi vidí i Geezera a Slashe, který se k nám připojuje, ale jen na některých koncertech.

Vy s Ozzym nejen hrajete, ale podílel jste se i na skládání písniček na poslední album. Jak to probíhalo?

K psaní s Ozzym jsem se dostal docela pozdě, protože s Ozzym na tom už pracoval producent Kevin Churko. Dělali na tom už skoro rok a já jsem se připojil až na konci, kdy mě požádali, abych přijel do studia a pomohl jim s melodií u jedné písničky. Byla to Let It Die, což je první písnička na albu. No a jim se to líbilo a řekli, abych přišel další den znovu, že budeme pracovat na dalších skladbách. Původně jsem přijel jen na týden a zůstal jsem skoro měsíc a pracovali jsme na dalších věcech. Nakonec jich bylo, myslím, šest.

Byla to docela zábava, Kevin Churko je pohodový chlápek, se kterým se dobře spolupracuje. Navíc hraje na spoustu nástrojů - hrál na bicí, kytaru a basu, já jsem hrál na klávesy a na kytaru. A přitom jsme napsali nejvíc věcí společně. Nakonec se k nám připojil Gus, který dohrál kytary a kytarová sóla.

Normálně když Ozzy dělá album, má za sebou svoji kapelu, ale tentokrát jsme tam byli jen já, Ozzy a Kevin. V té době odešel Zakk a ještě s námi nebyl Gus.

Takže jste byl jediný Ozzyho kytarista?

Přesně tak. (smích) A docela to fungovalo. Ozzy byl velice spokojený a myslím, že byl do psaní nové desky hodně ponořený. Hodně chodil do studia a vysvětloval, jaký chce, aby měla deska zvuk, co nechce, aby na desce bylo. Hodně věcí měnil, aby mu seděly. Rád pracuje s kytaristou a snaží se vymýšlet melodie do hudby nebo na konkrétní texty.

Jaký je potom rozdíl mezi skládáním s Ozzym a skládáním s vaší kapelou Headspace?

S Headspace jsme na tom hlavně pracovali s kytaristou Petem (Rinaldim - pozn. autora) a zpěvákem Damianem (Wilsonem - pozn. autora). S Headspace jsem neskládal nic na kytaru, cokoliv jsem složil, bylo s pomocí kláves, zatímco s Ozzym jsem skládal především na kytaru.

Nechci říkat, který způsob je lepší nebo horší. Je to rozdílné. A musíte se přizpůsobit okolnostem. Ozzy chce pracovat s kytaristou, takže jsem si nasadil svůj kytarový klobouk a šel hrát. (smích)

A u Headspace si zase musím nasadit svůj klávesácký klobouk. (smích)

S Headspace hrajete progresivní rock. Je vůbec možné mít s touto hudbou úspěch?

Upřímně, je mi to jedno. (smích) Headspace jsme dali dohromady jako partu kamarádů, kteří mají společnou lásku k hudbě - nejenom progresivní, ale k hudbě obecně, rockové, klasické, progresivní i jazzové. V roce 2006 jsem se vrátil z docela vyčerpávajícího turné a potřeboval jsem si oddechnout a být se svými přáteli. Bavili jsme se o tom, že bychom dali dohromady kapelu. Vůbec jsme nezamýšleli hrát progresivní rock, prostě jsme chtěli jen hrát s tím, že uvidíme, co z toho vyleze.

Nakonec jsme se tím progresivním směrem vydali a naše hudba začala znít i docela tvrdě. Ale nebyl to úmysl, úplně přirozeně jsme se tímhle směrem vyvinuli. Nikdy jsme neočekávali, že budeme prodávat miliony desek. Chtěli jsme vydat desku, za kterou si budeme stát a na kterou budeme hrdi. A nechtěli jsme ani podstupovat žádné kompromisy. Proto jsme ji dávali dohromady čtyři roky. Platili jsme ji ze svých peněz a hráli, jen když jsme měli čas. A ve chvíli, kdy jsme ji dotáhli do úplného konce, včetně obalu a grafických prací, jsme teprve šli za nahrávacími společnostmi a nabídli jim desku k vydání.

Museli jsme odmítnout několik nabídek, hned když jsme začali. Nahrávací společnosti mají tendenci vám do hudby mluvit a vůbec nechápou, o čem vaše hudba je. Nejsme naštěstí závislí na prodeji naší desky. Všichni máme dost práce jako muzikanti. S Headspace jsme si užili totální svobodu.

Ještě k té progresivní hudbě. Co je ve vaší hudbě progresivního? Osobně si myslím, že všechno už bylo v hudbě řečeno a nálepka progresivní rock je tak trochu mimo mísu.

Musíte to brát z pohledu názvu určitého žánru. Stejně jako existuje pop, r‘n’b, jazz nebo blues, a každý samostatně jako určitá jednotka, a je jedno, co konkrétně to které slovo znamená. Když vznikl progresivní rock, bylo to něco úplně nového. Nové území, které bylo objevováno. Jak jste řekl, nemá význam brát progresivní rock významově stejně v současné době. O co se můžeme snažit, je využívat svých vlivů a udělat nahrávku, která bude upřímná. A to se nám, myslím, s Headspace podařilo. Rozhodně jsme nechtěli dělat žádnou progresivní techno nahrávku, udělali jsme progresivně rockovou nahrávku, protože nám to v tu dobu přišlo přirozené. Pochybuji, že budeme dělat podobnou hudbu o třicet let později, už proto ne, že mi bude skoro sedmdesát. (smích) V tuhle chvíli vůbec netuším, jaká bude naše příští deska, třeba to bude nějaká jazzová fúze.

Zmínil jste vaše vlivy. Na desce je několik očividných, jako jsou Yes nebo Dream Theater, ale našel jsem tam i odkazy na Genesis, King Crimson nebo Petera Gabriela. Bylo vaším úmyslem psát hudbu podobnou těmto umělcům, nebo to je jen náhoda?

Album se vyvíjelo. Nesedli jsme si a neřekli, pojďme napsat muziku jako tito umělci. Já jsem samozřejmě obrovsky ovlivněn Yes, protože jsem téhle hudbě byl blízko celý život. Vlastně jsem na nich vyrůstal. Ale všechna moje ostatní alba, která jsem natočil, jsou spíše písničkářská, popová a přímočará. Alba s mým otcem byla zase spíše o syntezátorech, ale nemyslím, že by něco měla společného s progresivním rockem. Myslím si, že by se člověk měl ke svým vzorům a vlivům otevřeně přiznávat, jinak je bude podvědomě používat o to víc.

Když se podívám na album zpátky, tak najdu místa, kde si řeknu: „Jasně, tady slyším Yes.“ Nebo uslyším ve zpěvové lince vliv Roberta Planta. Tohle je jednoduché, když se podíváš zpátky. Když se snažíš vědomě někoho napodobovat, bude to znít opravdu jen jako kopie.

Za svou kariéru jste hrál s mnoha umělci. Vždycky jste si užíval hudbu, kterou jste právě hrál, nebo to pro vás byla občas jen práce?

Když jsem vyrůstal, často jsem bral jakoukoliv práci, protože jsem potřeboval peníze. Když mi bylo kolem dvaceti, hodně jsem nahrával ve studiu pro jiné umělce. Klidně jsem mohl nechat jednu ruku doma, protože jsem držel jenom akordy. Pak jsem jel domů a přemýšlel, na co vlastně potřebovali klávesáka.

Když se hudbou živíte, přijde určitý zlom, kdy se snažíte si užít jakoukoliv hudbu, kterou hrajete. Na druhou stranu si ale začnete i vybírat, jakou hudbu budete dělat. Určitě bych už nešel do projektu jen kvůli penězům, což bych před deseti lety udělal. Jsem šťastný, že většina hudby, kterou jsem kdy dělal, byla skvělá. Potkal jsem spoustu skvělých lidí. Ať už to bylo dřív, nebo tady u Ozzyho a Black Sabbath, protože pro ně pracuje tým opravdových profesionálů.

Když jsem skončil turné s Black Sabbath, kontaktoval mě jeden manažer, zda bych nešel do projektu, ve kterém jsem si nakonec s bídou vydělal na životní náklady. Nejspíš bych si vydělal víc u McDonalda. (smích) Ale strašně se mi líbila muzika a ten umělec byl moc fajn. Jmenuje se Jont. Vůbec nepočítali s tím, že to vezmu. Prostě to jenom chtěli zkusit. A šel jsem do toho. Měli jsme společné pokoje, mačkali se v jedné dodávce... a já se právě vrátil z turné Black Sabbath ze soukromého letadla. (smích) Ale nic z toho nebylo důležité, moc mě bavila jeho hudba. Je to obrovský talent. Ty tři týdny jsem si opravdu užil. Když přemýšlíte o hudbě, je všechno nesmírně jednoduché. Když přijde na peníze, všechno se zkomplikuje. (smích)

Na vašich stránkách jsem se dočetl, že jste pracoval i jako hudební ředitel. Pro koho to bylo a jak ta práce probíhala?

Párkrát jsem to dělal. Dával jsem dohromady kapelu pro Victorii Beckham ze Spice Girls, možná jste o ní slyšel. (smích) Ale byla to skvělá práce, Victoria je fajn člověk. Víte, nemůžete hodnotit hudbu, pokud se do ní neponoříte. Jiná věc je, zda máte rád druh hudby, který ona dělá. Když jsem dával dohromady její kapelu, musel jsem sehnat ty pravé lidi, kteří se pro její styl hodili. Navíc jsme měli několik koncertů s orchestrem, takže jsem musel připravit aranže pro kapelu a orchestr. Práci s ní jsem si opravdu užíval.

Další kapela, kterou jsem dával dohromady, byla pro Atomic Kitten, nějakých dvanáct třináct let zpátky. Skvělá, našlapaná kapela, dost do funky. S bubeníkem od nich jsme spolu hráli i s Annie Lennox a on hrál i s Jeffem Beckem. A tady jsme hráli v kapele, která hrála pro obecenstvo, kde nejstarším mohlo být maximálně třináct let. (smích)

Konečně, proč ne?

Přesně, proč ne. Když se pro něco rozhodnete, tak se do toho musíte ponořit. Věnovat se tomu na sto procent a pak si to zpětně zase užijete. Ve skutečnosti pro mě neexistuje hudba, kterou bych si neužil. Samozřejmě si některou užívám víc. Nejšťastnější jsem, když hraju rock, hard rock, metal nebo progresivní hudbu. Ale samozřejmě neodmítnu nabídku Annie Lennox, která je skvělá zpěvačka a úžasný umělec.

Když hrajete s někým jiným, máte jako hráč svobodu, nebo musíte hrát, co si přeje váš zaměstnavatel?

Záleží na umělci a druhu show. Byl jsem na turné s Willem Youngem, což je vítěz třetí řady Pop Idol v Británii, a devadesát procent toho, co jsme hráli, bylo totožné s tím, co bylo na desce. Byli jsme tam dva klávesáci a snažili jsme se zahrát naše party, nejvěrněji jak jsou nahrány na desce.

Pak jsem hrál s kapelou Travis a tam jsem měl více volnosti. Mohl jsem některé věci hrát podle sebe. U Annie Lennox to bylo padesát na padesát. Hrál jsem u ní hlavně na Hammondy a měl jsem hodně volnosti. Pak jsem hrál s kapelou Snake Charmer, což jsou bývalí členové Whitesnake, včetně Mickyho Moodyho a Neila Murrayho. Tam jsem hrál jenom Hammondy a mohl jsem hrát, co jsem chtěl. Ty bylo super. (smích) S Headspace se snažím zase co nejlépe zahrát to, co jsem nahrál na desku.

To asi není úplně snadné.

To opravdu není. Loni jsme měli jediný koncert, kde jsme si chtěli vyzkoušet naše písničky naživo, abychom měli nějakou představu, jak se budou líbit. A musel jsem na to chvíli cvičit, abych to zahrál. Myslím, že někdy v září pojedeme kratší turné po Evropě a budeme hrát celé album tak, jak šly skladby po sobě. Pojedeme to turné s kapelou Haken, což je zajímavá kapela z Británie. Oni budou hrát také celé svoje album, mohlo by to být docela zajímavé.

Takže musíte cvičit, když jdete hrát s Headspace? Jak to vlastně stíháte?

Je to tak. Čím jsem starší, tím musím mít komplexnější rozvrh času. Mám toho strašně moc, a tak se musíme scházet s kapelou třeba na den, pak jindy na dva dny, a třeba jen s kytaristou, a snažíme se dát naše skladby dohromady. A před turné budeme mít ještě pár dní na zkoušení.

Mezi tím vším ještě dělám na desce se Snake Charmer, kterou bychom měli dokončit někdy v říjnu. Pak ještě dělám na hudbě k filmu, kterou musím odevzdat o dva týdny později, než dokončíme desku Snake Charmer. Je toho strašně moc. Teď jsem na turné s Ozzym, pak máme jeden koncert s Black Sabbath a v srpnu máme další koncert s Black Sabbath v Americe. Občas mě to trochu zahlcuje.

Když někdo bude chtít, abyste hrál na jeho albu, jaké budou vaše požadavky?

Musí se mi to líbit. (smích)

A to je všechno?

Více méně. V poslední době mě kontaktovali dva lidé, kteří mě chtěli na svoji desce. Ale nešel jsem do toho, protože to byla podobná hudba, jako jsou Headspace. V tuto chvíli nechci dělat na něčem podobném. Možná někdy v budoucnu, tomu se nebráním. V tuhle chvíli bych ale musel mít pocit, že do jejich hudby mohu něco vnést.

Kdysi mi jeden chlapík poslal nějaké písničky, že by chtěli, abych do toho dohrál klávesy. Nešel jsem do toho, ta nahrávka byla tak přeprodukovaná, že bych neměl čím přispět. Klávesové party si tam mohli klidně doprogramovat. Ve skutečnosti nechtěli, abych tam hrál, chtěli mít moje jméno na své nahrávce.

Na druhou stranu mě kontaktovala jedna zpěvačka, myslím, že byla z Ukrajiny, zda bych nezahrál na její desce. A její hudba se mi opravdu líbila. Neměla na to peníze, ale to jsem neřešil. Líbila se mi její hudba, takže jsem jí to nahrál.

Myslím, že musíte být opravdu opatrní v tom, co děláte. Teď, když jsem o něco starší, tak vím, že si musím vybírat. Když jsem byl mladší, tak jsem dělal na některých věcech, na kterých bych dnes nedělal, nebo bych je minimálně dělal jinak.

Co používáte za vybavení? Díval jsem se, že jako hlavní nástroje máte Korg Kronos a Korg M3.

Až do tohoto turné jsem používal hlavně Korg Triton Extreme. Mám ho nějakých deset let a nikdy mě nezklamal. Hrál jsem na něj na každém koncertu během těch deseti let. Moje vybavení se samozřejmě měnilo v závislosti na umělci, se kterým jsem hrál. Například s Annie Lennox jsem hrál na Triton Extreme a Triton Pro. S Travis jsem měl Triton Extreme a varhany CX3.

Na tohle turné jsem vyměnil Triton Extreme za Kronos. Už jsem se začínal o ten Triton bát a nechtěl jsem o něj přijít. Takže jsem ho vyměnil, dokud byl čas. Stále ho vozím jako záložní klávesy, ale už si ho neberu na pódium. Mám tady vlastně i záložní M3, který občas používám. Ne proto, že by byl nějaký problém s klávesami, ale je tu spousta pyrotechniky během show. A všechen ten prach, který z ní padá, se usazuje na klávesách. Takže můj technik musí jednou za čas klávesy rozebrat a vyčistit, což samozřejmě nějaký čas zabere.

Nejvíce ale používám Kronos, do kterého jsem uložil všechny svoje samply.

Které klávesy používáte na které zvuky? Všiml jsem si, že tam máte i nějaký Nord.

Mám tam Nord Piano 88. Mám rád ten zvuk piana, který z něho leze.

Kronos je taková hlavní pracovní stanice. S Ozzym dubluju spoustu kytarových partů a na to přesně používám tyhle klávesy. Mám tam skvělé zkreslené a přebuzené zvuky Fender Rhodes nebo syntezátory. Ideální příklad použití Kronosu je v písničce Mr. Crowley, kde používám osm nebo devět různých kombinací zvuků. Na několika místech je potřeba rozdělit klávesnici, používám tam různé rychlosti zkreslení a hodně se to v té skladbě mění. Na Kronosu je skvělé, že má hladký průběh mezi zvuky. To je něco, co jiné klávesy nemají. Když přepnu zvuky, není tam žádné lupnutí, žádná díra. I to je důvod, proč jako hlavní klávesy používám právě tento nástroj. A další věc je stránka s playlistem. Je to tak jednoduché a přitom tak užitečné. Když máte jedny klávesy jako hlavní nástroj, potřebujete, aby uměly spoustu věcí. Tyhle klávesy jsou pro mě tou pravou náhradou za Triton, oproti němuž má Kronos několik výrazných vylepšení. I když mezitím byly M3 nebo Oasys. Oasys jsem ale nikdy nepřišel na chuť a jsem za to rád. Kronos bude mým hlavním nástrojem zase dalších mnoho let. Dokud nebude něco výrazně lepšího nebo si ho nezničím, budu na něj hrát.

A co další klávesy, které máte na podiu?

Mám tam M3, ty používám ve spojení se samplerem Akai, který ale půjde po tomto turné také do důchodu a na všechny samply už budu používat jen Kronos, který je teď takovou zálohou pro některé samply. Na M3 hraju především sbory a smyčcové nástroje.

Poslední nástroj, Yamahu MO X8, používám jen do Shot in the Dark, je tam speciální zvuk smyčců, který dostanu z těchto kláves. A na některé zvuky varhan používám svůj kabinet Motion Sound PRO-145, což je aparát, který velice věrně simuluje Leslie efekt.

Ibrahim Hassan

Adam Wakeman - Jablko nepadá daleko od stromu

Hudebník tvého formátu by mohl mít i nějaké sponzory, ne?

Společnosti, se kterými spolupracuji, jsou vůči mně velmi přátelské a nápomocné, ale nejsem nikým sponzorován. Pokud používáš jediný nástroj, máš určitou představu, co chceš a jaké jsou tvé možnosti. Já je na druhou stranu mám rád otevřené. Asi bych byl schopen říct, že Korg dělá ty nejlepší klávesy, ale i Yamaha vyrábí úžasné nástroje a neztratí se ani Moog. Každá firma se ale věnuje něčemu trochu jinému. Osobně bych nikdy nepoužíval výlučně jeden produkt. Tím, že mám ve své výbavě dva výrobky Korg asi něco říkám o mých preferencích především proto, že se snadněji programují a používají.

Hraješ i příležitostně na kytaru. Především jako doprovod ve studiu. Pověz nám, na jaký model přesně hraješ?

U Ozzyho hraji na kytaru značky ESP. Stejně jako Gus. Obě naše kytary jsou zvukově výborné, přestože každý používáme jiné zesilovače. Můj je od značky Bolt. Vyrábějí rovněž výborný Motion Sound Pro-145 Rotary Speaker, který se stal stabilním doplňkem při hraní u Ozzyho.

S Gusem jsem měl to potěšení mluvit osobně a kytary od ESP si velmi pochvaloval, ale rád bych nyní přešel na tvůj, někdo by i řekl, pohádkový životní příběh. Přibliž nám trochu tvé hudební začátky. Učil tě táta hrát už odmala? A především byla to dětská zvídavost nebo jsi do toho byl tak trochu donucen?

Dost často jsem byl zamčený v pokoji s pianem s tím, že tam mám čekat, dokud táta nedohraje. Moji rodiče se rozešli, když mi byly asi tři roky a neměl jsem s otcem nijak zvlášť častý kontakt, dokud mi nebylo šestnáct. Žil jsem převážně s matkou a nevlastním otcem, kde hudba nebyla součástí každodenního života. Otce jsem vídával o víkendech, pokud nebyl zrovna na turné. Byl mi vždy oporou, ale jedna z prvních lekcí co mi dal, byla, že mě učit nebude. Řekl mi: „Pokud se chceš něco naučit, musíš pořádně poslouchat.“ Pro tehdy desetiletého kluka to bylo deprimující, ale zpětně si uvědomuji, že mě učil zdokonalovat svůj sluch a cit, abych se mohl něco naučit. Když jsem ho požádal, aby mě něco naučil, vždy mě odehnal s tím: „Tady máš kazetu a poslechni si to.“ Bylo to pro mě skličující, ale to co ve mně započal, byl vlastně hráčský a posluchačský vývoj. Tudíž to nejlepší co mě kdy naučil.

Jak se snažíš i po takovém dětství na sobě dál pracovat? Pokud jsem se správně dočetl, vyhrál jsi ve čtyřiadvaceti nějakou talentovou soutěž.

Vyhrál jsem soutěž, kterou pořádal Keyboard Magazine v sekci Nejlepší nový talent.  A bylo to spíše podle hlasování čtenářů. Jako muzikant se nikdy nepřestáváš učit. Technologie se neustále vyvíjí a i ze spolupráce s jinými lidmi se naučíš mnoho nového. Ale opravdu hodně jsem se toho dozvěděl od kytaristů. Primárně jsem klávesák a kytara je můj druhý nástroj, takže se v tomto směru přiučuji nové věci v podstatě pořád. Přijde mi to opravdu fascinující. Například v rámci skupiny Black Sabbath nemám představu, jak moc budu hrát na klávesy oproti kytaře, a tak musím být připraven na všechno. Když náhle zavelí Tony Iommi, musím být připraven se přepnout na kytaristu a také vypnout vědomí, že je vedle mě Gus G. Miluji tu výzvu.

(Adam má naprosto odzbrojující britský přízvuk a velmi vybraný slovník, který však doplňuje po každém třetím slově: „You know...“)

Další kapela, ve které jsi silně zapojen, jsou Headspace. Je to velmi atraktivní super-kapela a osobně mě velmi zaujal výkon Damiana Wilsona zde, ale i na projektu Arjena Lucassena, Star One. Jak jste dali tuto kapelu dohromady a jaký pro vás vidíš reálný osud?

S Damienem se známe od roku 1996, kdy jsme spolu hráli v kapele Jeronimo Road. Mám ho rád jako člověka a muzikanta. Dost často jsme se vídali například, když otec narychlo potřeboval někoho na vokály. Prvotní záměr založit tuto kapelu byl fakt, že jsme všichni profesionální hudebníci, kteří sice mají to štěstí, se tím živit, ale zase když hraješ pro jiné lidi, něco ti stále chybí. Postrádáš tam to osobní přispění. Tak jsem je jednou všechny obtelefonoval s tím, že si pronajmeme zkušebnu, každý ať přinese své nápady, zahrajeme si a uvidíme, co z toho bude. Mohlo se vyklubat žánrově cokoliv, ale stala se z toho progresivní kapela. A důležitá podmínka byla, že psaní bude rozděleno rovnoměrně mezi všemi, aby to byla opravdu kapela.

„Super-kapely“ byly vždy mezi posluchači atraktivní, přestože tento zájem stále přetrvává, jaké jsou tvé záměry s touto kapelou?

Z pohledu muzikanta, byla tahle kapela založena kvůli nadšení z hraní. Naši kapelu nevidím jako nějaký dvouletý super-projekt, kdy natočíme album, odehrajeme nějaké to turné a půjdeme zase hrát s někým jiným. Osobně bych si přál hrát s nimi od mládí. Bude mi brzy třicet osm, ale budu rád, když s nimi budu moct hrát dalších dvacet let. Jsou to lidé, které respektuji jako muzikanty a vycházíme spolu dobře jako přátelé.

Nové album I Am Anonymous jste vydali přes vydavatelství Inside Out, které se na kapely jako vy a vůbec progresivní rock specializují. Jste u nich doposud spokojeni, především v rámci promo aktivit?

Když jsme začali pracovat na tomto albu, ozvalo se nám více vydavatelství, ale chtěli do zvuku v určitém smyslu zasahovat. Jedni chtěli ať je album víc metalové, jiní zase více mainstreamové. Kritika šla z mnoha směrů, především, že nás nemají kam zařadit a hlavně, že podle nich nejsme dost staří na to, abychom hráli „stařecký prog rock“. Do toho navíc, že po nás už vůbec nesáhne mladší generace. Nechtěli jsme tak spolupracovat s nikým z nich, protože jsme v tom neviděli žádný logický důvod. Naším hlavním záměrem je skládat muziku, která nás baví. Pokud to chce někdo poslouchat, je to bonus. Nebudu tohle dělat, abych se někomu hodil do škatulky. My to neděláme pro prachy.

Samozřejmě jsme realističtí, protože kdybychom vyjeli na půlroční turné, neměli bychom za chvíli co jíst. Avšak můžeme si dovolit strávit tři roky přípravou alba a vše kolem si platit ze svého. A děláme to takhle, protože to chceme mít stoprocentně po svém. Kdyby se do toho někdo pletl od začátku, museli bychom dělat kompromisy. Jenže my nehodláme ustupovat, pokud jsme do něčeho tak silně zapálení. Tudíž až bylo album hotové, přišel čas oslovovat vydavatelství a InsideOut byli jedni z prvních, co pochopili, o čem naše kapela je. Půlka bitvy tak byla vyhrána a doposud dělají výbornou práci. Sice nás zaměstnávají různými aktivitami včetně rozhovorů, ale od vydavatelství nemůžeš chtít nic víc, než být pochopen.

Headspace se propagují jako progresivní rocková kapela a přestože se jí věnujete všichni spíš ve „volném čase“, mají podle tebe progresivní posluchači jiný přístup k poslechu? Například popové fanoušky baví Lady Gaga pár týdnů a jdou zase dál. Prog posluchači mají nejen vyzrálejší sluch, ale jsou také dlouhodobě loajálnější.

Každý si v hudbě najde to, co potřebuje, ale rád bych znovu zdůraznil, že pro nás má tahle kapela obrovský význam a je významnou součástí našich hudebních kariér. Rádi bychom viděli nové album úspěšné a mohli tak dát této kapele více prostoru a energie. V rámci mých priorit je pochopitelně první Ozzy, protože je nejen úžasná osoba, ale zároveň mám u něj takové zázemí, o kterém by se mi jinde ani nesnilo.  Avšak věnuji se i jiných věcem, které bych rád omezil vůči Headspace a případnému častějšímu koncertování.

A ano, souhlasím s tebou. U prog posluchačů je poznat ta dospělost nejen proto, že se tam toho děje mnohem více. Pop má své opodstatnitelné místo, ale hlavní problém je ta omezenost. Jak říkáš, jeden týden máš rád Lady Gagu, další Justina Biebera a pak hned zas někoho jiného. Chybí tam ta loajalita. Pro mě je náklonnost a pochopení umělce významná. Nemusíš nutně pochopit plný význam konceptu alba, ale aspoň máš pocit spřízněnosti s něčím, do čeho daný člověk vložil kvanta práce. Tak to cítím já a velmi mě mrzí, že řadovému naivnímu posluchači chybí motivace dát prostor i jiným druhům hudby.

U Ozzyho hraješ v podstatě celou dekádu a jsi dokonce jeden z jeho nejdéle působících členů. Jaké jsou tvé vzpomínky na celé toto období?

Je pěkné, že jsi zdůraznil, že jsem jeden z jeho nejdéle hrajících muzikantů. Velmi mě těší, že jsem ještě nebyl nahrazen někým mladším! (smích) Bylo to pro mě úžasné období a hlavně mám dost prostoru jako klávesák. Muzikanti s tímto nástrojem nejsou vždy zvlášť vidět, ale u něj si na to nemůžu stěžovat.

Naše spolupráce ale začala velmi zvláštně. Byl jsem zrovna na turné s Annie Lennox, někdy v roce 2002 a Sharon Osbourne byla tehdy v Los Angeles v publiku. Po vystoupení jsme si popovídali a brzy přišla nabídka hrát u Ozzyho. Kdybych nehrál tehdy u Annie Lennox, asi bych tuhle nabídku nedostal, takže nemám právo na popík moc nadávat. (smích)

U Ozzyho jsem velmi spokojen, a dokud budu potřebný, budu u něj hrát. Pokud by se snad Headspace někam dostali, začal bych uvažovat o změně priorit, ale zatím kdykoliv mě Ozzy bude potřebovat, budu tam. Pro album Black Rain jsem přispěl minimálně, ale velmi mě bavilo skládání pro album Scream, kde jsem se podílel na šesti skladbách. Potěšily mě i kritiky, které zmiňovaly nové progresivní vlohy. Jsem moc rád, že mi dává volnost.

Ten svěží přístup od tebe a od Guse byl u Ozzyho více než potřebný, a právě proto je Scream tak povedené album. Ale když ještě probereme téma Black Sabbath, vše podstatné již bylo v tisku zmíněno mnohokrát, ale spíš bych tě požádal o tvůj zákulisní pohled na aktuální dění v táboře BS, a jak se těšíš na nadcházející turné?

Opravdu se těším na obě události. Jsem zvědav, jak se Tony vypořádává se svými zdravotními problémy a mohli bychom tak odehrát slibované koncerty a ještě lépe, naplánovat toho víc pro příští rok. Ohledně turné s Ozzym a přáteli - to bude taky zážitek s tolika zajímavými hosty. Bylo i pěkné vidět společně Guse a Zakka Wylda. Nakecalo se to o jejich nenávisti hromady, ale všechno jsou to jen novinářské výmysly. Ti dva spolu vycházejí parádně. Znovu se potvrzuje, co říkám: vše je o hudbě! U nich jen holt přišel čas na změnu.

Počet tvých aktivit je opravdu slušný. Už jsme zmínili Annie Lennox, spolupracoval jsi také s Travis, Company of Snakes, ale také překvapivě s Atomic Kitten a hlavně Victorií Beckham. Jak ses k tomu proboha dostal? (smích)

(smích) Bylo mi jasné, že si mě s tím vychutnáš! (smích) Turné s Atomic Kitten bylo první popové, které jsem podnikl poté, co jsem přestal spolupracovat s otcem a dalšími umělci v Londýně. Potkal jsem týpka jménem Mike Stevens, co dával do kupy různá turné. Upřímně, žánr je mi ukradený, pokud jsem žádán. Atomic Kitten tam měli opravdu výstavní muzikanty, až se tomu člověk u takovýchto kapel mnohdy diví.

Bylo mi tehdy dvaadvacet a potřeboval jsem se někde uchytit. Byl jsem u nich asi půl roku a bylo to fajn. I děvčata byly v pohodě. A i když to nebyla muzika přesně podle mého gusta, byl to zajímavý začátek a taky slušný zdroj obživy. Poté následovali Travis, kteří se tehdy těšili velké oblibě a strávil jsem u nich téměř čtyři roky. K Victorii Beckham jsem se dostal přes chlápka, který nyní dělá manažera Headspace, Matta Glovera. Dělal jí manažera potom, co odešla od Spice Girls a potřeboval hudebního poradce/manažera a byl jsem tehdy volný, tak jsem souhlasil. Je to opravdu okouzlující a příjemná dáma. Překvapivě i velmi skromná a vědoma si svých reálných možností.

Dan Sywala

www.adamwakeman.co.uk