Adam Holzman - Točit desku jako film

Davisův klávesista vyráží na turné s novým albem

Povídat si s Adamem Holzmanem byl pro mě velký zážitek. Znal jsem ho z nahrávek s Milesem Davisem nebo Stevenem Wilsonem. Myslím, že blíž už jsem se k Davisovi dostat nemohl.

Rozhovor měl trvat půl hodiny, ale Adam na dodržení časového limitu příliš nelpěl. Nakonec se spojení mezi New Yorkem a pražským Podolím přerušilo a ve chvíli, kdy jsem vypnul nahrávání, zazvonil telefon znovu - Adam Holzman mi chtěl dopovědět něco, co jsme předtím přeskočili.

Samozřejmě se na Holzmanovy slavné kapelníky dostalo. Ale také mě zajímalo, co nás čeká v Jablonci nad Nisou, kam přijede Adam hrát se svojí kapelou 15. listopadu.

Muzika, kterou budeme hrát na podzimním turné, bude v podstatě jazz-rock, moje domovská oblast. Během let na mě působilo hodně hudebních vlivů, v devadesátých letech jsem měl třeba období, kdy jsem poslouchal hodně lidovou hudbu. Snažím se všechny ty vlivy ve své hudbě uplatnit. O jazz-rocku mluví spousta lidí, ale hodně z nich hraje pořád stejně, protože následují modely, které zavedly slavné kapely ze 70. let. Moje pozice je, dá se říci, jedinečná: Za prvé jsem se vyučil u samotného Mistra. (A. H. má na mysli Milese Davise, pozn. aut.) On byl skutečně mistr v tom, jak dokázal smíchat různé hudební prvky. Člověk nemusí vždycky následovat recept na jazz-rock, jak si ho běžně lidé představují - například klást důraz na rychlé licky nebo chytrá aranžmá. Nejlepší skladby z jazz-rocku podle mě vznikly, když bylo hlavním cílem napsat dobrou písničku. Proto ty staré kapely ze začátku sedmdesátých let znějí pořád dobře - hrály výborné skladby. Není vyloučené, že na šňůře budeme hrát i něco od Milese, nebo dokonce i od Stevena Wilsona.

Můžu se zeptat na obsazení kapely?

Hrát se mnou bude basista Freddy Cash. Známe se přes dvacet let, hrál na všech mých turné - je to fantastický basista z Chicaga. Dá se říct, že je ze stejné basové školy jako Darryl Jones, vyrůstali spolu. Freddy hrál, kromě množství různých dalších projektků, třeba s Georgem Clintonem nebo Freddiem Butlerem,. Na bicí bude hrát Gene Lake, ten hrál třeba s Marcusem Millerem, Davidem Sanbornem nebo Stevem Colemanem... nebo s Joe Zawinulem. Je to poprvé, co si s ním zahraju naživo v rámci svojí kapely. Je super, když můžete mít v kapele bubeníka takového kalibru - to prostě bude vždycky hrát skvěle. Na saxofon jsem oslovil německého saxofonistu Lorenze Hargassnera, to je výborný a stylově hodně flexibilní altsaxofonista, často jezdí po Evropě s kapelou Pure Desmond. A na kytaru s námi bude hrát moje žena Jane Getter - ta hrála třeba s varhaníkem Jackem McDuffem a taky v kapele z televizní show Saturday Night Live. Před lety jí vyšla deska ON (v r. 2015, pozn. aut.) s Bryanem Bellerem na basu a Chadem Wackermanem na bicí - stylově je to asi progresivní rock, což se hodí i pro moji kapelu. Zpěváka nemáme, ale rád bych vymyslel něco zajímavého pro vizuální stránku koncertu.

Nerad bych teď zněl jako redaktor bulvárního plátku, ale stejně se zeptám:Vyrážíte na turné, v kapele hraje vaše manželka...

Myslím, že to zvládáme dobře. Máme to nastavené tak, že když Jane hraje na mojí desce, tak jsem šéfem já. Když jí já pomáhám s jejím projektem a nemůžeme se na něčem shodnout, má rozhodující slovo ona. Oba chápeme, že je potřeba udělat to, co chce kapelník. Jane je výborná skladatelka, je skvělé mít doma někoho, s kým si můžete vyměňovat nápady. V hudbě nás baví hodně stejných věcí, což asi taky dost pomáhá. Řekl bych, že společné hraní zvládáme civilizovaně. U některých muzikantských párů je běžně slyšet křik a pláč, u nás naštěstí ne. (smích)

Zpátky k hudbě. Když jsem poslouchal věci z vaší poslední desky, napadlo mě zeptat se, kdo jsou vaši oblíbení skladatelé.

To je dobrá otázka... Je hodně skladatelů, které obdivuji, ale nepíšu v jejich stylu. Mám hodně rád Ligettiho nebo Wayneho Shortera. Ale moje muzika je hodně úzce zaměřená. Když o tom přemýšlím, řekl bych, že jeden z nejlepších skladatelů v mém oblíbeném žánru je John Scofield. Jeho skladby nemají jen intelektuální rozměr, ale jsou i (v dobrém) chytlavé. I když posloucháš jeho starší desky, jako třeba Rough House nebo Blue Matter - to je mimochodem dneska už klasika -, jsou tam úžasné riffy; stejně tak třeba na A Go Go - jeho skladby jdou prostě přímo k věci.Skvělé jsou i věci od Joea Zawinula a Waynea Shortera. Ale pro mě to je trochu jako s Lennonem a McCartneym, mám radši věci, které vytvořili spolu.Skládání je ale hodně rozsáhlá kapitola. Já jsem třeba velký fanoušek Petera Gabriela. Nebo třeba v oblasti progresivního rocku je zajímavé zanalyzovat skladby z desek Fragile nebo Close to the Edge od Yes. Ti měli hrozně zajímavé nápady. Některé jejich harmonické postupy byly vlastně jednoduché, ale uměli je zaranžovat tak, že zněly komplikovaně. A jejich písničky už v samotném základu byly hodně silné. Nebo třeba otočí stejnou formu třikrát dokola, ale jednou změní třeba tóninu, takže máš pocit, že se tam pořád dějí nové věci... Takhle má vypadat skládání. (smích)

A to mě přivádí k Milesovi. Ten uměl napsat hrozně jednoduchou basovou linku i melodii, že to zní jako dětská říkanka, a přitom to bylo tak silné, že to mohl být základ pro improvizaci. A i bez sól to byla dobrá písnička. Skoro to připomíná rovnici - dokonalý vztah...

Na Truth Decay, vaší poslední desce, hraje zajímavá směs lidí z různých konců světa. Bylo to album takhle od začátku koncipované?

Natočil jsem několik desek sólově, na klavír nebo na syntezátory. Ale desky, na kterých hraju s kapelou, jsem vždycky točil s lidmi, kteří se mnou hráli i naživo. Tentokrát jsem chtěl udělat něco speciálního. Znám teď hodně lidí, navíc z různých stylových oblastí... Všichni muzikanti na mojí poslední desce jsou moji přátelé. Chtěl jsem se také víc dotknout anglické progresivně rockové scény. Proto jsem třeba oslovil Nicka Beggse nebo Craiga Blundella. A Steven Wilson hraje sólo ve skladbě Phobia. Ale dalším elementem na albu jsou moji kamarádi z New Yorku, kteří hrají funk. S těmi se znám přes dvacet let - Freddy Cash, bubeník Abe Vogel... K tomu ještě připočítejme spoluhráče z tria, se kterým hrávám v Itálii. Jejich basista Stefano Olivato hraje skvěle na harmoniku. Nahráli se mnou na album skladbu I Told You So. A ve skladbě Are You High hraje trumpetista Florian Hackl, který v Rakousku pořádá hudební tábor Outreach. Na desku jsem vybíral muzikanty podle toho, jak jsem potřeboval, aby zněly moje skladby. Jako když vybíráš herce pro film. Třeba to, jak hraje Laurence Cottle na basu Bella Capri, to je dobrý příklad. Věděl jsem, že on pro tu skladbu bude dokonalý. Byla to zajímavá práce a klidně bych takhle ještě jednu desku natočil. Ale když natáčíš se sehranou kapelou, se kterou se znáš už pár let, to je vždycky jedinečný zážitek - a o ten bych nerad přišel.  

Jakým způsobem vlastně samotné nahrávání probíhalo?

Asi u poloviny věcí jsme natočili základy živě ve studiu s Abem a Freddym a potom jsme doplnili ostatní stopy. U té druhé poloviny jsem měl hotová dema, která jsem posílal ostatním muzikantům. Je tu ale jeden rozdíl oproti běžným (jak já říkám) „e-mail albums“: Znám se dlouho všemi lidmi, kteří na mojí nové desce hrají. Tím pádem zní deska přirozeně. Občas vidíš desku a říkáš si: „Hele, ten-a-ten má novou desku! “ A pak si přečteš, že tam hraje pětadvacet lidí, a tušíš, že se v žádném případě nemohli sejít všichni na jednom místě ve stejnou dobu.

Často se během rozhovoru dotýkáme progresivního rocku. Jaký k němu vlastně máte vztah?

Progresivní rock byl pro mě jedním z prvních důležitých vlivů. Můj otec založil nahrávací společnost Electra Records. Takže jsem jako dítě slyšel velké množství hudby nejrůznějších stylů. První kapela, které jsem kdy fandil, byli Doors. Ti k nám občas přišli na večeři a já měl leckdy příležitost podívat se na jejich zkoušku. A Doors byli v podstatě předznamenáním progresivního rocku - některé jejich písničky měly dlouhé formy, třeba Soft Parade nebo i Unknown Soldier byly hodně členité, občas pracovali se změnami temp... byli také hodně ovlivněni jazzem.Na střední jsme s kamarády měli večírky, pili jsme pivo a na plné pecky pouštěli všechno od Arta Tatuma a Bitches Brew po Close to the Edge a King Crimson. A tyhle věci se děly všechny ve stejnou dobu, když jsem byl teenager. A já mezi nimi neviděl žádný velký rozdíl. Koneckonců ty kapely spolu navzájem kamarádily - členové Return to Forever hráli v Anglii a šli s Chrisem Squierem poslouchat nové album Yes... Myslím, že rockové kapely se tehdy snažily udělat zajímavější instrumentální muziku a nechávaly se ovlivnit jazzem. A jazzové kapely zase chtěly oslovit širší publikum a využít některé prvky rockové show. Takže pro mě byly zajímavé oba světy. A protože jsem hrál na klavír, byl jsem fanouškem pianistů od Arta Tatuma po Keithe Jarretta. To mě také ovlivnilo v mých projektech pro sólový klavír.

Musím ještě dodat, že současný progresivní rock neposlouchám. Nepovažuju ho za nějak zvlášť zajímavý. Myslím, že se s ním bohužel stalo to samé, co s jazz-rockovou fúzí. Progresivní rock začal tak, že angličtí muzikanti, kteří hráli jazz a klasiku, chtěli udělat něco zajímavého v oblasti rocku. Ti chlapi hráli dobře jak svině a dali dohromady zajímavé kapely - jako třeba King Crimson -, kapely, které dodneška znějí čerstvě. Z tohoto velkého třesku vyšlo asi deset nebo patnáct kapel. Bohužel, každá kapela, která přišla po nich, se je jen snažila kopírovat. Styl se rozředil a s výjimkou pár kapel (jako je Steven Wilson nebo Opeth) v téhle oblasti už nikdo nic zajímavého neudělal. Možná je to i tím, že progresivní rock, na rozdíl od jazzu nebo rocku jako takového, nemá moc silné kořeny, s výjimkou těch několika původních kapel.

Cítíte se být spíše klávesistou, nebo klavíristou?

Na klavír hraju rád a myslím, že do jisté míry mám v tomhle ohledu co nabídnout. Ale hru na klavír definovalo tolik mistrovských hráčů... Pro mě je to hlavně barva, zvuk organičtější než elektrické klávesy. Piano je základem spousty věcí, které dělám. Ale pravděpodobně budu jednou vzpomínán především jako klávesista - to je oblast, kterou jsem po celou svoji kariéru pomáhal definovat.

Jak jste se vlastně dostal k Milesu Davisovi?

Nahrával jsem pro zpěváka Randyho Halla. Ten zpíval na Milesově albu Man With the Horn. Randy měl smlouvu s MCA a pracoval tehdy na desce Love You Like a Stranger. A najal si mě kvůli klávesám a programmingu. Bylo to v polovině 80. let, tehdy bylo potřeba najmout si specialistu, který uměl naprogramovat zvuky kláves. Měl jsem tehdy kapelu The Fence, hrál jsem na klavír, ale v té době jsem se začal zajímat o syntezátory, tvorbu zvuků, MIDI... Měl jsem štěstí, protože jsem pracoval v obchodě s hudebními nástroji, a tak jsem měl přístup k novým typům kláves, které jsem se učil ovládat. Takže občas někdo přišel do obchodu, slyšel mě hrát a pak mě zavolal na nahrávání. Takže jsem si na večerní nahrávání půjčil nástroje z obchodu a ve studiu na ně programoval zvuky.S Randym Hallem jsem pracoval několik měsíců a on mi potom najednou řekl: „Chystám se teď něco dělat s Milesem Davisem a chci, abys u toho taky byl.“ Opravdu mě na ty sessions zavolal - shodou okolností ty nahrávky letos v září vyšly, ta deska se jmenuje Rubberband. To byl můj první kontakt s Milesem. Byla to doba, kdy syntezátory konečně začaly znít dobře a daly se s nimi dělat zajímavé věci díky MIDI. Myslím, že Miles poznal v syntezátorech příležitost, jak docílit velkého zvuku při menším obsazení kapely. Takže mi hned po nahrávání dal lano, odvezl mě do New Yorku s mými nástroji, dva dny jsme zkoušeli a pak odletěli na turné do Evropy. Byla to neuvěřitelná „right place at the right time experience“ - hrál jsem s ním čtyři roky. Takové angažmá ovlivní celou vaši kariéru, váš přístup k muzice obecně. Jsem za tu příležitost nesmírně rád. Milesovi tehdy sloužilo zdraví, hráli jsme sto koncertů ročně, hodně jsme cestovali... Já měl velké štěstí, že jsem pak mohl hrát i s Chakou Khan nebo Groverem Washingtonem jr. A před sedmi lety jsem úplně změnil směr a začal hrát se Stevenem Wilsonem.

Šlo by nějak porovnat Milese Davise se Stevenem Wilsonem? Třeba jako kapelníky...

Nešlo. Je to jako srovnávat Willieho Nelsona s Keithem Jarrettem. Vůbec bych se do toho nepouštěl. Oba jsou pro mě důležití. Hraní s Milesem byla zásadní zkušeností pro kteréhokoliv jeho spoluhráče. Ale se Stevenem mám příležitosti, které jsem s Milesem neměl. Jsem klávesistou kapely, která nahrává jeho desky (už jsme natočili čtyři alba). Steven sice také nahrává klávesy, ale třeba piano nahrávám já - to znamená, že nejedu na turné hrát něco, co na desku nahrál Marcus Miller. Jsem víc zapojený do celého projektu, nejsem jenom nájemný vrah. Je trochu škoda, že Warner Brothers neměli k Davisově kapele přístup, který na začátku 80. let mělo vydavatelství Columbia - to vydalo desky, na kterých hrála aktuální Milesova kapela (třeba Star People nebo We Want Miles) a pak Milesovi vydali i vyprodukovanější alba, jako např. Decoy.

Oslovil vás Steven Wilson, protože vás znal díky Milesu Davisovi?

Nene, to bylo úplně naopak - já měl rád Porcupine Tree. Myslím, že Steven měl mlhavou představu, kdo asi jsem, on má velký přehled o sestavách pozdních Milesových kapel. Jednou jsem dostal e-mail od známého, který dělá pro jednoho výrobce klávesových nástrojů. Psal mi, že Stevenův manažer je kontaktoval, protože na poslední chvíli shání klávesistu na šňůru. Člověk, který s nimi měl hrát, jim to měsíc před začátkem turné zrušil a oni už začínali panikařit. Proto asi také začali hledat mimo své obvyklé kruhy. Díky tomu jsem se já, Američan, dostal k anglické kapele. Oslovili několik lidí, Steven mi zavolal a rozhodl se, že mi dá šanci. V tu chvíli zbývaly tři týdny na to, abych se naučil repertoár a připravil se na turné. Já byl v tu chvíli na šňůře se svojí kapelou. Se Stevenem to mělo být poprvé, co jsem měl při hraní používat laptop - takže jsem si ho musel koupit, naládovat ho zvuky a naučit se s tímhle řešením pracovat. Tři týdny jsem cvičil sám, pak jsem odletěl do Anglie. Pomohlo mi, že Steven pro svůj projekt v podstatě sháněl člověka, který by uměl přesně to, co umím já.

Ještě bych měl poslední otázku: Dnes je běžné, že když se člověk chce věnovat jazzu, jde ho studovat, nejlépe na vysokou školu. Jste fanouškem „jazzových škol“, nebo vyznáváte raději ten starý způsob, kdy se muzikanti učili hlavně poslechem nahrávek a hraním „v terénu“?

Víte co, já si myslím, že ten staromódní způsob je lepší. Tím si prošli všichni ti geniální muzikanti, které každý z nás obdivuje. Ale i tak si myslím, že jazzové vzdělávací programy jsou dobrá věc. Učím externě na newyorské New School, ale neučím ani klasiku, ani teorii - vedu školní soubory. Vlastně je to podobné jako ten starý systém „mistr-učedník“ - tím se samozřejmě nechci nějak povyšovat. Když jedeš na turné se zkušenějším muzikantem, zlepšuješ se daleko rychleji než v klasické škole. Lidí, kteří chtějí hrát, je hodně a tuhle příležitost si zaslouží. Poznal jsem ve škole fantastické muzikanty, ale oni se fantastickými nestali díky škole. Byli výborní, už když na tu školu přišli, a pak se jen zlepšovali v tom, co chtěli dělat. Každý samozřejmě nemůže být supertalentovaný, ale myslím si, že jazzové vzdělávací programy prostě reflektují to, že je hodně lidí, kteří chtějí hrát.Samozřejmě to můžou komplikovat různé názory na věc. Vždycky se najde puristická be-bopová frakce a proti ní zase lidé, kteří vědí, jak to s hudbou funguje v praxi. Jeden můj kamarád (a teď nechci jmenovat), vynikající basista, učil na Berklee. Při studentském recitálu se ho zeptal kolega: „Co si myslíš o tomhle klukovi?“ Můj kamarád povídá: „Podle mě hraje skvěle.“ A kolega na to: „Opravdu? Já mu dal trojku! Vždyť nezahrál v sedmém chorusu ani jednu triolu!“Když učím, jestli se tomu tak dá říkat, dávám studentům současný repertoár. Hrají skladby, které vycházejí z funku nebo pracují s elektronikou. To jsou věci, které jim pomohou v běžném životě. Protože pokud vyloženě nedostaneš kšeft s akustickou jazzovou kapelou (třeba v hotelu nebo na lodi), vždycky bude potřeba, abys uměl zahrát současnou hudbu. Jestli chceš jako muzikant přežít.