Ředitel, muzikolog, spisovatel, pedagog, kytarista a skladatel PhDr. Mgr. Vítězslav Štefl je nejstarší spolupracovník Muzikusu. Články pro nás píše od roku 1992 a k současnosti jich má na kontě hodně přes osm stovek v rámci seriálů Kytaroví velikáni, Letem kytarovým světem, Pódiové sestavy slavných kytaristů a mnoha dalších.
Vítězslav Štefl je autorem publikací – trilogie učebnic Rocková kytara (Rocková kytara I, Rocková kytara II, Rocková kytara III, encyklopedií-monografií 33+333 světových kytaristů a 15+3 světových kytaristů a kytaristek a též je zakladatelem a ředitelem První české rockové kytarové školy a Střední školy stavební a technické v Ústí nad Labem. Vystupuje ve svých multimediálních projektech v cyklu Kámen a hrad a je členem kapely Stará škola, která má za sebou již sedmadvacet let činnosti.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
To už si nevzpomenu. Na burzách jsme s bráchou sehnali asi jako první desky od The Gun, Deep Purple, Jethro Tull a Yes, ale to už je tak dávno, že…
A jak ses dostal k rock‘n’rollu a psaní o muzice?
Muzikou jsem se spolu s bráchou Daliborem (hrajeme spolu skoro třicet let v kapele Stará škola) zabýval opravdu již od dětství – vyrůstali jsme v rodině doslova prosáklé hudbou. Mám na mysli tu klasickou muziku – léta jsem chodil ještě do LŠU na housle a pak na klavír. Změna nastala, když jsem se dostal ke kytaře. Ovšem to jsem nejdřív jako nenapravitelný romantik v nácti letech na vandrech lkal trampskou písničku… K bigbítu mě pak vlastně přivedl brácha, který už na střední škole měl svou kapelu. A to mě chytilo a nepustilo dodnes.
A k psaní? Vždycky jsem při výuce bojoval s obrovským nedostatkem materiálu o téhle muzice. A když jsem pak viděl první číslo Muzikusu, zavolal jsem Danielu Andelovi a – zbytek je historie.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Z českých M Efekt, to znamená Radim Hladík, nejvíce období alb Nová syntéza 2, Svitanie, Svět hledačů, sólovka a 33, hrozně mne bavil přímočarý nářez prvních tří alb Katapultu, dodnes miluju desky jako Kousek přízně Zuzany Michnové nebo třeba Asi v tom bude nějakej háček od Jana Spáleného, ze zahraničních jsou to pak Ritchie Blackmore, Eric Clapton, Carlos Santana, Gary Moore, Jimmy Page, Billy Gibbons a Steve Howe – když jsem si tak vybral asi z padesáti dalších…
Jaký je dnes tvůj hudební zábě coby posluchače?
To je zase hodně široké. Od klasické hudby (nejvíce se mi líbí novoromantici a romantici, potom ulítávám na barokní, renesanční a vůbec středověké předrenesanční hudbě) přes rockovou klasiku 60. let po dnešek. Stejně jako hard rock mám rád třeba art rock, tvorbu Jethro Tull, Yes, Pink Floyd, nedám dopustit na rockovou písničku stylu Toma Pettyho, miluji blues, zejména blues rock, líbí se mi jižárna, kanadská scéna i některé styly z 80. let, z novodobých interpretů beru jak třeba Black Crowes, Gun tak i Blackmore’s Night, Nightwish či Within Temptation, no co ti mám říkat… To by bylo hodně dlouhý. A pozor, nerad bych zapomněl na českou scénu.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
No pokud musí být jenom jedna, tak bych si opravdu nevybral. Takhle nahonem třeba všechna alba The Beatles…
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Ze zahraničních na trojici koncertů – Rolling Stones, Deep Purple a Uriah Heep. A z našich – M Efekt v Letním kině v Ústí nad Labem někdy v sedmdesátých letech.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
No těch je! Už jenom za hard rock. Pořád jsem si musel při výběru opakovat, že jde čistě o subjektivní pocit, ne o určení těch nejvlivnějších desek hard rocku. Tak za všechny, které se nevešly, bych určitě jmenoval Chickenfoot od Chickenfoot, kde mě velmi překvapilo, jak kapela, složená z již profláklých osobností, drží muzikantsky při sobě a je kompaktní, dále God and Guns od Lynyrd Skynyrd a už by se to, jak se znám, rozjelo, tak raději pojďme na tu desítku.
10 nejlepších hardrockových desek podle Vítězslava Štefla
CREAM – Wheels of Fire (1968)
Eric Clapton patří mezi pět mých největších kytarových vzorů. A zde, poté co definoval jako jeden z prvních v šedesátých letech roli kytarového hrdiny na pravděpodobně elektrickou kytaru nejvíce ovlivňujícím albu Blues Breakers: John Mayall with Eric Clapton a následně položil jedny ze základů hard rocku v Disraeli Gears, jeho kapela vytvořila jedno z nejlepších live alb rockové historie vůbec. Takovou míru instrumentality, souhry a improvizace lze dodnes obtížně hledat.
GUN – Gun (1968)
Zcela výjimečná záležitost, kdy trio Paul Gurvitz (voc, g), Adrian Gurvitz (bg) a Louis Brian Farrell (dr) se oprostilo od dobové psychedelie a vstoupilo do vod rodícího se hard rocku mj. i se zcela unikátní spoluprací s orchestrem. Yellow Cab Man či Sunshine v současných rádiích nenaleznete, ale je to obrovská síla. Mimochodem, líbil se mi víc obal vydaný u labelu Polskie Nagrania než ten původní, který byl první prací Rogera Deana, proslulého později obálkami alb Yes, Asia, Atomic Rooster, Uriah Heep atd.
LED ZEPPELIN – Led Zeppelin (1969)
Tady jsem měl problém. Co zvolit z celého jejich katalogu, který mám (možná snad až na Codu) rád celý? Nakonec jsem si vybral toto album, protože jsem si uvědomil, že si ho od Page a spol. pouštím nejčastěji. A pamatuji si, jak na mě zapůsobila hned první skladba, Good Times Bad Times. Spolu s Whole Lotta Love z „dvojky“, Immigrant Song z „trojky“ a Rock and Roll a Stairway to Heaven ze „čtyřky“ je pro mne synonymem Led Zeppelin.
BLACK SABBATH – Paranoid (1970)
Když už nic jiného, tak Iron Man a Paranoid – riffová klasika, kterou nelze přeslechnout. Tony Iommi vytvořil hutný, drtivý sound své kytary, navíc jeho sóla byla často stylově velmi široká, což bylo velmi inspirující. Vedle této desky se mi velmi líbil i na Sabotage a Heaven and Hell s Ronniem Jamesem Diem.
WHO – Who’s Next (1971)
No to bylo něco, když jsem poprvé slyšel tuto desku. Obrovská energie, mohutnost zvuku, razantnost i správná míra patosu. Tuhle kapelu a styl Petea Townshenda jsem měl vždycky rád a Baba O’Riley, Behind Blue Eyes a Won’t Get Fooled Again patří do mého zlatého fondu. Člověk při tom poslechu přímo cítil sílu té kapely.
URIAH HEEP – Look at Yourself (1971)
Třetí album zhodnotilo úspěch předchozího díla Salisbury a zcharakterizovalo styl Uriah Heep. No prostě, Look at Yourself či July Morning – to je mrazení v zádech. Od „Uriášů“ mám nejradši tvorbu od … Very ’Eavy… Very ’Umble po Conquest, kde bych třeba zdůraznil mj. i Sweet Freedom, High and Mighty i Fallen Angel. To, co bylo poté, je až na velmi silné album Sea of Light (1995) už jen stínem té kdysi slavné a styl určující kapely. Jo a abych nezapomněl, od Micka Boxe máme ve zkušebně jeho ručník z koncertu v Plzni a taky několik trsátek…
DEEP PURPLE – Machine Head (1972)
Ritchie Blackmore je jeden z mých pěti největších kytarových vzorů. Jinak zde nastal při výběru opět podobný problém – zvolit vedle takových alb jako … In Rock či Made in Japan nebo Stormbringer a nebo ještě Perfect Strangers, to byl oříšek. Ovšem taková kolekce evergreenů jako Smoke on the Water, Highway Star či třeba Pictures of Home jasně rozhodla.
WISHBONE ASH – Argus (1972)
Tak tohle mě vždycky dostane. Už první album tohoto kvarteta přineslo na první straně desky čtyři velmi silné skladby, ale Argus, jejich trojka, nebyla jimi překonána. Time Was, The King Will Come, Warrior či Throw Down the Sword jsou pro mne klenoty. Tato kapela nastavila zcela jiný pohled na dva kytaristy v kapele, kdy odstranila dělení na sólového a doprovodného. A tady se to Andymu Powellovi a Tedu Turnerovi povedlo přímo čítankově. Mimochodem, všimli jste si u originálního obalu, nač se ten bojovník dívá?
RAINBOW – Rising (1976)
Vyvrcholení hard rocku. A tečka. Deska nemá po stránce interpretační, autorské ani produkční slabé místo, kolekce skladeb Tarot Woman, Run with the Wolf, Starstruck, Do You Close Your Eyes, Stargazer a A Light in the Black patří k tomu nejlepšímu, co mohl hard rock tohoto období nabídnout. Zpěvnost, nápaditost kytary Ritchieho Blackmorea, jeho frázování, umění postavit sólo a pohrát si s některými mody a církevními stupnicemi – prostě excelentní.
To, co Wishbone Ash z hlediska dvou kytaristů nastavili na začátku 70. let, to vyloženě do podoby hard rocku dotáhla tato irská kapela. Osobnost Phila Lynotta (bg, voc) tak dvojice kytaristů Scott Gorham a Brian Robertson perfektně doplnila. Řada lidí považuje za jejich přínosnější studiové album spíše Black Rose – A Rock Legend, ale tohle se mi jednoduše líbí víc. I z hlediska zvukového.
