Davida Václavíka můžete znát spíše pod pevně zažitým pseudonymem Ozy jako kytaristu, zpěváka a vůbec celkově ústřední postavu znojemské kapely X-Core. Za téměř patnáct let své existence stihla tato parta už několirát obrátit docela zřetelně stylovým kormidlem a inovovat svůj sound podle aktuálního vývoje na poli hardcoru a metalu. Jedna věc je, jak precizně a profesionálně X-Core ke své tvorbě přistupují, snad ještě zábavnější je ovšem i to žánrové pozadí. Následující pohled do Ozyho posluchačské duše dodává celému příběhu zajímavé kontury, které lecos dokreslují i v dosud ne tolik zřetelných souvislostech.
Kterou desku sis koupil jako úplně první?
To vím zcela přesně, byla to kazeta Suicidal Tendencies - F. N. G (1992). Bylo mi třináct. Táta se vrátil z brněnského koncertu Metallicy. Povídal mi o kapele, jejíž zpěvák měl šátek kolem hlavy, dlouhý ohon a vyholenou lebku. Běhal prý, jako kdyby ho kousla tarantule, a byl to strašnej nátěr. Tak jsem si zašel do místního obchodu, kde vůbec ST neznali, museli to objednat, a za měsíc byla kazeta u mě. Pořád jsem ji poslouchal a vlastně to bylo první setkání s hardcorem.
Tvoje poznámky k vyvoleným deskám přetékající odkazy na další alba, kapely i žánry. Evidentně muselo být složité to všechno probrat a osekat. Teď máš možnost zmínit ještě pár dalších důležitých alb, která se ti do finální desítky nevešla...Těžké to bylo. Nejdřív jsem si vypisoval všechny kapely, co mě ovlivnily. A to už jsem musel hodně škrtat. Třeba bych chtěl zmínit Krucipüsk - Ratata (1993), což mi připomínalo zmiňované Suicidal Tendencies, nebo Šanov 01 - On the Shit (1992), které jsem miloval. V té době jsem hrál v místní punkové kapele TDO. Určitě nesmím zapomenout na Panteru - Vulgar Display of Power (1992), Sepulturu - Chaos A. D. (1993), Korn - Korn (1994) a Biohazard - Urban Discipline (1992). Dělal jsem u nás ve Znojmě několik let DJe v klubu Gogo a hodně jsem pouštěl všechno od rock‘n’rollu přes elektro až k metalu. Díky tomu jsem si rozšířil přehled i v širokém spektru žánrů a kapel, které mě tolik nebavily, ale pak jsem si k nim našel cestu.
Takže jsem jednu dobu hodně poslouchal Pearl Jam, Nirvanu, Rage Against the Machine... Měl jsem i období, kdy mě nejvíc bavili Stromboli, Pražský výběr nebo instrumentálky, které jsem se učil hrát: Steve Vai, Satriani, vlastním v originálech jejich kompletní diskografii. Zásadní pro mě byla i deska Violator (1990) od Depeche Mode. Z novějších věcí musím zmínit Bring Me the Horizon - Suicide Season (2008), Asking Alexandria - Stand up and Scream (2009), As I Lay Dying - An Ocean Between Us (2007), Still Remains - The Serpent (2009)... To jsem nejvíc poslouchal progresivní metalcore. Aktuálně mě hodně baví třeba Breathe Carolina - Hell Is What You Make It (2011). Ano, zní to jak disko z 80. let, ale s moderním soundem a super písničkama. Manželka si klepe na čelo, co to pořád poslouchám, ale těší mě poznávat stále nové věci a momentálně prostě nemám náladu na agresivní kytary. Teď jsme s klukama udělali projekt The Rocx, bude to česky zpívaný elektro-rock-pop. Nechci už tyhle věci tahat do X-Core, tam to zase chceme zkusit pěkně od podlahy.
Nejde si nevšimnout, jak často se tvé komentáře „hemží“ slůvkem riff...
Riff je pro mě základ po kytarové stránce. Jinak je pro mě samozřejmě důležitá celá písnička. Ale protože jsem kytarista, tak například riffy od Metallicy (Enter Sandman) nebo Pantery (Walk nebo Drag the Waters) jsou pro mě vším.
Myslím, že jsme tu ještě neměli nikoho, kdo by tak upřímně a konkrétně spojoval jednotlivá posluchačská období s vlastní tvorbou. U tebe je to téměř co vybraná deska, to následně nějaká nahrávka vlastní kapely v tomto duchu...
Před pěti lety bych to asi řekl jinak, ale je prostě pravda, že mě hodně ovlivňuje to, co se děje kolem. Ani tolik nejde o to, co se děje na scéně, ale co mě baví. A to jsou kapely, které se umí přizpůsobit době, jako třeba Machine Head nebo Papa Roach. Ale na druhé straně stále poslouchám a respektuju i kapely jako Iron Maiden, Motörhead či AD/DC.
LED ZEPPELIN - IV(1971)
Nezapomenu na dny, kdy mě táta učil poslouchat kytarovou hudbu. Vždy jsme si sedli, pustili LP a poslouchali do posledního songu. Vrcholem je sólo ve Stairway to Heaven. Co riff, to klasika. Neuvěřitelná deska. V té době jsme ještě hodně sjížděli elpíčka Black Sabbath, Deep Purple, Jimiho Hendrixe či ZZ Top. Vše znám nazpaměť. To byl pro mě začátek všeho. Bylo mi dvanáct a začal jsem přemýšlet o kapele.
GUNS N' ROSES - Appetite for Destruction (1987)
V tomhle případě nesmím zapomenout také na desku od Bon Joviho - Slippery When Wet (1986), kterou ve svých vzpomínkách řadím na stejnou úroveň. To byly desky, které mě úplně rozbily. Baví mě ty písničky, zároveň super kytarové riffy a sóla, prostě tady nechybí vůbec nic. Dokonalé desky. Společně s těmito alby jsem poslouchal i Mötley Crüe, Kiss nebo Teslu.
METALLICA - Metallica (1991)
Kdybych měl napsat jen jednu desku, která mi změnila život, tak to byla právě tato. Díky ní jsem se pustil do kytary. Naučil se hrát každý riff, každé sólo od A do Z. Dodnes, když slyším v kuse tuto desku, vzpomenu si, jak jsem běhal po pokoji s kytarou a předváděl Jamese Hetfielda. Nejlepší z nejlepších. Při nedávném rozboru zvuku ve studiu jsme dospěli k názoru, že tohle jen tak někdo nepřekoná ani dnes, v době daleko pokročilejší.
MACHINE HEAD - Burn My Eyes (1994)
První podlazení, tvrdé riffy, super scream kombinovaný s melodickými zpěvy. Tato deska mě naučila poslouchat tvrdou hudbu. V té době jsem poznával kapely jako Pantera, Korn, Sepultura, Pro-Pain, Suicidal Tendencies nebo Slipknot. Ale Machine Head jsou pro mě stále jedni z nejlepších. Viděl jsem je už snad desetkrát, baví mě, jak se vyvíjejí a nezůstávají na místě. Díky nim jsem o pár let později založil X-Core.
HATEBREED - Perseverance (2002)
Plným právem se patří i album The Rise of Brutality (2003). Těžké riffy, hardcore a nová vlna v mém životě. Když jsem poznal Street Machine a kámoše, co mě naučili poslouchat tento žánr, byla to pro mě další výzva. V té době jsem hodně jel kapely Agnostic Front, Madball, Sick of it All a plno newyorské hardcore scény. Dodnes si je rád poslechnu. Baví mě ta nasranost a jednoduchost...
IN FLAMES - A Sense of Purpose (2008)Neuvěřitelné riffy, zpěvy, vyhrávky. Tato deska mě naučila poslouchat metalcore. Vyhrávky v terciích a dělat to zase jinak. V té době jsme dělali desku In Hell, poznali Rollanda Grapowa, který nás naučil nové postupy. Jinak tvořit, jinak se na věc koukat. Perfektní období. Tehdy jsem hodně navštěvoval koncerty a poslouchal kapely jako As I Lay Dying, It Dies Today nebo Trivium.
AVENGED SEVENFOLD - Avenged Sevenfold (2007)
Ty orchestry, samply, kytarové vyhrávky... Neuvěřitelný metalcore křížený s glam rockem. Vše, co jsem poslouchal v začátcích, spojeno v neuvěřitelnou desku. Miluji tuto kapelu. Ve stejné době jsme jeli na vlně s Eighteen Visions, Still Remains, Haste the Day nebo Blessed by a Broken Heart. Díky těmto kapelám vzniklo naše album Life and Stuff, obrovská inspirace a zase krok do vod, které nás velice lákaly.
PAPA ROACH - The Paramour Sessions (2006)
Vůbec jsem nevěděl, do jakého období tuto kapelu zařadit, ale vlastně zjišťuji, že ji poslouchám průběžně celá léta. Tato deska mě také dostala svojí energií a riffy. Líbí se mi, že Papa Roach taky nestojí na jednom místě, ale tvarují se podle období. Mám rád, když kapely sledují trendy, napínají uši a snaží se být cool i pro mladé lidi, kteří se vyznají v současné tvorbě úplně nejlépe.
BIFFY CLYRO - Only Revolutions (2009)
Kytarovka, která mě hodně zaujala přirozeností, originálními riffy, vynikajícím zpěvem a vůbec pěknými písničkami. Přestaly mě bavit agresivní kytary, proto dnes vyhledávám kapely jako Coldplay, One Republic a hodně jedu i dupstep elektroniku ve stylu Skrillexe nebo Breath Caroline. Kdyby tu bylo víc než deset „políček“, rád bych vytáhl i elektroniku, jako je Depeche Mode nebo Nine Inch Nails, kteří mě taky ovlivnili.
LOCOMOTIVE - Nejsme nic (2002)
Chtěl jsem vybrat i jednu českou kapelu a podle mě nikdy nikdo v Česku lepší desku neudělal. Divím se, že můj originál CD ještě hraje, protože jsem ho poslouchal snad tisíckrát. Super texty, agresivní riffy, nápady. Mimochodem, nedávno jsem dostal do ruky CD Boerboel - Spadla klec (hrají tam kámoši ze Shatter, Satisfucktion nebo právě Rena z Locomotive). I když metal dnes už neposlouchám, toto je výjimka.
