Michal Jaroš, na naší undergroundové hudební scéně známý jako Kverd, je frontmanem brněnských Heiden. Pokud vám až dosud uniká jejich aktuální deska Dolores, oceněná soškou Anděla v žánrové kategorii hard & heavy, neváhejte tento rest napravit. Tato stránka otvírající „okno“ do posluchačského světa zpívajícího kytaristy vyzařuje podobnou atmosféru jako samotná hudba jeho kapely. Michalovy uvážlivé odpovědi a především exkluzivní výběr v duchu melancholie s jedinečnou atmosférou totiž výtečně korespondují s heidenovským přemýšlivým rockem s načernalými kořeny.
Kterou desku sis koupil jako úplně první opravdu za své peníze? A váže se k tomu nějaký příběh?
Pokud si pamatuju dobře, mou první deskou za vlastní zdroje bylo CD Arakainu S.O.S, rok 1996. V té době jsem tu kapelu měl opravdu rád. Poslouchal jsem hodně hard rocku, heavy metalu, s tvrdou hudnou jsem začínal. Chodil jsem kolem obchodu s deskami ve Žďáru nad Sázavou a fotka klauna s ostrým metalovým logem za výlohou pro mě byla jako magnet. CD jsem pak poslouchal do omrzení, byla to naivně hezká doba. Sedával jsem na náměstí v metalovém triku a kraťasech s potiskem, v kapse discman. To album pořád doma mám.
Jak se tvůj posluchačský vkus vyvíjel? Mělo to nějakou jasnou kontinuitu, nebo jsi třeba třeba rázem výrazně rozšířil či pozměnil oblast svého zájmu?
K tvrdé muzice mě přivedl strejda, ukazoval mi obálky desek a chtěl, abych je přiřazoval k hudbě, kterou pustil. Měl jsem tyhle kvízy strašně rád. Všichni ti kostlivci, zombíci, piráti a stvůry... Později jsem se začal po podobných věcech sám pídit: hard rock, heavy metal, thrash metal, death, grindcore a pak black. Chtěl jsem zprvu slyšet stále tvrdší a šílenější hudbu, black metal tomu ale navíc dal punc zakázaného ovoce, temnoty a tmářství - to mě naprosto fascinovalo. Od té doby jsem věděl, že jednou musím mít svoji kapelu. Dneska je můj hudební vkus hodně jiný, ale k některým opravdu starým věcem jsem se vrátil a docenil je až mnohem později. Zajímavé bylo uvědomit si, že čím déle poslouchám hudbu, tím míň vlastně dokážu říct jakou - škatulky už dávno nehrají roli, ten tok už je dneska skutečně široký a přiblížit ho někomu je pro mě těžké.
Měl jsi nějaké zásadní desky či interprety, které jsi s těžkým srdcem musel „obětovat“, protože se do finální desítky nevešly?
Ovšem, během vybírání svého „top 10“ jsem řešil mnohá dilemata. Listoval booklety a vzpomínal, procházel hudební knihovnu v počítači a snažil se najít kompromis mezi deskami vzpomínkovými, těmi, které poslouchám skutečně nejčastěji, i těmi, které považuji za zásadní pro svoji hudební tvorbu. Bylo to přetěžké rozhodování, ale když se podívám na ten seznam s deseti obrázky, věřím, že je reprezentativní pro můj hudební vkus.
Obměňuje se během let okruh tvých nejzásadnějších desek? Někdy se může stát, že určité starší nahrávky, které ve své době byly absolutní špička, po letech přece jen znějí vyčpěle, staře, překonaně... Už to prostě není ono, přestože vzpomínky zůstávají a ten silný osobní význam nemůže nic vymazat. Znáš tohle taky?
Naprosto přesně. Mohl bych jmenovat celou řadu desek, na které jsem svého času přísahal a nedovedl si představit, že by kdy kdo mohl stvořit něco ještě lepšího. Čas mi mnohokrát ukázal, jak bláhové smýšlení to bylo. Člověk se prostě vyvíjí a s ním i jeho vkus. Je to, podobně jako hudba sama, tok - mění se tvarem i intenzitou právě jako my.
Jsou pro tebe zásadnější zážitky z poslechu alb, anebo spíš koncerty? Dá se to vůbec porovnávat?
Na mě má určitě silnější vliv album. Můžu si vše rozebírat po svém, vracet zpět oblíbené pasáže, listovat bookletem a pídit se po souvislostech. Můžu si pro poslech vytvořit klima, které já sám chci. Ale srdcové záležitosti vždycky chci vidět i živě. Neberu to jako zkoušku hudebníků, přesvědčovat mě nemusejí. Spíš je to moje zvědavost. Jak se koncertní podání liší od nahrávky? Jakou používají techniku? Jak na to reagují lidé? Jsem v tomhle nejspíš profesně deformovaný. (smích) Každý koncert, který mě takhle obohatí, je pro mě cenný, a proto mám rád i živou hudbu, má pokaždé jinou atmosféru.
BLACK SABBATH - Master of Reality (1971)
Dlouho jsem přemýšlel nad tím, kterou desku BS do svého topu zařadit - mohly by tam totiž s klidem být všechny po Vol. 4. Vybral jsem Master of Reality, protože je asi nejvíc snová. Solitude a geniální instrumentálka Orchid, skvělej obal. Je to zážitek i po letech.
BURZUM - Filosofem (1996)
Hypnotické, minimalistické norské zlo. Svého času pro mě byla tato deska modlou, esencí black metalu. Škaredý zvuk, repetitivní riffy, minimalistické klávesové tóny, skvělé kresby Theodora Kittelsena. Je v tom schovaná spousta vzpomínek, hezkých i nehezkých.
ANATHEMA - A Natural Disaster (2004)
V diskografii těchto Britů se mi přetěžko vybírá ten pravý zástupce. Nejsilnější vztah mám asi k Eternity. V deváté třídě na základce jsem si při výletu do Prahy koupil originální kazetu a celou cestu zpět ji poslouchal, děsně se mi tenkrát nelíbila, tím víc jsem ji docenil s odstupem času. Na albu A Natural Disaster je ale Closer a to je sakra silný argument. Je to balzám na duši.
BLACKFIELD - Welcome to My DNA (2011)
Steven Wilson je definitivně geniální. Prakticky vše, na co sáhne, se mění v hudební zlato. Každá nahrávka, se kterou má cosi společného, je posluchačským zážitkem. Mně osobně se asi nejvíc dotknul na poslední řadové desce Blackfield, je to přímé, ale velmi chytré album - neutápí se v kudrlinách, a přitom je po celou dobu atraktivní.
SATYRICON - Volcano (2002)
Album, které dalo světu novou formu black metalu - chladnou, strojovou, rokenrolovou. Poslouchal jsem ho tenkrát na sluchátkách pořád dokola a řekl bych, že to je jedna z věcí, které ovlivnily mé hudební uvažování.
BOHREN & DER CLUB OF GORE - Dolores (2008)
Funeral jazz? Jo, možná jo, pro mě ale především něco náladově naprosto ojedinělého, unikátního. Přišel jsem s nimi poprvé do kontaktu s deskou Black Earth a následující Dolores jsem doslova propadnul, láska na první poslech.
PINK FLOYD - Wish You Were Here (1975)
Pokud by pro mě na světě mohla být jen jedna kapela, kterou si smím nechat, byli by to nejspíš Pink Floyd. Náladovost, emotivita vyznění jsou pro mě v hudbě naprosto primární a z desek jako Wish You Were Here doslova teče proudem.
ENSLAVED - Monumension (2001)
Koupil jsem si v tom roce Spark, pročítám recenze a vidím titulek „Enslaved jsou popina“. Když jsem tu desku pak slyšel, pochyboval jsem o zdravém rozumu pana recenzenta. Je to velmi hutné album se silným psychedelickým oparem a těžkou aurou neprostupnosti. Něčím, co posledním deskám Enslaved zoufale chybí.
KATATONIA - Tonight's Decision (1999)
Melancholií zabalená kolekce se silným odérem The Cure mi tenkrát učarovala. Jonas Renkse teprve pozvolna objevoval možnosti svého hlasu, hudba byla velmi přímá, melodická, posmutnělá a hrozně opravdová. Do té doby jsem neznal podobně působící nahrávku.
ULVER - Shadows of the Sun (2007)
Pamatuji se, když jsem poprvé slyšel otvírák téhle desky - skladbu Eos -, bylo to prostě něco! Celé album působí jako těžká sametová deka, která na vás spadne a nepustí. Slyšel jsem ho nesčetněkrát a pořád mi z toho běhá mráz po zádech, navíc cover Solitude jako třešnička na dortu.
