Bubeník pardubických StreetMachine a provozovatel spřízněného studia Street Sound Honza Fuka přináší do rubriky 10 desek pohled velkého příznivce hardcoru a k němu blízkých žánrů. Jak záhy shledáte z jeho postřehů, muziku vnímá v širších souvislostech a potrpí si na to, aby všechny podstatné složky hudby spolu optimálně ladily.
Které album sis ty sám a „za své“ koupil jako úplně první?Okolo třinácti jsem začal jezdit na prkně. Tehdy byl u nás v Pardubicích jediný skate shop. Byla to garáž jednoho týpka, ve který prodával prkna, oblečení a muziku. No a on mi tenkrát vnutil dvě kazety, House of Pain - Same as It Ever Was a Anthrax - Sound of White Noise. Protože jsem do té doby každý ráno fénoval patku a za vrchol nářezu jsem považoval Dr. Albana, byla tahle muzika pro mě šok. Takže to nebylo jedno album, ale rovnou dvě, a nebylo to úplně „za své“, ale za peníze, které jsem částečně ušetřil z peněz na svačiny a částečně vyžebral od babičky.
Byly nějaké kapely, které se ti jen těsně nevešly do konečné desítky? A jak se během let vyvíjel tvůj posluchačský vkus? Takovou tu HC/metalovou „základnu“ v tvém výběru výrazně zpestřují Everlast nebo Müller... Je toho hromada, ale asi bych mezi svoje top kapely zařadil ještě třeba právě House of Pain a Anthrax (Among the Living), Sick of It All, Bloodclot, Dropkick Murphys, Slayer, Metallicu... Já byl dřív hodně ortodoxní a měl jsem tendenci „zaseknout se“ na jedné kapele nebo i desce a naprosto ignorovat ostatní svět. Většinou se jednalo o HC kapely jako Agnostic Front, Madball. Možná v tom byla trochu póza, jakože jsem hardcorista, tak musím poslouchat hard core. Po dvacítce jsem začal rozšiřovat záběr. Postupem času jsem začal poslouchat to, na co mám náladu. Pozitivní zjištění po těch letech je, že hard core bandy mám stále v srdci a pořád tvoří většinu toho, co poslouchám.
Z tvých komentářů je jasné, že hodně vnímáš širší souvislosti, příběhy těch kapel a interpretů, jejich sdělení...Příběhy okolo kapel jsem vždy bral jako jejich nedílnou součást. Je to ale třeba brát s rezervou a velkým nadhledem, protože co se dočteš v médiích, bývá často dost vedle. Je trapný soudit kapely a dělat si názor podle toho, co se o nich povídá nebo píše, na úkor toho, co hrají a o čem zpívají. Osobně neznám dobře ani pozadí kapel, se kterýma se pravidelně potkáváme na koncertech StreetMachine, tak co asi tak můžu soudit o kapelách, o kterých si něco přečtu na webu nebo v časopisu.
Když vezmeme čistě hudební složku, vnímáš pozorněji bicí, nebo jako posluchač vnímáš muziku raději jako celek?Protože už nějakou dobu provozuju nahrávací studio, v podstatě nejsem schopen si poslechnout desku, aniž bych se nejdříve pokusil rozebrat zvuk po nástrojích, a to hlavně u tvrdých stylů, které převážně nahrávám. Proto rád poslouchám i klidnější věci, kde nemám tyhle tendence tak vyhrocené.
Jak ses vlastně dostal ke studiu? Tíhnul jsi k práci se zvukem odjakživa, nebo sis postupně od hraní „rozšiřoval“ kvalifikaci?Hraní v kapele i nahrávání jsem bral vždycky jako jeden celek. Pocházím z muzikantské rodiny, a už když jsem hrával jako kluk v orchestru na klarinet, chtěl jsem vlastní kapelu a vlastní studio. Začal jsem založením kapely a časem jsem stále více řešil zvuk. Zlomem bylo natáčení u Doda Doležela v jeho studiu, kde jsem se vlastně rozhodl, že tímhle se chci jednou živit. Pak jsem narážel na různé bariéry, ale když chceš a jdeš do toho naplno, dá se v životě zmáknout hodně věcí.
A co desky vs. koncerty? Preferuješ poslech z nahrávek, nebo bezprostřední živé zážitky?
Protože se StreetMachine poměrně dost koncertujeme, a když nejsem se SM, jsem ve studiu, koncerty, na kterých nehraju, poslední dobou dost flákám. Pokud se neustále pohybuješ mezi muzikanty a v hudbě obecně, potřebuješ občas klid. Co se týká živých koncertů, tak je jasný, že když kapela umí hrát dobře živě a má dobrej živej sound, deska se tomu nevyrovná. Poslední můj živej koncert byl Everlast v Lucerně a můžu říct, že pokud se o někom dá říct, že je živě lepší než na desce, je to on.
BIOHAZARD - No Holds Barred (1997)
Nejedná se o řadové album, ale o živák z doby, kdy byli Biohazard v nejlepší kondici, nebo tak alespoň navenek působili. Na koncert téhle kapely jsme s kámošem utekli z domu v našich čtrnácti letech. Od té doby se tenhle band tak nějak táhne se mnou. Neuvěřitelná energie a muzikantství se ve velký míře podařilo zachytit na tuhle desku, kde nechybí většina nesmrtelných pecek.
EVERLAST - White Thrash Beautiful (2004)
Po rozpadu legendárních House of Pain začal Everlast pracovat na sólovém projektu. Výsledkem je mix hip hopu, blues a amerického country. I když to napsané zní hodně divně, tenhle frajer to fakt umí. Jedinečný smysl pro melodii a texty o obyčejných lidských příbězích, politice, lásce, nenávisti mě dostaly na první poslech. K téhle desce se pravidelně vracím.
AGNOSTIC FRONT - Something's Gotta Give (1998)
Podle mě nejlepší album od AF. Přijde mi, že zatímco poslední alba téhle kapely hudebně následují trendy, tahle deska trend své doby definovala. Pokud bych měl říct, která placka je pro mě opravdu hard core, pak je to Something’s Gotta Give. Za zmínku stojí, že ji spolu s frontmanem Rogerem Miretem produkoval Billy Milano (S.O.D., M.O.D.).
MADBALL - Demonstrating My Style (1996)
Deska od Madball, která má svůj nenapodobitelný sound a provází mě od mých hudebních začátků dodnes. Není delší než třicet minut a obsahuje pouze hitovky. Moderní pojetí (na daný letopočet) hard coru, texty o životě, který tě nakopnou tím správným směrem.
RICHARD MÜLLER - Retro (2002)
„Best of“ muzikanta, kterého si opravdu vážím. Jeho styl, forma zpěvu, sound nahrávek i vystupování mám rád. Navíc pracuje s opravdu výbornými muzikanty a to je z jeho hudby cítit. Obzvlášť spojení s Hapkou a Horáčkem je nadčasové. Album je průřez jeho tvorbou, obsahuje šestnáct písní, z toho pár v živé úpravě. Velká deska.
MACHINE HEAD - Burn My Eyes (1994)
Pro mě jednoznačně nejlepší deska Machine Head. Zvuk nehorázně agresivní a dokonale zpracovaný. Celkový sound i riffy určovaly, co se pak v tehdejší době hrálo. Hromady kapel z téhle desky čerpaly inspiraci a u nás z ní dodnes „žije“ pár bandů. Singl Davidian mi kdysi hodně pomotal hlavu.
RYTMUS - Bengoro (2006)
Deska, kterou jsem poslouchal svého času hodně moc. I když současná produkce Rytmuse jde tak trochu mimo můj vkus, Bengoro mám stále hodně v oblibě. Týpek, kterej si postaví image na tom, že je cigán a baro frajeris, navíc v našich rasistických vodách, a ještě s tím prorazí... Klobouk dolů. Desce nechybí dobrý hudební nápady, výborný texty, pravdivost i nadsázka.
PANTERA - Cowboys from Hell (1990)
Tohle album znamenalo hodně pro Panteru, ale i pro tvrdou muziku obecně. Sound, jaký nikdo před tím neměl. Tlusté kytary, „žádná“ basa, nesamplované bicí a do toho Anselmo. Sypce, groovy riffy, ploužáky. To vše zabaleno tak, že tomu neodolá metloš, rocker, punk, hardcorista. Prostě Pantera.
JASTA - Jasta (2011)
Poměrně nová deska, která mě ale chytla a stále mě bere. Sólovka Jasty z Hatebreed. Zvukově se na první poslech zdá neučesaná, taková jakože to bych smíchal taky. Songy klasika - sloka refrén, mezihra a nazdar. Jenže ono to všechno tak neuvěřitelně funguje - čím víc ji poslouchám, tím víc zjišťuju, že to všechno byl záměr. Tuhle věc poslouchám hodně intenzivně.
TESTAMENT - The Gathering (1999)
Billy, Peterson, Murphy, DiGiorgio, Lombardo a za pultem ve studiu Andy Sneap. Úvodní song D.N.R. jsem slyšel asi milionkrát a pokaždé mám husí kůži. Profesura riffů, neskutečně dobře zahraných a přitom jasně čitelných bicích. Žádný dlouhý a překombinovaný eposy, prostě výborné nápady a kanál Chucka Billyho.
