Kytarista Tomislav Zvardon je téměř renesanční osobnost: vede vlastní kapelu Duende, se kterou vydává senzační desky, hraje ve skupině Laura a její tygři. Spolupracoval s Tam Tam Orchestra, Blankou Šrůmovou, Ditou Hořínkovou a působí v mezinárodním Kentonmania Bigbandu. Dále hraje v muzikálech (aktuálně muzikál Rocky), věnuje se scénické a filmové hudbě, pedagogické praxi, a hlavně píše krásné články a testy k nám do Muzikusu.
Jak ses dostal k hraní na kytaru a k rocku?
Asi první mě k hraní přitáhl basista Jaryn Janek, který bydlel ve vedlejší vesnici a zakládal kapelu. Poslouchal jsem Pražský výběr a na pár kazetách jsem měl takové směsky všechno možného, od Iron Maiden až po Led Zeppelin. Prostě vše, co se dalo na malém moravském městě za „komančů“ sehnat. A právě Led Zeppelin se stali v té době pro mě stěžejní kapelou.
Kterou desku sis koupil jako první?
Asi Extremist od Joea Satrianiho. Poradil mi to kamarád: „To si kup, takto se musíš naučit hrát.“ Co je ale vtipné, že můj první vinyl byla Laura a její tygři. „Dokud taky budu...“ jsem si zpíval pořád dokola. No a uplynulo víc než dvacet let, a Karel Šucha mi zavolal, jestli bych s Laurou nechtěl hrát. Teď tu věc hraji naživo.
Když posloucháš hudbu, ať už z desky nebo při koncertě, vnímáš hudbu čistě jako fanda, nebo jako kytarista?
Víš, že nevím. Nedokážu říct, jak moc mě ovlivňuje fakt, že dělám hudbu aktivně. Řekl bych, že buď mě to baví poslouchat, nebo ne. Někdy mne přitáhne kompozice, někdy mě baví ten rytmus kapely, energie atd. Samozřejmě, že když je to vše podpořeno skvělými výkony hudebníku, tak je to krása. Bez ohledu na to, jestli tam vůbec kytara je. Ale také poslouchám a chodím na koncerty kytaristů, kteří mě baví nebo nějak inspirují.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Měl jsem v různých období různé vzory. Začátek jednoznačně souvisel s Led Zeppelin, později to byl Joe Satriani. Pak přišli Mike Stern, Pat Metheny, Wes Montgomery, John Scofield, Birelli Lagrene, Vicento Amigo, Paco de Lucia, Richard Bona a hromada dalších.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Poslouchám všechno. Spíše nové věci. Jediné kriterium je, že mě to musí něčím zaujmout, inspirovat, vyvolávat nějaké emoce. Od klasiky po jazz.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Těžko vybrat jeden. Obrovský zážitek byl pro mne Tomatito v Hybernii. Měl jsem strašnou chuť tam vletět a hrát s ním. Tak to mám vždycky, když se mi něčí koncert moc líbí. Robert Plant, asi předloni v Plzni, to byl pro mne fantastický zážitek.
Koncert, na kterém jsi hrál a v životě nezapomeneš?
No, zažil jsem moc hezké koncerty, jako např. křest druhého alba Duende ve vyprodaném Jazz Docku. Taky úplně šílené hraní, když jsem musel odehrát koncert s Laurou se zlomenou nohou a urvanou šlachou. Sletěl jsem během hraní do díry na pódiu. Asi největší zážitek pro mne byl koncert s Tam Tam Orchestra pro mentálně a tělesně postižené lidi z Jedličkova ústavu. Od první noty strašně pařili a měli v očích takovou upřímnou radost a nadšení, které jsem snad nikdy neviděl. Skončilo to tak, že někteří vyběhli za námi na pódium, tančili s námi a napodobovali nás. V tu chvíli ani nebylo poznat, kdo je z ústavu a kdo ne. Byl to opravdový příval radosti z hudby a uvědomění si, jak hudba umí spojovat.
Jsou ještě oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Byli by to možná stovky. Zrovna včera jsem si koupil krásnou desku od Juana Gómeze „Chicuela“ & Marca Mezquida. Dále skvělé album Marty Gómez Este Instante a zásadní dílo mé puberty, Extremist Joea Satrianiho, a určitě i Friday Night in San Francisco, společné dílo Al Di Meoly, Paca de Lucíi a Johna McLaughlin a, Stingovo ...All this Time, skvělá bluesová deska Scotta Hendersona Tore Down House, Beyond the Missouri Sky Charlieho Hadena & Patyho Methenyho.
A líbí se ti něco ze současné české scény?
Líbí se mi poslední deska JAR. Mám rád ten jejich humor. Vždycky jsem měl rád Buty a umělce, jako je Dan Bárta & Illustratosphere. Myslím si, že je u nás hodně skvělých kapel, jen jsou hodně schované pod nánosem mnohdy hloupého radiového popu, který nás často obklopuje.
Led Zeppelin - Remastres (1990)
Skvěle poskládaný výběr. Je to má stěžejní deska, na které jsem se učil hrát na kytaru. Seděl jsem a stahoval riff za riffem. Líbí se mi zvuk kapely, energie. Tady nešlo jenom o hudbu, ale o vše, co bylo kolem Led Zeppelin. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, chtěl hrát na elektrickou kytaru jako Jimmy Page atd. Pro mne jsou Led Zeppelin pořád jednou s nejlepších rockových kapel vůbec.
Pražský výběr - Straka v hrsti (1982)
Výborná deska. Myslím si, že je to pořád aktuální a dobré album. Určitý druh protestu, výborné texty, skvělé písničky a nápady, energie, humor. Pro mne v té době byla naprostá magická kytara Michala Pavlíčka, též bláznivý projev Michala Kocába a sympaticky úchylný Vilda Čok. Jednou z nejlepších rockových desek, jakou kdy kdo v Česku natočil. Jenom leštíš ty svý věčný cibule, ty kutile domácí..., pak přijde ten skvělý riff na kytaru. Wau! Baví mě to jako tenkrát!
John Scofield - A Go Go (1997)
Když jsem slyšel tohle album, byl to pro mne zlom v hraní na elektrickou kytaru. V té době to byl pro mne zásadní odklon od rockové kytary. Začalo mě to táhnou více k jazzu či fussion. Je tam skvělý funky groove, má to napětí a do toho ta zpívající, fantasticky frázující Scofieldova kytara. Už ten začátek desky, kdy začnou skvěle znějící bicí a basa, je skvělý a vtáhne vás dovnitř. Seděl jsem u toho a stahoval témata a sóla. Myslím si, že je zásadní album z oblasti moderní jazz fussion kytary.
Herbie Hancock - Possibilities (2005)
Heribie Hancock mě baví ve všech polohách, ve kterých se prezentuje. Vždy je to prostě skvělé. Strašně se mi líbí ta stylová rozmanitost, která je dána výběrem zpěváků a skladeb všech žánrů. Výborně zahrané, výborně zazpívané, výborně zaranžované, výborné písničky, a nad tím Heribieho improvizace na piano. Jóóóó! Lepší pop snad ani nejde udělat. Když jedu někam daleko autem, tuhle desku vždycky beru s sebou.
Santana - Supernatural (1999)
Mám rád elektrickou kytaru a Carlose Santanu a mám rád latinsko americkou hudbu. A tahle deska je krásným spojením latiny, rocku a popu. Hezká aranžmá a navíc, stejně jako u Herbieho Hancocka, tak i tady mě baví ta různorodost zpěváků a písniček. I když každou věc zpívá jiný zpěvák, deska díky Santanovi drží krásně pohromadě. Myslím si, že je to opět super zvládnuta popová záležitost. Prostě i pop může znít dobře, ne přihlouplé, jak to bývá občas.
Richard Bona - Munia (The Tale) (2003)
Tohle bylo pro mne naprosté zjevení. Když jsem dostal tohle CD, poslouchal jsem ho pořád dokola. Úplně miluji tohle spojení africké muziky, latiny, jazzu a popu. Bona je génius! Znělo to strašně čerstvě, pozitivně, skvělý groove, a do toho ten Bonův nádherný zpěv. Aby toho nebylo málo, je tam ještě geniální Bonova basa. Druhá skladba Kalabancoro mi vždycky spraví náladu. Pro mě měla tahle deska rovněž zásadní vliv i v mé vlastní tvorbě.
Norah Jones - Come Away with Me (2002)
Když vyšla tahle deska, skoro všechny jazzové zpěvačky chtěly zpívat jako Norah Jones. Úžasný klid, nadhled, krásný hlas. Jednoduché, ale přitom chytré, velmi dobře fungující aranžmá, nikdo se nikam nehoní, nikdo se nepřevádí, prostě jen krásně plynoucí písničky. Opravdu skvěle vymyšlená kytara Adama Levyho, která velký klid a nadhled jen umocňuje. Myslím, že počin Norah Jones se podepsala na hodně deskách z té doby. Včetně i druhé desky Duende.
Paco de Lucia - Cositas Buenos (2004)
Poslední deska geniálního Paca de Lucíi je nazvaná jednoduše Dobré věci. Dal bych do toho výběru asi jakoukoliv jeho desku, protože jsou všechny výborné, ale tahle mě baví nejvíc. Krásné flamenco písničky, výborné aranžmá a samozřejmě geniální kytara pohybující se od čistého flamenca ke klasice a jazzu. U Paca de Lucíi totiž zdaleka nešlo jen o neuvěřitelnou techniku, ale hlavně o hudbu jako takovou. A tahle deska je jí plná.
Vicente Amigo - Paseo de Gracia (2009)
Musím vybrat ještě jednu flamencovou desku, kde se pop a flamenco skvělé pojí dohromady. Tahle deska ovlivnila celé mé další hraní na kytaru. Vrátil jsem se díky ní k nylonové kytaře, začal se trochu věnovat flamencu a myslím si, že to dost ovlivnilo i současný repertoár mé kapely Duende. Vicente se krásně pohybuje přesně na té hraně, kdy je to ještě flamenco, ale může díky své melodice oslovit i daleko širší publikum. Samozřejmě absolutně virtuózní kytara a moc hezké písničky.
Dhafer Youssef - Abu Nawas Rhapsody (2010)
Dech beroucí hlas, kompozice, skvělí hráči. Esence čisté hudby. Výborné spojení world music a jazzu. Poprvé jsem slyšel na YouTube pouze skladbu Les Ondes Orientales, která začíná riffem na oud. Byl jsem z toho tak unesený, že jsem si ten den koupil všechny Youssefovy desky a začal se zajímat, kde by se dal sehnat arabský oud. O této desce se špatně vypráví, ta se musí poslouchat.
