Kromě rockerů v tomto seriálu rád dávám prostor i uznávaným muzikantům v rámci jiných žánrů, včetně jazzu. Nyní to bude kontrabasista Tomáš Liška, který sice získává řadu poklon v jazzovém světě, ale jak poznáte z jeho výběru nejoblíbenějších desek, kvalitní rock je součástí jeho DNA.
I přes složité období aktuální epidemické situace se mu nedávno podařilo vydat páté album Hope, se kterým by rád navázal na dosavadní úspěchy, k nimž patří mimo jiné i fakt, že všechna jeho předchozí čtyři alba získala nominaci na Cenu Anděl.
Jaká byla první deska, kterou sis koupil za vlastní peníze?
Tak to vím naprosto přesně! Bylo to v roce 1990 v Berouně na náměstí. Hrál jsem jako kluk lední hokej a do Berouna jsme jezdili z Rakovníka na soustředění. Po jednom z tréninků jsme na náměstí viděli hrát partičku Peruánců na flétny a kytary. Po komunistickém lockdownu to pro mě bylo něco jako hudba z jiné planety. Stál jsem a poslouchal všechny ty nástroje, zpěvy a jejich jazyk. Nemohl jsem si cédéčko nekoupit!
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na tvůj seznam, ať už je to žánr jakkoliv šokující? Můj osobní žánrový rozptyl se táhne od ambientního black metalu přes balkánskou dechovku až po moderní londýnskou jazzovou scénu.
Tak široký rozhled zase nemám, ale rád si poslechnu jakoukoliv muziku, pokud z ní cítím upřímnost, vyvolá ve mě emoce a rozumím nějakému jejímu sdělení. Žánrově šokující by mohla být třeba deska Roots od Sepultury, kterou jsem kolem roku 1997 hodně poslouchal. Bavila mě ta energie a také jsem se hledal. Poslouchal jsem vážně úplně všechno.
Přibliž nám, prosím, nástroje, na které spoléháš naživo, a na které během nahrávání.
Nepatřím mezi sběratele nástrojů a nemám studiový a live kit. Kontrabas mám jediný od neznámého výrobce a elektrických baskytar mám několik, přičemž hraju nejvíc na černý Fender Jazz Bass. Jednu, nebo dvě sezóny jsem byl zamilovaný do staré Jolany Diamant Bas. Úžasný nástroj, který do studia vždy pro jistotu vezmu. Má tak osobitý charakter, že když do nějaké skladby sedne, je to jízda. Takový ten tupý, krátký retro sound.
Vzpomeneš si na nějakou zradu techniky z poslední doby a také jak sis s daným překvapením poradil nebo jste si poradili v kapele?
Poslední dobou jsme neměli moc možností hrát a potýkat se s technickými zádrhely. Mně osobně se s nástrojem nebo aparátem nic tak zásadního nikdy nestalo. Občas nefunkční výstup XLR na zesilovači, ale to nestojí za řeč. Přes léto hrajeme s Druhou trávou na hodně festivalech na nejrůznějších podiích a často na hodně zajímavé aparáty domácí výroby. Říkáme jim ptačí budky. a mnohdy je těžké z nich dostat slušný zvuk, třebaže máme svýho skvělýho zvukaře. Proto je součástí mého live kitu balíček se špuntama do uší. Když se zvuk nechce zlepšit, sáhnu po špuntech, a trápení je pryč. Jsem v tu chvíli sice emočně trochu odpojený, ale pořád je to lepší než mít nafouklou hlavu, nebo být na cucky rozřezán neovladatelnou zpětnou vazbou.
Přibliž nám, prosím, vznik alba Hope v dnešních nelehké době.
Album mělo poněkud dramatický osud už od začátku. Nabídka prestižního německého labelu, relativně rychlé natáčení, odmítnutí nahrávku vydat, hledání nového vydavatele, založení vlastního labelu, a když už měla deska po roce a půl vyjít, přišel první jarní lockdown. Vydávání odsouvám na podzim. Přesně v den vydání vyhlašuje vláda druhý nouzový stav, který trvá dodnes. Album jsem ale vydal a jsem za to rád. Energii, kterou si celý proces vzal, mi teď vrací zpátky.
Co děláš, aby sis udržoval v rámci možností optimistickou náladu, a jaké sny tě udržují v pracovním režimu?
Nálada občas lítá nahoru a dolů, ale celkově je spíš lepší. Jsem typ člověka, co musí pořád něco dělat. Učím na ZUŠ v Dobříši, natáčím studentům videa, která jsou na YouTube volně k vidění. Pokud není zasněženo, jsem na zahradě a pracuju venku. Pokud je sníh, jsem v dílně a kutím se dřevem. Učím se s dětma do školy a pořád stříhám nějaká kapelní videa do zásoby. Také jsme společně s Brigid Collins dodělali nový klip k jedné ze skladeb na albu. Minulý týden jsem byl s kapelou vybrán do semifinále mezinárodní soutěže HEMI Music Awards, tak mě teď čeká několik týdnů seminářů a uvidíme, jaký bude výsledek. Když už jsme u těch seminářů, tak na mém profilu na YouTube (Tomáš Liška / Bass) najdete mé instruktáže na baskytaru. Všechna tahle práce mi zatím dává nějaký smysl a udržuje mne v pracovní kondici. Až smysl mít nebude, nálada dolů asi půjde. Ale to přivolávat nebudu. Anebo se objeví nové věci, který zase smysl mít budou, a život půjde dál.
Charlie Haden & Pat Metheny - Beyond the Missouri Sky (1997)
Kdybych si měl vybrat jen jednu desku svýho života, byla by to tahle. Dostala se ke mně kolem roku 2003. Je to celé duet Charlieho a Pata, na některých skladbách jsou navrstvené kytary, nebo zpěv. Skladby většinou od Charlieho, plus několik spirituálů. Nahrávka má pro mě neskutečnou hloubku, je jakoby plná životní zkušenosti, je niterná a zároveň groovuje. Nikdy mě neomrzela a dodnes se k ní s radostí vracím. Nadpozemské dílo.
Lenny Kravitz - Let Love Rule (1989)
Je to debutující studiová nahrávka Lennyho. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel, nahrávka se ke mně dostala, když mi bylo asi šestnáct let. Máma tehdy pracovala v obchodě s deskama, tak nás postupně očkovala muzikou všeho druhu. Tahle nahrávka má obrovský, ale obrovský groove a sound! Lenny si ji sám produkoval a komplet natočil. Říká se, že byl tehdy posedlý analogovým nahráváním a že i computer v sobě musel mít elektronku, aby ho mohl Lenny používat. Sound a síla nahrávky je neuvěřitelná. Vtáhne tě do sebe a nepustí.
Zuzana Navarová - Zelené album (2000)
Miluju písničky, songwritery, alternativní scénu a folk. K Zuzaniným deskám jsem se dostal díky tomuhle albu. Skladbu Andělská jsem zaslechl náhodou někde na Vltavě a dopídil se postupně k interpretovi, desce a celé diskografii. Do té chvíle jsem textům v písních možná nepřikládal tolik váhy, kolik by si zasloužily. Zajímala mě spíš instrumentální stránka, forma a energie samozřejmě. Ale od Zeleného alba se něco změnilo, nějaký vzorec vnímání, nebo jako kdyby zapadla další částečka do mozaiky.
Red Hot Chilli Peppers - One Hot Minute (1995)
Když jsem v roce 1997 objevil baskytaru a začínal se nástroji víc a víc věnovat, logicky jsem objevoval i nové hráče, kapely, kopíroval si kazety, videa, školy atd. A tak se ke mně dostali Red Hoti a samozřejmě Flea - guru z Marsu s dokonalým rukopisem. Inspirace na druhou. Tohle album jsem stáhnul celé do poslední noty. Některé pecky jsme potom hráli s rakovnickým revivalem Rejč (podle kapely Rage Against The Machine).
Buty - Rastakayakwanna (1997)
Buty mi vlezly pod kůži přesně touhle deskou. Točil jsem ji snad tisíckrát dokola. Stahoval linky Petra Vavříka a obdivoval dokonalost, lehkost a vtip, který je pro Buty typický dodnes. Poslední desky už nemám tak najeté, ale stále Buty sleduju. Předminulý rok jsme se vystřídali na podiu na festivalu v Žilině a já si konečně paradoxně poprvé měl možnost poslechnout live celý koncert Buty.
Avishai Cohen - Sensitive Hours (2008)
Avishai je jeden z mých oblíbených basistů a skladatelů. Hlavně během studií jsem ho hodně stahoval a nasával. Dnes sleduju jeho práci, ale už mi nedává to, co dřív. Logickým vývoje umělecké osobnosti mám jiné inspirátory. Tahle deska je první, kde Avishai zpívá kompletně na celém albu hebrejské tradiční texty ve svých skladbách nebo aranžích. Deska je hodně popová v tom nejlepším slova smyslu. Dokonalá kapela, groove, aranže. Dodnes si ji občas pouštím. Je to ten typ desky, která tě nakopne a dodá ti energii. Koupil jsem ji na Avishaiově koncertě v Trutnově, kde jsme se střídali na jazz festu, aniž bych tehdy tušil, že je určená jen pro distribuci v Izraeli. Album má komplet texty v hebrejštině a krabička se otevírá zleva doprava.
Keith Jarrett - The melody at Night, With You (1999)
Niterná, křehká. Vše již bylo řečeno, smíření. Tuhle sólovou desku nahrál Keith ve svém domácím studiu během léčby chronického únavového syndromu jako vánoční dárek pro svou ženu. Z nějakého důvodu nemohl hrát ve studiu na piano nahlas, což ho pozitivní cestou limitovalo. Deska tím dostala naprosto unikátní náladu a sound. Dokonalé dílo.
Jun Miyake - Innocent Bossa in the Mirror (2002)
S touhle deskou jsem si kolem roku jejího vydání začal uvědomovat, že hranice v hudbě neexistují. Jun Miyake je pianista, multiinstrumentalista a skladatel. Překračuje a míchá dohromady snad všechny známé žánry. Na albu se tento Japonec pustil do brazilské novo bossa novy! Pozval výborného američano-brazilce Arta Lindsaye, který na Junovy skladby napsal texty a za kytarového doprovodu Vinicia Cantuaria je také nazpíval. Deska je naprosto úchvatná v tom, jak s maximální mírou vkusu a citu propojuje tento žánr s elektronikou, tradicí, brazilským songwriteringem a mnoha dalšími vlivy. Natočeno v Tokiu!
Jan Johansson - Jazz På Svenska (1964)
Duo nahrávka švédského pianisty Johanssona a kontrabasisty Georga Riedela. Údajně nejprodávanější jazzové album všech dob ve Švédsku, jak jsem se nedávno dozvěděl. Johansson zaranžoval do jazzové podoby dvanáct švédských folkových písní, které mi dělají dobře v jakémkoliv rozpoložení. Desku jsem poslouchal kolem roku 2007 téměř nonstop. Dodnes ji miluju. Cítím z ní uvolněnost, radost, lehkost, bezstarostnost. Typický kandidát do top-ten muzikoterapie.
David Bowie - Blackstar (2016)
Muziky poslouchám hodně a mám spousty dalších oblíbených nahrávek, nicméně pod kůži mi vleze jen hrstka. Naposledy se tak stalo s albem Blackstar. Naprosto uhrančivá, neuchopitelná, nespoutaná a opět vizionářská deska Davida Bowieho. Dokonalá kapela Donny McCaslina, neuvěřitelný groove! Tuhle desku nemůžu poslouchat každý den. Je potřeba se na její kmitočet trochu naladit, ale potom to stojí za to! Pokaždé uplyne tak rychle, že ji většinou dám rovnou znovu.
Tomáš Liška / Bass
