Kytarista Phil Campbell je pojem, který není potřeba dlouze představovat. Nicméně rozhodně neuškodí představit jeho další životní fázi po dlouholeté kariéře v Motörhead po skonu Lemmyho Kilmistera.
Phil se totiž naplno začal věnovat hraní se svými syny a založil formaci Phil Campbell and the Bastard Sons, se kterou vydává koncem ledna debutové album The Age of Absurdity. Vedle krátké sondy do jeho výčtu nástrojů a zákulisí vzniku nové desky, vás jistě zaujme i přehled jeho nejoblíbenějších desek.
Mohl bys nám, prosím, na úvod představit některé ze značek, na které spoléháš během turné?
Na nedávných turné s Guns N’ Roses a Airbourne jsem používal hlavy Marshall (model JVM Satriani). V případě kabinetů jsem Marshall občas doplnil značkou Laboga. V průběhu let jsem ale také používal značky Gurus a Bogner. V poslední době jsem trošku obměnil kytary a v případě několika skladeb naživo hraju na značku Relish. Jsou velice pohodlné a mají výborný zvuk.
Jsi dodnes mentorem svých synů v rámci vybavení?
Mí synové jsou poměrně šikovní samouci v rámci všech nástrojů, na které hrají. V dětství jsem jim ukázal pár akordů, ale od té doby jim to vlezlo do hlavy tak, že hrají dodnes. Zároveň si myslím, že je velice užitečné, že si mohou kdykoliv vypůjčit jakýkoliv z mých zesilovačů nebo kytar.
Jak na druhou stranu mladá krev obohatila tebe?
Především si vážím toho, že můžu hrát v kapele se svými třemi syny. Inspirují mě hlavně v tom, abych stále psal kvalitní hudbu a toužil poznávat, s čím přijdou oni.
Už se tvá žena smířila s názvem kapely? Chápu její pohled, ale zároveň je to děsně chytlavý název a fanoušci jej rádi naživo skandují.
Je pravda, že v úvodu se mnou pár týdnů nemluvila. (smích) Nicméně, ve vší vážnosti, je to výborné jméno a stojí za mnou a našimi chlapci na sto procent.
Přibliž nám, prosím, jak probíhalo skládání nové desky The Age of Absurdity. Tvůj autorský styl je nepřeslechnutelný, ale dostal každý z členů kreativní prostor? Navíc, pokud se nepletu, na produkci se podílel i tvůj syn Todd, je to tak?
O produkci se nám staral Romesh Dodangoda. Vše jsme nahrávali v Rockfield Studios ve Walesu a každý měl dostatečný prostor se na albu projevit. Bylo to kouzelné, protože všech pět členů kapely jsou výborní kytaristé. a to se sakramentsky hodilo.
Covery stále hrají klíčovou roli v kapelním setlistu. Které z nich máš nejradši? Abych byl upřímný, jsem moc rád, že se často dostane na Black Sabbath.
Black Sabbath jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel a je to paráda hrát jejich skladby naživo. Každopádně jsme ale v průběhu let přišli na to, že si dav nejvíce přeju kultovní skladbu Silver Machine od Hawkwind. Měl bys vidět to davové šílenství.
Moc se těším na naše další osobní setkání. Poslední proběhlo na festivalu Brutal Assault, kde jsem obdivoval dárky fanoušků, včetně tří obrovských lahví jindřichohradeckého tuzemáku, kde byly umístěny vaše tváře místo loga. Před pár měsíci další setkání nevyšlo na francouzském festivalu Hellfest 2017, který jsi rychle opustil kvůli rodinným záležitostem. Doufám, že se vše rychle vyřešilo. Jak si vůbec zvykáš na novou životní fázi a ztrátu Lemmyho? Všiml jsem si, že i Mickey čelí vlastním výzvám, když například nedávno na poslední chvíli zrušili Scorpions své vystoupení v Ostravě. Všechno už je v pohodě. Děkuji za optání. Maximálně si užívám psaní a hraní s kapelou The Bastard Sons. Moc se těším na reakci fanoušků na naše album The Age of Absurdity. Vypadá to, že rok 2018 bude další úžasnou fází v našich životech.
Jimi Hendrix - Hendrix in the West (1972)
Toto je deska, kvůli které jsem sáhl po kytaře. Je téměř nemožné ji sehnat, ale já ji stále mám na vinylu. Značnou část mé sbírky mi ukradli, ale zloděj byl ta tupý, že tenhle živák vynechal. Je tam jen sedm skladeb, ale když je ti devět, něco takového ti změní život. Půjčil mi to tehdy bratranec, který byl už tehdy výborným muzikantem. Na YouTube to průběžně mažou, což mě hrozně štve, ale asi to má co dočinění s tím, že to vydávají oficiálně v nějakých speciálních sběratelských boxech.
Led Zeppelin - Led Zeppelin II (1969)
V průběhu let jsem vyslechl hromadu keců o přebalu desky, ale mně se moc líbí, a hlavně muzika mluví sama za sebe. Už s prvním poslechem jsem se zamiloval do zvuku kytary. Později jsem přišel na to, že Jimmy Page hrál na svého Telecastera přes zesilovače Supro. Později jsem si proto pořídil model z roku 1946. Myslím, že jsem ho snad nikdy nepoužil, ale mám ho dodnes ve studiu. Album nabízí úžasné melodie a skladby typu Living Loving Maid (She’s Just a Woman) nebo What Is and What Should Never Be. Úžasné album, na které mám nádherné vzpomínky.
Eagles - Eagles (1972)
Pokud se nepletu, tak je to ta s kaktusem na přebalu. Věřím, že ji stále mám někde na vinylu. Poprvé jsem ji slyšel u bratrance doma a okamžitě se zamiloval do skladeb typu Witchy Woman a Take It Easy. Doslova to vzbuzuje dojem, že jsi na poušti a koukáš na hvězdy. Jednalo se také o první desku, kde jsem pochopil význam harmonií ve zpěvu. Všechny desky Eagles, možná až na jednu nebo dvě, jsou brilantní.
Status Quo - Piledriver (1972)
Vždycky jsem měl slabost pro tenhle přebal, kde mají členové džíny, dlouhé vlasy a máchají hlavami. Jednalo se zároveň o jedno z posledních alb, než začali jít na ruku komerci. Domnívám se, že je tento názor nemůže urazit. Ale zkuste si tuhle desku pustit nahlas a urve vám to hlavu. Nebojím se říct, že stejně strhující jsou i následná alba Hello! a Quo. Jen se už pomalu začali topit v úspěšné vlně, čímž bych je opravdu nechtěl urazit. Miluju je!
Deep Purple - Fireball (1971)
Býval jsem velkým fanouškem Deep Purple. Toto album může být opravdu velkým šokem, pokud nejste zvyklí na tento druh hudby, hlavně teda úvodní skladba Fireball s divokým úvodem na bicí. Je to jízda od začátku do konce během všech sedmi skladeb. Už si nevzpomenu, kde jsem to slyšel poprvé, ale muselo to být v době, kdy jsme se všichni motali kolem prodejny s deskami a různě si desky půjčovali. Tehdy se ceny pohybovaly kolem 2,17 liber za desku. Pokud to ale bylo 2.35 liber, tak jsem si musel počkat ještě další týden, než dostanu kapesné. (smích)
Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (1973)
Tato deska mluví sama za sebe. Už jsem byl i o něco starší, když toto album vyšlo a všem vyrazilo dech. Donutilo nás to všechny uvažovat, ať už o hudební či i o zvukové stránce. Do toho muzikantství - jednoduše vrcholná a nadčasová záležitost. Nikdy nenudí a to, že to dokázali nahrát v době před hračkami typu Pro Tools, je takový malý zázrak.
Mike Oldfield - Tubular Bells (1973)
Oldfield si musel pronajmout desek chobotnic, aby mu pomohli namíchat toto album. Jak to proboha dokázal? Musel si na to přizvat snad i uklízečku, aby to všechno uhlídal. Tomuto géniovi se povedlo vytvořit překrásný kus hudby. Doporučuju každému, kdo ještě neměl možnost to slyšet, pořídit si pořádné reprobedny a vychutnat si to.
Allman Brothers Band - Brothers And Sisters (1973)
Jeden z mých bratranců mi tu desku půjčil, když jsem byl mladší. Moc se mi líbil její zlatavý přebal. Vlastně dodnes mě fascinuje, když ho vezmu do ruky. Gregg Allman byl výborný zpěvák, který do všeho dal duši. Jeho zpěv na Ramblin’ Man a Come and Go Blues je úžasný. Stejně tak miluju jeho projev ve skladbě Melissa, ale ta je z předchozího alba Eat a Peach. Duane Allman se na album rovněž nedostal, protože umřel jen pár měsíců předtím. Naštěstí jej na kytaře zastoupil Dickey Betts.
Black Sabbath - Master of Reality (1971)
Tato deska může být celkem děsivým zážitkem, když ti je devět let. Nemůžu si pomoct, ale jsou tam obsaženy dost divné zvuky. Víš, o čem mluvím: tiché našeptávání. Do toho si ještě přečteš texty a začínáš se bát. Miluju Tonyho temné tóny, protože velké množství kytarové hudby je o zvuku. Pokud tě tenhle aspekt nezaujme, zbytek nemá smysl. Tohle, přátelé, je ale zvuk Black Sabbath: Brutální beton!
David Gilmour - On an Island (2006)
Kytarový zvuk Davida Gilmoura je vždycky nádherný! Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho viděl hrát naživo a také si mohl poslechnout zvukovku, kde zněl neskutečně. Album obsahuje jedny z nejlepších skladeb, co jsem kdy slyšel. Navíc tu jsou kapacity typu David Crosby a Graham Nash. Má nejoblíbenější skladba je kousek The Blue, kde David použil během sóla pedál whammy od DigiTechu. Mnoho lidí používá tento pedál, ale často o oktávu výš, než je potřeba. David ne.
