Bez jakýchkoliv pochybností lze říct, že Petr Kolář je jeden z nejvýraznějších hlasů, který se v oblastí domácího pop rocku kdy objevil. Kdo viděl v nedávné době jeho samostatný koncert, může zase potvrdit, že jeho doprovodná kapela podává znamenité hudební výkony a patří do pomyslného žebříčku deseti nejlepších skupin v zemi.
Přestože jako zpěvák stál v čele takových známých jmen, jako jsou Arakain nebo Precedens, jeho sólová tvorba stálé hledá přímou cestu k domácím rockovým fandům.
Jak jsi se dostal k rock ‘n’ rollu a co byla tvoje první stěžejní deska?
Rock ‘n’ roll jsem začal vnímat především díky tátovi, který si tu hudbu pouštěl. Bylo mi asi deset let. A hlavně, můj soused miloval The Beatles a začal mě učit na kytaru, a tak jsme spolu začali hrát právě Beatlesáky. Stěžejní deska byla právě od nich - Abbey Road.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Za bolševika byl velký hlad po muzice. V obchodech nebyl skoro žádný pořádný bigbít a kupovali jsme skoro všechno, co zavánělo západní hudbou. Z vlastní kapsy jsem si první desku koupil v prodejně Supraphonu. Byla to holandská kapela Livin’ Blues a album Blue Breeze, které bylo polské výroby, v licenci to vydala firma Polskie Nagrania. Neznal jsem je vůbec, ale byla to dobrá volba. Ta muzika se mi moc líbila. Zajímavé je, že jsem je předtím nikdy neslyšel, ale ani potom. Nicméně do dneška si pamatuji krásnou baladu Shylina, občas si ten úvod zahraju u piána.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Když jsem začínal ve čtrnácti letech na bicí, tak mým vzorem byl Phill Collins, který hrál na bicí a zpíval v kapele Genesis.
Ale pak jsi začal sám zpívat a určitě nastoupily i další vzory.
To máš pravdu. V té době se můj vkus výrazně posunul směrem k hard rocku a přišli ti giganty jako Ian Gillan, David Coverdale, Glenn Hughes. V pozdější etapě i Eric Martin. Snažil jsem se zpívat s nimi svoje oblíbené písničky, ale ne vždy se mi to povedlo. Byly to někdy hodně vysoké hlasy. Roberta Planta jsem měl moc rád, ale třeba Stairway to Heaven byla velký oříšek. Ani skladby od Sweet či Slade nebyly snadné na zpěv.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Rozhodně nemám vyhraněnej styl, kromě dechovky mám rád všechno. Dokonce i ve vážné hudbě dokážu najít spoustu inspirace. Když je dobré aranžmá a zvuk a všechno to spolu pěkně ladí, tak je jedno, jakej je to hudební žánr.
Co si pouštíš po ránu, když vstaneš?
Po ránu vůbec nic.
A v autě?
Pouštím si staré desky nebo si pouštím Radio Beat či Rock Zone.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Je jich hodně, ale pokud mám jmenovat jenom jednu, tak určitě ta, která mě v dětství nejvíc ovlivnila, a to Beatles - Abbey Road.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Stoprocentně to byly koncerty hned po revoluci. Když člověk mohl jít svobodně na koncert zahraniční kapely. Například Rolling Stones, kde na Strahově bylo skoro sto tisíc lidí, potom určitě i AC/DC, pršelo, to si pamatuju, ale bylo to nezapomenutelný.
A na který koncert coby interpret nikdy nezapomeneš?
Asi na první koncert s Precedens v Malostranské besedě. Bylo to moje první vystoupení s velkou kapelou a měl jsem neuvěřitelnou trému. To byl můj vstup na dráhu profesionálního hudebníka. Též si dobře pamatují svůj první koncert ve velké hale. Bylo to s Arakainem, otevírali jsme tehdy O2 Arenu a zpívala s námi Eva Urbanová.
Jsou ještě další tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru deseti desek, a nevešly se tam?
Jsou a je jich poměrně dost, ať už je to česká, nebo zahraniční tvorba. Určitě bych tam dal několik desek i od Uriah Heep, Nazareth, Sweet, Mr. Big, Extreme nebo Metallicy.
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Pouštím si desky Z LP i z CD. Každopádně poslední dobou se LP zase celosvětově vrací do módy a to mě těší, takže když mám možnost, tak určitě sáhnu po LPíčku. Na trhu je momentálně poměrně slušný výběr, takže moje sbírka vinylů se poslední dobou docela rozrůstá.
Beatles - Abbey Road (1969)
Hned na první dobrou mě zaujala titulní strana obalu, kde jdou Beatles přes přechod na ulici před studiem Abbey Road. Dál jejich image ,a od té doby jsem chtěl mít dlouhé vlasy a vousy. Nemůžu vypíchnout jedinou píseň, protože ta deska je skvělá celá, každá skladba je na téhle desce výborná.
Led Zeppelin - Led Zeppelin (1968)
Hned od první skladby Good Times Bad Times je to geniální. Deska plná emocí, skvělej sound i Plantův zpěv. Naprosto skvělý.
Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)
Z český rockový scény je super deska právě tahle. Jsou tam výborný texty, atmosféra, zahraný je to na světový úrovni. Na český poměry a na tu dobu je to nadčasový. Rám příštích obrazů, ten text je skvělej, Mišíkův zpěv... No prostě doporučuju všem si to pustit.
Deep Purple - Come Taste the Band (1975)
Mám od nich rád všechny desky, ale písnička You Keep on Moving, kde Hughes zpívá celou píseň ve dvojhlase s Coverdalem je legendární. Sešli jsme se v hospodě a zpívali s kámošema dvojhlasy, no prostě atmosféra velká. Nebo s oblibou se tahle písnička zpívala v Kainu, se Sřihavkou jsme si ji střihli.
Black Sabath - Paranoid (1970)
Píseň Paranoid jsme hráli už v patnácti letech na zábavách, každej ji chtěl slyšet. Takže si vybavím právě tuhle, deska je perfektně nahraná, včetně Ozzyho zpěvu a výkonu bubeníka.
Iron Maiden - The Number of the Beast (1982)
Mě jako zpěváka zaujal Bruce Dickinson svým charakteristickým hlasem. Deska je skvělá ale song Run to the Hills, jsme i my jako kapela hráli v osmdesátých letech. V písni je neskutečná energie a hodně těžkej vokál Dickinsona.
Judas Priest - British Steel (1980)
Skvělá deska, vypíchnu písničku Living After Midnight, protože jsme ji hráli. Světovej hit, kterej musel zaznít, a když zazněl tak jsme na zábavách byli skoro jako samotní Judas Priest, lidi tenhle hit chtěli slyšet. Neskutečný drive v kapele, dodnes hrajou a jsou výborní. Zpěvák Rob Halford a jeho nezaměnitelný hlas.
Pink Floyd - The Wall (1979)
Přelomová deska v mým životě, a nejen v mým, ovlivnila celej svět. Pro mě je to taková rocková symfonie, která tady v tom výběru nemůže chybět.
Yes - 90125 (1983)
Je tam píseň Owner of a Lonely Heart, která mě už tehdy dostala. Nezapomenutelný kytarový riff. Vlastně celou desku, jsem si pouštěl pořád dokola. Byl jsem na nich i na koncertě ještě v původní sestavě, byla to bomba.
Whitesnake - Slip of the Tongue (1989)
Super deska, která zlomila hitparády. Coverdale zářil a fakt to byla jejich zlomová deska, vlastně nejen jejich, pro mě to bylo něco neskutečnýho. Vypíchnul bych super píseň The Deeper the Love, protože já tyhle balady mám rád a za mě je to velkej „oplodňovák“.
