Pianista a skladatel Milan Steigerwald tak dlouho hrál rock po zakouřených klubech, až nalezl útočiště na divadelní scéně, ke které prý vnitřně směřoval odjakživa. Se zpěvačkou a textařkou Pavlou Forest tvořili nerozlučnou dvojici už od dob skupiny King Size, v poslední době pak společně budují divadlo RockOpera v pražských Holešovicích.
Vše začalo představením Antigona, později přibyl Oidipus Tyranus a horkou novinkou je završení celé trilogie na motivy antického klasika Sofokla - 7 proti Thébám. To, co by někdo možná nazval muzikálem, ve skutečnosti připomíná spíše intenzivní rock/metalovou explozi s pořádně hlasitou kapelou, řadou hvězdných zpěváků a výpravnou show s prvky nového cirkusu. O tom, co můžete čekat, ledacos napoví i následující sonda, jak Milan vnímá svou srdcovou muziku.
Z tvého povídání o vybraných albech mezi řádky cítím, že asi nebudeš systematickým sběratelem hudby.
Není na to čas. Hudbu spíš tvořím, než poslouchám, a k většině svých „objevů“ se dostávám tak, že někdo z mladších kolegů muzikantů přijde a zeptá se, jestli znám tohle nebo tohle... Nezvládal bych systematicky sledovat všechny novinky. Navíc mě vedle hudby zajímá a inspiruje i literatura, filmy, transpersonální psychologie...
Vzpomeneš si, kterou desku sis koupil jako první?
Tehdy byly vinyly a já neměl gramofon. Pak mi bratranec věnoval jeden hrozně starej a špatnej... Desky jsem si pak spíš půjčoval. Asi nejvíc mě úplně na začátku ovlivnili Sabbati a Purplové. Dodnes si pamatuju, jak jsem držel v ruce desku Machine Head. Od toho kluka, co mi ji půjčil, jsem si ji pak i koupil. Po letech jsem narazil na skupinu Machine Head a říkal jsem si, co je to za kapelu, že se jmenuje podle té mé osudové desky. Ostatně mám ji dodnes, spolu s dalšími trofejemi z dob začátků vystavenou u sebe ve studiu.
Své oblíbence jsi lovil z paměti velice spontánně a zdánlivě až namátkově. Kdybychom se na to sešli o den později, nejspíš by tvá desítka vypadala poněkud jinak. Je to tak?
Určitě. Krásně to ilustruje třeba už to, že jsem si nevzpomněl na Machine Head, potažmo na Machine Head. Nebo Slipknot. Hodně pro mě znamenají System of a Down... Z klasické muziky by sem patřil přinejmenším Prokofiev a jeho Romeo a Julie. Ale i kdybychom vyměnili část jmen, celkový obraz, jakou hudbu mám rád, by se nezměnil.
Vyvíjel se během let nějak zásadně tvůj pohled na muziku?
Ten se asi vyvíjí u každého, kdo hudbou hodně žije. Já jsem například původně klasický muzikant a než člověk dojde třeba od Mozarta k Šostakovičovi, docela to trvá, musí k tomu dorůst. Je to všechno hledání. Moderní vážná hudba mi byla vzdálená, dnes už tyto autory dokážu skousnout a není to pro mě nic výstředního. Všechno je to o „výchově“ a zvykání posluchače. Postupně jsem si zvykl i na elektroniku, taky tvrdá hudba dnes zní jinak než kdysi - původně stačilo, aby tam byla zkreslená kytara a byla to událost. V různých novodobých škatulkách metalu se už teoreticky ani neorientuju, ale jako posluchač se stále snažím vnímat, co přichází.
Gojira - L’Enfant Sauvage (2012)
Tahle deska mě momentálně napadá ze všeho nejdřív, totálně mě rozsekala. O francouzské scéně mám mizivé povědomí a nečekal jsem, že narazím na objev s takovou výbušnou energií a unikátně udělaným zvukem. Našel jsem je náhodou na YouTube, když jsem hledal nějaké živáky od Slipknot a najednou na chvíli překonali všechno ostatní.
Peter Gabriel - So (1986)
Gabriel mě výrazně ovlivnil, nejvíc jsem ho poslouchal v 80. letech. Dost mě ale vždycky zaráželo, jak špatně zpívá naživo, a snad jsem neslyšel žádný jeho vyloženě dobře odzpívaný koncert. Nevyzpívá výšky, v podstatě je technicky nemožný. Ale má v sobě tak ohromnou intelektuální sílu, že všechno převáží a na deskách se silou sdělení dostává až kamsi za hranice hudby...
Soulfly - Primitive (2000)
Podobně jako u řady dalších vybraných kapel bych mohl uvést hned několik oblíbených alb, ale řadová dvojka má „přidanou hodnotu“ v podobě závěrečné skladby Flyhigh. Obecně mě na Soulfly přitahuje spojení etnických prvků s hardcorovým základem. Mají výborně zaranžované různé neobvyklé nástroje a skvěle pracují s perkusemi.
Rammstein - Mutter (2001)
Pro část fanoušků byly nejvíc už ty první syrové desky, jiní zase řeknou, že vrchol bylo období Reise, Reise a Rosenrot. Mutter vybírám proto, že jsem je právě v té době poznal. Překvapilo mě, jak skvěle to funguje v němčině, a pak to spojení tvrdosti, popové vlezlosti a provokace - fascinuje mě jejich teatrální show, zejména co tam vyvádí jejich intelektuální klávesák...
Clawfinger - Life Will Kill You (2007)
Také Clawfinger mám rád spíš jako celek, ale u téhle desky si zrovna pamatuju název. (smích) Někdo by asi čekal, že vyberu spíš nějakou starší, když byli na vrcholu, ale mně přijde, že hrajou pořád stejně dobře, akorát si lidi mezitím oblíbili kapely s větší show. Vždyť třeba Rammstein dělali na začátku pro Clawfinger předkapelu, a pak se to obrátilo...
Waltari - Yeah! Yeah! Die! Die! (1996)
Waltari jako kapela mi naopak celkem nic neříkají a jejich „běžné“ písničkářské desky mě moc nebaví. Byl jsem kdysi s Lenkou Dusilovou na pár jejich koncertech a znělo to skoro jako nějaká zábavovka. Ale tento projekt se symfoňákem, do kterého vaří deathmetalová masírka, patří k několika zásadním věcem, které mě inspirovaly k tomu, co teď dělám.
Evanescence - Fallen (2003)
Amy Lee má osobní kouzlo, výrazný hlas a speciální talent na melodie... Byli jsme i na jejím koncertě a upřímně řečeno z nahrávek mám nejradši koncertní DVD, které vyšlo chvíli po tom nejslavnějším prvním albu. Ale na něm je to všechno definované. Celkem vzato neřeším, jestli jsou Evanescence emo, pop nebo gotika. Přitahuje mě na nich to, že někde vzadu cítím hardcorový základ.
Korn - Take a Look in the Mirror (2003)
Když se řekne Korn, vybaví se mi song Right Now - otvírák téhle desky. Klidně bych si ale i v tomhle případě dokázal vybrat skoro kterékoliv album. Korn beru jako jednu z kapel, které tlačí směr tvrdé muziky. Baví mě i ta poslední dubstepová deska. Občas slýchám, že už jsou v podstatě mrtví, ale nesouhlasím. Jejich vývoj se mi pořád líbí.
Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (1973)
Nejdřív mě zasáhla jejich deska Ummagumma - v podstatě hluková záležitost. Potom přišla Dark Side se všemi zakomponovanými zvuky, třeba to cinkání pokladnou v Money... Skoro mám pocit, že byli v jistém smyslu víc „architekti“ než muzikanti. Každopádně měli jedinečný cit pro aranže, včetně úžasných vokálních feelingů, a všechno potom vygradovalo na The Wall.
The Who - Tommy (1969)
Abych zmínil ještě něco z kořenů, Tommy byl mým úplně prvním setkáním s fenoménem rockové opery. Už tehdy, když jejich zpěvák říkal, že by rád vytvořil rockovou operu, říkal jsem si - kéž bych i já tohle někdy dokázal... Od setkání s Tommym to ve mně zrálo, a když jsem viděl zfilmovanou Zeď, bylo asi už definitivně rozhodnuto.
