Dnešní host této rubriky Marek Čmejla je baskytarista skupiny Všichni svatí, ve které se spojili zkušení hudebníci, kteří stáli u zrodu skupiny Lucie a mají za sebou spolupráci například s Petrem Mukem nebo Bárou Basikovou a dřív účinkovali ve skupinách, jako jsou Tichá dohoda, Jižní pól, Toyen nebo Wanastovi Vjeci. Všichni svatí právě vydali své druhé album s názvem Jednou to skončí, na kterém si zahrál a které si producentsky vzal na starost Gerry Leonard, kapelník a kytarista Davida Bowieho nebo také Suzanne Vega. O zvuk desky se postaral několikanásobný držitel Grammy Kevin Killen, který v minulosti spolupracoval mimo jiné s Peterem Gabrielem, U2, Davidem Bowiem nebo Bon Jovi.
Pamatuješ si na první bigbít, který jsi slyšel a řekl sis: „Tak tohle bych chtěl dělat?“
Mé setkaní s rockovou hudbou obecně souvisí s výběrem desek mého otce. Táta měl hodně nahrávek na páskách a byl orientován na kytarovou hudbu šedesátých let. Já jsem se narodil v roce 1967 a hudbu, která doma zněla, jsem začal vnímat v sedmdesátých letech a to už byl konec Beatles a věci, které jsem tehdy doma poslouchal, ovlivnily můj vkus na dlouho, až do mých dvaceti let.
Které kapely měl táta nahrané na páskách?
Kromě The Beatles, kteří mě hodně ovlivnili a díky kterým jsem se zaměřil na kytary a na vokály, měl táta nahrané například The Kinks, The Who, The Rolling Stones, a k těm musím říct, že se mi tehdy moc nelíbili. Rokliny Stones jsou podle mě kapela, ke které se musíš propracovat. Mně tam tehdy scházela melodičnost, na kterou jsem byl zvyklej od Beatles, a projev Micka Jaggera byl na mě tehdy asi moc drsný. K Rolling Stones jsem si našel cestu až s deskou Goats Head Soup, ale to byla již sedmdesátá léta, kdy již nebyli tak drsní jako v šedesátých. Doma hodně zněly i kapely, které byly postaveny na vokálech jako Bee Gees nebo The Beach Boys, kde byly jasně dané vokální linky a harmonie a možná to byl důvod, proč Rolling Stones byli pro mě tehdy nestravitelní.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil za vlastní peníze?
Ano, byli to The Smiths, pamatuju si, jak jsem si v Polské kultuře koupil jejich album The Queen Is Dead. Tehdy se dostat k vinylům bylo vůbec dost těžké. Až v osmdesátých létech se daly koupit nějaké polské, bulharské či německé desky, do té doby jsme ale byli odkázáni na kazety a magnetofony, a jak sis pořizoval několikátou kopii nějaké desky, tak kvalita byla už nevalná. Možná i z toho důvodu táta kupoval i hodně desek s vážnou hudbou či jazzem, které nebylo až takový problém sehnat. Koupit si nějakou rockovou desku, pokud jsi ji sehnal, tak to byla záležitost stovky, a to byly tenkrát pro študáka obr peníze.
Co tě oslovilo po The Smiths, Nová vlna a Depeche Mode?
Kupodivu nic moc, já jsem se hodně dlouho držel zuby nehty kytarového zvuku. Na rozdíl třeba od mého spoluhráče v kapele Petra France, který v té době měl úplně jiný vkus než já. A to jsme vyrůstali spolu od šesti let. Petr bydlel o několik vchodů dál ode mě a hudbu jsme vstřebávali spolu. Depeche Mode byla zlomová kapela pro hodně lidí z mého okolí, ale krok, který udělala v muzice, nebyl pro mě tehdy akceptovatelný. Já jsem začínal v hudbě jako zpěvák. Měl jsem tehdy trochu cvičený tenor a bez problému jsem vyzpíval třeba party Simona a Garfunkela, hlavně z desky Most přes rozbouřené vody. Folk mě doprovázel celý můj život a tvorba různých písničkářů mi byla vždy hodně blízká. Zvláštní je, že Bob Dylan mě tehdy taky minul, možná kvůli tomu, že jeho hudba byla hodně postavena na textech, kterým jsem tehdy nerozuměl. Podobně jako Rolling Stones, jsem mu přišel na chuť mnohem později. Pro dorůstajícího kluka byl Dylan těžko uchopitelný.
Tak v tom případě ti musela být hodně blízka česká folkrocková scéna, která v té době byla hodně silná.
Ano, byla mi blízká, jezdil jsem i na Portu, a vlastně v té době jsem si vybral jako nástroj basovou kytaru. Souviselo to i s faktem, že linky basové kytary jsou ve folkové muzice docela přehledné a nijak složité. Kromě Simona a Garfunkela se mi v té době hodně líbila deska Kolej Yesterday od Michala Prokopa s Framusem 5, což je hudba, kde jsou ty folkové prvky hodně znát. Ale zhruba v této době jsem objevil i Pink Floyd, konkrétně album Dark Side of the Moon. Začátek skladby Money s tou výraznou basou na začátku se mi vryl nesmazatelně do paměti.
Pro dorůstajícího kluka v osmdesátých letech musel být silný střet i s tehdy nastupujícím heavy metalem.
Ten mě nechal chladným, ale tvrdá muzika se mi líbila. Konkrétně AC/DC, kapela která má hodně specifické zvukové schéma a odlišuje se od ostatních. Vytvořili si vlastní zvuk, kterého se drží do dneška. AC/DC ale pro mě nejsou metal. Metal pro mě jsou Iron Maiden, kteří mě nechali chladným.
A co posloucháš dnes, jaký je tvůj záběr?
Dalo by se říct, že je hodně široký. Líbí se mi současná vážná hudba. Třeba Arvo Pärt a jeho album Tabula Rasa, to je hudba, která mě hodně bere. Poslouchám i elektronickou hudbu, asi před deseti lety jsem objevil taneční hudbu, ten směr, který se hodně hrál na Ibize. Dnes se mi líbí jeden DJ ze Švédska, jmenuje se Avicii a je to hodně zpěvná záležitost. Velmi podařená a profesionálně udělaná fúze na taneční bázi. Je hodně orientovaný na americký trh, obzvlášť jeho hit Hey Brother.Vyhnul se mi hip hop a věci jako Eminem. Neposlouchám ani moderní jazz, když jazz, tak staršího data, jako Miles Davis nebo Charlie Parker. Vzhledem k tomu, že hraju na basu, tak poslouchám desky Marcuse Millera nebo nahrávky s Jacem Pastoriem. Hodně se vrtám třeba i v posledních deskách Coldplay nebo Davida Bowieho. Jeho nedávná smrt mě donutila se k němu vrátit, i když to pro mě nebyl úplně zásadní muzikant, který by mě ovlivnil. Producent naší nové desky Gerry Leonard spolupracoval dlouhá léta s Bowiem a měl na jeho, tuším předminulé, desce dvě nebo tři skladby. Coldplay se postupem času posunuli do ryzího popu a já je poslouchal spíš z profesionálních důvodů, i když, na rozdíl od mnoha českých kapel, nikdy nebudeme hrát jako Coldplay. Je to hodně dobře udělané řemeslo, dobře se to poslouchá.
Které tebou oblíbené desky se nedostaly do tvého výběru 10 nejoblíbenějších desek?
Nedostali se mi tam AC/DC, pro mě je to taková oddechová věc, ale líbí se mi zvuk této kapely. Dal bych tam i Bruce Springsteena, je to pro mě velká persona. Měl jsem hodně rád i Bryana Adamse, miloval jsem jeho album Reckless a jeho duet s Tinou Turner It’s Only Love. Nemám v tom výběru ani Coldplay, mám je hodně rád, ale nevydali žádnou desku, která by byla pro mě nějak zásadní. Hodně rád bych tam dal i Davida Gilmoura, hlavně jeho album On an Island, to je album, ke kterému se hodně často vracím. Měl by tam být i Moby, hlavně jeho alba Hotel a Wait for Me.
The Beatles - Stg. Peppers Lonely Hearts Club Band (1967)
Přelomová záležitost pro mě a i pro kapelu samotnou. Deska, která udělala konec těm jednodušším začátkům a přenesla skupinu do sfér experimentování a složitějších forem, které se pak rozvíjely v rockové hudbě sedmdesátých let. Nepochybně jejich vrchol a pro mě deska číslo jedna.
Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water (1970)
Beru to chronologicky, po The Beatles album Bridge over Troubled Water mělo pro mně osobně velký význam. Začal jsem s tou deskou zpívat a to byl můj první bližší kontakt s muzikou. Později jsem se učil i na kytaru i na basu, ale první vlastní hudební zkušenost byla vokál s touto deskou.
Pink Floyd - Dark Side of the Moon (1973)
Pro mě další přelomový moment v muzice. Deska, která jakoby tu kytarovou muziku odpoutala od hudby šedesátých let a přinesla najednou úplně jiný zvuk. Zvuk kytar začal absorbovat do sebe synťákové prvky díky krabičkám a efektům, které se v šedesátých letech moc nepoužívaly, respektive ještě nebyly k dispozici. To vše v kombinaci s geniální hudbou.
Fleetwood Mac - Rumours (1977)
Skvělá kapela, která nevím proč, nebyla u nás nikdy až tak moc populární. Pro hudbu těchto dvou partnerských dvojic jsem měl velkou slabost. Četl jsem i nějaké knížky, jak byli na drogách a měli velké osobní problémy mezi sebou zrovna v době, kdy natočili toto skvělé album, ale na nahrávkách nebylo nic znát.
Queen - A Night at the Opera (1975)
Zajímavé je, že v polovině sedmdesátých let se mě moc nedotkli ani Led Zeppelin ani Deep Puprle, ale Queen ano. Freddie Mercury byl něco výjimečného a Noc v opeře je opravdu nářez. O rockovou operu se pokoušelo hodně kapel před tím, ale skladba Bohemian Rhapsody je asi kousek, který je přímo ukázkový.
The Police - Reggatta de Blanc (1979)
Tady jsem ještě váhal mezi touto a deskou Zenyattà Mondatta. Pro mně ta kapela je Sting, kterého jsem sólově do svého výběru již nezařazoval, ale pro mně jako interpreta ten člověk představuje něco úžasného. Obdivuju ho jako hráče na basu, který současně i zpívá, ale třeba i jeho výlety do vážné hudby na Songs from the Labyrinth. Na anglického učitele hudby na základce fakt dobrý. (smích)
Dire Straits - Love Over Gold (1982)
Tu desku mám strašně rád kvůli kytaře Marka Knopflera. Stejně tak jako další album Brothers in Arms. Mám všechny desky Dire Straits i sólovky Knopflera a opět musím říct, že pro mně to bylo něco zlomového. Když poslouchám, co dělá dnes Knopfler - tak to je zase víceméně country a stále se mi líbí jeho zvonivý stratocasterový zvuk.
Michal Prokop - Kolej Yesterday (1984)
V polovině osmdesátých let mě tato deska velice zasáhla s pro mně absolutně dobře udělanou hudbou. Jsou tam i krásné texty a aranžmá s houslemi Jana Hrubého a vynikající basovou kytarou. Naprosto vyvážené album, které nemá slabé místo. Mám k této desce hluboce srdeční vztah.
Peter Gabriel - So (1986)
Gabriel dělal svého času fenomenální hudbu a toto je jeho vrchol. Bohužel jeho další desky již byly jistou recyklací, ale s touto deskou a s Kolejí Yesterday od Michala Prokopa jsem prožil revoluci. Strašně se mi líbily i průkopnické klipy, které byly k této desce natočený. Shodou okolností tuto desku zvukově dotvářel Kevin Killen, který se podílel na natáčení našeho druhého alba a také nám pomáhal se zvukem.
U2 - Joshua Tree (1987)
Opět album, které mě oslovilo po všech možných stránkách. Líbila se mi zvonivá, cinkavá kytara The Edge a silné texty Bona, který se tehdy ještě nepasoval do role mesiáše. Zajímám se také o fotografii a zaujal mě i obal desky od holandského fotografa Antona Corbijna. Po všech stránkách profesionálně udělaná práce.
