Těžko si představit pro tuto rubriku hosta se symboličtější přezdívkou. Už je to dvacet let, co vtrhl na scénu jako frontman deathmetalových Dark pod pseudonymem DeSed, který posléze metamorfoval na 10 - neboli Desítku.
Od té doby se jeho kapela zásadně proměnila jak personálně, tak výrazově. Dnes pod názvem Dark Gamballe produkuje výrazně melodický rock. Charakteristickým však pro ni zůstává nadhled, svébytný dar vtipně i hořce glosovat svět kolem, a hlavně jedinečně osobitý punc v muzice. Svůj patent - fiktivní jazyk gamballštinu - a také ostřejší pěvecké polohy Jiří nedávno oprášil v projektu KurF7, zatímco u Dark Gamballe vedle jedinečného a bohužel v širším měřítku stále výrazně nedoceněného hlasu už několik let nechává vyniknout i svůj dříve dlouho potlačovaný cit pro svébytně poetické české texty.
Které album sis jako úplně první koupil ty sám takříkajíc za své?
Myslím, že to byla kazeta Petra Nováka Co je to láska, anebo nějaká kazeta Olympicu.
Jak se vlastně vyvíjel tvůj přístup k hudbě od „ oťukávání“ v dětských letech až po vstup do deathmetalové kapely?
Rodiče mě odmala krmili Beatles, Smokie, Abbou, Petrem Novákem. Na základce se přidali Queen, Iron Maiden, později Visací zámek, Pepa Nos, Karel Kryl a další. Od patnácti let jsem krátce hrál ve skupinách Rodan a EKG, pak přišla v roce 1988 vojna a na konci vojny Dark.
Byly nějaké desky či kapely, které se nevešly do konečného výběru top 10, ale bylo pro tebe složité je vynechat?
Rammstein - Mutter, Massive Attack - Mezzanine, Illustrathosphere - Entropicture, J.A.R. - Armáda špásu, Clawfinger - Deaf, Dumb, Blind, Prodigy - The Fat of the Land, Death - Spiritual Healing, Police - Outlandos d’Amour, Flamengo - Kuře v hodinkách, Slayer - Reign in Blood, S.O.D. - Speak English or Die... a další.
Jsou pro tebe zásadnější studiové nahrávky, anebo spíš koncertní zážitky?
Studiová alba, na poslech hudby mám rád samotu a klid.
Jak se to slučuje s vystupováním na koncertech v pozici tahouna celé kapely?
Normální rozdvojení osobnosti. (smích) Po vstupu na pódium se cítím jako ryba ve vodě. Výjimky jsou jen tehdy, kdy cítím nějakou negativní energii nebo naprostý nezájem, to pak zapínám autopilota.
Z tvých tipů je znát, že rád objevuješ nové obzory. Máš pocit, že se tvůj pohled na hudbu v průběhu let v něčem zásadně proměnil?Myslím, že v zásadních směrech už mám dlouhou dobu poměrně jasno. Nicméně velmi často sahám po česky zpívané hudbě, to je oproti minulosti změna.
Stává se, že některé zásadní desky po letech znějí „nějak odlišně“. Člověk má víc naposloucháno, také vývoj celé scény spoustu věcí staví časem do jiného světla...
Tohle naše časté společné téma s klávesákem Dark Gamballe Tomem.. Keeper of the Seven Keys od Helloween bych si dneska už nepustil, ale Straku v hrsti Pražského Výběru kdykoliv.
Vše ostatní, co bych k tomu řekl, by bylo strašně patetické.
Občas lze zaslechnout názor, že rocková scéna už se vývojově dost vyčerpala a zbývají jen rozmělňující retro vlny, různé experimenty postavené na překvapivém kombinování, anebo vyloženě slepé uličky.
Opravdu už vzniklo mnoho hudby a je velmi těžké přijít s něčím svěžím. Navíc pokud tě nikdo nezná, tak tvá svěžest časem uhnije. Přesto věřím, že spousta zajímavého se stále děje ve sklepech všude po světě a je otázkou shody okolností, nesmírného úsilí a štěstí, zda to ze sklepa vyleze.
Beatles - Abbey Road (1969)
Jedna z prvních desek, která se dala za komunistů sehnat. Chodil jsem ji pravidelně poslouchat o patro výš ke kamarádovi. Album obsahuje bonbóny lahodně kvalitního popu, rocku, náznaky metalu (I Want You...), psychedelie... Dodnes je mistrovskou výkladní skříní hudby a obrovskou inspirací pro ostatní muzikanty.
Queen - Jazz Album (1978)
Tuhle nahrávku jsem měl na originální kazetě a hobloval ji do zbláznění. Jazz Album miluji ho od prvního poslechu. Mercuryho neuchopitelně famózní zpěv, Mayova zvukově naprosto originální sóla, a ty jejich trojhlasy... Prostě lahoda pro uši.
Pražský Výběr - Straka v hrsti (1982)
Modla, kult, všeobjímající výtrysk hudby. Deska, která mě nepustila dodnes. Nic bych neměnil, nic neposouval, vše je dokonalé. Tohle CD je hudební haiku. Na albu Superstar jsme udělali coververzi písně Zubatá.
Metallica - Ride the Lighting (1984)
Jednoduše nejlepší album. Na dva roky mi vymazalo veškerou hudební konkurenci té doby. Pak sice soupeřilo s téměř tak dobrým Master of Puppets, ale přesto zůstalo na mém „top of the world“. S kamarády jsme si říkali, že Hetfield s Hammettem snad při své nadzvukově rychlé hře musejí používat nějaké urychlovače na kytary.
Depeche Mode - Violator (1990)
Tohle jsem poslouchal tajně, protože jsem byl krutý metalista a nikdo nesměl vědět, že poslouchám taky Depeche Mode. Pro mě je to jejich už nikdy nepřekonané album, i když takové Ultra mu šlape na paty. Vždy mě fascinovala fanouškovská základna DM. Oni jsou KULT.
Fear Factory - Soul of a New Machine (1992)
Ve své době tomuhle CD věnoval Petr Hanzlík v rádiovém pořadu Gung-Ho téměř dva celé pořady. Celá naše skupina albu totálně propadla. Ta neobyčejná odvaha, produkce Rhyse Fulbera, to nekonečno... Paráda.
Korn - Korn (1994)
Na albu, které produkoval tehdy velmi mladý Ross Robinson (stejně jako nahrávku At the Drive-In), je spousta rytmických chyb, překlepů, ale má větší koule než celý New York. Zvukově i nápady dle mého názoru pravděpodobně nejrevolučnější a nejvlivnější album konce dvacátého století.
Nine Inch Nails - Fragile (1999)
Král natočil dvojalbum a já se do něj propadl. Vytříbenost vkusu Trenta Reznora a každičký zvuk na tomto počinu je naprostým originálem. Oba disky mají neopakovatelnou přitažlivost. U nás ovšem zůstanou Nine Inch Nails spíše hudbou pro labužníky.
At The Drive-In - Relationship of Command (2000)
K tomuhle albu jsem se dostal po přečtení recenze Jardy Špuláka v Big Beng!u. Dlouho jsem ho nemohl sehnat, až můj kamarád „Broněk Hele z Prahé“ mi ho sehnal. Dodnes mě mrzí, že ATDI už pak nic nenatočili.
Enter Shikari - A Flash Flood of Colour (2012)
Pořád mám pocit, že i když mám doma tisíce nahrávek, stejně nemám co nového poslouchat. Většina novodobé hudby je vlastně revival, a tak nějak mě neuspokojuje. Ovšem poslední Enter Shikari mě baví každým coulem. Ta dětská radost, odvaha míchat vše se vším... Fandím jim celým srdcem.
