Honza Vedral je šéfredaktorem časopisu Headliner. Dříve působil v časopisech Živel a Rock & Pop, jako editor časopisů Ultramix a Filter a v deníku MF Dnes. Je autorem knih Neuvěřitelný Ivan Král a Miro Žbirka - Zblízka. Jako aktivní hudebník vystupuje s kapelou All Mad Here, díky čemuž zná hudební branži ze všech úhlů.
Jak ses dostal k populární hudbě a co byla první tvoje stěžejní deska?
Díky rodičům a staršímu bráchovi. Bral jsem mu walkmana a poslouchal jeho kazety. Tuším, že nejhranější byl tehdy nějaký živák Visáčů, nejspíš ze Žofína. A na druhé straně byli The Clash. Zpětně bych řekl, že to byl Combat Rock. Ale o tom jsem tehdy neměl ani páru. Asi jsem ani netušil, že to jsou nějací Clash. Stěžejní byl pro mě ale hlavně první velký koncert - Pražský výběr ve Sportovní hale. Mohlo mi být kolik? Tak deset. A to jsem teda koukal.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Určitě to byla kazeta. Ale jaká? To už netuším. Možná Life of Agony a jejich Soul Searching Sun. Možná Dog Eat Dog a jejich All Boro Kings. Ale možná jsem je měl jenom nahraný. Opravdu už nevím. Fetišem originálek jsem nikdy netrpěl.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Když o tom přemýšlím, asi jsem si nejspíš hudbu a hudební výkony nikdy zvlášť nepersonalizoval. V době dospívání jsem určitě miloval dekadenci Psích vojáků a Filipa Topola a to, jakou roli v jejich hudbě měl saxofon. Měl jsem rád ten mečivej, často falešnej a neotesanej zvuk saxofonu v českým bigbítu. Stejně jako třeba u Mňágy nebo Echtu. Přišlo mi skvělý, že i s takovým nedokonalým, ale přitom specifickým soundem se dá vlastně vylézt do studia nebo na pódium. Protože když jsem na něj vylezl sám, hrál jsem na saxofon jako parník. Později, když jsem se díky The Chancers začal víc nořit do 2 tone a ska a s velkými koncerty přišla i nutnost víc hrát, pro mě byl velkým vzorem Saxa z The Beat. Bavil měl ten nahallovanej, zreverbovanej zvuk, který nikdo před ním ani po něm neměl a s kterým dokázal přirozeně zaplnit a udělat celou písničku. A taky jeho naprosto neotřelý melodie, který jemně vkládal do striktně tanečních beatů.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Z povahy mojí hlavní profese hudebního novináře vyplývá, že rozptyl je v podstatě nekonečný. Stále mě zajímá veškerá hudba, možná víc než kdy dřív. Z pohledu hráče v All Mad Here je mi dobře mezi holkama u nás v sekci, kde si vzájemně kryjeme záda a umíme si dát navzájem prostor, když je to potřeba. Užívám si, když můžu hrát věci v klidu, nepředvádivě, a hlavně bez stresů.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
V rámci několika stěhování jsem skoro kompletně přešel na digitál. Cédéčko už nemám žádné, protože naposled jsem je uklidil do sklepa a tam všechny kompletně shnily. Moje nejcennější deska je první vydání Gangsters od The Specials na sedmipalci. Je to originál, vůbec první release labelu 2 Tone. Ale i když má asi velkou finanční sběratelskou cenu, pořád ji hraju tedy když se ještě někdy dostanu za gramofony. Hudba má znít, ne se oprašovat.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Omlouvám se, ale je jich tolik, že neumím odpovědět jedním koncertem. Ale nikdy nezapomenu na to, když mi v roce 2011 zazvonil telefon a na druhé straně se ozval zvídavý hlas Vojty Lindaura, jestli náhodou nemám auto. A když zjistil, že jo, tak jestli bych nejel do Glastonbury. Netušil jsem, jak moc mi to změní život a vnímání a prožívání hudby. Vojto, děkuju moc!
Pouštíš si desky z LP, nebo z CD?
Většinou z Apple Music do sluchátek v redakci. Nebo z harddisku v autě, kde mi odešel CD přehrávač, ale mám tam super zvuk. Cédéčka už několik let nemám ani kde přehrát. Když přijde chuť, vyberu si nějakou starou desku a dopřeju si vinyl.
The Clash - London Calling (1979)
Deska všech desek. Je na ní vlastně úplně všechno, co mě kdy v hudbě bavilo, a předpokládám že i bude bavit. K tomu naprosto přesvědčivě nahrané a zahrané. S neuvěřitelným charismatem celé kapely. Nepřestává mě fascinovat, jak The Clash invenčně pracovali se starými motivy. A naopak jakou studnici inspirací nejen pro celou britskou hudební scénu se jim tímhle diamantem povedlo vytvořit.
The Specials - The Specials (1979)
Černá potkává bílou, padnou si kolem krku a zažívají neuvěřitelnou jízdu na jednom pódiu. Z dnešního pohledu už jsou špatně viditelné všechny kontury zásadní kulturní změny, kterou The Specials v roce 1979 zahájili. A krom toho vytvořili muziku, která má dodnes odzbrojující energii. Tlak kapely je i po letech odzbrojující. Stejně jako kombinace tragické, romantické postavy Terryho Halla, který se nikdy neusmál a živelného hecování Nevilla Staplese.
The Beat - I Just Can’t Stop It (1980)
Když jsem se teď podíval na tracklist, uvědomil jsem si, že drtivou většinu toho alba mám na sedmipalcích! Tohle je naprostý klenot celé vlny 2 tone, právě díky skvělým písničkám a zvuku, který už jde do nové vlny a má v sobě, řekněme, mnohem víc romantiky a dekadence. Když se rozezní Saxa v úvodu Mirror in the Bathroom a David Wakeling ho pohladí kytarou, pokaždé mi naskakuje husí kůže.
The Big - Whatever Makes You Happy (2007)
Setkání s Edem Romem v Southendu na společném turné po Esexu pro mě bylo naprosto zásadní. Krom velkého přátelství mne nepřestává překvapovat jeho talent a invence, s nimiž na svých sólových deskách střídá žánry a prolíná jimi takové to typické britské písničkářství. To všechno je patrné na tomhle dvojalbu jeho někdejší kapely The Big. Krom toho Ed umí hrát na kytaru jako dva kytaristi najednou, produkoval nám s The Chancers desku Trigger Warning. Ten chlap je zázrak!
Jamie T - Panic Prevention (2007)
S touhle deskou mám spojený intenzivní období, ve kterém jsem se před životem zdekoval na dva týdny do Londýna. A velké přátelství s mým kolegou Ondřejem Horákem, se kterými jsme písněmi Jamieho T mučili a dráždili návštěvníky Mighty Sounds a klubů jako Buben, Újezd nebo strahovské Sedmičky. Mám rád v hudbě tenzi. A Jamieho rozervanost v kombinaci s cápkovstvím, ta ve mně rezonuje.
Mr. Symarip ý- The Skinheads Dem A Come (2006)
Někdy mám pocit, že se mi dějí neuvěřitelné věci. Jako setkání s Royem Ellisem aka Mr. Symaripem. Když jsme mu dělali poprvé předkapelu ve Vídni, protancoval jsem noc. Nikdy by mě nenapadlo, že o deset let budeme mít tu čest dělat téhle legendě jamajské hudby backing band na evropských koncertech, spřátelíme se a já začnu psát Royův životopis! Vzhledem k tomu, že jsem se ty písničky musel naučit, neváhám říct, že na tomhle albu znám každou notu. A miluju ho!
Ivan Král - Nostalgia (1995)
Na přípravu životopisu Neuvěřitelný Ivan Král jsem nedostal moc času. Dlouho jsem nevěděl, proč s tím Ivan tolik spěchá. Pochopil jsem to, až když pár měsíců po vydání zemřel. Tvorba knihy, u které mě právě tahle jeho deska intenzivně provázela, se nakonec protáhlo o půl roku. Byl jsem rád, že mu ji americká pošta stihla dodat včas a že z ní měl radost. A nikdy nezapomenu, jak nám přes oceán do klubu FAMU na křtu neplánovaně zahrál Dancing Barefoot. Bylo to naposledy...
PSH - Repertoár (2001)
Je to sice deska, na které se rozhodně podepsal čas, přesto ji mám stále nostalgicky spojenou s intenzivním pocitem, že se zjevilo něco nového. A že rap v češtině může mít hlavu a patu. Baví mě ta naivita doby a radost, která je z ní slyšet. A překvapuje mě, že i po dvaceti letech od vzniku jsou na ní hity jako Praha nebo Hlasuju proti, na kterých tedy nezestárlo nic.
Pražský výběr - Straka v hrsti (1982)
Sound toho alba mě prostě nepřestává fascinovat. To je prostě geniální chyba v časoprostoru, protože na tomhle albu Kocáb s Pavlíčkem v naprostém tvůrčím souladu a svobodě předpověděli na léta dopředu, co se bude s populární hudbou dít. Když se před lety zjevil nu rave, nechápal jsem, co na tom všichni slyší. A pak mi to došlo. Tyhle postupy přeci znám ze Straky v hrsti!
Miro Žbirka - Miro (2005)
Meky v mém výčtu prostě být musí. Nejdřív jsem chtěl zařadit Nemoderného chalana, protože i to byla svou synťákovou civilností vizionářská deska. Ale nakonec jsem sáhl po jeho prvním albu, které natočil v Abbey Road na texty Peta Browna z Cream. Protože krom skvělého zvuku a písničkářství (skvělá All My Days) přesně vystihuje to, čeho si na Žbirkovi vážím nejvíc: Že neustrnul ve svých jistotách a pasti bezpečného starého repertoáru. Stále se dívá, co se v hudbě děje, stále pro ni má klukovskou vášeň a stále tak dovede lidem nenásilně otevírat oči a uši.
