Bubeník a skladatel Filip Zangi vede vlastní kapelu s názvem Purpur, která se dostala do finále soutěže Šance Muzikus. Bravurně zahraná směsice popu, soulu a funku nás definitivně přesvědčila, že i v této rubrice musíme dát šanci mladším hudebníkům, kteří mají bezesporu dobrý vkus a mohou nabídnout trošku jiný pohled na klenoty populární hudby.
Jak ses dostal k žánrům soul a funk a co byla první tvoje stěžejní deska?
K funku jsem tíhl již od dětství. Bylo to hodně dané tím, že můj táta hrál s kapelou Monkey Business od jejích počátků. V té době mi bylo šest let a čerstvě jsem začal chodit do první třídy. Jako malý jsem tedy doma často slýchával desky Monkey Business, ale stejně tak jsem se setkával i se zahraničními nahrávkami kapel Chic, Kool & The Gang, Michaela Jacksona, Jamiroquai apod. První stěžejní funková deska, kterou jsem slyšel, je Butchers on the Road od kapely Sexy Dancers. Bylo mi tenkrát deset let a píseň Slim Jim ve mě zanechala hlubokou stopu, která mě jednoznačně nasměrovala na funkovou dráhu.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze z vlastní kapsy?
Na to si vzpomínám přesně, byla to deska od kapely Jamiroquai - Emergency on Planet Earth. Je to album, které mě ovlivnilo zcela zásadně.
Jaké byly tehdy tvoje muzikantské vzory?
Mezi moje muzikantské vzory se řadí jednoznačně umělci jako Prince, Nile Rodgers, George Duke a jim podobní velikáni. Jejich produktivita a hudební invence je pro mne nekonečnou studnicí inspirace.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Můj hudební rozptyl se obecně motá kolem muziky, která má groove. Od malička jsem hudbu vnímal jako něco, co má přinášet radost, něco, co má v člověku budit pozitivní pocity, které vybízejí až k tanci. Baví mě zejména funk, jazz, fusion, dobrý pop a rock nebo pop rock. Sem tam si rád poslechnu i dobré americké country nebo blues rock. Naopak proti srsti je mi vše, co mi přijde neinvenční, depresivně utahané, agresivně uřvané nebo písničkově přesluníčkované. Obecně mám rád muziku, ze které je cítit muzikanství. Právě proto mám rád funk. Je to muzika, která je veselá a je přístupná široké posluchačské základně, přestože je muzikantsky náročná. Ta nejdůležitější věc však je, že mi přináší pocit absolutní radosti. A to je pro mě u hudby ten úplně nejdůležitější předpoklad.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Nikdy bych nedal z ruky desku Stevieho Wondera - Original Musiquarium. Mám toto album na vinylu z japonské distribuce a kromě toho, že se uvnitř skrývá naprostý hudební skvost, se i ve fyzické rovině jedná o umělecké dílo. Plastický, nápaditě vymyšlený obal vinylu je pro mě stejně hodnotný jako samotný zvukový obsah alba.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Nikdy nezapomenu na koncert George Duka, který se konal v roce 2010 v Lucerna Music Baru. Koncert měl navíc obrovskou přidanou hodnotu v tom, že jsem měl možnost se s Georgem osobně setkat a mluvit s ním. Je to pro mě asi nejsilnější hudební zážitek v mém životě.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Jedna z desek, která se tam již nevešla, je deska od Prince Hit ‘n’ Run Phase Two. Jedná se o poslední desku, kterou Prince vydal předtím, než tento svět opustil. Tato deska má pro mě obrovský srdcový zásah. Je pro mě žánrově nezařaditelná a je zkrátka jiná. Na Princovi jsem vždycky cenil jeho hudební progresivitu a to, že mě vždycky dokázal překvapit. Ani v tomto případě nezklamal.
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Desky si nejčastěji pouštím z USB flash disku v autě. Kromě hudby, které se aktivně věnuji, ještě studuji režii dokumentárního filmu a v oblasti filmu i podnikám, takže mnoho času na poslech hudby v teple domova mi nezbývá. Vzhledem k tomu, že trávím velké množství času na cestě autem, využívám tento čas právě k poslechu hudby. A nejpraktičtějším řešením je USB flash disk, na který si z iTunes nahraji vše, co chci poslouchat.
Prince - Dirty Mind (1980)
Tato deska je pro mě zásadní v tom, že představuje moje první setkání s minimalistickým pojetím funku. To naprosto zásadní měrou ovlivnilo moji dosavadní tvorbu. Velice často a rád se k této desce vracím.
Michael Jackson - Thriller (1982)
Thriller je pro mě příklad toho, jakým způsobem by se měl dělat kvalitní Pop, který má vysokou uměleckou hodnotu s celoplošným zásahem. Pro mě jedno z nejlepších popových alb všech dob.
Joey Negro Presents The Sunburst Band - Until the end of Time (2004)
Joey negro alias Dave Lee je britský DJ a hudební producent. Spojují se v něm všechny poznatky ze světa disca a funku. Jeho tvorbu beru jako takový výtah toho nejlepšího poznání z historie funku, to celé zahaleno do moderního kabátu. Jeho desky mě velice baví, zejména po zvukové stránce. Jsou inspirativní i pro mou vlastní tvorbu.
Prince - The Gold Experience (1995)
Tato deska, která není ani rocková, ani popová, ani funková, a přesto v sobě všechny tyto žánry skrývá, je pro mě příklad toho, jak má vypadat dramaturgie alba. Hudební album má, podobně jako film, začátek, prostředek a konec dokonale dramaturgicky vymyšlený a působí emotivně jako celek dohromady. Málokdy jsem schopen z tohoto alba poslouchat jen jednotlivé skladby, ale téměř vždy ho poslouchám vcelku.
Al Jarreau & George Benson - Givin' It Up (2006)
Toto jazz fusion album vozím v autě už dobrých šest let. Není měsíc, kdy bych si ho nepustil a není chvíle, kdy by mě omrzelo. Spojení dvou hudebních velikánů a dalších hostů tvoří přehlídku světového vrcholného muzikanství a aranžerského umu.
George Duke - De Ja Vu (2010)
Toto album jsem měl možnost slyšet ještě před jeho oficiálním vydáním při osobním setkání s Georgem Dukem v Praze. Když jsme konverzovali u nás doma v obýváku, podal mi toto „brand new“ CD, abych ho pustil. Na první poslech mě chytlo. Ale na druhý poslech jsem si musel chvíli počkat - celkem logicky si ho George vzal hned zpátky. De Ja Vu jsem si o několik měsíců později koupil.
Jamiroquai - Emergency on Planet Earth (1993)
Jedno z nejzásadnějších alb mého dětství, které tenkrát zásadní měrou ovlivnilo mé chápání hudební aranže.
Hiram Bullock - Color me (2001)
Hiram Bullock by pro mě jedním z kytaristů s nejčitelnějším rukopisem. Na Hiramovi jsem vždy obdivoval to, jak dokáže každý tón zahraný na kytaru „vyzpívat“. Jeho typická barva zvuku a typické harmonické postupy, které jsou na první poslech patrné, mě nikdy nepřestanou fascinovat.
Janet Jackson - Unbreakable (2015)
Všechno již bylo vymyšleno. To ale neznamená, že nemůže vzniknout nic nového, nic co jsme dosud neslyšeli. Důkazem toho je pro mě album Unbreakable. Jedna z nejnápaditějších a nejpestřejších moderních desek, která je postavená na kreativním sound designu a netradičním použití vokálů charismatické Janet. Pro mě tato deska ztvárňuje směr, na jehož konci je něco nového, něco, co tu ještě nebylo.
Bootsy Collins - Play with Bootsy (2002)
Šťavnaté album plné šťavnatých hostů. Žádný track na albu se nepodobá tomu předchozímu, přesto si zachovává jasný, jednotný koncept. Kromě zábavných, funkových tracků, které deska obsahuje, mě na ní baví především jasná a jednotná zvuková koncepce. To považuji za jednu z velice náročných disciplín, zejména pak v případě, že deska není jasně vyhraněná a skýtá nespočet hostů, kteří nejsou vždy žánrově sourodí.
