Temná písničkářka je termín, který by si zasloužil oficiální zavedení díky moderní vlně talentovaných umělkyň. Vedle Chelsea Wolfe se totiž dere stále výrazněji do povědomí i americká skladatelka Emma Ruth Rundle. Její podmanivý hlas a cit pro chladné melodie jsou doslova návykové. Při pohledu na její seznam nejoblíbenějších desek je navíc kouzlo jejího projevu snadněji vysvětlitelné.
V říjnu dorazíš do Prahy do unikátně intimního klubu 007 na Strahově. Měla jsi někdy možnost si pořádně projít Prahu?
V Praze jsem sice zatím nikdy nehrála sólově, ale se svými předchozími kapelami jsem tu už vystupovala. Pokaždé jsem se snažila, abychom měli se spoluhráči dostatek času na turistiku. Pokaždé jsem si to užila a nemůžu se dočkat, až přijedu znova. Naposled jsem u vás byla v roce 2010 a náš tehdejší tour manažer Tomáš Zakopal je z Prahy, takže nám připravil nádhernou komentovanou prohlídku.
Mohla bys nám, prosím, představit svou kolekci kytar? Z posledních živých záznamů vidím, že jsi velkou zastánkyní kytar značky Fender, ze kterých vyčnívá hlavně model Coronado II.
Tento model ve skutečnosti patří Evanovi Patternsonovi, který hraje na kytaru nejen u mě, ale i v kapele Jaye Jayle, která nám bude předskakovat na podzim. Položkou číslo jedna je v mé sbírce klasická mahagonová kytara od značky Cordoba. Pak je tu čínská značka Blueridge, volně inspirovaná modelem OM od značky Martin. V rámci elektrických kytar je mou nejoblíbenější standardní Gibson SG. Byla to celkem levná záležitost, protože jsem ji sehnala z druhé ruky. Další kousek je Fender Baritone Jaguar Special HH. Pak mám Fender Stratocaster. Sice si nevzpomenu na přesný model, ale je unikátní tím, že má dva humbuckery. Pak mám ještě bílou elektrickou kytaru Guild. Čím dál více si uvědomuju, že je pro mě u elektrických kytar moc důležité, abych měla humbuckery, protože nemám ráda jednocívkové snímače. Pak mám ještě hodně mizerný model SG, kterého bych se ráda zbavila, protože je hodně špatně vyrobený. (smích)
Nějaké preference v rámci mikrofonů?
Nejčastěji používám Blue enCORE 200, a to nejspíš proto, že to byl dárek. Líbí se mi jeho zvuk, protože umí velice citlivě pracovat se středy a výškami. Další důvod je čistě praktický. Zjistila jsem, že pokud používám mikrofony v klubech, tak jsem častěji nemocná. Mít vlastní mikrofon mi dává větší šance.
Moc mě mrzí, že teď marodíš. Myslíš, že je to teď kvůli přepáleným klimatizacím?
Ani ti nevím. Vracela jsem se nedávno z evropského turné a asi jsem něco chytila v letadle.
Jak se snažíš udržovat v dobré kondici na turné? Další turné tě čeká na podzim a to bude další masakr na imunitu.
Člověk může jen udělat maximum a doufat. Když to jde, tak se zachumlat v teple a jíst teplé pokrmy. Co nejvíce odpočívat a zajistit si dostatek spánku. Někdy tomu ale nejde zabránit, když je kolem tolik popíjení a všeho ostatního, co k turné patří. Je to doslova zázrak, když se někomu podaří přežít turné bez nějakého zdravotního problému.
Je nějaká evropská lokalita, na kterou se v průběhu podzimu vysloveně těšíš? Nemusí to být nutně Praha...
Vtipné je, že se celá kapela nejvíce těší právě na Prahu. Evan je Prahou doslova posedlý a já se moc těším, až se tam potkám s přáteli, které jsem mnoho let neviděla. Stejně tak se moc těším na Porto, Lisabon a Madrid. Ve Španělsku jsem totiž nikdy nebyla a ráda bych to dohnala. Celkově si užívám návštěv starých známých míst, ale stejně tak i objevování míst zcela nových.
40 Watt Sun - The Inside Room (2011)
Jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb. Anglické trio, které kombinuje pomalejší, hutně kytarové tempo a zpěv Patricka Walkera, který si vám vylévá srdce. Jeho hlas a texty jsou neskutečně výmluvné a krásné. Samotné skladby mají mnohdy přes osm minut, což vám dává dostatek času se do jeho světa ponořit.
Kate Bush - The Sensual World (1989)
Dlouhodobá jistota. Kate Bush si prošla několika fázemi a pokaždé zněla trochu jinak, ale v základu je to vždy ona. Řekla bych, že tato deska je doslova diamantem v její diskografii, hlavně kvůli skladbě Love and Anger. Je to ta nejchytlavější a nejpozitivnější skladba, jakou jsem kdy slyšela. Jen se podívejte na video a tančící Kate na konci... tady se nedá odolat. Na desce vkusně pracuje s prvky world music. A navrch hostující David Gilmour v písni Rocket's Tale!
The Smashing Pumpkins - Siamese Dream (1993)
Je nesmírně frustrující, že v dnešní době internetu, kdy si každý blbeček může založit blog, si lidé stále dělají srandu z Billyho Corgana. Nebudu ti lhát, opravdu trpím tím, že kritici dodnes nepochopili, že Billy na téhle desce stvořil ten nejlepší kytarový zvuk všech dob. Skladby jsou brilantní a odnesou tě mimo tento svět už ve chvíli, kdy se přiblížíš ke skladbě Silverfuck. Jistě, přeskakuju hity, protože Today nemusím slyšet pokaždé. Nicméně pokud tuhle desku neznáte, užijte si celou desku a nejdůležitější kytarový zvuk devadesátek naplno.
James Blake - James Blake (2011)
Dechberoucí krása. James Blake dokázal natočit minimalistické pop r‘n’b album, s prvky klasické hudby, které mu vyneslo Mercury Prize. Není tam nic než čistá dokonalost a genialita. I přebal je elegantní a skromný. Řekla bych, že prvky skromnosti jsou přítomné i v jeho psaní. Proto i investuju tolik času do jeho poslechu, při kterém si užívám opakující se prvky a čekám, až se rozpadnou a posunou se zase jinam.
Cloakroom - Time Well (2018)
K této kapele jsem se dostala díky Russian Circles a několika dalším kolegům z našeho vydavatelství. Nějakou dobu jsem se jim vyhýbala, a vlastně ani nevím proč. Když jsem ale poprvé slyšela album Time Well, totálně jsem se do nich zamilovala. Kytara a vůbec všechny struktury jsou doslova perfektně načasované. Nehrají metal, ale tvrdost tam dokážou zakomponovat po svém. Doyle a jeho citlivý hlas si našli speciální místo v mém srdci a sluchátkách.
Brian Eno - Thursday Afternoon (1985)
Na svém jedenáctém albu Eno konečně dobil svět, který sám vytvořil: Ambient. Tato deska je jedno velké snění položené na moři syntezátorů. Na druhou stranu, nic divokého se tam neděje. Nedochází k žádnému přechodu ani rytmickému překvapení. Je to jednoduše ta nejodpočinkovější deska na světě, a proto se k ní tak ráda vracím. Čistý proud míru plující z úžasného zdroje.
Tori Amos - Boys For Pele (1996)
Tori Amos dle mého názoru dosáhla vrcholu na tomto osmnácti skladbovém díle. Bylo to navíc poprvé, kdy se sama ujala produkce. V jejím hlase je něco naléhavého a smutného. Tori lidé většinou vnímají jako tichou skladatelku zalezlou někde v kavárně. Ona je však pořádně drsná ženská, což je zde krásně poznat. Líbí se mi vše, od studiového záznamu přes zvuk produkce až po oficiální videa, která se také moc povedla. Jestli to neznáte, měli byste to slyšet.
Earth - Hex; Or Printing the Infernal Method (2005)
Vůbec si nejsem jistá, jak jsem se k této legendární instrumentální kapele dostala, ale je mi jasné, že mnohem později než většina mých přátel. Toto je album, které jsem hodně poslouchala na cestách, během kterých trpím chaosem, které turné obnáší. Hex je určeno těm, kteří chtějí být sami, koukat z okna a vyhýbat se konverzacím po většinu dne. Dokáže tě odnést do krásné pustiny a vytlačit z tebe všechnu frustraci.
The Body - No One Deserves Happiness (2016)
Tato deska vstoupila do mého života, když jsem procházela psychicky dosti složitou životní změnou a trpěla šíleně horkým létem v Los Angeles. Album No One Deserves Happiness představilo jedné dívce úžasnou chemii mezi dvěma členy i jejich dušervoucími melodie. Chipovy křiky vytvořily v mé hlavně opravdu děsivé představy. Do určité míry si připadám jako v kostele při gospelových zpěvech a celkově sborové zpěvy výborně zapadají do hlučného světa formace The Body. Nějakým způsobem se zde cítím příjemně.
Stars of the Lid - And Their Refinement of the Decline (2007)
Další instrumentální mistrovské dílo. Ráda bych jejich hudbu, která má podle mě prvky klasické hudby, popsala, ale nejsem etnomuzikolog. Jedno ale vím jistě: Dokážou se svými nástroji naše utahaná těla plná písku vzít a něžně nás položit na vlnu růžového oceánu plného snění. Jen díky nim se mi v mých nejhorších obdobích občas podařilo usnout, protože tě dokážou obejmout jako nikdo jiný.
