Ostravská crossoverová formace Up!Great patří již několik let mezi nejzajímavější v domácím regionu. Dokonce by se dalo říct, že i proto, že se jej po letech úmorné dřiny rozhodli opustit. Jejich svéráznému mixu metalu, hardcoru a alternativy přestal domácí rybníček stačit, a proto pomalu expandují i díky úzké spolupráci s formacemi typu Jinjer a Infected Rain.
Jedním z předpokladů úspěchu je i frontwoman Veronica, kterou jsem poznal už na střední škole jako hostující lektorku. Hledala tehdy po školách mládež, která by ji obohatila studijní práci na téma progresivní metal. Poprvé a naposled jsem tehdy záměrně podváděl v rámci docházky, abychom spolu strávili pár hodin. Dalším z pilířů je kapelník a hlavní skladatel Toma Rybola, se kterým jsme kromě jeho kytarového vybavení a budoucích plánů kapely probrali i jeho deset nejoblíbenějších desek.
Jaká byla první deska, kterou sis koupil za vlastní peníze?
V době, kdy jsem si kupoval své první desky, jsme všichni hlavně nahrávali všechno možné na kazety, ale pokud si dobře pamatuji, tak jsem si pořídil tři vinyly a to Debustrol - Neuropatolog, LP UltraMetal a album Slávka Janouška - Kdo to zavinil?.
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na tvůj seznam, ať už je žánr jakkoliv šokující?
Ano, je to album kapely Oceán - Dávná zem. Nedávno jsem si ji po letech zase poslechl a je opravdu skvělá. Písně jako Čas, Dávná zem, Padají koně, Ráchel a další jsou prostě luxusní songy! Mám ji na vinylu a samozřejmě podepsanou od všech členů kapely. (smích)
Přibliž nám vztahy v kapele, i ve vztahu k Veronice. Z dosavadních setkání jsem měl dojem velice stabilního přátelství, včetně respektu k individuálním rodinným životům.
Jsme velmi dobří přátelé, ale taky jsme se za tu dobu, kterou spolu hrajeme, naučili být profesionální v mnoha směrech. S kluky z kapely spolu hrajeme přes dvacet let a s Veronicou jsme na pódiu desátý rok. Veronica je prostě naše princezna. V dobrém smyslu toho slova. Díky ní se nám podařilo naši hudbu posunout tam, kam jsme chtěli. Zažili jsme toho spoustu a myslím, že se umíme respektovat i inspirovat v různých situacích a směrech. Když Veronica povila svá dítka, čekali jsme na ni prakticky dva roky zavření na zkušebně.
Představ nám, prosím, pár hlavních kousků ze svého vybavení, na které nedáš dopustit.
Jsem příznivcem oldschoolových krabičkových efektů. Mám jich docela dost a časem jsem všechny ty, bez kterých nemůžu být, narval do svého pedalboardu. Nejzásadnější jsou Small Stone od Electro Harmonix, Flanger a Super Shifter od Boss. Ale je jich daleko více, které mám opravdu rád. (smích)
Vzpomeneš si na nějaké nedávné překvapení v rámci vybavení? A jak jsi to vyřešil?
Ano, nedávno jsem měl kytary v servise. Běžná servisní prohlídka před tour. Na prvním koncertě v Bratislavě jsem na zvukovce zjistil, že se mi hýbou vstupy pro kabel na obou hlavních kytarách. A to až tak, že vypadával signál. Byl jsem z toho pěkně rozhozený, první koncert jsem s tím ještě odehrál, ale při poslední písni kytara přestala hrát úplně, takže do konce songu jsem už jen tančil. Po koncertě jsem oba vstupy za hlasitého nadávání opravil sám. Oba fungují. Nyní již seru na servismany. (smích)
Jak vnímáte po letech klubovou scénu v regionu? Řadu let pro vás byla domovem, ale nyní se vám i díky výborným vztahům s Infected Rain a Jinjer daří expandovat.
Regionální klubová scéna se dle mého názoru bohužel nikam neposunuje, proto jsme se ji v podstatě rozhodli opustit. Změnili jsme zcela přístup k tomu, jak to dělat, jak a kde hrát a za jakých podmínek. Uvědomili jsme si, že pokud chceme dál řádit na pódiích, musíme se především rozhodnout, co již určitě dál dělat nebudeme, a od toho se odvíjely všechny změny. Zatím se zdá být naše nová cesta správná. Její součástí je právě i spolupráce s Jinjer a Infected Rain, která nás posouvá dál mezi fanoušky, kteří mají zájem o hudbu tohoto typu a kteří chodí na koncerty.
Jaké jsou vaše plány v rámci nové muziky a dalších koncertů?
Za poslední dva roky jsme měli možnost odehrát spoustu zajímavých koncertů, takže jsme se věnovali hlavně tomu. Letos máme výročí deset let Up!Great, takže jsme to chtěli pořádně oslavit na co nejzajímavějších místech, což se velmi povedlo. Nicméně velmi nenásilně a nenápadně vznikl během toho materiál na čtvrté CD. Momentálně ho natáčíme a doufáme, že bude venku do konce roku. Zatím jsme vypustili singl Everyone Knows the Truth. Další by měl následovat ve formě videoklipu. Naplánovali jsme si toho docela dost a musím říct, že nás to velmi naplňuje a všichni si to moc užíváme.
Red Hot Chili Peppers - Blood Sugar Sex Magik (1991)
Pravděpodobně nejdůležitější album v mém životě. Jedno ze dvou, které zapříčinilo, že jsem muzikant. Slyšel jsem ho nespočetněkrát a poslouchám jej dodnes. Je perfektní od začátku do konce. Jedno z nejlepších alb RHCP. Fascinuje mě na něm vše. Atmosféra, písně, zvuk, produkce. Prostě klenot, díky kterému mi visí na krku kytara už navždy.
Faith No More - King for a Day ... Fool for a Lifetime (1995)
Toto je ono druhé album, které mě přikovalo ke kytaře. Platí o něm v podstatě to samé, co u RHCP-BSSM. Evidence, Digging the Grave nebo Just a Man mi budou hrát v hlavě napořád. Miluji všechny tracky na tomto albu, které má trvalé místo v mém iPodu. Pro mě je to jedna z nejlepších rockových desek vůbec. Zpěváka Mika Pattona, jehož hudební počiny a aktivity sleduji vždy s velkým očekáváním, považuji za jednoho z největších zpěváků vůbec. Téměř všechny jeho projekty, které jsem slyšel, jsou opravdové lahůdky.
Incubus - S.C.I.E.N.C.E. (1997)
Tuhle desku mám velmi rád. Pamatuji si, že když jsem poprvé slyšel Redefine, Vitamin nebo Summer Romance (Anti-Gravity Love Song), tak jsem měl opravdový pocit štěstí. Celá produkce, songy, kapela, gramce, smyčky, samply, vše mi velmi lahodí. Tenkrát mě to zcela uhranulo. Mám moc rád Einzigerovy kytary, jeho přístup je velmi inspirující a album S.C.I.E.N.C.E. považuji za jeden ze základních kamenů tohoto žánru.
Rage against the Machine - Rage against the Machine (1992)
Kultovní debut RATM. Tohle album ani nepotřebuje žádný komentář. Zná ho celý svět a v té době hrálo na každé naší party. Nezaměnitelný zvuk, spousta energie, našlapaná kapela. Mám rád, když kapelu poznám podle zvuku po dvou vteřinách. Pánové La Rocha, Morello, Wilk a Commerford se mnou tenkrát pěkně otřásli a zanechali ve mně hlubokou stopu. Jednoznačně kultovní album!
Metallica - St. Anger (2003)
Vím, že spousta fanoušků Metallicy nezvládlo změny, které nejen v jejich tvorbě přinesly alba Load a Reload. Při St. Anger to myslím bylo podobné. Mě si Metallica naopak tímto albem získala definitivně. Když jsem slyšel poprvé Frantic nebo St. Anger, nevěřil jsem, že jsou to oni. Jamesovy skvělé, nakopávající téměř hardcoreové riffy, skvělé groovy, zvuk pro Metallicu ne zrovna typický, takže další kontroverzní album. Pro mě ale dokonalé. Zřejmě asi budu Some Kind of Monster. (smích) Mám rád, když se kapela nebojí vykročit jiným směrem a ze zajetých postupů.
Foo Fighters - In Your Honor (2005)
Tuhle desku jsem slyšel poprvé u kamaráda ve Švýcarsku na afterparty po našem koncertě v Basileji. Uvědomil jsem si, že tu kapelu vlastně znám, ale až tam mi došlo, že jsem nikdy úplně nevnímal tu silnou auru Dava Grohla, tu obrovskou energii a odevzdání se hudbě. Je mi hrozně blízký jeho nadhled, jeho způsob hudebního vyjadřování, který osciluje mezi spoustou projektů i s přesahem mimo hudbu. Dave se nebojí vzít kapelu na koncert do garáže, stejně tak jako do Wembley. S tímhle týpkem bych chtěl hrát, ale musel by sedět za bicíma, protože tam je úplný bůh! (smích)
Korn - Follow The Leader (1993)
Tahle deska může za to, že jsem našel cestu ke Korn, a jsem za to dnes moc rád. Jsou pro mě radostí i inspirací. Neustále mají co nabídnout a Follow The Leader mi přijde něco jako bible nu-metalu. Díky tomuto albu jsem začal zkoumat celou jejich diskografii a následně netrpělivě očekávat každé jejich nové album. Korn jsou nu-metaloví bohové a songy jako Got the Life nebo Freak on a Leash jsou hymny, které mi budou znít v uších napořád.
Nine Inch Nails - With Teeth (2005)
Tahle kapela mi učarovala až relativně pozdě, a o to víc jsem se posral. Album With Teeth odstartovalo můj zájem o hudbu Trenta Reznora. Od té doby jsem si koupil už všechny další desky a kompletně se do nich ponořil. Zcela jsem se zamiloval do „nové éry“ NIN, takže po With Teeth jsem lítal na Year Zero, následně na vynikající The Slip a zcela mě také rozsekalo album Hesitation Marks. Miluji Trentův rukopis, ať se v rámci dalšího alba vydá kamkoliv, vždy je to velmi kvalitní a inovativní. Moc mě baví i jejich živáky. Viděl jsem je v Praze, Bratislavě a Dublinu. A mimochodem, myslím, že píseň, jako je Hurt, by chtěli napsat všichni muzikanti světa.
Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion (1993)
Tohle je totální masakr. Toto album je pro mě geniální a výjimečné tím, že se na něm DM jakoby zcela změnili, a přitom tam stále totálně byli. Songy jako I Feel You nebo Walking in My Shoes jsou pro mne dokonalé záležitosti po všech směrech. Vnímám tuto desku jako jejich zlomové album. Přibyly kytary, bicí, živá kapela. Stali se pro mě totálními ikonami. Po Songs of Faith and Devotion jsem už nevynechal žádné další album, včetně Gahanových sólovek, které jsou také velmi pekelné. Kdyby to bylo možné, tak bych s ním chtěl chodit na pivo. (smích)
Garbage - Bleed Like Me (2005)
Garbage mám moc rád a tuhle desku nejvíc. Je skvělá od začátku do konce, výborný zvuk, skvělé aranže, boží kytary, celé to parádně hraje, úžasná produkce, a nad tím vším bohyně Shirley. Tuhle desku si pouštím často, hlavně v autě. Songy jako Bad Boyfriend, Why Do You Love Me nebo Run Baby Run chci mít prostě pořád u sebe.
