Jan Martinek patří k absolutním legendám české bluesrockové kytary, je zakladatelem kapely Žlutý pes, se kterou hraje dodnes. Krom toho je i novinář, který má v oboru přebohaté zkušenosti. Prošel Českou televizí i Novou, byl ředitelem TV3. Za prezidentovaní Václava Havla byl hradním zpravodajem a pak mluvčí Českého olympijského výboru. Dodnes krom hraní se Žlutým psem působí jako mediální poradce a v současné době vede mediální odbor Akademie věd ČR.
Jak ses dostal k rock ‘n’ rollu a co byla tvoje první stěžejní deska?
Docela jednoduše, jsem dítě padesátých let, vyrůstal jsem na Semaforu a docela živě si vzpomínám, jak mě jako asi desetiletého kluka uchvátila verze písničky Bobbyho Darina You Must Have Been a Beautiful Baby, kterou nazpíval Karel Gott pod názvem Zloděj dobytka. Byl to v podstatě raný rock ‘n’ roll s kytarovým sólem a ta elektrifikovaná kytara mě dostala. A pak už přišli v roce 1964 Beatles a Stones a o mojí budoucnosti bylo rozhodnuto... První skutečně stěžejní deska bylo první album Ten Years After s geniálním Alvinem Leem. Jejich verze Dixonovy Help pro mě byla v roce 1966 naprosto převratná záležitost. Od tý doby jsem chtěl hrát blues a vydrželo mi to dalších padesát let.
Kterou desku sis koupil jako první za peníze ze své vlastní kapsy?
To si fakt nepamatuji, pravděpodobně nějaký americký blues v polské kultuře vedle Václaváku. Tam se daly sehnat skvělé věci za levný peníz. Asi živák American Folk Blues Festival (už to dávno nemám), kde hráli Otis Rush a Junior Wells a další chicagské bluesové hvězdy. Dokonce jsme se o pár písniček pokoušeli s ruzyňskými kámoši v kapele hrát.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Já měl vždycky jen kytarové vzory, nejvíc mě ovlivnil asi Alvin Lee z Ten Years After. Chtěl jsem nejen umět hrát na kytaru jako on, ale také jsem se do něj i vizuálně stylizoval, ale zkuste v roce 1968 sehnat v Praze Gibson ES 335, jeho ikonickou kytaru... to bylo fakt nereálný scifi. Kromě Alvina Lee mě nejvíc ovlivnil Johnny Winter, kytarový virtuóz z Texasu, z něho jsme byli všichni úplně mimo, nejen ta muzika, ale i to, jak démonicky vypadal, všechno. Když jsme v sedmdesátém osmém založili Žlutého psa, hráli jsme od něho Sweet Papa John, ale nebylo to ono.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Paradoxně nijak široký, poslouchám pořád věci z šedesátých a sedmdesátých let. Podle mě v rock ‘n’ rollu nic lepšího nevzniklo. Můj syn, kytarista Lukáš Martinek, mě sice pořád zásobuje novými kytaristy, jako jsou třeba Guthrie Govan, Josh Smith, Matt Schofield, Oz Noy, ale všichni stejně čerpají z Hendrixe a Alberta Kinga. Hráčsky je to velmi podobný. Navíc čím jsem starší, tím víc si nehodlám kazit vkus tou záplavou hudebního smetí, která nás pronásleduje v masmédiích a i virtuálním světě hudby. V autě poslouchám buď mluvené slovo nebo muziku ze svojí flashky - Warren Haynes, Allman Brothers, Skynyrd, Joe Bonamassa, starý Wishbone Ash atd.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Takhle to úplně nemám, bez desek bych se zřejmě obešel, ale pár jich rád mám už od raného mládí Colloseum Live je skvělý album, This Was od Jethro Tull, Abbey Road, Blue Matter od Savoy Brown Blues Bandu, to jsou skutečně hudební skvosty. Hodně teď poslouchám Blackberry Smoke, což jsou takoví jižanští pokračovatelé Lynyrd Skynyrd a jsou taky hodně daleko...
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Viděl jsem spoustu koncertů, nezapomenutelný byl třeba Crossroads Festival 2013 Erika Claptona v Madison Square Garden, kdy se na jednom podiu spolu objevily kytarové špičky EC, Jeff Beck, Buddy Guy, B.B. King, Derek Trucks, Keith Richards a mnoho dalších.
Ale skutečný zážitek byl koncert Lynyrd Skynyrd v Plzni, kde jsme jim se Žlutým psem předskakovali. Hrát na jednom pódiu se svou nejoblíbenější kapelou, to byly fakt neskutečný emoce.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Těch je spousta. Když jsem si promýšlel deset svých nejoblíbenějších, tak jsem měl problém vybrat, určitě Stones - Exile on Main St. s Mickem Taylorem na kytaru.
Pouštíš si desky z LP, nebo CD?
Mám doma i gramofon, ale málo času. Takže nejvíc poslouchám v autě mp3. Ale nejsem ten typ fajnšmekra, který kvalitu nahrávky nějak zásadně prožívá. Jsem odchován na páskách a Sonetu Duo (to byl jeden z prvních magnetofonů Tesla), a kdo vydržel poslouchat tohle, vydrží už úplně všechno.
Ten Years After - Stonedhenge (1969)
Podle mne nejlepší deska TYA. Kapela, kterou proslavilo vystoupení na legendárním Woodstocku, vydala rok předtím skvělé koncepční album, přímočaré blues s rychlými Alvinovými najazzlými sóly. Pro šestnáctiletého kluka naprostá pecka.
John Mayall - Blues from Laurel Canon (1968)
Moje nejoblíbenější Mayallova deska, Claptona a Petera Greena nahradil na postu kytaristy teprve osmnáctiletý Mick Taylor a byla to skvělá volba. Sólo ve Fly Tommorow je ohromující, a proto ho krátce po vydání desky zlanařili Rolling Stones. Tohle je čistý blues od začátku do konce.
Savoy Brown - Blue Matter (1969)
Savoy Brown v nejlepší sestavě. Kim Simmonds a spol. předkládají posluchačům skvělý mix bluesových standardů s vlastními originály. Nápadité aranže a výborné instrumentální výkony povyšují Savoy Brown Blues Band nad většinu kapel tzv. britské bluesové vlny z konce šedesátých let.
Jimi Hendrix Experience - Electric Ladyland (1968)
Geniální počin extrémně talentovaného Hendrixe, deska, která definitivně stvrdila Jimiho legendu. Neuvěřitelný zvuk kytary, skvělé kompozice, blues s nádechem psychedelie a soulu, právem je mnohými vedle Sergeanta Peppera považována za nejlepší desku všech dob.
Lynyrd Skynyrd - Street Survivors (1977)
Tři dny po vydání téhle desky se letadlo s kapelou zřítilo do mississippských bažin a o život přišli zpěvák Ronnie Van Zant a nový kytarista Skynyrd Steve Gaines. Byl to právě Gaines, který svými country licky a harmonickým rozhledem posunul kapelu o velký kus dopředu. Album nemá slabinu a píseň That Smell se stala hymnou jižanského rocku.
Molly Hatchet - Flirtin’ with Disaster (1979)
Tohle je jižanský rock ve vrcholné formě. Tři ostře nabroušené kytary, zdvojená sóla, charizmatický zpěv Dannyho Joea Browna. To všechno stojí na nadupané rytmice. K tomu dlouhé vlasy a boogie no more!
Allman Brothers Band - Live at Fillmore (1971)
Tohle živé dvojalbum je o energii a improvizaci. Úplně cítíte ty pozitivní vibrace a radost ze souhry kytaristů Duana Allmana s Dickym Bettsem. Tahle deska vás nikdy nebude nudit, naopak přijdete na chuť i dvacetiminutovým písničkám.
Johnny Winter - Captured Live (1976)
Nejlepší živá bluesová nahrávka. Johnny v úžasné kytarové a pěvecké formě. Jeho sólo na slide kytaru v Highway 61 už asi nikdo nepřekoná. Krystalická soda. To je ryzí americký rock ‘n’ roll.
Captain Beyond - Captain Betone (1971)
Absolutně nedoceněné album. Jedna z prvních supergroup. Zde se sešli kytarista Larry „Rhino“ Reinhardt a baskytarista Lee Dorman poté, co se rozpadla jejich předchozí skupina Iron Butterfly, zpěvák Rod Evans (dříve člen Deep Purple) a bubeník Bobby Caldwell (dříve člen doprovodné skupiny kytaristy Johnnyho Wintera). Zapomeňte na riffy Tonyho Iommiho, tohle je úplně jiná káva. Brilantní konstrukce písní, skvělé rytmy, chytrá muzika. Nejlepší album progresívního rocku!
Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire (1973)
Pokračování Bitches Brew Milese Davise jinými prostředky. Potkaly se tady výjimečné muzikantské osobnosti, včetně našeho Jana Hammera. Dokonalá jízda, etalon nastupujícího jazzrocku.
