V našem seriálu o zákulisních pozicích jsme vám již představili fotografy, promotéry nebo tour manažery. Životně důležitý je pro existenci umělce i promo text na kulturních akcích. Mezi elitu zasvěcených v této oblasti patří i Jiří Moravčík, který přijal naše pozvání k rozhovoru.
Mohl byste nám představit své aktivity ve spolupráci s festivalem Colours of Ostrava a také v rámci hudební publicistiky?
Jsem hudební publicista na volné noze a od 90. let píšu většinou o world music a folku. Nejvíc do magazínů UNI a Harmonie, občas ještě někam jinam, ale netlačím na pilu. Mám totiž pravidelné pořady o world music na stanicích Vltava a v Českém rozhlase Ostrava, což při mém vytížení na Colours bohatě stačí. Navíc neberu psaní jako způsob vydělávání peněz. Na festivalu patřím do dramaturgického týmu. Připravuji program divadelní scény a podílím se na výběru world music a scény Drive, uvádějící alternativní country a folk v nejrůznějších variantách. Píši profily všech účinkujících a další festivalové materiály a produkuji konferenci a Showcase Czech Music Crossroads, takže práce nad hlavu.
Co je podle vás hlavní kouzlo promo textu?
Zaujmout nepřipraveného a věci neznalého posluchače a hudebníkům připravit půdu pro přijetí. Uvědomte si, že převážná část vystupujících přijíždí do Čech úplně poprvé a o některých předtím neměli návštěvníci ani zdání, což platí především pro world music. U nás to s propagací téhle hudby pořád skřípe, pro mainstreamová média je neupotřebitelná, když ne rovnou k smíchu, a tak je mým úkolem pomoci lidem rozklíčovat exoticky znějící jména, nástroje, styly a kultury. Uvést je do současného hudebního kontextu, vysvětlit, že dejme tomu rocková kapela z Mali může znít jako pořádný nářez, který nemá nic společného s muzeem. Zkrátka že i hudba řazená do ranku world music může znít moderně a sexy. Mám touhu lidem rozšiřovat hudební obzory, ubezpečit je, že třeba v sále Gongu, kde Colours uvádějí často posluchačsky velmi náročnou hudbu, je v podstatě čekají naprosté umělecké zázraky, o kterých nemusejí nic vědět, a přesto by měli dramaturgům důvěřovat.
Zatím se to daří, vždyť kdo před Ostravou znal libanonského trumpetistu Ibrahima Maaloufa, tuniského hráče na loutnu oud a geniálního zpěváka Dhafera Youssefa nebo turecké trio Taksim? Málokdo, a nakonec patnáct set lidí dlouhé minuty ve stoje nadšeně tleskalo, což já beru za potvrzení toho, že tahle cesta nenápadného vzdělávání na Colours funguje.
Máte i případně nějaké vzory, ať už kolegy nebo zahraniční materiály, kterými jste se nechal nebo necháváte inspirovat?
Určitě mě nesmírně ovlivnili Jiří Černý s Petrem Dorůžkou, to jsem nikdy neskrýval, navíc si jich obou za to, co v hudební publicistice dokázali, velmi vážím. Často přicházeli s hudbou, kterou u nás nikdo neznal a dokázali ji představit tak, že jeden vlastně po přečtení článků po ničem jiném netoužil, než si ji hned sehnat. Po evropských festivalech jezdím prakticky od otevření hranic. Tehdy ještě neexistoval internet, nebylo YouTube, totálně se nedostávalo informací, a tak jsem vždy docenil, když mě na bráně festivalu čekal program s podrobnými a zasvěcenými informacemi. Dnes už je vše jiné, potýkáme se s tím, že mládež prakticky nečte a k hudebnímu rozhledu jí stačí pár videoklipů nebo skladeb, takže o to obtížnější je ji přitáhnout k psanému textu. Těší mě ale, že většina mých oblíbených festivalů trvá na - z pohledu mladých - „tlustých programových knížkách“. A pokud jsem se mohl přesvědčit, týká se to také velkých rockových akcí, třeba Primavery v Barceloně. Když jsem vstoupil do týmu Colours, bylo to to první, na čem jsme se se Zlatou okamžitě dohodli. Také Colours musí mít festivalový program s profily a informacemi naplněný web. Rychlé a uspěchané době navzdory. A odezva mnoha lidí nám dává za pravdu.
Sledujete také rád vývoj obliby jednotlivých formací, které jsou zpočátku pro většinu neznámé, na festivalovém plakátě jsou napsány neviditelným písmem a po vystoupení dojde k razantní změně? Cítíte v takovém případě i určitou hrdost?
To považuji na Colours za nejcennější. Návštěvníci přijíždějí s nějakým plánem, v programu si předem zaškrtají známé kapely, a nakonec odjíždějí s úplně jinými zážitky, než si představovali. Utopit se v dnešní hudební nadprodukci není problém, za to vyloupnout si z ní drahokamy, to už dá někomu, kdo se v ní moc neorientuje a spoléhá na náhodný poslech, docela zabrat. A pokud Colours fungují jako spolehlivý průvodce a dodavatel tipů, kdo by neměl radost. Věřte tomu, že když se plánuje program, hodně se přemýšlí i nad tím, jestli přivézt kapelu, která už u nás někdy byla, nebo zariskovat a dát přednost premiérám. Jak to většinou dopadne, jistě tušíte. Na světě jsme jenom jednou, tak proč pořád dokola poslouchat to samé. Vždycky svým přátelům dopředu říkám: Nečtěte na plakátech jen ta nejvýrazněji uvedená jména, dejte šanci i té drobotině, bohatě se vám to vyplatí.
