Smysl písničky je tématem, kterému jsem se rozhodl věnovat další část našeho hudebně archeologického seriálu. Jakou cestu musela písnička kdysi ujít, než se dostala do rozhlasového vysílání, jsme si popsali v minulých dílech Almary. Na zadní straně obalu vzorně archívované LP desky Sláva (Panton 11 0570), která dnes patří ke sběratelským raritám, si můžeme přečíst dobovou úvahu, co je smyslem písňové tvorby. Autorem sloupků, vytištěných bílým písmem na slavnostně modrém podkladě, byl rozhlasový a hudební publicista, dramaturg, scénárista a textař Ivan Rössler (*21. 12. 1945).
Interpret alba měl v době natočení za sebou už čtyřiadvacet vydaných titulů u domovské firmy Panton. Byla jím country skupina Plavci, až do začátku let sedmdesátých známá jako The Rangers. Nahrávka vznikla v roce 1975 v břevnovském studiu a vyšla k 30. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Deska, produkovaná Jiřím Veisserem, obsahovala celkem dvanáct písniček. Na projektu se spolupodílel studiový orchestr pod taktovkou Antonína Hájka a hudebního režiséra Pavla Kühna, zvukovým mistrem byl Vladimír Štěpánek. Upřímně rozjásaný obal s použitím fotografie Otty Dlaboly navrhl výtvarník Aleš Striegl. Pojďme si tedy přiblížit atmosféru poloviny sedmdesátých let v doprovodném textu, v našich končinách tradičně nazývaným exotickým slovem sleevenote.
Nevím už přesně, kdo to byl, kdo charakterizoval Plavce stručně a výstižně takto: „Kdykoliv si je pustím, hned mám dobrou náladu.“ Plavci se stali nositeli dobré nálady díky tomu, že velice bystře rozpoznali, jaký je smysl písničky. Člověk si totiž odpradávna zpíval, chtěl-li vyjádřit svoji náladu. Zpíval si, když mu bylo smutno, když měl z něčeho radost, zpíval si do kroku, aby mu cesta rychleji ubíhala, při práci, aby mu šla lépe od ruky, ale zpíval si i za války na frontě, aby vystupňoval svoji odvahu. Písničky, které měly předpoklad doprovázet člověka na jeho cestách životem, splynuly s onou všeobecnou kulturou, které říkáme lidová. Ne každé písničce se už podaří zařadit se mezi ty „věčně zelené‟ - lidové a zlidovělé melodie, které spíše než by omračovaly svým lesklým kabátem, okouzlují průzračnou čistotou svého hudebního a textového jádra.
Plavci se ve své dramaturgii v minulosti drželi lidových písní z celého světa, poněvadž věděli, že je třeba i v době dokonalé reprodukční techniky i obrovských zvukových možností, jež dávají elektrifikované hudební nástroje, vrátit písničku původnímu účelu, to jest dát ji lidem, aby si ji mohli zpívat nejprve s nimi a později třeba i sami. Plavci vystavěli svou popularitu na lidovém umění a lidoví zůstali i ve svém naprosto civilním nepřezdobeném a nestrojeném projevu.
Svůj zásadní přístup k písničce zdůrazňují Plavci i na této desce, která je věnována 30. výročí osvobození Československa. Plavci na ní jednak připomínají některé naše lidové písně, jimž se snaží dávat adekvátní zvukovou podobu, a současně dosáhnout toho, aby zněly moderně a přístupně i lidem, kteří nepatří k vyloženým milovníkům folklóru. Z lidových písní na desce zaznívá píseň Zelení hájové, Keď som išiol okolo vrat a směs lidových písní o koních nazvaná Dávný přítel. Ostatní písničky na desce jsou věnovány původní české tvorbě, která se tématicky i obsahově snaží přiblížit lidovým písním. Opěvují například krajinu. Písnička Jih je vyznáním o jižních Čechách, o Třeboňsku, další píseň je věnována Berounce, jiná nám přibližuje krásu Vysočiny.
Prolog a epilog desky, který napsal Pavel Žák, je nepatetickým rozjímáním nad třiceti lety naší svobody. Prolog je lyrický a vypráví o růži, která má třicet plátků i třicet vůní. Epilog je věnován třicetileté ženě a je nejenom vtipnou a galantní poklonou, ale současně i vážnějším a niternějším zamyšlením.
Plavci tedy přicházejí s další deskou. Ponechávají jí všechny klady desek předcházejících, to jest hezké a vtipné písničky, přinášející dobrou zábavu, bezprostřední a upřímný hudební projev srozumitelný nejširšímu okruhu posluchačů a současně zvýrazňují svůj dramaturgický přístup k původnímu repertoáru. Tím tuto desku povyšují na zajímavý umělecký, ale i ediční čin.
Dalším pokladem z Yllasovy sbírky je singl s písní Gaudeamus (Supraphon 043 1356h). Syn generálního ředitele našeho největšího hudebního vydavatelství Jiří Šeda, známější pod pseudonymem Pavel Bartoň, měl začátkem sedmé dekády našlápnuto na vynikající kariéru. Osudným se mu stalo srovnávání s Karlem Gottem, ale pravděpodobně i nedostatek podpory kvalitního týmu a stálé kapely. Za podobnou barvu hlasu a kantilénový pěvecký projev zpěvák v podstatě nemohl a kolem jeho rychlého opuštění první ligy není dodnes úplně jasno. Úspěšně nedopadl ani pokus německého vydavatelství Ariola o raketový start nové hvězdy, která by konkurovala „polydorovskému" Karlovi. Jak je vidět, talent a píle k prosazení v džungli zvané pop music zdaleka nestačí a v konečné fázi ještě nemusí znamenat vůbec nic.
