Venku se zase směje sluníčko a občas vytváří dojem, že už jsou dávno prázdniny. Na plovárnách a plážích začíná být živo, a kdo má sebou Muzikus, může potěšit oko nejen nenápadnými pohledy na ladné tvary, které jsou pro pravého rockera nejlepší inspirací, ale i na krásné ukázky z Yllasova oblíbeného katalogu firmy Whaley, Royce & Co., Limited. Kolegyně rockerky a ty ostatní, které ví, co je dobře naladěný nástroj, také mohou spočinout zrakem na obrázcích v příloze. A nechat aspoň na chvíli na pokoji rozdováděnou fantazii, ve které defilují vypracované bicepsy šarmantního cizince, slunícího se v nebezpečně blízké vzdálenosti. Historické ladičky jsou tady a dožadují se vaší ctěné pozornosti!
Správné ladění je vážná věc, a tak se podíváme, čím se to ladilo v roce 1975. Jak je z obrázků patrné, do futrálu od kytary se ladička americké firmy Conn (značka existuje od roku 1875) vešla jen stěží. Zato postavená na hradbě Marshallů nebo decentně umístěná mezi dobovými klávesovými monstry, zvyšovala atraktivitu pódiové prezentace, stejně jako oblíbený osciloskop Keitha Emersona. Vědecky vypadající měřicí přístroje se však vyznačovaly i přesností, dané stroboskopickým principem zobrazování. Model Strobotuner s devíti integrovanými obvody a mikrofonem měl zaručenou přesnost ladění jeden cent (setinu půltónu). Naprosto spokojen s ním mohl být i světoznámý skladatel čtvrttónové hudby Alois Hába. Impozantní Stroboconn dokázal analyzovat ladění všech tónů v akordu, nebo dokonce celé kapely. K tomu se ještě pyšnil rozsahem sedmi oktáv, tedy čtyřiaosmdesáti půltónů. V obou případech už před bezmála čtyřiceti lety předstihla technika i to nejlepší ucho. Yllas by se na tomto místě asi urazil, že jeho uši s ladičkou nikdo nesrovnával, ale řekněte sami, víte o někom, kdo pozná interval jednoho centu? Rozdíl jednoho centu sice zná asi každý, kdo někdy stěhoval kytarový full stack nebo kolečkové varhany značky Hammond, ale zde se nejedná o jednotky hmotnosti. Dokáže to samé vaše malá digitální ladička? Asi ne, ale zase ji schováte do kapsy.
Třetím typem ladicího přístroje, detailně představeným v prodejním katalogu, je Lektrotuner. Na první pohled sice vypadá jako lidový radiopřijímač z doby třetí říše, poeticky přezdívaný „Goebbelsova tlama“, ale zdání klame. Ve skutečnosti se jednalo o přenosný oscilátor se zesilovačem a reproduktorem, vydávající tóny a nebo b (s béčkem). Základní ladění bylo možné nastavit v rozmezí 434 až 446 Hz. Dva tóny kupodivu stačily pro naladění všech možných klávesových, strunných i dechových nástrojů, když nepočítáme některé nástroje bicí (tympány). Hlasitost zvuku z „Connovy tlamy“ se dala nastavit od pianissima po řev na celý sál, barva tónu byla volitelná mezi flétnovým nebo ostřejším charakterem. Tento typ ladičky je v katalogu prezentován jako cenově dostupná, ekonomická, či prostě levná odpověď na problémy s laděním (podle toho, jak si přeložíte označení „low cost“). A to je pro tentokrát vše, v dalším letním dílu našeho seriálu se zase podíváme na Yllasovu sbírku singlů a nějaké to nezbytné nahrávadlo. Hezké slunečné dny všem čtenářům i čtenářkám přeje autor!
