Dubnové číslo svádí k různým legráckám a mystifikacím, v dalším díle Almary je však nenajdete. A protože jsme si už dlouho nečetli z dobového hudebního tisku, vybral jsem ukázku, kterou mám spojenou s osobním zážitkem. Byla jím účast skupiny Zikkurat na přehlídce alternativních skupin v rámci devátých Pražských jazzových dnů, které se konaly na podzim roku 1979.
Článek Jana Rejžka s titulem 9. PJD - Hudba o něčem jiném (Melodie 1/1980, str. 4) doplnil malou fotoreportáží na vnitřní straně obálky Jiří Hanke. Samotná přehlídka dostala prostor jen v několika posledních větách, ale i tak to byl skoro zázrak. Ještě v lednu jsme si mohli zahrát ve velkém sále Lucerny, ale postupně možností ubývalo. Plánované 10. PJD, které měla naše kapela otevírat, se už nekonaly a celá situace vyvrcholila tažením proti „Nové vlně se starým obsahem“ v roce 1983. Dejme tedy slovo Janu Rejžkovi:
Anachronickým antisymbolem devátých Pražských jazzových dnů se pro mě stal jistý uvaděč ve sportovní hale Na Folimance: Přešlapoval u vchodu, opatřen mohutnými chrániči sluchu... Zdaleka nemohl tušit, že ta hudba je o něčem úplně jiném.
Hlavním rysem přehlídky, jež prolétla během tří listopadových dnů, bylo určité vnějškové zkomornění. Chyběly big bandy, přibylo menších skupin. Vnitřním pojítkem byla snaha všech přítomných o hudební definici lidských pocitů uprostřed civilizace. Jiří Stivín si s sebou přivedl padesátku „na inzerát" vybraných diváků a pokoušel se k nim promlouvat různými jazyky-nástroji. Dav ho však rytmicky a nekompromisně přehlušoval, a tak se obracel se svým sdělením k obecenstvu. Nakonec odešel s kravským zvoncem na krku, brumlaje si tu svou, tam, kam mířil v poslední scéně svých filmů Charlie Chaplin...
Z jiného konce to vzaly skupiny Švehlík a Extempore. Jejich výpověď byla strohá, řeřavá, neúprosná. Kdo chce, uvidí tam Zappovy duchy, vtipálek přiskočí a přilípne sem název - český punk. Mně se jejich hudba, stylizace a úmysly líbí, což se nedá říci o rádoby o totéž se pokoušející skupině Kilhets, kde jsem postrádal pokoru před hudbou a úplně už hudbu samotnou.
Objevem Pražských jazzových dnů byl opus Velkoměsto skupiny Extempore s částmi Ráno, Varování darebáků ředitelem výzkumného ústavu, Asi, asi, asi, Rozhovor neznámých cizinců, kde zvláště Mikuláš Chadima prokázal další zlepšení.
Kytarová konkláva se sestávala z netypických partnerů - z Rudolfa Daška, Zdeňka Fišera a Luboše Andršta. Přes řadu krásných ploch jsem litoval, že nebylo více výletů do oblastí kytarového neznáma. Z mnoha kláves vykouzlil Emil Viklický nejeden pěkný motivek, zdá se však, že diváci čekali i něco víc než předvádění „pana Oberheima". Jazz Fragment odvedl velmi solidní výkon a zvuk s dominujícími elektrickými houslemi Jiřího Holce. Teď by to ještě chtělo odrazit se od dosažené úrovně zase o kus dál.
Vynikajícím způsobem zabodoval Milan Svoboda. Metrem si přivezl Michala Geru a jejich společné vystoupení bylo vedle Stivína vrcholem odpoledne. Svoboda se neubránil ani záchvěvům klaunství, k čemuž mu svým způsobem dopomohl jeho předchůdce za pianem, známý „doktor klavírů“ Tomáš Víšek, jenž ulomil nástroji klapku.
Jana Koubková je zpěvačkou, která dnes dělá pro ženské jazzové zpívání nejvíc. Její Horký dech má výbornou rytmiku (vida, jak to jde, když se bubeník Malina podřídí celku), ale Hot tety ještě čeká pěkných pár hodin práce, aby posluchač mohl vnímat komplex jako úhledně zabalený jazzový balíček. I Coreova La Fiesta potřebuje ozpívat, Zdeněk Hrášek ji ovšem hraje tak dobře, že už to líp snad ani nejde. Podařila se i vokální verze Zawinulova hitu Birdland.
Na dopoledních koncertech amatérů se objevila spousta zajímavých skupin. Líbily se Svíce, Relaxace, Psí vojáci, Jablkoň a určitě Zikkurat. Věk hudebníků byl přitom přibližný věku plaveckých mistrů světa, takže se hlásí ta úplně nejmladší generace rockerů a jazzmanů! Tím však mé vzrušení končí. Nejen na amatéry, ale i na zavedené skupiny, Fragment, Extempore, Švehlík, čeká po dnech slávy prozaický otazník. Kde zkoušet, kde hrát, jak motivovat další činnost? Na to samozřejmě Pražské jazzové dny odpověď dát nemohou.
