Milý strýčku Yllasi,
v minulém čísle jsem si přečetl tvou nevybíravou kritiku Tomáše K, který se Tě snažil potrestat přes redakci, a obdivně jsem pokýval nad respektem redakce k Tvé osobě. Proto se Tě chci zeptat na etičnost nebo neetičnost playbacků a jejich použití v živém hraní. Kdysi nám staří muzikanti vtloukali do hlavy, že veškerý playback je podvod vůči divákům. Jaký na to máš názor Ty?
Děkuji
Tvůj synovec Kája
Milý Kájo,
jsem rád, že ses ozval právě s tímto dotazem. U Tomáše K nebyl problém playbacku, ale špatného hraní. Je pravda, že využití playbacku a různých jeho verzí (od nahraných backing vokálů až k nahrané celé skladbě) se používá i při živém vystoupení bezpočet. Kupříkladu legenda beatu Jethro Tull při svém vystoupení letos v Praze naprosto přiznali playback jako spolupráci hraného filmu na pozadí s živým hraním. Musel jsem obdivovat synchronizaci, jakou museli muzikanti vynaložit a jaký čas museli věnovat přípravě. Takovéto použití playbacku, včetně sólových zpěvových partů, není žádná hanba, spíš se musím před Ianem Andersenem sklonit, jak citlivě se celého koncertu chopil. Stejně jako součástí živého hraní je použití looperů, samplerů, vokalizerů, počítačů a podobně. Živé hraní, kdy se jeden motiv nahraje na loop a vzápětí přes jeho reprodukci hraješ třeba sólo, je hojně využívaný efekt a obohatí jak tvůj prožitek z hraní, tak i prožitek diváka. Některé kapely tak nahrazují i nedostatek vlastních hráčů. Ale jak již jsem psal, každé zapojení takového efektu klade na muzikanta další a další nároky. Takže se hráč vlastně stává svým dalším alter egem, které musí umět ovládat tyto efekty a se stejnou kvalitou i nástroj nebo zpěv. Je na uvážení hráče, zda to zvládne, či ne.
Množství takových efektů může být také nad síly hráče, a pak platí, moc psů, zajícova smrt. Jejich použití nesmí být na úkor kvality vlastní produkce. A zcela jiná otázka je plagiátorství. To asi měli na mysli staří muzikanti, protože pustit celou kapelu jako nahrávku originálu třeba s vyjmutým zpěvem a do zvuku originálu nacpat svůj hlas, není nic jiného, než zlodějina a šmíra. A z umění se stává oblíbená zábava karaoke. Jenže i k takovému se někteří z muzikantů sníží. Někteří hudebníci, a to i slavných jmen, šli naopak tak daleko, že proto, aby jim nikdo nemohl předhodit, že by snad hráli na koncertech z playbacku, jsou jejich koncerty pro některé posluchače (jako třeba pro mne) otřesným zážitkem, viz ZZ Top v Praze 2013, kdy jsem prostě musel odejít, jak se kvalita lišila od studiových nahrávek. Ale pak mi někdo říkal, že razí heslo: „Kdo si chce užít kvalitní hudbu, ať si koupí CD, na koncerty chodí ti, co nás chtějí především vidět.“ To si ale mohou dovolit už ti, co něco doopravdy dokázali.
Tvůj strýček Yllas
