Ahoj strýčku, prosím tě o radu, která se možná tak úplně nehodí do Muzikusu, ale přesto souvisí s muzikou. Jak máme správně vyfotit naši kapelu, abychom na fotkách pokaždé nevypadali jako blbci? Nejsme žádní metalisti, hrajeme normální rockovou klasiku a hlavně pro radost. Takže jistě pochopíš, že nechceme vypadat jako parta vrahů, které hledá Interpol. Ale zatím nám to na fotkách z koncertů i ze zkušebny takhle vychází. Například náš bubeník je fajn člověk, ale když se má zatvářit neutrálně, jde z něj hrůza. Když se všichni usmějeme, je to zase křeč. Fotky z koncertů nám dělají kamarádi nebo naše drahé polovičky, takže to podle toho vypadá. Má smysl najmout profesionálního fotografa, když nejsme žádné hvězdy, nebo to zvládneme sami? A co máme všechno při focení ohlídat? Poraď a měj se co nejlíp, synovec Rosťa.
Milý synovče, propagace kapely je rozhodně důležitá. Fotky, plakáty nebo placky jsou vaší vizitkou. Měly by přitáhnout pozornost fanoušků a představit vás tak, jak si přejete. Tedy jako sympatické osoby (pokud nehrajete death nebo punk, kde vaše mrtvolné škleby nebudou vadit), na jejichž koncert se davy, unavené šplhem po kariérním žebříčku, rubáním uhlí v dolech nebo celodenním bušením do klávesnice budou jen hrnout. Jinak asi budete stylizovat svůj plakát, když budete chtít zaujmout mladičké dívky a jinak se budete tvářit na fotce, která by měla oslovit opačný segment trhu (například zasloužilé motorkáře nebo drsné rockery). O těchto zásadách asi není třeba přemýšlet. Horší to už bývá s realizací propagační fotografie, nebo s fotkami z koncertu, kterými se chcete prezentovat na webové stránce. Skupina by na ní měla mít aspoň jedno společné a vysoce stylizované foto, které může působit překvapivě civilně a přesto mít dobrou kompozici a uměleckou úroveň. Pokud máte dostatek peněz, vyplatí se oslovit profesionálního fotografa, na něhož máte ty nejlepší reference. Pokud reference nemáte, může nastat problém. Ne každý fotograf totiž umí vyfotit rockovou skupinu. Svatby, setkání místních hasičů nebo vítání občánků jsou o něčem jiném, než titulní foto na vaše nové CD. Ani dokumentární praxe nemusí znamenat úspěch při pořizování fotek z koncertu. Fotka z ateliéru, prezentujícího děti na houpacím koni, rovněž nemusí zaručit úspěch. Proto pozor, aby vaše kapela po celodenním focení nezískala padesát snímků, z nich pětadvacet je použitelných jen k psychiatrické diagnóze či policejní registraci a zbytek k pobavení kamarádů v hospodě. Nejdůležitější věc pro kvalitní fotografii není značka fotoaparátu, ale kupodivu světlo. Toho na koncertě nebo v rohu oblíbené hospody nebývá nazbyt, takže si fotografové pomáhají bleskem. A tady je první kámen úrazu. Nic nevypadá hůř, než do běla vypálené tváře hudebníků nebo odlesky od všeho, co má hladký povrch (může to být i lesklý korpus kytary). Koncert, který měl atmosféru a barevné osvětlení, pak na takové fotce postrádá kouzlo. Vysvětlujte fanouškům, jaký to byl skvělý večer, když je na všech fotkách v popředí nedopitá láhev nebo zaprášené bedny mistra zvukaře, za kterými se schovávají v křečovitých pózách hudebníci. K tomu lze dodat jen dvě poznámky, které jsem si zapamatoval z přednášek. Kameraman by si měl naaranžovat scénu (flašky pryč ze záběru a postavit muzikanty k sobě). Druhá zásada zní: nejhorší je horní osvětlení. Tedy světlo, dopadající na lidi od stropu, pokud možno s malou difuzitou, přičemž výsledkem bývá v nejlepším případě béčkový horror. Do třetice bych dodal: před focením se upravte do stavu, ve kterém působíte přesvědčivě. Pak je už jedno, visíte-li na větvích vykotlaného stromu, nebo sedíte na hradbách místní zříceniny. A uvolněte se. Bez náročných úprav v grafických programech ty křečovité výrazy už nikdo nezachrání! Zdraví strýc Yllas
