Úvodem první části profilu bylo řečeno, že Appiceův význam bývá poněkud nedoceněný. Ale již nyní, kdy jsme chronologicky relativně blízko počátku jeho bubenické kariéry, můžeme vystopovat určitý signifikantní prvek, který by mohl naznačovat, proč tomu tak je.
Už totiž roku 1970, po vydání pěti alb, jejichž vliv na podobu rocku byl skutečně velký, se Vanilla Fudge rozpadají. Appice poté zakládá spolu s bývalým spoluhráčem z této kapely, basistou Timem Bogertem, skupinu Cactus, kombinující blues rock s výrazně hardrockovou polohou. Hned první album této formace je vynikající a vyznačuje se abnormálním drivem a divokostí srovnatelnou s The Who či Blue Cheer. Z hlediska bicích je zajímavé také vloženým sólem ve skladbě Feel So Good. Dalším "velkým skokem" je i následující album One Way... Or Another, které je zlomové zejména ve zvuku bicí soupravy. Je zde totiž uplatněn zcela nový model snímaní zblízka, jehož výsledkem je nepoměrně čistší (na druhou stranu však méně divoký a přírodně drsný) sound bubnů. Trilogii Cactusu pak završuje položivá deska 'Ot 'N' Sweaty, která je stejně jako v případě Near the Beginning od Vanilla Fudge tvořena jednou koncertní a jednou studiovou stranou. I toto album je velice dobré, nicméně po jeho vydání se kapela opět rozpadá. Zde již začíná být poměrně zřejmé, že důvod, proč se Carmine Appice nestal tak proslulým jako někteří jiní hráči, přestože na to měl z jistých hledisek stejný a v některých případech možná i větší nárok, tkví nejspíš v tom, že střídal příliš rychle a příliš často nejrůznější sestavy. Taková nestálost samozřejmě mýtu nijak nepřidá, neboť postrádá tu propagandisticky nutnou dávku zjednodušení, která je pro vznik jakéhokoliv masového prosazení prostě nezbytná. Pousuďte sami, jak jednoznačně a úderně zní: Keith Moon - legendární bubeník The Who. Anebo: Ringo - legendární bubeník Beatles. A ještě do třetice: Ian Paice - legendární bubeník Deep Purple. A ještě jednou pro jistotu: John Bonham - legendární bubeník Led Zeppelin. (Opakování je mimochodem další zlaté pravidlo propagandy a tedy i šoubyznysu.) Jenže Appice není vůbec jednoduché přiřadit k některé ze sestav, jimiž prošel, a to navzdory tomu, že mnoho z nich bylo vysloveně skvělých. To celou věc naopak ještě více komplikuje. Pro důkazy není třeba chodit daleko. Hned po rozpadu výborného Cactusu totiž vzniká snad ještě lepší sestava Beck-Bogert-Appice. Bogert a Appice jsou naši staří známí z Vanilla Fudge a Beck je Beck. Tedy Jeff Beck, jinak řečeno jeden z nejlepších světových kytaristů, který právě v té době rozpustil svojí kapelu Jeff Beck Group, v níž hrál další proslulý bubeník Cozy Powell.
Toto trio vydalo jednu výbornou studiovou desku, na níž je kombinován bluesově laděný hard rock s vícehlasými vokály (známými již od Vanilla Fudge) a výbornými kytarovými sóly, přičemž vše je lehce okořeněno tehdy vznikajícím jazzrockem. Bicí mají velmi průrazný zvuk s obrovským atakem, další to důkaz Appiceova experimentování se zatlumením a nahráváním zblízka, ale také tehdy novým prvkem, kterým bylo použití pouze horních blan na kotlech. Kapela nahrává ještě koncertní dvojalbum Live in Japan, které je však vydáno pouze v Japonsku a dodnes představuje obrovskou raritu (i v době nejrůznějších CD reedicí je jen velmi těžko sehnatelné). No a poté - což nebude už asi žádným velkým překvapením - se skupina opět rozpadá. Píše se rok 1973, hardrocková éra vrcholí a mnoho kapel vydává svoje nejlepší nahrávky, takže celkově vzato dochází doslova k rozdělování "sfér vlivu". Neboli jednoduše řečeno: která hardrocková kapela se nestala slavnou do této doby, měla už jen mizivé šance. Rozpad skvělé sestavy Beck-Bogert-Appice tak byl v mnohém skutečně osudový: tato skupina totiž měla potenciál i možnost zařadit se mezi legendy.
Po odchodu z BBA nabralo Appiceovo střídání kapel snad ještě větší frekvenci. Hrál koncertní turné s Joe Cockerem, spolupracoval s Rodem Stewartem, hostoval na desce Paula Stanleyho, Stanleyho Clarka a Tommy Bolina.
V roce 1978 také podnikl pro firmu Ludwig sérii 20 tzv. "klinik" pod názvem Drums on Wheels, tedy prezentaci, kde předváděl svůj styl hry a vysvětloval jeho základy.
Na tomto místě je vhodné zmínit i jeho poměrně rozsáhlou činnost pedagogickou či snad lépe řečeno rockově-osvětovou. Appice totiž napsal hned několik (a skutečně podařených, neboť vrcholně praktických) příruček a škol hry na bicí. Ta zřejmě nejznámější se jmenuje Realistic Rock Drum Method, dalšími jsou například Realistic Double Feet zabývající se hrou na dva velké bubny, Realistic Hi Hats zaměřující se na techniku hi-hatky či Rudiments to Rock vysvětlující uplatnění těchto klasických technik v rocku. Časem přibyly i videokazety, jako například Drum Clinic z rocku 1985, kde Appice vysvětluje jak obecné základy hry, tak způsob použití dvou velkých bubnů, ale i nejrůznější speciální finesy. Kazeta obsahuje též zajímavé sólové vstupy. Později následovaly kazety Master Class a Realistic Rock.
Jestli se ptáte, kde na všechny tyto aktivity bral čas, pak je odpověď velice jednoduchá. Jak sám Appice přiznal, již v době vrcholné hardrockové éry, kdy členové kapel ještě nechodili do posilovny, ale udržování kondice prováděli přímo na hotelovém pokoji, a to za pomoci cviků jako hod televize oknem či demontáž nábytku kladivem, se těmto povinnostem vyhýbal a skryt kdesi v ústraní se tajně oddával psaní not. Jedním slovem: dekadence!
(dokončení příště)
NEW GENERATION JUSTIN FOLEY (KILLSWITCH ENGAGE)
Justin Foley je poměrně čerstvým členem Killswitch Engage, neboť se k této kapele přidal teprve na podzim roku 2003.
Začínal hrát podle nahrávek Led Zeppelin a jeho prvním velký vzorem byl tudíž legendární John Bonham. Následně ho ovlivnil Neil Peart, triumvirát hráčských idolů pak doplnil Dave Lombardo. Poté se začal zajímat i o jazzové hráče, současně je však velkým příznivcem Davea Grohla.
Vzhledem k tomu, že Killswitch Engage produkují hudbu poněkud drsnějšího ražení na bázi vydatně tvrzeného kovu (zkrátka švédská ocel), mnohé možná překvapí velikost Foleyho soupravy - jak počtem komponentů, tak i jejich velikostí - dvacetipalcový velký buben hovoří za vše. I taková souprava však může znít pěkně ostře a hutně, jak ostatně dokumentují nejnovější nahrávky kapely, které si můžete stáhnout například na níže uvedené internetové adrese.
Činely: Zildjian
13" K/Z hi-hat
10" A splash
17" A Custom crash
20" K Custom ride
19" A Custom crash
17" K Custom Dark china
16" A Custom Projection crash
Bubny: Yamaha Custom Absolute
povrchová úprava: sea blue
MB: 14 x 5,5", VB: 20 x 16", TT: 10 x 9", TT: 13 x 11"(MB + VB: javor, TT: bříza)
Hardware: stojany Yamaha, šlapka: Tama Iron Cobra double
Blány: Evans
MB: Power Center Reverse Dot nahoře, Hazy 300 dole, VB: EQ3, TT: G2 nahoře, G1 dole
Paličky: Pro-Mark model 5B
BEAT INFO
Carmine AppiceVanilla Fudge, Cactus, Beck-Bogert-Appice, Rod Stewart atd.*15. 12. 1946, USA
Clive BunkerJethro Tull, Blodwyn Pig, Aviator atd.*12. 12. 1946, GB
Ron Bushy Iron Butterfly*23. 12. 1945, USA
Bobby Colomby Blood, Sweat & Tears *20. 12. 1944, USA
Peter CrissKiss*27. 12. 1945, USA
Louis FarrellThe Gun*12. 12. 1947, GB
Cozy PowellRainbow*29. 12. 1947, GB
Skip ProkopLighthouse *13. 12. 1946, CAN
Lenny White Return To Forever*19. 12. 1949, New York, NY, USA
DISC GENERATION
THE WHO: BY NUMBERS
1975, HARDROCK, STUDIO
sestava kapely: Pete Townshend - g., k., v. (+ mandolína & banjo), Roger Daltrey - l.v., John Entwistle - b., v., Keith Moon - d.
Tahle deska představuje tak trochu odvrácenou stranu Moona, a to v tom smyslu, že nehrál jen "rychle a zběsile", ale - když bylo třeba - i ukázněně a precizně. Jeho projev přitom neztratil nic z pověstného tahu, nápaditosti ani originality. Jedná se zkrátka o ukázku vynikající studiové práce. I zvuk je zde celkově čistší než na některých jiných albech The Who, což dokazují třeba hned úvodní údery na kotel se skvěle plným, hlubokým a zvučným soundem, typickým na této desce i pro celý zbytek soupravy. Nechybí samozřejmě ani bleskové sextolové brejky a hlavně typický feeling, se kterým se mohl srovnávat jen málokdo. (Někdo by se snad našel.)
Závěrečná skladba In a Hand Or a Face je pak dokonalým extraktem Moonova stylu s veškerou invencí i hráčskou technikou. CD navíc obsahuje i zajímavé živé bonusy.
V součtu jde o skutečný hudební skvost po všech stránkách, neboť kromě výborných muzikantských výkonů je zde vysoká kvalita kompozic i aranžmá, typická pro všechny nahrávky The Who, snad ještě umocněna...
Deska pochopitelně obsadila hned po vydání vrcholné příčky hitparád, a to jak v Anglii (7), tak v Americe (8) - k čemuž ovšem nepotřebovala prakticky žádnou reklamu.
