Strhující živá vystoupení, téměř vědecká práce s historickými prameny a silné propojení s přírodou. To jsou jen některé z popisů norského souboru Wardruna, který má obrovskou a stále rostoucí fanouškovskou základu jak u nás, tak ve světě. Formaci vévodí charismatický frontman Einar Selvik, se kterým jsem měl možnost přes Zoom navázat na dřívější video rozhovor před vyprodaným koncertem v pražské Lucerně koncem roku 2019.
Vidět tuto formaci naživo je skutečně zážitek, ale kvůli aktuálním pandemickým omezením to ještě nějakou dobu nebude možné. Letní vystoupení na festivalu Colours of Ostrava je stále ve hře, ale mezitím formace připravila na konec března stream svého koncertu First Flight of the White Raven. V našem rozhovoru jsme kromě příprav na stream, probrali i vznik nového alba Kvitravn nebo řadu podobností mezi kulturami po celém světě.
Na úvod se samozřejmě musím zeptat, jaký jste měl pocit z publika v Lucerně. Jak před koncertem, tak i během něho mě skutečně ohromila oddanost diváků.
Rozhodně obrovskou vděčnost. Máme skutečně nejúžasnější publikum na světě. (smích) Všímám si, že se s naší tvorbou lidé silně propojují po osobní stránce. Cítíme z jejich strany lásku a je to úžasný pocit, když dochází k takovému spojení s tolika lidmi. Jinak než vděčnost se to ani nedá popsat.
Aktuálně jsou kulturní akce výrazně omezené, a proto jste na konec března připravili stream živého vystoupení pod názvem First Flight of the White Raven. Můžete nám něco říct o prostoru, ve kterém vše proběhne, nebo jde o překvapení do poslední chvíle?
Chtěli jsme zachovat ten prvek překvapení, ale velice rád se podělím o své pocity ohledně plánovaného streamu. Je to hlavně úplně jiný formát, než jsem zvyklý. Nebude to jako normálně, kdy vylezu na pódium a vím, do čeho jdu. (smích) Musím proto změnit svůj přístup, ale není to na škodu, protože tak dostávám možnost vypadnout z běžného vnitřního nastavení. Nabízejí se nové možnosti, jak můžete být kreativní. Propojení nového prostředí a tradičních emocí spojených s naší tvorbou, to vše jsou věci, které chceme jako soubor objevovat.
Určitě to bude zvláštní pocit postrádat tu přímou zpětnou vazbu publika. Z důvodu aktuální pandemie jsem se opět vrátil k výuce jazyků a zrovna nedávno natáčel prezentaci o srbštině v pražském divadle NoD. Kolem jen osm techniků, kteří sledují vše, co děláte, ale reagovat na vtípky můžou jen ti, co nedrží kameru.
(smích) Přesně tak. Člověk se musí motivovat sám. V takové situaci jsme středobodem okolního dění a můžeme spoléhat jen na sebe. Určitě to znáte taky, ale když učím přes Zoom nebo Skype, tak je to zase něco jiného, protože se věnuji konkrétnímu počtu lidí. Já jsem člověk, který má rád interakci s lidmi. Bude mi rozhodně chybět vzájemný pohled do očí, protože je to důležitá součást komunikace.
Nevyčerpatelný zdroj
Když už se bavíme o aktuální situaci, trávíte v přírodě ještě více času než dříve?
Rozhodně. Příroda mi vždy byla velkou oporou. Je to velice užitečný nástroj, přesněji řečeno lék. Člověka ty procházky tak nějak uzemní a lépe propojí s vnitřními myšlenkami. Mám velkou výhodu v tom, že žiju na venkově. Kolem je doslova hojnost přírody. Nejen kvůli aktuálnímu okolnímu dění je to úžasné místo pro duševní regeneraci.
Během výprav do přírody mám rád, když je můj cíl cesty pouze orientační. Je to o něco náročnější, ale zároveň je to zajímavá výzva, během které se mi hlavou honí zcela unikátní myšlenky. Pokud jsem to pochopil správně, vy chodíte do přírody i kvůli prvotním impulsům v rámci vzniku skladeb.
Procházky v přírodě byly vždy mou největší múzou. Jak říkáte, je to úžasné místo, které každému nabízí to, co potřebuje. Když se člověk podívá do minulosti, tak stejný přístup používali i filozofové, umělci nebo spisovatelé nejrůznějšího původu po tisíce let. Fungovalo to a platí to dodnes. Stejně jako vy, i já mám rád, když se do toho prostředí zcela ponořím a lépe si tak vybavuji své myšlenky. Člověk i mnohem lépe vidí své zážitky zpětně. V pohybu se vše lépe nastartuje a zase si připomeneme, že jsme součástí přírody. V dnešní době je podle mě pobyt v přírodě ještě nutnější, protože jsme příšerně otupělí ze všeho, co se na nás valí z počítačů a telefonů. Jednoduše všeho, co odpoutává naší pozornost od našeho nitra, myšlenek a pocitů. Kvůli vnitřní rovnováze je potřeba vědět, v čem je vhodné ubrat. Užitečná chůze ale nemusí probíhat jen v přírodě. Čím déle jste v ulicích města, tím více po přírodě zatoužíte, a pak je ten efekt ještě silnější. Z profesního hlediska se pak také snažím v duchu přírodních a animistických tradic aplikovat něco, co znaly generace před námi. Tím je myšlenka, že všechno má svůj zvuk, melodii nebo frekvenci, na kterou se můžete napojit a poučit se z toho. Já se proto snažím o aktivní naslouchání a sleduji, jaké emoce, zvuky nebo slova se mi v hlavě vynoří.
Tradice a moderní posluchač
Podařil se vám v poslední době nějaký objev v rámci tradičních nástrojů, které v souboru používáte? Například během debaty s výrazně starším hráčem?
Aktuální album je zajímavým shrnutím zkušeností, objevů ale i debat, které proběhly v posledních letech. Nejsem stejný člověk, jakým jsem byl včera. Ten organický a přirozený vývoj je toho nedílnou součástí a byl tu od začátku našeho souboru. Vždy jsem si rád povídal s výrobci tradičních nástrojů a je to pro mě pocta, ale i výzva hudebně pracovat se všemi tradicemi, o kterých se dozvím. Studium a neustálá rekalibrace mého pohledu na danou věc jsou nesmírně důležité. Snažím se být otevřený vůči novým vjemům a nezaseknout se v nějakých předdefinovaných představách, jak by věci měly fungovat. Málokdy si umíme přiznat, kolik toho ještě nevíme a čemu všemu ještě nerozumíme. V mnohých aspektech našeho života se můžeme pouze domnívat a hádat. Proto jsem rád aktivní, ale zároveň se nebojím přiznat si, že jsem pořád jen člověk. Pokud bych se měl zaseknout v představách, jaké jsem měl o světě, když mi bylo patnáct, tak by to určitě nebylo dobře. (smích) Čím jsem starší, tím více se snažím být otevřenější, ať už v osobním, nebo uměleckém životě.
Proto bych se rád posunul k produkci, na které jste se v průběhu let intenzivně podílel. Rád vidím, že se do týmu v rámci masteringu vrátil Tony Lindgren a že i nadále spolupracujete s Iverem Sandøyem. Tradičním nástrojům se dopřála o něco modernější produkce, ale zároveň se nebojíte outsourcingu.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel ty správné lidi, kteří chápou, co potřebuju a jak pracuju. V průběhu let jsme ten tým dolaďovali. Když se podívám třeba na naše první album, které jsme vydali v roce 2009, tak to byla první deska, kterou jsem kdy produkoval sám. Ta cesta byla dlouhá, ale člověk si toho váží o to víc, když si tím projde sám. Zároveň se člověk v průběhu let zlepšuje ve schopnosti si říct o pomoc, když ji potřebuje. Inspiraci si beru z instrumentací, nástrojů a technik, jejichž historie sahá až do doby kamenné nebo doby bronzové. Pokračovalo to v době Vikingů, ve středověku a ta tradice sahá až do dnešních dnů. Na druhou stranu mým cílem ale vždy byla snaha vytvořit něco nového a nereplikovat něco starého. Tvořím hudbu pro dnešního posluchače i pro ty budoucí. Použití dnešních přístupů, ať už v životě, nebo ve studiu, mi přijde zásadní.
Blížíme se ke konci, a proto by mě zajímalo, zdali váš posluchačský rozsah sahá i do jazzu. Hlavně u nového alba jsem cítil několik prvků v rámci dechových nástrojů, které mi připomněly soubory Sons of Kemet a Shabaka and the Ancestors. Obě formace úžasně pracují s těmi nejtemnějšími aspekty afrického kontinentu. Je to skutečně fascinující zážitek, jaké pocity a myšlenky může podobná hudba v posluchači vyvolat. Nepochybuju, že jste i vy v průběhu let narazil na řadu kultur, které podobně pracují s temnými odkazy svých tradic.
Rozhodně, ale nejde mi pouze o ty temné. Vysloveně mě fascinuje se ponořit do minulosti a studovat jiné národy. Nejde mi ale jen o muzikologii, ale zajímám se i o mytologii a další aspekty těchto kultur a jejich tradic. Když se člověk podívá pořádně do minulosti, je až neuvěřitelné, jak moc jsou si ty kultury podobné – v rámci rytmiky, volby tónů nebo nástrojů. Je fascinující, že se nebavíme o jednom kontinentu, ale ty neuvěřitelné podobnosti se dají nalézt po celém světě. Nejbližším zdrojem jsou samozřejmě ruiny naší roztříštěné historie. Proto rád zkoumám i historii jiných domorodých národů po celém světě. Jejich hudební kořeny jsou úžasným zdrojem. Když člověk začne hudbu dešifrovat, je úžasné si uvědomovat, jak je tradiční hudba propojená s jazzem a dalšími žánry. V široké veřejnosti je zakořeněná představa, že lidé v pravěku mlátili kameny o sebe do rytmu a tak maximálně něco hulákali. Ale skutečnost je ta, že to v porovnání s našimi předky děláme my. (smích) Ne všechny rytmy se točí v kruhu ve známém čtyřčtvrtinovém taktu. Mnohé mají spíše tvar vejce a pracují s pátou, nebo dokonce sedmou dobou. Dodnes mě fascinuje, jak jsou národy propojené v rámci hudby i mnoha dalších aspektů.
