Jedno sobotní jarní ráno jsem se vypravila na bratislavskou burzu vinylových desek - pravidelný víkendový rituálů všech DJů, diskofilů a analogových nadšenců. Návštěvníky na událostech podobného druhu zajímá jediné: získat vzácné úlovky a doplnit si svou sbírku. Burzy jsou také prostorem pro diskuse a sdílení společných zkušeností a poznatků sběratelů i fanoušků hudby.
Ve vyčerpávajícím množství dlouhohrajících desek i singlů lze nalézt nejen hudební klenoty, raritní kousky, limitovaná vydání nebo vizuální skvosty, ale také mnoho užitečných informací, pokud je člověk dost pozorný a zvědavý. To byl také můj případ, a tak jsem úplnou náhodou zjistila, že jeden z nejvýznamnějších představitelů současného světového masteringu, který se kromě jiného podílel i na finálním zvuku alba Animals od Pink Floyd, pochází z bývalého Československa.
Z jedné z mnoha krabic na mně vykoukla deska Rage against the Machine z roku 1992. Vzala jsem ji do rukou a dopodrobna začala zkoumat zelený obal ideologicky vyhraněné skupiny s vietnamským buddhistickým mahajánovým mnichem Thích Quảng Đứcem v plamenech (ten se v roce 1963 upálil na protest proti perzekuci buddhistů tehdejší vládou). Na zadní straně obalu bylo uvedeno vydavatelství, rok vydání, nahrávací společnost a také zvukový mistr, který album mastroval. Pozastavila jsem se nad jménem slovanského původu a zeptala jsem se kamaráda po mé levici, jestli má Vlado Meller české nebo slovenské předky, nebo je jeho typicky české či slovenské jméno jen náhoda.
Po krátkém pátrání jsem zjistila, že Vlado Meller se narodil v bývalém Československu, konkrétně v Humenném na východě Slovenska. Vystudoval hru na housle a po průmyslovce se rozhodl studovat elektrotechniku na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve třetím ročníku, po invazi sovětských vojsk na území Československa, se Mellerovi podařilo z našeho území emigrovat. Z Vídně se po sedmi měsících dostal do Říma, kde získal povolení vycestovat do USA. Mladý student, který se díky své šikovnosti a houževnatosti postupně vypracoval z asistenta v nahrávacím studiu CBS na jednoho z v současnosti nejžádanějších zvukových mistrů v Americe, se může pochlubit portfoliem s jmény jako Paul McCartney, Bob Dylan, Michael Jackson, Red Hot Chilli Peppers, Frank Sinatra, Rolling Stones, Miles Davis, Metallica, Wham! a tak dále.
Možno říci, že těžké časy v období normalizace, které změnily v prach ambice nejednoho muzikanta nebo umělce, se staly pro Mellera příležitostí získat povolání snů. Vlado Meller je dvojnásobný držitel ocenění Grammy, nominován byl za svou kariéru až desetkrát. Podle jeho slov ho stále mnoho lidí na Slovensku a v České republice nezná, počet nahrávek pocházejících z Česka a Slovenska však k jeho potěšení stále vzrůstá. O jeho zajímavé cestě do jedné z největších nahrávacích společností, o nových technologiích, internetu a jejich vlivu na hudbu, ale také o kvalitě jako takové, jsem měla možnost popovídat si s Vladem alespoň skrze e-maily.
Rozhovor s Vladem Mellerem
Do USA jste přišel jako student - politický emigrant, bez zkušeností s nahráváním, mixováním či masterovaním hudby. Sice jste získal základní hudební vzdělání na Základní umělecké škole v Košicích a mnohému jste se jistě naučil i na ČVUT v Praze, přesto jste byl odkázán na tvrdou realitu - začít od základů a všechno se naučit sám. Jaká byla vaše první práce po příchodu do USA?
Jak jste zmínila, základům v oblasti techniky a elektroniky jsem se naučil na elektrotechnické průmyslovce v mém rodném městě Košicích. Když jsem odmaturoval, chtěl jsem se této oblasti věnovat i nadále, a tak jsem pokračoval na ČVUT v Praze. Mé studium bylo naneštěstí znemožněno po invazi sovětských vojsk v roce 1968. Tato událost nadobro změnila můj dosavadní způsob života. V říjnu 1968 jsem se najednou ocitl ve Vídni spolu s tisíci dalších uprchlíků z Československa ale i jiných východoevropských zemí. Zakrátko po příchodu do USA, v prosinci roku 1969, si mě pronajalo studio CBS jako pomocného technika. V podstatě jsem se staral o studia v hlavním epicentru této společnosti na Manhattanu. Právě tento začátek byl neocenitelným a nenahraditelným prvním krokem k tomu, abych se později mohl začít věnovat masteringu. O dva roky později, v roce 1971, jsem už byl nejmladším zvukovým inženýrem ve společnosti CBS. Vytrénovali mě starší a zkušenější zvukoví mistři, od kterých jsem se toho hodně naučil.
Pracoval jste pro bývalé CBS, které se přejmenovalo na Sony. Pracujete stále pro tuto společnost, nebo máte vlastní masteringové studio?
Pro CBS jsem pracoval 38 let. CBS měnil vlastníky, a tím pádem i názvy - CBS se přejmenovalo na Sony, později na Sony-BMG, dnes se znovu jmenuje Sony. V současnosti mám vlastní masteringové studio v Charlestonu, krásném městě v Jižní Kalifornii.
V šedesátých a sedmdesátých letech si mladý člověk nemohl otevřít internet a pochopit princip nahrávání či masteringu skrze tutoriály na YouTube. Kromě toho jste zastáncem názoru, že internet jako „knihovna všech vědomostí“ v případe masteringu a práce se zvukem nestačí. V mnoha rozhovorech jste zmínil nutnost praxe...
Ano, jak jsem říkal, politika velkých nahrávacích studií byla přesně taková. Starší a zkušenější mistři zaškolovali nováčky. V té době neexistovaly knihy ani jiné návody na to, jak udělat nahrávce dobrý mastering. Právě proto jsem byl odkázán na učení se praxí - trénoval jsem přímo ve střižně a měl jsem příležitost učit se od těch nejlepších. Je škoda, že v současnosti taková možnost prakticky neexistuje. Měl jsem štěstí a myslím si, že jsem byl ve správném čase na správném místě.
Pracoval jste na obrovském množství nahrávek snad všech možných žánrů. Máte zkušenost s finalizací populární hudby, klasické hudby, ale i metalu či rapu. Jsou žánry, se kterými se pracuje snáze, nebo naopak takové, které si při masteringu vyžadují větší pozornost a zkušenosti?
Pracovat pro takovou velkou společnost znamenalo pracovat s velmi rozmanitými druhy nahrávek, styly a žánry. Desetiletí ve svém oboru jsem se učil, jak správně naslouchat, hodnotit, a nakonec finalizovat různé nahrávky bez ohledu na jejich žánr. Je běžné, že dělám mastering alba ve stylu latino hned po countryové nahrávce, pak se pustím do tvrdších rockových žánrů. Za poslední období jsem přičichl i k rapu a hip hopu. Tato různorodost se stala mou rutinou, a to je na mé práci krásné. Samozřejmě, každý žánr vyžaduje jiný přístup a mým úkolem je najít ten správný zvuk pro konkrétní nahrávku. Musím být velmi pozorný. Můj trénink v poslechu a práci s různou hudbou však přinesl brzy ovoce a již v polovině sedmdesátých let jsem se stal nejvyhledávanějším zvukovým mistrem společnosti CBS.
Který nástroj vás při práci se zvukem fascinuje nejvíce?
Musím se přiznat, že nemám svůj oblíbený nástroj. Na základní umělecké škole v Košicích jsem hrál na housle a myslím, že právě tato zkušenost mi pomohla vytrénovat si dobré, „čisté“ ucho, schopné slyšet i jemné nuance ve zvuku jednotlivých nástrojů. Možná právě díky hodinám houslí na základní umělecké škole se mi dnes daří. Znovu opakuji, že mým úkolem je vytvořit co nejlepší zvuk z jakéhokoliv materiálu, který se ke mně dostane, musím tedy respektovat všechny nástroje a jejich charakter.
Co si myslíte o současné hudbě a trendu spojovat zdánlivě nespojitelné žánry?
Hudba se neustále vyvíjí. Popis žánrů, který platil v minulosti, už neodpovídá novodobé hudbě, kterou slyšíme z rádií či nosičů a kterou zažíváme na koncertech. Ve své profesi jsem velmi otevřený všemu, co se ke mně dostane. Mým úkolem není posuzovat nebo kritizovat hudbu, na které mám pracovat, mým úkolem je zdokonalit nahrávku a vytvořit její perfektní finální zvuk. Pokud se klient vrátí s pozitivní reakcí i podruhé, vím, že jsem svou práci odvedl dobře.
Existují však mnohé nelichotivé názory na současnou hudbu a její zvuk - mnoho lidí tvrdí, že dnešní nahrávky znějí ploše, že hudba byla v minulosti zvukově podstatně živější, barevnější a sytější. Čím to může být?
Myslím, že základní kámen úrazu jsou domácí studia. Děje se to i proto, že vydavatelství už nepodepisují smlouvy s takovým množstvím autorů a interpretů, jako dříve. To znamená, že mnohdy nejsou peníze na to, aby se udělala nahrávka v profesionálním studiu a ve spolehlivých podmínkách. Mnohé nové kapely dělají, co mohou, aby prorazily, a vyberou se cestou domácího nahrávání, často bez hlubších zkušeností a znalostí. Technologie zde jsou, jsou dostupné a nepochybně nabízejí možnost udělat si album ve vlastní režií - ovšem to, zda udělá album profesionál, nebo laik, je slyšitelné. Je tu však mastering jako poslední krok při finalizaci nahrávky. Tím se dá mnohé zachránit.
Jak dlouho vám trvalo, než jste pochopil alchymii „dobrého zvuku“? Pamatujete si na moment, kdy jste pochopil, co je na kvalitě nahrávky rozhodující?
Říká se, že pokud jste hudebník, co pilně cvičí den co den, jednou se vám otevřou dveře do Carnegie Hall. V mém případě to byla znovu pouze praxe, a zejména nečekané situace a požadavky, které na mě házeli moji klienti. Kdy jsem poznal, že vím, co dělám, a že to dělám dobře? Znovu se vrátím už k zmiňované zpětné vazbě. Byli to klienti, kteří řekli, že se jim moje práce velmi líbí a že se ke mně vrátí s další nahrávkou opět příště. Je to dost subjektivní a intuitivní záležitost, ale měřítkem kvality mé práce jsou klienti, kteří se ke mně opakovaně vracejí.
Každý umělec, a předpokládám, že i každý zvukový inženýr či mistr, má jiná kritéria pro kvalitu. V jednom rozhovoru jste řekl, že kdybyste dal jeden objekt namalovat třem malířům, vrátí se ke vám tři zcela odlišné obrazy. Jak vnímáte kvalitu vy osobně?
Je třeba připomenout, že nakonec je to vždy věcí umělce, producenta a inženýra mixáže, kteří se nakonec rozhodnou, jak bude celá nahrávka znít. To jsou lidé, se kterými při masteringu spolupracuji a přizpůsobuji jejich požadavkům svou práci. Respektuji jejich názory a vkus. Desítky let práce s různými umělci a lidmi zapojenými do kreativního procesu hudební tvorby mi umožnilo získat dostatek zkušeností, abych věděl, jak vytvořit pro různé skladby různý zvuk. Každý zvukový mistr má jiný podpis a vždy existuje jen jeden finalista, pro kterého se nakonec interpreti či producenti rozhodnou. Samozřejmě, je mnoho kritiků, kteří mají na vaši práci různé pohledy, ale je to umělec, kdo má poslední slovo.
Pracoval jste na bezpočtu alb, je jich tolik, že si je určitě nemůžete všechny ani pamatovat. Přesto, které práce jsou pro vás nejvýznamnější? Na které kousky jste skutečně hrdý?
Masteroval jsem tisíce nahrávek, mnohé z nich se zařadily mezi hity sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Rovněž jsem pracoval na mnoha současných hitech, které můžete denně slyšet z rádií. Za jeden ze svých největších úspěchů považuji album Animals od Pink Floyd. Neskutečně mě však těší, že jsem mohl pomoci dotvořit zvuk kapelám jako Rage against the Machine, Public Enemy, Wham!, Oasis, zpěvákům jako Celine Dion či George Michael... Když se podíváte na mou diskografii, najdete tam mnohá další jména. Je to pro mě vždy ohromný zážitek, podílet se na tak významné nahrávce.
Spolupracoval jste se skutečnou špičkou světové hudební scény. Ve vašem portfoliu lze nalézt i Michaela Jacksona nebo Paula McCartneyho, dále B.B. Kinga, Metallicu, Red Hot Chili Peppers a tak dále. Pokud by vám někdo v roce 1968 řekl, že se budete v budoucnu věnovat právě tomuto povolání, co byste si pomyslel?
Když jsem byl student a netušil jsem, jak rok 1968 změní můj život, určitě jsem si nic podobného nepředstavoval. Občas je zábavné uvědomit si, že spolupracuji s nejtalentovanějšími lidmi planety a že to není sen, ale realita! (smích) Toto uvědomění mě dělá pokorným a motivuje mě k ještě lepší práci. Moje životní zkušenost ukazuje, že nic není nemožné, jakkoli to zní jako klišé. Pokud máte touhy, sny a fantazie o tom, že jednou budete v něčem skutečně dobrý, nevzdávejte se jich - to je to, co jsem si odnesl ze života jako ponaučení.
Vzpomínáte si na nějaký specifický, možná až netypický, požadavek od svých klientů?
Nepamatuji si na speciální požadavky - snem každého umělce je mít prostě perfektní nahrávku, kterou může ukázat světu svůj talent a cit pro hudbu. Mastering samotný však nezaručuje, že se to kapele nebo interpretovi podaří. Jediné, co dobrý mastering může garantovat, je dobrý zážitek pro posluchače, který se rozhodne poslechnout si danou nahrávku. Požadavky jsou tedy v zásadě stejné: udělat perfektní finální zvuk, který vyzdvihne celou nahrávku na úroveň skvělého díla ve všech jeho detailech.
Jedno nedělní odpoledne, během oběda s rodinou, zmínil můj otec analogový kompresor Fairchild 670, který má v současnosti velkou hodnotu, asi 30 000 dolarů. V hudebním průmyslu jste začal v éře analogu, kdy se nahrávky na magnetofonových pásech stříhaly žiletkami. Kompresory, limitéry a ekvalizéry - to vše bylo analogové, nedalo se zmáčknout Ctrl + Z, pokud někdo udělal chybu. Vzpomínáte si na nějakou vzácnou analogovou mašinu, na kterou jste v minulosti nedal dopustit? Buďte klidně nostalgický! (smích)
Prvních pětadvacet let své kariéry jsem pracoval výhradně s analogem. Mastering v minulosti vyžadoval úplně jiné zařízení než při nahrávání a mixování. Při masteringu byl mnohem větší důraz na preciznost. Základem výbavy byly dvoustopá pásové zařízení značky Ampex, Studer, MCI nebo Sony - to byla v té době norma. Studia byla přeplněná velkým počtem zařízení různých značek. Díky tomu, že jsem pracoval pro velké vydavatelství, jsem měl to štěstí, že jsem vždy pracoval s tím nejlepším, co bylo v danou chvíli na trhu dostupné. V pozdních osmdesátých letech se začalo z analogu přecházet na digitál a znovu - díky Sony jsem měl příležitost pracovat vždy se špičkou v oblasti digitálních technologií. Mezi první digitální technologie, se kterými jsem přišel do styku, byla zařízení značek Neve, Sonic Solutions, ZSYS a podobně.
Jak jste prožíval přechod z analogu na digitál?
Celé to začalo kolem roku 1986, v době, kdy Sony a Phillips vynalezli CD, nové digitální médium, po kterém přišel na trh první audioeditační program určený pro mastering, včetně dvoukanálového zařízení PCM 1610/1630, prvního digitálního zařízení, které nahradilo analog a manuální stříhání pásů v roce 1980. Přiznávám, že to byla velká výzva, sledovat vývoj a učit se vše od základů. Počítače se zlepšovaly, byly stále výkonnější, stejně jako veškerý hardware. Ohledně masteringu vznikaly nové postupy a techniky, které bylo třeba pochopit a zvládnout ve stejném tempu, v jakém se vyvíjely.
Co je na nových technologiích skvělé a kde jsou podle vás jejich limity?
Dnes máme k dispozici nespočetné množství vybavení, techniky, plug-inů a jejich nekonečných variací. Je tedy na odborníkovi, aby se rozhodl, jakou cestu si zvolí. Podle mého názoru jsou digitální hardware a digitální plug-iny budoucností masteringu jednoduše proto, že nabízejí možnosti, jaké tu nikdy předtím nebyly. Díky digitálním zařízením se dokážu v masteringu vypořádat s takovými úkoly, jaké nebylo možné v sedmdesátých či osmdesátých letech splnit. Poslední dvě dekády byly i z hlediska práce se zvukem revoluční. Jejich skutečné zákonitosti, podstatu a logiku však lze zcela pochopit až v jádru procesu nahrávání, mixování a masteringu - ideálně v reálném čase a prostoru, ve studiu s lidmi, kteří vědí, co dělají. Podle mého názoru jsou třeba skutečné zkušenosti z reálného studia. YouTube, Webinar ani jiné on-line kurzy vás nenaučí to, co živá zkušenost ze studia, tedy nelze zapomínat na to, že technologie nám hodně přinášejí, ale nedokážou zastoupit všechno na světě, a to například osobní zkušenost. Vždy kladu lidem otázku, zda by důvěřovali pilotovi, který by se naučil pilotovat letadlo on-line. Podle mě ne. Chtěli by sedět v letadle s pilotem, který složil pilotní zkoušky a má za sebou výcvik ve skutečném letadle ve vzduchu se zkušeným instruktorem.
V současnosti se znovu těší popularitě vinylové desky. Mění to způsob masteringu ve srovnání s dominancí CD nosičů a formátů MP3 v posledním období?
Je několik formátů, pro které se v konečné fázi připraví finální master. V současnosti klesá prodej CD, naopak se zvyšuje poptávka po streamování obsahu dostupném on-line. A pak je tu starý dobrý vinyl. Sice je v současnosti znovu trendem, ovšem nevěřím, že ještě někdy zažije takovou popularitu, jakou ovládal trh v minulosti. Vinyl má mnohá omezení, která se projeví na kvalitě posluchačského zážitku - jedním z nich je například i ten, že průměr drážky se zmenšuje. Další věc je, že pro vydavatelství je distribuce vinylů velmi nákladná záležitost. Vinyly budou existovat stále, současně s digitálními médii, ale pouze v omezeném počtu. Myslím, že současný trend vinylů je spíše záležitost zvědavosti mladé generace než potřebou vlastnit hudbu na vinylových nosičích. Na kvalitní poslech kvalitní gramodesky je nutné mít i kvalitní gramofon, což nemá každý.
Jakou zkušenost má s Vladem slovenská skupina Noc a den, jejíž alba masteroval?
O Vladovi jsme se dozvěděli z jednoho rozhovoru s Peterem Lipou, který ho objevil pro Slovensku před námi. Teprve potom nám došlo, že mnoho alb, která máme ve svých hudebních archivech a máme je skutečně rádi, masteroval právě Vlado Meller. Takže když jsme dokončili nahrávání alba Pozemskí astronauti, napsali jsme mu, poslali nějaké ukázky naší tvorby, a přišla nám velmi pozitivní odpověď. Protože Vlado žil v mládí v Košicích, odkud pocházíme i my, bylo to i pro něj ještě o něco zajímavější. Dohodli jsme si podmínky a od té doby pokračuje naše spolupráce. Ta začala již zmíněným albem Pozemskí astronauti, pokračovala výběrovým albem Introspekcia a do třetice je to aktuální živák Nocadeň v divadle. Myslím, že to svědčí o tom, jak moc jsme s Vladovou prací spokojeni.
Je tedy obvyklé připravovat master pro různé formáty?
Ano, i když všechno to závisí na požadavcích klienta. Pokud chce vinyl, musím připravit kompletně separátní master pro tento formát. Master pro vinyl je mnohem konzervativnější záležitost, než je tomu u CD, DVD, iTunes nebo streamingu. Každý formát vyžaduje zvláštní přístup a zpracování a vyžaduje dodrýemí určitých standardů.
Z čeho se skládá vaše základní výbava, bez níž byste se nedokázal obejít?
Pro masteringová studia jsou nezbytné kvalitní reporoduktory, schopné přehrát širokou zvukovou škálu s minimálním zabarvením. Mým „must-have“ jsou jednoznačně reproduktory, bez kterých se ve studiu neobejdu. Teprve když si vyberete ty správné, dojde na ostatní zařízení. I v masteringovém studiu platí, že méně je více. Člověk by měl být velmi opatrný a důsledný při výběru a umístění zařízení a plug-inů do masteringového řetězce. Je třeba se rozhodnout, kolik digitálních a analogových komponentů, případně jejich kombinací, použije, aby byl výsledek perfektní. Výsledný master by se neměl příliš lišit od původního mixu, ideální je zachovat kvalitu originálu a zdůraznit jeho silné místa s důrazem na veškerou čistotu, dynamiku, napětí a údernost, kterou z nahrávky lze dostat. Skladbu se nesnažím remixovat, pouze rozšířit její potenciál. Své doplňky udržuji na minimu. V neposlední řadě je to samozřejmě výkonný a spolehlivý software, schopný zpracovat různé formáty ve vysokém rozlišení a připravit podklady pro požadavky klienta.
Pokud byste se musel přestěhovat na opuštěný ostrov a mohl byste si s sebou vzít pouze tři zařízení nebo plug-iny, které by to byly?
Moje reproduktory PMC, DAW Sequoia a některé skvělé plug-iny.
Rád byste posouval své znalosti a zkušenosti dále. Jakým způsobem? Plánujete se více věnovat workshopům, nebo se přece jen budete věnovat začínajícím zvukovým mistrům i na internetu?
Nedůvěřuji sdílení zkušeností přes internet. Mastering spočívá v poslechu, hodnocení a tvarování zvuku ve studiu, kde mám fyzicky přítomné nahrávky i plug-iny. Sedět ve studiu a vnímat, co se děje všemi smysly, je zkušenost jako žádná jiná. Internet něco takového nedokáže nahradit. Za posledních pět let jsem uspořádal několik workshopů a s radostí mohu říci, že mnozí moji studenti si pak otevřeli vlastní masteringová studia ve svých zemích.
V rozhovoru z roku 2013 jste zmínil, že jen málo spolupracujete s autory a kapelami z vaší rodné země. Změnilo se od té doby něco?
Od roku 2013 se ke mně dostalo o něco více hudby ze Slovenska i z Česka. Myslím si, že hlavně díky internetu se o mně dozvídá stále více lidí. Nikdy je neodmítnu, vždy se snažím komunikovat a přizpůsobit naše podmínky a rozpočet tak, abychom si mohli navzájem vyjít vstříc. S těmito spolupracemi mám dobré zkušenosti a měl jsem na ně i dobrou odezvu, což mě velmi těší.
Je nějaká rada, kterou byste dal svým kolegům?
Nejsem tu od toho, abych dával rady. Pokud se někomu daří, pak je dobrý v tom, co dělá. Pokud se někomu v hudebním průmyslu nedaří, s největší pravděpodobností se neuměl přizpůsobit konkurenci, tempu a požadavkům trhu. Je to jednoduché, v tomto byznysu nelze něco předstírat, to prostě nefunguje. Je třeba být poctivý a tvrdě pracovat.
Moje poslední otázka zní: Jak si myslíte, že nové technologie ovlivní budoucnost hudby? Jak se dotknou hudebního průmyslu, ale i zvuku jako takového?
Vždycky říkám, že hudba nikdy nezemře, ovšem způsob, jakým se produkuje a distribuuje do světa, se zásadně změnil - a to navždy. Pro nahrávací společnosti toto všechno znamená menší zisky. Monopol, který ovládá umělce a určuje způsob jejich tvorby, ztrácí svou sílu. Mnohé kapely vydávají alba bez pomoci nahrávacích společností, zavěsí je na internet a využívají k tomu dnes tak populární streamovací služby. Nové technologie dávají šanci novým umělcům, kteří nedosáhnou na kontrakty s velkými společnostmi, aby dostaly jejich hudbu do světa. V tomto ohledu jsou věci nesrovnatelně jednodušší, než byly v minulosti. Mladá generace je hnacím motorem sociálních sítí, marketingu a propagace. Platformy jako YouTube, Spotify, iTunes zcela změnily způsob, jakým se přistupuje k hudbě, jak se za ni platí, jak se poslouchá. A pokud se bavíme o zvuku, jsem optimista. Podle mě se kvalita jednoznačně zlepšuje.
