Vinnie Paul - psanec z Texasu

„Na něco takového si nezvykneš, můžeš se s tím jen naučit žít.“

V dnešní době plně spoléháš na svého sponzora ddrum. Jak bys je porovnal se značkami, které jsi používal v minulosti jako třeba Pearl a Tama.

Na trhu je velké množství kvalitních značek, ale důvod proč jsem přešel od Pearl k ddrum, bylo mé přání se více zapojit do samotné výroby. Vždy jsem si přál mít svoji vlastní sadu bicích a veškerého vybavení. ddrum, spadající pod Armadillo Music, mi tu možnost nabídli. Je to v podstatě rodina, jejíž součástí byl i můj bratr, což mě velmi těší. S bicími od nich jsem dosud velmi spokojen.

Dosáhl jsi zvuku, jaký jsi zamýšlel? Jaké dřevo bylo použito?

Je to javor a zvuk bicích je úžasný. Mám slabost pro velké bicí, které moc lidí nepoužívá. Říká se jim čtvercové bicí. Zvuk je úderný a přesně podle mých představ.

V rámci činelů máš rovněž sponzora. Jsou Sabian podle tebe nejlepší, nebo ti spíše vyhovuje komfort, s jakým k tobě přistupují?

Mám to štěstí, že mi vyhovují, protože jsou nejlepší. Hraji na ně od roku 1991. Od té doby se mi nabízelo nespočet firem, ale od Sabian nehodlám odejít! Jsem zvyklý na to, jak AAčka krystalicky čistě zní a těší mě i to, jak dlouho přežijí na turné, protože jsem poměrně tvrdý hráč. Doteď to nepřežilo jen pár kusů. Činely china jsou rovněž vynikající a Power Bell ride je něco prostě zrozeného pro rock-metalovou muziku.

Pro hráče tvé reputace není nic zvláštního, že má i svou řadu paliček značky Vic Firth, ale spíš by mě zajímalo, co je na nich v tvém případě jiného? Váha, materiál?

Je to jednoduchý American Classic, avšak krapet delší. Jsem sotva sto sedmdesát centimetrů vysoký, takže mám poměrně krátké ruce a musím dosáhnout i na bicí, co jsou pro „dlouhou ruku“. (smích)

Kromě hraní se příležitostně podílíš i na produkci. Kde se v tobě tahle záliba vzala?

Časem jsem si uvědomil, že chci být při tvorbě alba zapojený více než jen jako bubeník. Většina bubeníků se jen přižene, odehraje to svoje, mají hotovo, a pak se jen dva měsíce těší, až album vyjde. Chci být součástí výrobního procesu už v počátku při psaní, ale i dále při rozvíjení a aranžování skladeb. Chci své kapele pomáhat. Interně sice máme společnou vizi, ale během produkce se můžu postarat o to, abychom se jí drželi.

V rámci dodatečného vybavení spoléháš na značky jako Shure, Roll Electronics, ale i na další. Mohli bychom sepsat seznam, ale je něco z tvého vybavení, na co nedáš dopustit a rád by ses o to podělil s našimi čtenáři?

Mikrofony Shure jsou vážně klasa. Vydrží velmi dlouho, takže se hodí na turné, ale jsou dostatečně kvalitní na to, abych je používal i ve studiu. Pokud jde o elektroniku, používám sérii ddrum AT (Acoustic Triggers). V roce 1994, kdy vyšlo album Pantery Driven, použili čip, na kterém byly moje samply z tohoto alba. Rád používám spojení mezi reálným a syntetickým zvukem ddrum naživo. Je totiž obecně velmi těžké dosáhnout toho, aby bicí naživo zněly dobře. Hraješ v arénách, ale i v klubech, a tak se hodí, aby se zvuk přizpůsobil prostředí.

Pokud načneme téma Pantery - jako kapela jste získali čtyři nominace na Grammy. Má pro tebe tohle ocenění nějakou větší váhu?

Pokud se nepletu, je to kategorie „heavy metal“. Nominování byla určitě pocta, ale většina kapel, ktéré se toho dočkaly, nejsou v podstatě „heavymetalové“ kapely. Porazily nás Soundgarden, Rage Against The Machine a Deftones. Nikdo z nich by ti neřekl, že do této kategorie patří. Je to poměrně matoucí cena, protože lidi, co to hodnotí, nemají pořádně ponětí o tom, o jakou muziku vůbec jde. Když v prvním roce této ceny porazili Jethro Tull Metallicu, ztratili si tím respekt všech metalistů. Porotci oceňují jména kapel více než aktuální tvorbu. Určitě nás to, že nás nominovali, potěšilo, ale holt jsme nikdy nevyhráli.

Na toto musíš nepochybně odpovídat při každém rozhovoru, a pokud ti to nevyhovuje, klidně mě přeruš, ale rád bych se dotkl tématu tvého bratra. Chtěl bych ti vyjádřit upřímnou soustrast, především jako obdivovatel jeho hry. Už je to pár let a určitě se ti s tím již žije o něco lépe, ale zajímalo by mě, jak jsi vnímal ten masivní zájem o jeho nešťastnou smrt a množství kondolencí?

Ani jsem nevěřil, kolika lidí se jeho hudba dotkla. Upřímně si vážím všech vzkazů a hlavně faktu, že jeho odkaz neumřel. Je to zvláštní a zároveň úžasné, jak se z něho stává ikona.

Pozornosti se mu dostalo především pro jeho reputaci, ale je fakt, že během té události nezemřel jen on. Nemáš pocit, že je to dost nefér, že se aspoň trochu podobné pozornosti nedostalo i dalším obětem?

Tak to prostě chodí, brácho. Když jde vojsko do bitvy, nakonec se stejně řeší plukovník Sanders, který byl holt slavnější. Chápu to, mrzí mě to, a i když se i ostatním dostalo řádného obřadu, není to dostatečné. Mnohé beru dodnes jako hrdiny. Náš sekuriťák Mayhem se proti tomu útočníkovi vrhl, aby chránil ostatní, a taky zahynul. Nebyl to ale jen on, a proto to byl tak tragický večer a obrovská ztráta pro všechny.

Pokud jsem se dočetl správně, tvá poslední slova k bratrovi byly Van Halen. Co to pro vás dva tak úžasného znamenalo?

Když jsme vyšli na pódium, mohlo se stát, že jsme cítili trochu kocovinu nebo únavu, ale pro nás Van Halen nedovolili ničemu a nikomu, aby je zastavil od dobré zábavy. Ten večer jsme se tak přesně cítili. Podívali jsme se na sebe, plácli si, zařvali „Van Halen“, šli na plac a za necelé dvě minuty už jsem s ním nemohl nikdy víckrát promluvit. Je to něco strašného. Na něco takového si nezvykneš, můžeš se s tím jen naučit žít.

Pojďme konečně na téma HellYeah. Než tahle kapela vznikla, tak sis vzal od muziky řádný oddech. Kdo nebo co tě přimělo změnit názor?

(smích) Věděl jsem, že muziku miluju a že mi strašně chybí. Ale celkově jsem cítil, že už to nemá smysl, když nemůžu hrát se svým bráchou, se kterým jsme všechno odjakživa dělali společně. Tak jsem si řekl, že pokud do toho někdy znova půjdu, muselo by mě to trefit do ksichtu. Rok a půl uběhlo, zatímco se Tom (kytara) s Chadem (zpěv) rozhodli založit společně kapelu mimo jejich zájmy v Mudvayne a Nothingface. Když se vše řádně rozběhlo, získali dobré podmínky i další hráče, začali hledat bubeníka a jedno ze jmen jsem prý byl i já. Tak mi začali volat, udělali to asi patnáctkrát (smích) a zuřivě mě ukecávali. Ale já se na to ještě necítil a s díky odmítl. Uběhla ještě nějaká doba a pak to zase začalo. Tak jsem jeden večer popíjel červené, poslouchal Kiss a nakonec po dalším z mnoha telefonátů jsem jim na to kývnul s tím, že to vyzkoušíme. Dali jsme si teda sraz, grilovali, popíjeli a zjistili, kolik toho máme všichni společného. Týden na to jsme ve studiu napsali společně první písničku a tak se zrodili HellYeah.

Z hudby je cítit ta uvolněnost a vůbec jde hned poznat, že se oblíbeného žánru po Panteře a Damageplan držíš jako klíště. Ale spíš by mě zajímalo, jakým způsobem u vás funguje psaní skladeb?

Poměrně jednoduše, protože nahráváme vše, co napíšeme, abychom zachytili tu spontánnost a pozitivní energii. Neexistuje žádný předem domluvený postup. Obecně začne nějakým rifem buď Tom nebo Greg. Do toho se přidám já či nějakým dalším nápadem přispěje Chad. Jednoduše se zavřeme v pokoji a jamujeme. Všechno tak nějak přirozeně do sebe zapadá, a co mě od začátku fascinuje na téhle kapele, je ta chemie.

Jako přípravu jsem si projel všechny vaše dosavadní videa a jako i dost jiných amerických kapel a muzikantů prezentujete takzvaný „americký sen“: motorky, pařby, pití a kozaté blondýny. Je to atraktivní image pro kapelu, nebo přímo životní styl metalových vlků? (smích)

Jsem svobodný, ale ženatý s muzikou již celý svůj život, a proto ani nemám rodinu. Takhle to vyhovuje mě i dalším klukům v kapele. Jsme sice heav metalová kapela, ale náš hlavní záměr je se bavit. Tak jsme se všichni dostali k muzice, protože nás jednoduše těšilo samotné hraní. Tehdy jsme neměli kolem sebe pět manažerů či potřebu utáhnout super kapelu. Chtěli jsme se vždy jen zavřít v garáži a hrát. To se nám podařilo i nyní, kdy nám byli manažeři a vydavatelství u prdele. Nahráli jsme si, co jsme chtěli a u koho jsme chtěli, a vytvořili si tak své vlastní pohodové bratrstvo. (smích)

Každý měsíc se prezentuješ v magazínu Revolver jako poradce nebo spíše jako „linka důvěry“. (smích) Co tam tak běžně řešíš?

Čtenáři tam píšou dost zvláštní a střelené otázky. Dost mi píšou lidé z vězení, mladí, co mají rodinné trable, a podobně. Snažím se na to odpovídat poměrně vtipnou formou, ale snažím se jim i pomoct. Když už nic, tak se přitom aspoň všichni pořádně zasmějou.

Když se zamyslíme nad muzikou, na které jsi vyrostl, nebojím se říct, že to byla určitě kromě Van Halen i country.

Určitě! Ale asi taky narážíš na projekt Rebel Meets Rebel, na kterém jsme s bráchou spolupracovali s country zpěvákem Davidem Allanem Coem. Toto bylo v podstatě první spojení metalových a country psanců. Mnoha lidem se naše hudba velmi líbila a ta kombinace metalu a country zní vážně jedinečně.

Jinak termín cowboy má v dnešní americké společnosti oproti té evropské trochu hlubší význam než jen ježdění na koni a nošení klobouku. Cowboy je spíš označení pro štvance, který se řídí trochu jinými životními cíli. ... a ty hadry k tomu patří. (smích)

Hrát na oba kopáky je pro tebe přirozené, ale já osobně jako příležitostný bubeník vím, že není žádná sranda se to naučit. Jak ses to učil ty?

Začal jsem jako každý s jedním kopákem. Ale jednou, když jsem viděl hrát Tommyho Aldridge (Ozzy, Gary Moore, Whitesnake, Thin Lizzy...) v kapele Pat Travers Band a dělat nohama to, co by mnoho lidí nedokázalo ani rukama, propadl jsem tomu. Sehnal jsem si tak druhý kopák a tvrdě se učil. Studoval jsem jak jeho hru, tak i mnoho dalších. Například v Live Wire od Mötley Crüe je taky dvojkopák. Šlo to poměrně snadně, ale musím k tomu připočíst i fakt, že jsem se to strašně chtěl naučit.

Konec rozhovorů se většinou zabije otázkou na image hudebníka. U tebe jsou to například vousy. Jak proboha udržuješ tyhle proužkované kotlety? (smích)

Velmi opatrně a pečlivě. (smích) Někdy v roce ’96 na turné s Panterou jsem měl obrovský plnovous a hromadu času v šatně, tak jsem si s tím začal hrát, protože mě už jen samotný plnovous nebavil. Čekal jsem, že z toho bude zábava večera a atrakce, ale všem se to strašně líbilo, tak se z toho stal můj styl.

Podobné to bude i u tvého klobouku, který měl nepochybně zásadní vliv i na tvé aktuální bicí ddrum...

Přesně. Když jsem byl ještě u Pearl, nosil jsem pořád boty z krokodýlí kůže, a když pro mě dělali bicí, použili ten vzor i na ně. Nyní u ddrum mi došlo, že mě lidí poznávají i díky kovbojskému klobouku se vzorem draka. To jsem holt celý já!

Uzavřeme to klasikou, a to tvými největšími vzory.

Bylo jich určitě hodně a každý z nich mě v hraní trvale poznamenal. Ten, kdo mě motivoval vůbec hrát, byl Peter Criss z Kiss. Když jsem poprvé slyšel jeho sólo v God of Thunder na živáku Alive (přesněji Alive II, pozn. autora) úplně mě to dostalo. Nebylo to nijak komplikované, ale zároveň to znělo strašně chytlavě. Další hráč, co mě dostal, je Alex Van Halen, což je nejatraktivnější a nejnebezpečnější bubeník vůbec. Možná není technicky nejzručnější, ale v jeho hře je tolik energie! Tommyho Aldridge jsme sice už zmínili, ale sledoval jsem ho slušnou řádku let, ve všech kapelách, kde hrál. A navíc je z Dallasu, mého domova, takže je mi velmi blízký. A samozřejmě i ten, kdo dostal jakéhokoliv rockového hráče k bicím - John Bonham. Zahrál na jedn“”om kopáku to, co mnozí nedokážou ani na dva. A jako poslední jméno nesmím zapomenout na Neila Pearta z Rush. Jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků vůbec. Pro mě je víc než bubeník. On je perkusista, který toho strašně moc dokáže, a proto jsou Rush tak jedinečná kapela.