Věčný souboj mezi trsátkem a prsty - baskytarové techniky se zaměřením na hru trsátkem a prsty

Trsátko? A jaké? Nebo prsty? Ale kolik jich použít? Diskusí, která z těchto technik je lepší a proč, už bylo napsáno mnoho a nutno říct, že nedospěly k jednotnému závěru - alespoň pokud vím. Ani já si nekladu za cíl v tomto článku stanovit jedinou neporušitelnou pravdu.

Rád bych ale nastínil, jaký mám v této věci názor, a také uvedl, proč si myslím, že je lepší než ty ostatní. Na následujících řádcích se budu věnovat různým baskytarovým technikám se zaměřením na hru trsátkem a prsty, na jejich charakteristiky použití a také na to, jak je cvičit co nejefektivnějším způsobem. Mám totiž dojem, že se stran tohoto dnes řeší kdejaký detail, ale na některé základní věci se trochu zapomíná. U některých svých baskytarových kolegů a zejména u svých studentů si opakovaně všímám toho, že je potřeba určité věci připomenout.

Úvod

A co vlastně myslíš ty, milý basáku? Používáš raději trsátko nebo prsty? Podle mě není špatně to, ani to. Obě techniky mají svůj specifický zvuk i výraz, který se do něčeho hodí méně, do něčeho naopak více. Jsem zastáncem toho, že dobrý baskytarista by měl s přehledem ovládat obě techniky a měl by si umět vybrat v konkrétní hudební situaci, která z nich se mu tam hodí více. A tady, myslím, není správná nebo špatná odpověď. Každý muzikant je z jiného těsta, takže co člověk, to různý úhel pohledu. Kdybychom jsme ty a já měli zahrát basovou linku do stejné skladby, možná že ty bys řekl, že je lepší trsátko, a já, že se mi tam více líbí hraní prsty. Nebo naopak. Tím si hudba zachovává rozmanitost, protože každý si ji interpretuje po svém. Samozřejmě že jsou případy, do kterých už tak nějak podvědomě volíme to, co je „tradiční“. Pokud hraješ v rockové kapele, kde máš většinu času za úkol držet rovný osminový nebo šestnáctinový rytmus, většina z nás by volila trsátko už jen z toho důvodu, že má tvrdší zvuk. Proti tomu nic nenamítám. Na druhou stranu jsem ale proti tomu, aby to byla neporušitelná zásada. Existuje spousta basáků (včetně mě), kteří se tímto neřídí, mezi nimi jeden z mých oblíbenců - Patrice Guers (ex. Jon Lord, ex. Patrice Rondat, nyní v Turilli/Lione Rhapsody).

Nauč se obojí

Jedna z hlavních myšlenek, kterou bych ti touto formou chtěl předat, je: Nauč se pořádně obě techniky a snaž se je uplatnit. Nezůstaň lpět jen na jedné z nich. I když by to mělo dopadnout tak, že jednu z nich budeš používat devadesát pět procent času a druhou zbylých pět. Důležité ale je, že víš, jak na to, a že máš možnost výběru. Co ale není dobře a co se bohužel stává docela často, je následující scénář: Začínám hrát na basu. Viděl jsem nějaká videa a líbí se mi ten a ten basák. Hraje prsty a vypadá to docela dobře, tak to zkusím. Záhy zjistím, že to není taková sranda, jak jsem si myslel. Nejde mi to tak, jak bych si představoval, a moc dobře mi to nezní. Tak zkusím zatím trsátko. A hele! To jde líp a zní to fakt dobře.

Protože dostat do sebe správný základ hry prsty tak, aby nám to znělo dobře, je těžší a zabere nám to více času než jen vzít do ruky trsátko a hrát. Hodně basáků to kvůli své vlastní pohodlnosti vzdá hned na začátku. Prostě jim to hned nejde, tak začnou hrát trsátkem a málokdo se poté vrátí k tomu, aby věnoval větší úsilí tomu naučit se hrát prsty. Tím pádem ztratí možnost výběru a markantně si zúží rozmanitost svého baskytarového vyjadřování. Tím rozhodně nechci snižovat obtížnost toho ovládat pořádně i trsátko. Obě techniky mají svá specifika a své překážky, se kterými se člověk musí potýkat. Uvedl jsem spíše jen ilustrativní příklad a mohlo by to být klidně úplně naopak. Je ale pravda, že častěji jsem se setkal s variantou, kterou jsem uvedl.

Tak jako tak bych rád uvedl některá základní pravidla při použití obou technik.

Charakteristiky hry trsátkem

Existuje nepřeberné množství druhů trsátek, takže jaké si vybrat? Tady opět nelze říct, že takové je dobré, a druhé zase není. Každému, kdo začíná s hrou trsátkem, bych doporučil vyzkoušet si alespoň deset druhů (investice maximálně pár set korun), osahat si je, porovnat je a sám si vybrat, které se mi drží dobře a které se mi více líbí zvukově. Jednotlivé druhy se mezi sebou liší jednak tvarem, dále materiálem a tloušťkou. Tím nám vzniká mnoho kombinací a každý preferuje něco jiného. Vyzkoušej si jich několik a sám si udělej svůj obrázek.

Základní držení trsátka je mezi palcem a ukazovákem. Důležité je trsátko držet pevně mezi těmito prsty tak, aby nám při úderu do struny nevlálo ze strany na stranu. Může pomoct, pokud si trsátko chytíš blíž špičce.

Ohledně držení a druhů trsátek se dá najít opravdu velká spousta článků, videí i jiných zdrojů. Proto jsem je pro úplnost zmínil alespoň takto stroze. Co bych chtěl ale vyzdvihnout, je základní technika hry. Jsem zastáncem toho, že technika nás učí co nejúspornějším pohybům obou rukou. Čím méně se naučíme hýbat rukama či prsty, tím rychleji jsme schopní hrát a tím méně se unavíme. To platí jak u trsátka, tak u prstů.

Není tedy asi velkým překvapením, že bychom měli použít střídavých úderů nahoru a dolů. Důvod je prostý - abychom při každém pohybu ruky udeřili trsátkem do struny a aby žádný pohyb nevyšel naprázdno (viz Příklad 1).

Na totéž je dobré myslet i v případě, že hraji přes více strun. Pokud přecházím ze struny E na strunu A a poslední tón na struně E zahraji úderem dolů, častou volbou pak je úder nahoru u prvního tónu na struně A. Tím pádem dodržujeme striktní střídání úderů nahoru-dolů. Když se nad tím ale člověk zamyslí, tak při přesunu ze struny E na úder nahoru na struně A budu vyšší strunu míjet směrem dolů, aniž bych ji zahrál. Takže proč ji při tomto pohybu rovnou nezahrát také úderem dolů (viz Příklad 2)? Tím sice porušíme pravidlo střídání dolů - nahoru, ale žádný pohyb ruky nepůjde naprázdno. Možná se to může jevit jako malý detail, ale pokud si tento úder osvojíme, výrazně si tím ulehčíme práci a oceníme to zejména ve vyšší rychlosti. Stejný princip platí i v opačném případě, kdy přecházím z vyšší struny na nižší (např. z A na E), kdy může dojít ke zdvojení úderu nahoru (viz Příklad 3). Když při přechodu mezi strunami poruším tímto způsobem střídavý pohyb, dojde ke změně akcentu. Pozor na to! Často to vede k rytmickým nepřesnostem.

A proto, pokud je tohle pro tebe nová věc, ideální je nacvičit si opravdu pomalu oba údery samostatně. Jakmile ti to půjde líp, můžeš je zkusit kombinovat (viz Příklad 4). Neříkám, že to je jediný správný způsob, jak hrát, ale z důvodů, které jsem uvedl výše, si myslím, že je nejrychlejší a nejefektivnější.

Charakteristiky hry prsty

Kdo začíná hrát prsty, tak dříve nebo později (ale většinou dříve) bude čelit otázce, kolika prsty se vlastně hraje. Zcela vypustím diskusi o možnosti hry jedním prstem, která je typickým příkladem toho, že jsem jednou zkoušel hrát více prsty, ale nešlo mi to, tak jsem zůstal u jednoho. Takhle opravdu ne. Jelikož jsem zastáncem toho, hrát tak, abych se co nejméně nadřel, tak se snažím rozložit zátěž na co nejvíc prstů. Takže mezi nejčastěji používanými variantami (tj. hra dvěma nebo třemi prsty) se kloním k tomu hrát třemi. Už jen proto, že při stejné rychlosti střídání prstů hraji o třetinu rychleji. Nebo proto, že pro hru stejnou rychlostí se ruka nadře o třetinu méně. Je to takhle prosté. Někdo by mohl namítat, že hra dvěma prsty je přirozenější, ale já se domnívám, že ne. Je to jen otázka toho, vědět, jak správně nacvičit hraní třemi prsty. Pokud to člověk dělá správně a má trochu trpělivost, výsledek se brzy dostaví. Takže jak správně hrát třemi prsty?

Osobně používám způsob v podstatě přejatý ze hry na klasickou kytaru. Používám tyto tři prsty, které hraji v uvedeném pořadí: prsteníček (a), prostředníček (m), ukazovák (i). Písmena uvedená v závorkách jsou zkratky, se kterými se můžeš běžně setkat v hudebním zápisu. Označují to, kterými prsty se má daný úder zahrát, a svůj původ mají ve španělštině.

Nejčastější chybou při střídání těchto prstů je, že po úderu ukazovákem hraji opět úder prostředníkem. To není správně. Všechny tři prsty by se měly střídat v uvedeném pořadí stále dokola (viz Příklad 5). Totéž platí i v případě, kdy přecházím z nižší struny na vyšší (viz Příklad 6). Pokud ale přecházím z vyšší struny na nižší, tak už to neplatí. Takový postup by nás při hraní dost zdržoval. Klidně si to zkus, pokud mi nevěříš. V tomto případě si pomáháme tak, že poslední úder na vyšší struně a první úder na nižší struně zahraji tím samým prstem. Jinak pokračuji beze změny v pravidelném střídání a-m-i (viz Příklad 7).

Pokud je to pro tebe nová věc, zabere to nějaký čas, než si to osvojíš správně tak, že to budeš během hry používat automaticky. Z hlediska efektivity je to ale podle mě opět nejrychlejší možný způsob.

Poslední větou bych se ještě rád zmínil o postavení pravé ruky při hře prsty. Čím blíže dám ruku ke krku baskytary, tím je zvuk měkčí. Čím blíže je naopak ruka u kobylky, tím je zvuk tvrdší a konkrétnější. Střídání mezi těmito polohami je jeden z možných způsobů, jak měnit dynamiku během hry.

Závěrem

Závěrem bych rád stručně shrnul, co je popsáno výše. Nenech se odradit, pokud ti hned nejde zahrát jedna nebo druhá technika. Věnuj tomu čas a rozšiř své muzikantské obzory tím, že se naučíš obě správně. Až potom máš právo soudit, co je lepší. Nedělej tu chybu, že jednu techniku odsoudíš jen proto, že ti nejde. A mezi námi, není lepší nebo horší technika. Hra prsty i trsátkem má své charakteristické rysy a je jen na tobě, jak je využiješ ve svůj prospěch.